Přestože důrové ohrožovali bezpečnost vesnice každým dnem, jako správní okupanti jenom hlídali, ale neútočili. Takže jejích přítomnost představovala sice nebezpečí, ale také i jistotu, že zůstanou tam, kde jsou. Doteď jsem si to nedokázal i přes všechno připustit, ale musel jsem uznat, že asi přeci trochu myšlení v tom ohavném mozečku mají.

Podobně jako ti inteligentní mimozemšťani z vesmíru, kteří přišli pozabíjet lidi do jednoho, sežrat nebo si s jejich hlavami zahrát golf.

Už dost, že existuje něco ohavného a zabíjecího. A jestli to i umí přemýšlet, lidstvo by to asi nazvalo vrcholem evoluce.

Naštěstí nebyli tak zruční a jejich inteligence nedosahovala takové úrovně, jako lidská. Ale uměli zase více než jen naučit se pár povelů.

Tula byl poměrně zaměstnán vedením vesnice. Což vlastně byl pořád, ale nyní, čím déle jsme nemohli do lesa Farakha, tím více jsme byli omezení v lovu a museli mířit na severozápad. Z bezpečnostních důvodů se lovci nevzdalovali od vesnice, jak měli ve zvyku, což se projevovalo slabými úlovky ve formě variant krys a veverek a samé drobné zvěře - žádný šalfa, který by nakrmil celou vesnici. Ten šalfa, tak ten trochu připomíná divoké prase. Tula mi ho znázornil malůvkou v písku, a když pominu pár chapadel navíc, trochu jinačí nos a hlavu, a tlapy místo kopýtek, tak tu charakteristiku divočáka měl. Jo a jeho ocas, to bylo hotové pádlo. Když se navíc vysuší, jeho rohovina o to více ztvrdne a domorodí lidé jej mohou používat jako lopatu.

Každopádně, musel spolu s ostatními vesničany přijít na to, jak tento nedostatek potravy pořešit. Vesničani ještě stále mohli jet na zásobách pohanky, zvýšil se rybolov na jezírku, ale to už jsem zvedal prst a upozorňoval, aby všechny ryby nevylovili. A do toho pravidelně chodil do lesů, pokoušet se domluvit s Gudiry. Ale jejich přístup se nezměnil.

I tak si ale na mě Tula našel čas, a to klidně několikrát denně. Vždy, když už mu všechno lezlo krkem, ale byl příliš slušný, aby to vyjádřil. Já se tak nějak flákal, pohyboval se po vesnici, hrál si nebo dohlížel na výrobu mých technických vychytávek.

Ano. Stala se ze mě encyklopedie, stál jsem za velkou průmyslovou revolucí tohoto malého kmene. Začal jsem různými vozíky, pojízdnými koly, představil jim kola ozubená, a od nich se pak odvíjely různé další pomůcky a pojízdné plošinky, kladky a další, které jim usnadní přenášení surovin z polí až do vesnice.

To byla jedna stránka věci. Ta druhá... Už nebyla tak příjemná.

Tula nechtěl neponechat všechno náhodě, a proto se pustil do předběžného zbrojení. Viděl jsem, jak mu to láme srdce, ale jeho zodpovědnost za vesnici, za jeho lid, to bylo jednoduše silnější než nějaká naivní představa, že se vše vyřeší sluníčkově, v radostných slzách a objetích.

Bylo jasné, že nemohu hned přijít se sniperem a kulometem a co já vím. Ale představit jim dlouhé meče, které by byly ideální na boj se silnými důry, nebo celou sadu husitských zbraní, což je vlastně velice užitečná věc v běžném životě zemědělce, to mi nepřišlo tak strašné. Budou moci tyto nástroje běžně využívat, a když na to přijde, stačí se jen otočit a takovým palcátem sejmout příchozího důru.

A i Tula se cítil hned lépe, když se doslechl o jejich univerzálnosti.

Byl to kompromis, se kterým jsme přišli a se kterým jsme oba mohli žít.

Sám jsem si polepšil. Od strašlivého Sat'huty má pověst rapidně vystřelila vzhůru a najednou jsem byl Kharab'huta. To znamená posel světla, jak mi vysvětlil Tula. Přestože díky všejazyku uměli napodobit a pochopit a uchopit každý jazyk tak nějak samovolně, nebo jak to kruci funguje, neznamená to však, že jejich vlastní jazyk neprošel nějakým historickým vývinem. A tato slova, z nichž doteď odvozují názvy nebo přezdívky, právě z jejich vlastního dávného jazyku vycházejí. Třeba takový Ohnivák, Anharab. Taky má ve svém názvu slůvko harab, což je světlo tak nějak obecně. Ale tito lidé pak odlišují, jestli se jedná o světlo ohně, nebo slunce, nebo světlo měsíce, a v závislosti na tom přidají odpovídající předponu. Celkem easy. A taky zajímavé. Na to, jak jsem se o to nikdy nezajímal, najednou bych dal celé své jmění, abych se místo angliny učil jejich starou řeč.

Zrovna jsem otestoval, jak moc dobře jede právě sestavený vozík, a nechal se tak povozit zpátky ke své boudě. Za mnou jako v závěsu pobíhala dítka a hádala se, kdo se sveze jako druhý.

Jaké překvapení bylo, když na mě před domečkem čekal sám veliký novopečený náčelník. Při pohledu na to, jak jsem své dospělé tělíčko krčil v tom malém vozíčku, jenž se kutálel z vyvýšené části vesnice, se doširoka usmál a nechal své starosti opustit svoji mysl. Mně samotnému přišlo, jako kdybych je viděl zhmotněné, jako malé černé neposedné skřítky, kteří náhle vyskočili z Tulova těla a rozutíkali se po vesnici.

„Testovali jsme zátěž," pokoušel jsem se mu vysvětlit a uvést moji dětinskost jako čistou profesionalitu vycházející z let práce ve strojírenské firmě. „Aby nedošlo k nehodě nebo rozpadnutí. Většinou se taková zařízení testují s vysokými zátěžemi i stokrát až dvěstěkrát, než jsou uvedeny v prodej."

„Aha," kýval hlavou, že chápe, přestože rty mnul v přímku, aby se nahlas nerozesmál z mého jasného předstírání.

„Už jsi jedl?"

„Teď jsem mířil," ohlédl jsem se po vozíku, jehož vnitřní prostor už byl obsazen dvojicí brášků a chudák tesař měl za úkol jim dělat osla a tahat je všude po vesnici.

„Tak pojď," chtěl mě chytnout za zápěstí, což dělal poslední dobou často, aby mě zatáhl do svého přístěnku. Tam na nás již čekala hotová kaše s kusy sladkých, bobovitých plodů, a k tomu čerstvé mléko, na které jsem si už tak nějak za ty týdny zvykl. Nechtěl jsem, zprvu. Ale Irhan mi ho stále vnucovala, s tím, že když si dám jeden hrnek denně, budu zdravý a nedostihne mě žádná nemoc. Asi na tom něco bude. Tady ti lidé opravdu nebývají nemocní.

Akorát jsem nikdy nevypil celý. Vždy jen půlku, druhou jsem nechával. Když si toho všiml Tula, pokaždé přelil ten zbytek do své nádoby a Irhan byla spokojená, že poslušně naslouchám jejím radám.

„Vydrž, hned u tebe budu!" napadlo mě na poslední chvíli něco, co prostě ani nevím jak vzniklo, ale řekl jsem si, že by to byla pěkná prdel. Stavil jsem se do mého pokojíčku, abych odtamtud vytáhl mobil, doteď vypnutý, abych si šetřil baterii na případný telefonát nejvyšší nouze.

Bylo to spontánní, takový záchvěv moderního teenagera, a nějak jsem v hloubi duše věděl, že tohle musím, rozhodně musím udělat. Tula již seděl u jídla a nadějně vyhlížel, kdy se objevím v jeho dveřích.

„Teď se nelekni. Usmívej se a nehýbej, ať uvidíš cokoliv, jasný?" zubil jsem se na něj šibalsky, což na mě zrovna nevrhalo dobré světlo, ale co už. V některých věcech jsem měl náčelníka pod palcem, a tato chvíle nebyla výjimkou. Letmo zvedl koutky úst, zatímco jsem se k němu otočil zády, vytáhl svůj iPhone a cvak! Vznikla první mezidimenzionální selfie.

Měl jsem štěstí a byl se zmáčknutím spouště dostatečně rychlý, jelikož i přes mé vyhrožování a prosby Tula samozřejmě nasadil udivený výraz a okamžitě se vyžadoval vysvětlení, co a jak. Já pak trávil dlouhé minuty představováním nejvyšší technologie našeho světa, mobilního telefonu. Poté nastala chvíle ticha, kdy jsem měl šanci se v klidu najíst, zatímco velký náčelník čmáral prstem po dotykové obrazovce všelijaké tvary, a málem mi nedovolil si ten mobil vzít zpět k sobě. Teprve až jak se logo jablíčka vytratilo z jeho dohledu byl schopen se vrátit do svého normálního já.

„Přemýšlel jsem, Danny, nad něčím, co mě zaujalo," načal poté, co jsme stihli probrat pár vesnických záležitostí a přitom sníst kaši do posledního zrnka pohanky. Náhle mi přišlo, jako kdybych nikdy nejedl lepší pohankovou kaši. A kaše mi nějak zůstala nadále v hlavě, když jsem zareagoval na jeho slova.

„Nechoď kolem horké kaše a mluv," zasmál jsem se nad tím, jak opatrně přichází s něčím, co mu pěkných pár dní zobe mozek.

„Jak jsi čmáral do písku, tehdy... Kromě těch obrázků, co byly ty znaky? Třeba u toho..." a prstem ve vzduchu naznačil pěkný pravoúhlý trojúhelník.

„Myslíš ty písmena?" Co jiného tam mohlo být? Každý trojúhelník má pojmenované body, a přestože jsem párkrát použil řeckou abecedu na vyjádření úhlů, nemyslím si, že zrovna to bylo jeho hlavním záměrem.

„Písmena?"

„Hm, jo. Nemáte nic takového? Něco, čím zaznamenáváte řeč na papír? Nebo desky, nebo cokoliv?" zavrtal jsem se do záležitosti hlouběji, jelikož je fakt, že nic na podobný způsob jsem tady jednoduše nespatřil. Tula jen zavrtěl krátce hlavou.

„...ne."

„Týjo, to i Egypťané měli své hieroglyfy. Jak teda předáváte informace?" Že by jen ústním sdělením? Jenže všichni ví, jak to pak dopadá. Jeden přidá toto, druhý tamto, a z šípkové Růženky je zlá čarodějnice se schopností vyčarovat trnité porosty.

„My činnosti zaznamenáváme tvary. Obrázky. Nedaleko odsud se nachází jeskyně, kam může vstoupit jenom náčelník a zaznamenat naši historii. Co dokázal, jaký byl rok, jaká byla úroda..."

„To je sice hezký, ale není to přesný, že? Musíte si domýšlet, co jednotlivé obrázky znamenají. Ale písmeny dokážeme převést každé slovo v něco, co pochopí všichni stejně. Co každý přečte a přesně ví, co pisatel chtěl říci," vysvětloval jsem mu výhody písmen. Bral jsem v potaz pouze klasickou latinku. Čínské, japonské znaky, korejskou abecedu nebo arabskou vážně neumím a nebudu si komplikovat život jejich učením. A vysvětlováním Tulovi.

„Úplně přesně? To lze?" nadšeně na mě pohlížel, zároveň se špetkou pochyb. Něco tak skvělého přece nemůže být pravda, že? Haha.

„Jo. Třeba... Pojď za mnou," vyběhl jsem z jeho chatky a hnal se k nejbližšímu místu, kde byl nějaký použitelný písek, jenž nám poslouží jako mazací tabule. Ihned jsem si k němu přisedl a začal rýpat do písku mé jméno. „Tohle je D, tohle A, dvě N a jedno Y. Danny. Jednoduché, že? Hej, teď napíšu tvoje jméno."

Tula mi málem olízl prst, jak se přikláněl k těm tvarům, které začaly v písku vznikat.

„Tula. Jo, třeba to A je stejné jak tady," poznamenal jsem, abych mu ukázal souvislost s tím, co jsem řekl i napsal. Fascinovaně studoval jednotlivé tvary.

„Takže... Takhle se zaznamenávají slova?"

„Přesně," usmíval jsem se, takovým tím hrdým tatíčkovským úsměvem, jako kdybych měl před sebou malé dítko, jenž poprvé jede vlakem. Tento pocit tu mám až příliš často.

„A ty pak dokážeš přečíst... Všechno?" váhavě přeblikával z písmenek na můj obličej a nervózně si kousl do rtů.

„Vynasnažím se. Nemám úplně všejazyk... Proč?"

Tula nestačil říct ani to krátké bezvýznamné „počkej". Vyskočil na nohy a než jsem se za ním stihl otočit, už zmizel zpátky ve svém náčelnickém baráčku.

Ah, co teď? Vyděsil jsem ho? To se mi ještě nestalo, a že příležitostí k tomu bylo spousta! Netrvalo však dlouho, a již jeho sukně vířila vzduchem a cop mu poskakoval a houpal se jak koňský ocas, jak běžel zpátky ke mně, s jakousi věcí v rukách.

„Tohle měl otec - náčelník u sebe. Nikdy jsem nevěděl, co to je nebo co to znamená. A nikdy mi ani neřekl, odkud to má. Ale také to nikdy nevyhodil..." Tula mi podával plochý kámen, vážící možná přes dva kila, s pískovcovým charakterem. Trochu se mi propadly ruce, a schopný mladík mi je musel podepřít těmi svými, abych s kamenem nežuchl o zem. Jako kdyby na tom záleželo, kamenu se přece nic nestane, obzvlášť, pokud padne do písku, že?

Už jsem chtěl zabrblat, že co s takovým šutrem mám kruci dělat.

Ale nějak jsem nedokázal tato slova ze sebe vysoukat ven.

Oči se mi zasekly na jeho povrchu. Poměrně hladkém, přesto obsahující hluboké rytiny, až půl centimetru zasahujícím do kamene.

„To je..." nedokázal jsem doříci, co jsem měl na jazyku. Byl jsem naprosto ohromený. Beze slov. V mých rukách se nacházel důkaz, že již přede mnou tu opravdu nějaký návštěvník byl, a nechal za sebou jasnou stopu.

„Co? Jsou to písmena?"

Jen jsem přikývl, více jsem s očima přikovanýma na kameni nezvládl.

„A co? Co říkají?"

„Říkají, že..." vymanil jsem jednu dlaň zpod kamene, protože jsem věděl, že Tula jej bude nadále podepírat, a položil ji na hrubý povrch. Písmena nebyla zas tak dobře čitelná, rytiny se ztrácely ve struktuře povrchu, ale stačí spojit svůj oční smysl se smyslem hmatovým a představivost udělá své. Celý vzkaz se vyrojil v mé mysli, v podobě jakéhosi 3D modelu, jenž byl vyryt v tomto pěkně těžkém kamínku.

„Domov je tam, kde leží tvé srdce."

Tak zněla moudrá slova mého předchůdce. Nevím, co ho k tomu vedlo, aby ze všeho možného zvěčnil tento citát o neznámém autorovi. Snad to nebyl nikdo z těch typů na fejsu, kdo dennodenně sdílí ty citátové příspěvky!

„Domov je tam, kde leží tvé srdce," zopakoval Tula a já mu jen zprávu odkývl.