Bylo krásné ráno, jedno z dalších pěkných rán v tomto světě. Slunce nás konstantně obdarovávalo dvaceti pěti stupni, v noci to bylo takových šestnáct sedmnáct, a tak promenádování v sukni bez svršku nebyl pro místní domorodce problém. Užívali si to.

Já teda odvahu moc neměl, už jen z prostého důvodu, že nejsem zrovna opalovací typ, který je věčně přirovnatelný k mléčné čokoládě. Ne. Já byl čokoláda bílá, a ačkoliv tu pomalu chytám tmavší odstíny, nechci se proměnit v uvařenou krevetku. Ne, díky.

Po snídani jsem chvíli hrál s děckama fotbal, zatímco Tula vyřizoval své náčelnické záležitosti. Dokonce ho navštívil i V'lak, poněkud veselý a horlivý do práce. Asi nějaké dobré zprávy, řekl bych. Moc pozornosti jsem tomu však nevěnoval, protože jsem nemohl nechat svůj tým prohrát, že? A tak jsem odkopl nafouknutý žaludek ke svému spoluhráči a ten triumfálně zasadil gól.

Poté mě čekala klasická hodinka učení. Ano. Tula se rozhodl svůj kmen trochu zcivilizovat a už nějaký ten den do nich vtloukám ábécédé a učím je číst i psát. K tomuto účelu byla dokonce vytvořena jedna kamenná tabulka a pak množství dřevěných prkýnek s vypálenými písmeny. Na procvičování jsem po večerech tvořil další desky, kam jsem zaznamenal nějaké z klasických pohádek, aby si měli čtení na čem vyzkoušet. Byl jsem machr, jakože fakt. A oni byli taky machři. Již brzo se chytli a celé pískové pláže byly popsány tím, co dělali celý den, jak si svoje dovednosti procvičovali.

Až když jsem po výkladu popadal dech na písečku u jezírka, náčelník si zase přisedl ke mně, jako vždy, a spustil své věci, které mi chtěl sdělit nebo se mnou probrat. Na to, jak zvesela k němu V'lak nakračoval, Tula nevypadal zrovna nejlépe.

„Gudirové včera konečně svolili k domluvě," načal, ale stále se tvářil poněkud pochmurně.

„Vážně? To je skvělé! Tedy, záleží na tom, co chtějí."

„Jejich požadavky jsou očekávatelné. Avšak, nechci k nim přistoupit hned."

„Jednou ustoupíš, ukážeš, že jsi slabý, a oni toho v budoucnu opět využijí, že? Takže, co máš v plánu?"

„Chtějí území, ale více, než jsem ochoten nabídnout. Takže jsem to zavrhl. Navíc, jsou zodpovědní za smrt náčelníka. A to jim nikdy neodpustím," semkl pevně rty, bolest ho stále ještě neopustila. A v nejbližší době ani neopustí. Takový je život. Může být rád, že to překonal relativně dobře, co mi tak přijde.

„Nabídl jsem jim však něco jiného."

„Hm?"

„Výměnu technologie."

„Cože? To k nim chceš poslat ty zbraně, ups, zemědělské náčiní, co tu vyrábíme, aby vás s tím mohli načisto rozdrtit?" téměř jsem vyskočil rozhořčeně na nohy. Tula se jen slabě usmál.

„Ne, to ne. Ale vozíky a ty kladky, ty se jim, kteří sídlí v kopcovitém území, hodit mohou. A k tomu je chci naučit číst a psát. Abychom v budoucnu mohli sepsat tu smlouvu, kontrakt, o kterém jsi mluvil. Teprve pak bych jim věnoval část území. Ale bude to zaznamenané, nebudou se moci odvolávat na něco jiného. A náčelníci, kteří nastoupí po nás, i běžní lidé, všichni si budou vědomy toho, co se stalo a nebude se opakovat."

Tula přede mě předhodil jeho strategii, jeho plán, na kterém dělal nějak postupně, a do nějž zapracovával do něj nové poznatky, které mezi námi padly a které přicházely z nového světa. Koukal jsem na něj, přežvýkával v ústech jeho nápad, který naskýtá jak okamžité řešení, tak řešení dlouhodobé, a musel uznat, že mu to na takového domorodce dost pálí. Nezbývalo mi nic jiného, než slabě kývnout hlavou.

„Ale stále tu je hrozba, že vás napadnou. Ne každý chce jít vpřed a vítat pokrok, obzvlášť tak neznámého původu. Můžu jen děkovat Bohu, že na to, jak jste primitivní, tak jste celkem otevřeně přijali všechny mé návrhy a nápady," ne že bych chtěl být pesimista, ale realismus od věci není.

„Furt ještě mají na své straně důry. Když nebudou souhlasit, co nepůjde po dobrém, půjde po zlém."

„Budeme připravení," smutně se usmál Tula, který přiznal, že neúspěch v domluvě s sebou přinese i krveprolití v boji proti těm tvorům.

„Jo, hele, když budete bojovat v liniích, jak jsem ti vysvětlovat, bude to o něčem jiném než v lese jeden na jednoho," pokoušel jsem se ho povzbudit a pohladil mu při té příležitosti paži. Tak nějak se to také stalo určitou zvyklostí mezi námi.

Tula opět přikývl, než se lesk v jeho očích změnil, a prudce vzhlédl hlavou vpřed.

„Mám ale ještě jednu věc. Chtěl... Chtěl bych tě někam vzít."

„Heh? Mě? Fakt? Kam?" popravdě, mimo vesnici jsem byl tak třikrát, a to pokaždé jen na polích a nikam jinam. Kvůli důrům je vycházení omezené, ženy chodí na plody ve velkých skupinkách a s ochranou, i na polích je vždy o několik mužů navíc, vyzbrojeni novými nástroji, aby svůj lid ochránili před útokem. Takže Tula mě pochopitelně nechtěl pouštět nikam, obzvlášť, když zrovna mé výlety končily pokaždé tak katastrofálně.

„To je tajemství," zazubil se a ze svého pasu vytáhl šátek, který...

„Ne, bez šátku, prosím!"

„Beru tě na tajné místo. Nemůžeš vědět, jak se tam jde," argumentoval, a mně až poskočilo srdce. Aha! Jdeme do jeskyně náčelníků! Občas jsem na ni převedl řeč. Celkem mě to lákalo, mrknout se na jejich historii, na životy jejich předků. Ačkoliv tam mohou pouze Anharabem vybraní, já byl také vybraný Anharabem, takže to by jako vstupenka posloužit mohlo, ne?

Takže jsem se nebránil moc dlouho a tu hnusnou věc si nechal uvázat kolem očí.

Jeho tichý křik přivolal dvojici kordů, jež se stali našimi dopravními prostředky. Je ta jeskyně daleko?

Měl jsem i záložní plán. Kdyby to nebyla jeskyně, tak jsem očekával, že zastavíme uprostřed luk, o nichž mi vyprávěl. Nebo mě vezme na meeting s Gudiry, třeba, jako takový ten živý důkaz Anharabova zázraku, nebo jako pomoc při vyjednávání. Po krátké rozvaze jsem se přikláněl spíše k možnosti první. Jelikož stačilo, abych vyslovil něco nepatřičného, a že toho bylo, a hned bychom měli šípy zabodnuté v našich hrudích.

Tím, že jsem měl na očích šátek, byly mé smysly podobě jako u Daredevila zesílené. Samozřejmě ne do takové míry, abych rozpoznal kolínskou týpka u zvonků, zatímco bych já byl v pátém patře. Ale rozhodně jsem byl citlivější na zvuky, na křupnutí každého klacku, na vůně květin, která se měnila v závislosti na tom, kolem které rostlinky kordové zrovna projížděli. Na každé zaboření tlapy těchto tvorů do hlíny, na vrzání Tulovy kožené vestičky, i na pravidelné žuchání jeho copu o jeho tělo.

Jenže jak se cesta natahovala a my překonávali kopce i nížiny, začínal jsem mít neblahé tušení.

Neblahé? Neměl bys být rád, Danieli?

Nějak... Nějak jsem rád být nedokázal. Úsměv mi vymizel z obličeje. Chtěl jsem si sundat šátek z hlavy.

Korda byl však řádně poučený. Jeden šleh jeho chapadla a mé ruce se nedokázaly zvednout nad rovinu mých prsou.

„Řekl jsem, že tě čeká překvapení. Nech si ten šátek na sobě."

„Já... Nechci žádné překvapení. Otoč to a jeď zpět!"

„Vydrž chvilku, už tam budeme," ignoroval mě i mé protesty, naopak zrychlil kordy, a jakákoliv má skromná myšlenka skočit za jízdy ze zvířete dolů byla okamžitě smetena ze stolu.

„Já... Není mi dobře, vraťme se do vesnice, jinak se pozvracím a omdlím a –"

„Danny, zkus to ještě chvíli vydržet."

„Ne ne, už to na mě leze, och, počkej, já..." nakláněl jsem se před zvíře, simuloval křeče a chuť hodit šavli, ale můj herecký výkon nebyl vůbec dostačující. Nebo byl pan náčelník vůči němu dobře obrněn. Jen se krátce zachechtal, ale ani trochu nepolevil.

„Vezeš mě Gudirům? Nebo důrům? Chceš jim mě předhodit jako žrádlo? Úplatek za mír?" Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém! Snad ho naštvu dostatečně, aby seskočil z kurdy a hodil se mnou rozumnou řeč. Alespoň rozumnou, co se v jeho napůl rozzlobeném stavu půjde dát.

Jenže místo toho zmlkl. Jo, dokonce ani jeho vestička nevrzala jako předtím. Úplně ztuhl.

Avšak neřekl nic. Neozýval se po zbytek cesty, která opravdu nemohla trvat déle než deset minut.

Kordové zpomalovali. Klusali klidně a odměřeně, a jejich tlapy se zanořovaly do čerstvé trávy, s tak intenzivní vůní, až jsem nevěřil, že je to možné.

Jenže jejich zpomalování znamenalo jediné.

Jsme tu.

Začal jsem se klepat. Toho si všiml i Tula, když mi pomáhal seskočit z hřbetu toho tvora na vlastní nohy. Držel mne, opatrně, jednou rukou mě objímal kolem pasu, zatímco druhou pevně přitiskl na moji paži. Cítil jsem jeho hruď, jak se mne dotýká, jak mě obaluje a chrání.

„Ne Tulo... Prosím, nedělej to..." kroutil jsem hlavou, s šátkem stále na očích, když udělal krok kupředu a pokoušel se uvést mé tělo do pohybu.

Okamžitě jsem hezky zapřel patami do travičky. Nedošlo mi však, že co zmůžu já, obyčejný měšťácký kluk, vůči domorodému jedinci, který je schopný uběhnout i dvě stě kiláků za den, zatímco já jsem rád, když doběhnu šalinu. Stačilo mě lehce nadzvednout a já si připadal, jako kdybych lítal.

„Tulo! Přestaň! Hej! Polož mě na zem a sundej mi ten šátek! Tulo!" chtěl jsem si ho sundat sám, ale jako by byl vycvičený policajt, má zápěstí byla ihned uchycena a držena u sebe, zatímco on mě vesele naváděl tam...

„Ne..." chtělo se mi brečet. Ostuda. Ale... Co jiného? Věděl jsem, o co se to pokouší, a vím, že to byl můj cíl, avšak... Ještě není konec! Ještě nenadešel ten správný čas, tak jak může rozhodnout bez mého vědomí, že si může dělat, co chce? Ha? Vždyť... Mám tu ještě co dělat, pomoci mu plánovat, školit ho a co já vím, rozhodně nemůžu odejít jen po několika týdnech, kruci! Nemůže se přece vzepřít tomu Ohnivákovi a jen tak se mě zbavit, ne?

Jaká pak výhoda, že mi ten kus zatracenýho hadru nechal na očích, aby neviděl mé zarudlé a uslzené oči... Ačkoliv nos jsem měl odkrytý. A ten taky začal hezky soplit.

„Tulo, ty... Ty mě tu nechceš? Cožpak jsi se mě vždy chtěl jen zbavit? Aha! Dobrá! Tos mě mohl odhodit důrům hned v prvním okamžiku, který se naskytl! Tak proč? Proč mě chceš poslat pryč? Tulo! Hej!"

Náčelník rázem zastavil. Že bych se konečně dotkl jeho srdce a donutil ho se nade mnou slitovat? Že by? Nestihl jsem se však vítězně usmát. V tom mi zabránila jeho chladná slova.

„Nemáš tu co dělat, Danny. Nepatříš tu."

Nepatřím... Toto slovo se mi jako ostrý nůž zabodl hluboko do srdce. Ano. Jsem cizinec. Nemám tu co dělat, s tím bych měl souhlasit. Neznám jejich tradice, jejich zvyky, kulturu, nemám ani všejazyk. Jenže... Za tu celou dobu jsem ještě nikdy neměl takový pocit, že opravdu někam patřím.

Že patřím k někomu.

Moji první lásku, v posledním ročníku na základce, jsem donutil mě nenávidět. Řekl jsem hnusné věci, udělal hnusné věci. Dostal do držky a bylo ticho. Naše cesty se rozešly, a já mohl tak nějak pokračovat dál. Lepší, než udržovat kontakt a s každým pohledem na něj bych si připomínal, že nejsem, jaký bych měl být. Že nejsem správný kámoš, nejsem správný syn. Že nejsem tak úplně normální. A abych se jako normální opět cítil, na střední jsem pak dělal věci, možná až příliš věcí, jen abych to dokázal.

Jenže kostlivci ve skříni neodcházejí, vyčkávají. Dokud nepřijde velký požár a všechno skoří, i skříň, v níž jsou. A jediné, co zbyde, je popel – spoustu popela, a ohořelé kosti jejich těl.

A Tula je někdo, u koho jsem cítil, že se nemusím stydět. Že mohu být sám sebou, že... Že si mě vyslechne, stejně jako já jeho, že... Že by ke mně mohl i něco cítit, já nevím, ale mám takový pocit, a teďka... Teďka mě odhazuje pryč? Chce mě zahnat do světa, kde se zase budu pohybovat s maskou na tváři a usmívat se a dělat vtípky a modlit se, až odmaturuji a dám sbohem starému životu? A v co vlastně doufám? Že to na univerzitě bude lepší? Že se konečně otevřu a odhodím svoji masku?

Danny, jsi opravdu tak naivní?

„Opravdu... Opravdu se mě chceš zbavit?" vykoktal jsem, jako poslední snahu boje, přestože mé tělo to dávno vzdalo a povislé končetiny s sebou nechaly mávat, jak zamýšlel vítr.

„Danny..." povzdychl si Tula, než zvedl svoji dlaň a položil mi ji na tvář. Hladil mě po líci, palcem zajížděl pod šátek, aby mi utřel slzy z koutků očí. Hřál mě, až jsem to teplo nenáviděl, jelikož bylo spojeno s tak chladnou osobou!

„Daniel," špitl jsem, postupně se uklidňoval. Avšak třesot neustával. „Daniel Kalous. Mé celé jméno."

„Daniel?"

„Jako kdyby na tom záleželo," odfrkl jsem si s posměchem, nechápu, co vlastně dělám. O co se snažím. Říct celé jméno... Nic nezmění.

„Tulatul Adoriharab."

Huh?

„Proč... Proč mi to vůbec říkáš. Stejně mě pošleš pryč a zapomeneš na mě."

„Nezapomenu. Jen... Posílám svůj domov do bezpečí."

„Co?" nechápal jsem. Ne, prostě, kdo by to chápal, tady nebylo co chápat! Nebo alespoň v tom momentu. Protože hned v momentu druhém všechno zapadlo tam, kam má.

V momentu, kdy přitiskl své rty na mé. Kdy mě políbil. Kdy jsem sice viděl absolutní hovno, zato o to více intenzivněji cítil jeho dech, jeho měkké rty, jeho nervozitu, kterou překonával s každým dalším polibkem. Kdy si mě přitiskl blíže, ochranitelsky držel za pas, avšak útočně narušoval mé soukromí.

Naprosto mě ovládl.

Naplno vyhrabal mé já, které spalo kdesi hluboko v propasti, temné a chladné, a přivedl ho na světlo. Světlo jménem Tula.

Všechny jiné myšlenky byly zazděné. Jeden polibek a cokoliv mě trápilo předtím se proměnilo v prach. Byl tu jen on. On a já.

Aniž bych si to nějak uvědomoval, pomalými krůčky, nenápadnými, ztracenými ve vášnivém polibku, jsem couval vzad. A dál... A ještě dál... A náhle mi na lýtka šplouchala voda, mé kotníky pohřbené už úplně. Chtěl jsem něco říci, namítnout, ale nebylo mi to dovoleno.

Už jsem si byl vědom, co zamýšlí, co hodlá provést. Pokoušel jsem se vykroutit z jeho náruče, ale překvapivě – byl silnější než já. Voda už překonala mé kolena.

„Tul– Tulo! Tulo!" volal jsem, konečně nabyl svobody. Mé rty byly citlivé, opuchlé, ještě stále jsem pociťoval Tulův dotyk, jako kdybych se z polibku nevymanil. Až pohlazení větříku mě probudilo. A tam, kde mě doteď držely zpocené dlaně, mě náhle zamrazilo.

„Tulo..."

Zmíněné dlaně se octily na mém obličeji. Pomalu, něžně, sundávaly z mé tváře šátek, dokud jsem konečně nespatřil denní světlo. Bylo tak náhlé a ostré, rozhodně jsem musel několikrát zamrkat, než jsem si mohl prohlédnout Tulu v celé své kráse.

A jakým překvapením bylo, že i jeho oči nesly rudý podtón, a mezi obočím mu vyrašila vráska smutku.

Opět jsem musel zavřít oči. Ta nesnesitelná zrcadlová hladina mě atakovala paprsky slunce, a já se na Tulu nedokázal pořádně podívat. Protože to bylo jediné, co jsem chtěl. Ukotvit na něm zrak, nespustit z něj oči, protože jakmile to udělám, už ho nikdy neuvidím.

„Děkuji ti, Danny," šeptl, zatímco do mé ruky vložil něco tenkého a chladivého.

„Za co –"

Šplouch!

Na prsou jsem pocítil náhlý tlak, silný a neočekávaný, a já se samozřejmě neudržel ve stoje a padl na záda do vody.

Můj obličej zalila nepříjemná tekutina.

Už opět se tu udusím k smrti, projelo mi myslí, jak zatekla do mých nosních dírek a ucpala mi uši. Jak rozevlála mé vlasy a nadzvedávala moji košili. Jak mě celého obejmula, jako starostlivá matka, která se po dlouhé době setkala se svým synem.

To však nebylo na dlouho.

Můj zátylek náhle ovál vzduch. Až mi naskočila husí kůže po celém těle, jak nepříjemné to bylo. A nejen zátylek. I má záda, a brzo i můj obličej. Myslel jsem, že padám ke dnu, avšak místo toho jsem se propadl dnem do světa, v němž vládla plynná a dýchatelná atmosféra. Horlivě jsem popadal dech, hnal ho do svých plic, abych měl jistotu, že neumírám. Že žiji. Že...

Otevřel jsem oči.

Srdce mi celé ztěžklo. A bylo tak těžké, že se propadlo mým tělem, až na podlahu. A skrze podlahu do sklepení. A pak do země, a do zemské kůry. Padalo a padalo až do jádra, kde se roztavilo a nezbylo z něj... Nic.

Viděl jsem svůj odraz. Odraz mokrého mladíka, který vypadal, jako kdyby ztratil sám sebe.

Ztratil jsem. Nechal jsem ho přesně za tímto odrazem.

Byl jsem zpátky ve svém světě. Ale nedokázal jsem říci, že jsem byl... doma.

Sevřel jsem svůj mobil, který mi Tula v posledním okamžiku vložil do rukou.

„Tulo!" udělal jsem krok vpřed a pokoušel se prodrat skrze zrcadlo zpět, ale jako skříň do Narnie, i pro mne byla cesta nyní uzavřená. Ať jsem bušil jakkoliv, vyvolával jeho jméno, zamazal zrcadlo od mých slz a soplu k nerozeznání, stále na mě nemilosrdně vrhalo odraz mé schránky. Smálo se mi? Užívalo si mého utrpení?

Chtěl jsem ho rozbít. Měl jsem takovou chuť ho rozbít, ale...

Co kdyby? Co kdyby se jednou otevřelo?

Jen tato myšlenka mi zabránila provést něco hrozného. Přesto jsem uklidněný nebyl.

Venku byla tma. Jen pouliční osvětlení a ojedinělá auta vnášela do krámku trochu toho světla. Bylo jasné, že je po zavíračce a nikdo tu není. A naštěstí ani alarm.

Mohl jsem tak brečet, volat a bouchat do zrcadla až skoro do rána, kdy po krátkém zchrupnutí z vyčerpání vešel do obchůdku majitel, přivítat nový pracovní den. Byl jsem mimo, ale ne hloupý. Schoval jsem se, aby na mne nenarazil, a v tom nejvhodnější momentě vystřelil z obchodu pryč, na ulici. Nevěřil jsem, že jsem zpátky. Jako kdyby... Jako kdyby to vše byl sen. Ale nebyl.

Jinak by se na mě ti lidi nedívali tak podivně, proč vykračuji městem oblečen v sukni.

______________

Vrátit se zpět bylo... Bylo to velice zvláštní. Všechno bylo známé, povědomé, nezměněné. Jako kdybych pryč vůbec nebyl. Ale byl. Jinak by se na mě matka nevrhla v slzách, otec by mě nezjebal, že kde jsem byl, a nemuseli by odvolávat policejní pátrání.

Neříkal jsem nic. Neměl jsem na to sílu. Má mysl byla soustředěná jen na jediné. Kde vzít peníze, abych odkoupil to zrcadlo. Nakonec jsem se pokusil o emocionální vydírání, a rodiče, kteří i přes všechny neduhy přeci byli rádi, že se jim syn navrátil, s radostí souhlasili. Mysleli si, že trpím nešťastnou láskou. Už mi domlouvali psychologa. Ale já nepotřeboval nic z toho. Já chtěl to zrcadlo, a také... Spustit svůj mobil, který už podruhé utrpěl vážná zranění vodou.

K mé smůle, už se znovu neprobudil. A ani zpětné získání dat nebylo úspěšné. Jednu jedinou fotku, kterou jsem chtěl, nebylo možné z disku vytáhnout...

Když jsem se vrátil do krámku, kde všechno začalo, dlouhé minuty jsem trávil pouhým hleděním na zrcadlo. Jen tak. Na svůj odraz, který se na mě mrtvolně tvářil, který vypadal, jako kdyby svůj život už celý prožil. Který byl ztracený, stejně jako já, jelikož ať jsem se snažil jakkoliv, domů jsem se nemohl dostat.

„Chystáte se na rande?" ozval se starý nakřáplý hlas prodavače, jenž mě donutil až nadskočit. Krátce jsem si odkašlal, než jsem mu odpověděl.

„Proč?"

„Že se neustále v tom zrcadle kontrolujete."

„Ne, já... Já mám zájem toto zrcadlo koupit," pravil jsem odhodlaně a pohled upřel zpátky na můj odraz.

„Vážně?"

„Ano, peníze mám, ale odvezl bych si ho jiný den, kdy přijedu autem."

„Ach... Dobrá tedy," prodavač byl očividně zaskočen, jak takový puberťák jako já může mít zájem o něco tak starého a netradičního.

„Mohu se vás zeptat?"

„Ano?" mluvil, zatímco vypisoval fakturu.

„Víte, komu to zrcadlo patřilo? Mohl bych na původního majitele získat kontakt?" načal jsem samozřejmě s dobrými úmysly. Chtěl jsem si něco ověřit a bylo třeba, abych se dopátral, odkud to zrcadlo sem do krámu přišlo.

„Oj, to bohužel nepůjde, mladíku. To ne. Asi to mám někde zastrčené, ale je to soukromá záležitost, kupní tajemství. To nemohu jen tak vyzradit."

„Prosím! Chtěl bych si zjistit něco o historii toho zrcadla, a bývalý majitel –"

„Majitelka. Byla to majitelka."

„A víte... Jméno té majitelky? Prosím!" ani rodiče jsem nikdy takto neprosil, ani když jsem chtěl ten PlayStation. Přesto starý majitel dodržoval své zásady. A žádný mladý hoch ho nedonutí je porušit, že?

A tak si jen povzdychl a upřel na mě nažloutlé oči.

„Jak jsem řekl. Vážně nemohu. Osobní informace nevydávám. Ale mohu ti říct... Něco ti říct mohu."

„Prosím! Mluvte!" ať to je cokoliv, lačnil jsem po tom jak žebrák po jídle.

„Byla to žena. Žena ve středním věku. Celkem se zdráhala, nechtěla ho tu úplně nechat, ale její manžel jí do toho nutil. Že u něj tráví moc času. No jo, ženy," odfrkl si prodavač, který absolutně netušil, že za jejím vysedávání není nanášení šminek ani kontrola účesu, ale něco jiného.

„Už je to asi pět let zpátky, jo, čtyři až pět let, co ho tu nechala. Loučila se s ním dlouho, jako se starým přítelem. Ale to máte tak, když je v rodině nějaké dědictví, se kterým je spojená i duše majitele, ale už pro něj nemá nikdy místo. Pamatuji si, jak z něj nespustila oči, zatímco mi vysvětlovala, jak těžké to pro ni je. Že prý vždy, když se do něj podívá, jako kdyby viděla svůj domov. Svoji rodinu."

Až mi poskočilo srdce. Dech se mi zatajil, to jo, a já se málem začal zas dusit. Ale abych k tomu dostal infarkt? Nejsem na to moc mladý?

Přesto to zjištění bylo tak ohromné, tak zdrcující...

Nevěřícně jsem pohlédl na prodavače, na okamžik dokonce zapochyboval, jestli mi říká pravdu. Jestli jenom nechce, aby byl důležitý a zrcadlo prodal. Přesto jeho oči nostalgicky směřovaly k zrcadlu, a já věděl, že žádnou lež nevyslovil.

„Domov je tam, kde leží tvé srdce."

Zdá se, že nejsem jediný, kdo u Tuly našel svůj domov.

A pak ho navždy ztratil...