„Andromedo,” řekne nějaký hlas formálně a bez špetky jakýchkoli emocí. No tak dobrá. Možná tam nějaké emoce jsou. Ale jen negativní. „Vstávej,” dodá a podle zvuku jeho těžkých kroků jde snadno poznat, že odchází.

„Pff,” odfrknu si sama pro sebe a převalím se na druhý bok, s očima stále pevně zavřenýma. Ještě se mi nechce vstávat. A to už jen z principu, že tenhle namyšlený vlk chce pravý opak. Přesněji řečeno: jen se mi ho nechce poslouchat. Jestli si myslí, že udělám všechno, co poručí, jen aby ze sebe měl lepší pocit, pak má místo mozku kámen! Sice se svým nízkým postavením nemám právo se bouřit, ale mám svoji hrdost!

Abych to upřesnila - Gaver je vlk, kterého nenávidím z hloubi své duše. Dělá mi ze života peklo. Jeho vysoké postavení mu nejspíš stouplo do hlavy. Nejradši bych mu natrhla ucho. Jenže to by bylo na nic. Byla by to sebevražda. V téhle smečce se to má tak, že když vlk udělá něco špatného, vrátí se mu to v mnohem horším. Gaver by můj útok odrazil jen tak, bez větší námahy a nejspíš by mě na místě zabil.

Gaver bere mě a ostatní vlky z mé třídy jako podřadné bytosti. Říká, že jsme jen příčky přírody a myslí si přitom, jak nás zase setřel, ale nejsme příčky přírody všichni? To je asi jedno. Každopádně nás bere jako někoho, kdo si ani nezaslouží žít. Jako by to ale byl pořádný život s někým, kdo vámi pořád opovrhuje a každou chvíli vám nahlíží přes rameno. Ne, to není život. Je to jen... neumírání. V tom je rozdíl.

Když už mě to nebaví, tlumeně zavrčím a odlepím od sebe víčka. Udělat to ale bylo trochu unáhlené. Přímé sluneční světlo mě bodá do očí, a tak je hned zase zavírám. Trvá mi nějakou dobu, než se opět odvážím je otevřít. Nejdřív jen na malou škvíru. Chvíli nejistě mžourám, ale když si mé oči přivyknou na světlo, už mi nedělá problém se rozhlédnout.

Nacházím se ve svém doupěti. No to je ale nečekané, ozve se ironický hlásek v mé hlavě. Ignoruju ho. Vlastně to není jen mé doupě. Sdílím ho i s pár vlky z mé třídy. Je tvořené z prořídlých keřů. Chybí jim střecha, kterou ale doplňuje skalní převis. Často tu fouká a je to tu nepohodlné. Co taky můžu čekat? Podle postavení, jež vlk zaujímá, jde snadno poznat rozdíl. Jak se těch pár spletitých větví, které mě jen stěží chrání před nejkrutšími poryvy větru a deštěm, může rovnat dutým stromům či doupětem přímo ve skále? Jak se může rovnat tvrdá zem vystlaná tou trochou zbylého listí, na které ležím a kde cítím každou větvičku či kamínek s těmi kmeny, které jsou zevnitř porostlé měkkým mechem? Neměnila bych však s nimi. Nevyměnila bych hrdost, kterou cítím, protože jsem zvyklá strádat víc než ostatní za tu trochu pohodlí, které mají oni. Výše postavení.

Zvednu se na tlapky. Ne proto, že to chce Gaver, ale proto, že to chci já. Pomalu vyjdu z doupěte. Venku je mi nepříjemně. Je tu na mě moc velké horko. Najednou mám pocit, že má srst ztěžkla. Najednou si chci jít zase lehnout...

Oklepu se a rozhlédnu se. V táboře je teď rušno. Všichni se chystají na plnění svých každodenních povinností. Tedy skoro všichni.

Tahle smečka se dělí na mnoho vrstev. Vlčata vysoce postavených si vždy mohou vybrat, na co se chtějí jít učit. Musí pro to ale mít typické předpoklady.  A když už se prohřeší někdo s nízkým postavením, najde si druha a má vlčata, nikdo nebere ohledy na to, co si přejí. Vedoucí smečky rozhodnou za ně. Strčí je tam, na co jsou dobří. Hotovo. Tečka.

Tenhle přístup se mi hnusí. Ostatně... Hnusím se i já sobě samotné. Já do téhle smečky nepatřím. Nikdy jsem nikam nepatřila. Jenže tyhle pravidla jsou všude. Jen díky nim je ze mě to, čím jsem dnes... Vlkem bez svědomí. Některé emoce vůbec neznám. Některé jsou mi úplně cizí. Někdy mi přijde, že ani nemám duši. Že jsem ji zaprodala peklu.

Své rodiče jsem nikdy nepoznala. A už jsem vystřídala mnoho smeček. Postupem času jsem si osvojila jejich schopnosti a pak... jsem je zradila. Všechny. Bylo to ale proti mé vůli. Nechtěla jsem. Ale musela jsem. Příčilo se mi to.

A teď jsem tady. Jsou tu i vlci, které mám ráda. Kterým nechci ublížit. Ale musím. Jinak zemřu. Když jsem sem přišla, šoupli mě mezi stopaře. Vůbec se mě neptali, co chci. Kdyby ale tušili, kdo jsem... asi by všechno bylo jinak. Nejspíš by se přede mnou klepali strachy. A především by mě asi ani nepřijali do smečky. Kdo dnes ale ví, kdo jsem? Začínám si myslet, že i já sama to přestávám vědět.

Vraťme se ale o krok zpátky. K mému momentálnímu postavení. Stopaři. To jsou vlastně nejrychlejší vlci ze smečky. A já jsem nejrychlejší z celé naší třídy. Zatímco ostatní vlci s tím mají problém, jsme to my, kdo dokáže udržet krok s větrem.

Smečka si nás neváží tak, jak by měla. Přitom je na nás závislá. Vlci nás berou jako samozřejmost. Ale právě na nás závisí všechny jejich životy. A že je jich hodně. Jsme totiž zároveň i lovci. Díky naší rychlosti i náklonnosti Větrných vlků dokážeme složit téměř cokoli.

Ve smečce máme takovou bojovou formaci. My útočíme jako první. Bojovat sice neumíme, ale o to nejde. My nemáme nepřítele zranit. Jen ho zmást.

A celkově jsme až druzí nejníže postavení vlci. Ano, až druzí. Naše jediná podřízená je Omega. Ta se bojů neúčastní. Ta má na starost naše doupata. Celý den chodí po lese shání mech a listí, které pak musí donést do tábora a navršit ho do nor. Na doupě stopařů zůstane vždy jen malý zbytek. Já ho ale nechci, když vidím, že na ni nezbyde nic. A tak jí ho dám, protože vím, že ona si ho váží víc.

Neoslovuju ji jejím titulem, ale jménem, abych jí alespoň nějak dala najevo, že si vážím toho, že tu je a co pro nás dělá. Talia je dobrý vlk. A mnohem, mnohem čestnější, než kdejaký bojovník. Bohužel to nikdo nevidí. Nikdo jí neprokazuje úctu. Nikdo si jí neváží. Proto jí taky nikdo nenechá žádné pořádné jídlo. Většinou jen ohlodává kosti. Vždy ale obdivuju, s jakým nadhledem všechny tyhle podmínky bere a ještě má čas i odvahu si z nich utahovat. 

Tak. To je naše jediná podřízená. Naši nejbližší nadřízení jsou obranáři. Ti nemusí být nijak moc chytří ani rychlí. Ti vlastně jen jednou denně projdou území smečky a pak nahlásí, na co narazili. Ale zase mají nejlepší čich. Jsou naší pojistkou. Když se blíží nebezpečí, ucítí ho na hony daleko. Varují nás a jen díky nim jsme pevně seskupeni a připraveni vyrazit do boje ve chvíli, kdy nepřítel dorazí. Obranáři taky neumí moc dobře bojovat. Sice trochu líp než my, ale taky to není nic světoborného. Vyráží do boje chvíli po nás a kryjí nám záda.

Pak tu jsou hraničáři. U nich by se dalo říct, že ani nepatří do smečky. Ne pořádně. Mají vlastně podobnou práci jako obranáři. Ale přece jen trochu jinou. Obranáři obchází naše území jednou denně, ale hraničáři jej obchází několik dní. Sledují, co se děje, co se mění. Jaké nebezpečí nám hrozí od jiných smeček.

Nevím, jestli by se mi tohle postavení líbilo. Kdybych v tom byla dobrá, asi bych neměla na výběr, ale oni jsou... takoví samotářští. Taková být nechci. Nechci. Ale jsem, když hraju tuhle nečestnou hru. Tím, co dělám hazarduju se životem jak svým, tak životy všech okolo...

Hraničáři se jako Omega rovněž nezapojují do boje. Tohle není v popisu jejich práce. Jejich povinností je nás informovat o nebezpečí, ale ne proti němu bojovat.

Další jsou špehové. Oni pochopitelně špehují. Sledují vše, co se dá. Většinou jsou ale jejich středem zájmu ostatní smečky. Tihle členové smečky mají výborný sluch a zrak. Dostanou se k vám naprosto neslyšně a nepozorovaně. Nevíte o nich, dokud vám nedýchají na krk.

Špehové bojují. Zahlédnout je, když právě provádí akci, je hodně těžké. Na mnoha vítězstvích mají mnohdy velkou zásluhu. Mezi nimi a obranáři mám ještě přátele. Ale mezi bojovníky už ne. Ne, že bych o to taky stála, že?

Bojovníci... jsou nám prakticky na nic. Sice jsou nejsilnější, ale to není všechno. Špehové dokáží skoro totéž, co oni, tak k čemu nám jsou? Celé své dny tráví v táboře. Není to nuda? Mezi bojovníky patří třeba Gaver.

Oni se nám nesnaží vůbec pomoct. Nepřispívají k zajištění potravy a ještě mají tu drzost nám cokoli vyčítat, když máme špatný den a nedaří se nám. Nesnaží se ujistit smečku, že jí nic nehrozí, ať už v roli obranáře či hraničáře. Dala bych cokoli za to, aby alespoň na pár dní zmizeli jako hraničáři! Nepomáhají ani špehům zjistit nepřítelovy slabiny. Konec konců, nepřítel nikdy nespí, ne? Tak proč bychom měli my? Bojovníci jsou jen egoistická paka! Neví nic o tom, jak se používá mozek. Pokud ovšem vůbec nějaký mají.

O bojovnících bych toho mohla říct spoustu. Ale ani jedinou dobrou věc. Posuňme se ale dál. Po bojovnících jsou tu léčitelé. I mezi nimi mám přátele. Podle názvu jejich postavení je asi jasné, že léčí. Léčí zranění i nemoci. Vždy, když vejdu do jejich doupěte, mám hlavu jako v oblacích. Vůně všech těch bylin mě omamuje. Ráda léčitelům pomáhám. Ne, že bych jim pomáhala léčit, i když bych chtěla, protože to by Alfa nikdy nedopustil. Ráda jim ale doplňuju zásoby, ať už jde o cokoli. Byliny, kořeny, pavučiny...

Další vlci, které moc nemusím, jsou proroci. Říkají si tak, protože přijímají vzkazy od Vlčích bohů. Také dokážou číst myšlenky. Jejich moc je ale omezená - můžou číst myšlenky jen na určitou vzdálenost. Jsou mi nesympatyčtí. Proto se jim vyhýbám.

Zpovědnice je ještě horší. Je tu od toho, aby se jí vlk mohl svěřit. Když ho něco tíží. Když udělá něco špatného. Jako proroci dokáže číst myšlenky, ale ne úplně stejně. Proroci dokáží přečíst jen to, co si myslíte v danou chvíli. Ale Zpovědnice vám nahlédne do hlavy a rázem všechny vaše myšlenky, ať už temné či dobré, úvahy, tužby, tajemství přestanou být tajné. Náhle úplně vše sdílíte s vlkem, kterému by jste asi normálně do očí jen tak neřekli, že je divný a že ho nesnášíte, a nikoho nezajímá, že je to proti vaší svobodné vůli. V jednu chvíli ví vaše nejtemnější tajemství Zpovědnice a pak už to ví všichni kolem. Já jsem si ale dokázala udělat hradby. Hradby, přes které nikdy neproniknou jak proroci, tak Zpovědnice...

A nakonec Alfa a Beta. Druhové. Někdo takový se vůbec neměl dostat do vedení smečky. Protože oni jsou stejně hrdí a egoističtí jako bojovníci, ne-li horší. Myslí jen na sebe. Překročí zákon bojovník? Přátelsky ho pokárají a maximálně mu řeknou, ať už se to neopakuje. Překročí zákon stopař? Výprask. Tak krutý, že vlk po něm ještě přinejmenším týden kulhá. A samozřejmě to ani neudělají oni. Vždycky si na to povolají ty bojovnické krysy.

„Andromedo!” Zavolání mého jména mě vyruší z mých úvah. Otočím hlavu směrem, odkud se ozvalo zavytí. Spatřím Lightstorma a ostatní stopaře. Zavrtím ocasem a vykročím k nim. Když procházím kolem bojovníků, dávám si záležet, aby viděli, jak hrdě zvednu hlavu. Blýsknu po nich zlostným pohledem svých karmínově rudých očí a usazuju se vedle Dark Moon a Glaciera. Dark a Glacier jsou mými nejlepšími přáteli tady. Mám jich víc, ale s nimi si rozumím nejlépe. Ničí mě představa, že i je budu muset jednoho dne zradit.

„Co to mělo být?” zeptá se Dark, drkne do mě a kývne hlavou k bojovníkům. Vím, co myslí.  „Ále nic,” odpovím a ledabyle máchnu tlapkou ve vzduchu. Glacier po mém druhém boku se rozesměje. Chvíli ho sleduju, ale pak to nevydržím a i já se začnu smát. Vlastně ani nevím, čemu se smějeme, ale je to nakažlivé. Dokonce i Dark se k nám přidá. 

„Takžee,” protáhne Lightstorm, snažíc se o získání naší pozornosti. „Opět jsme se tu sešli...” Další jeho slova neslyším. Místo toho slyším Glaciera, jak za něj šeptem dokončuje: „abychom rozdělili lovecké skupiny, které zajistí, aby měla smečka co jíst.” Je v tom tolik ironie, až se mi samovolně zvedají koutky tlamy. Snažím se zdusit smích, ale moc dobře mi to nejde. Takovýhle proslov vedl Lightstorm každý den.

Zmíněný vlk nás probodne svým tragickým pohledem. Vždycky se tak tváří, ani nevím proč. Vždy ze všeho dělá hrozné drama. Vždy všechno dělá větší, než ve skutečnosti je.

Lightstorm každopádně pokračuje. „Dopolední lov povedu já a půjdou se mnou Blast, Glacier, Sunrise a Andromeda. Na večerní půjde Dark a vezme s sebou Clovera, Orchid, Grass a Creepera. Jo, tak to bude.” Poslední část pronese tak důležitě. Očividně je sám se sebou spokojený. Snad ale není tak těžké vybrat pár jmen, když je nás tady tolik?

Nakonec nad tím jen potřesu hlavou a vyrážím čekat k východu z tábora. V očích se mi leskne odhodlání. Pro teď je mi jedno, koho přesně budu muset nasytit. Důležité je, že dokud jsem na lovu já, smečka nebude hladovět. O to se postarám. Pro teď je mi jedno, že tahle smečka není doopravdy moje...

Tak jo. Tahle kapitola se protáhla trochu víc, než původně měla, tak snad vám nevykrvácely oči.
Asi není moc záživná, ale snad nevybalím všechno hned na začátku, no ne?
Další kapitolu bych mohla vydat přibližně za týden, ale ještě nechci nic slibovat.
Toť prozatím vše a
                                                              ahoj.