Jsem rozzuřená. A když jsem rozzuřená, není ve mně místo pro jiné emoce. Naprosto se poddávám svému vzteku, který úplně zazdil můj žal. Tolik k mému rozhodnutí, že zůstanu v klidu. Prostě to nešlo! Já nemůžu být v klidu a nečinně přihlížet, jak mi někdo lajnuje život! 

Má srst je zježená tak moc, že vypadám aspoň jednou větší než obvykle. Nevraživým pohledem mých rudých očí, které jsou plné hluboké nenávisti, vraždím úplně všechny. Čímž se dostáváme k další věci; ostatním bych to nikdy nepřiznala, a i sobě samotné se mi to dělá velmi obtížně, ale ve své podstatě jde jen o vylévání si vzteku. Glacier, Lightstorm a Sunrise za nic nemůžou, ale já si prostě nedokážu pomoct. Ve skutečnosti za můj hněv ale může někdo úplně jiný. Vlastně je jich víc. Můžou za to bojovníci a Blast! To díky němu jsou tady, jen protože... proč vlastně? Lekl se snad trochy krve? To měl vidět tu rozšklebenou ránu!

A důvod mého rozhořčení? Je to až sprostě jednoduché - když jsme odcházeli, já a Glacier jsme chtěli vzít Snowdropino tělo do tábora. Aby se s ní mohla smečka řádně rozloučit, tak jako s každým, kdo zemře. Podle tradic. Aspoň tehdy se nehledí na postavení. Vlci tím zesnulému projeví úctu a vděk. Za všechno, co pro ně udělal. Za to, že jim dobře sloužil. Za to, že tu s nimi vždy byl, ať už v dobrém, či ve zlém. Za podporu, kterou jim projevil v těch zlých časech. Celkově za jeho život. Všechny tyhle věci Snowdrop dokonale vystihují, a je jich ještě mnohem víc. Byla ve své práci špeha dobrá, a když neměla co dělat, s radostí pomáhala i ostatním oddílům. Kdyby nebyla tak dobrá v tom, pro co žila, mohla by klidně být i stopař. Uměla skvěle běhat, dobře se plížit. Prostě byla dobrá snad ve všem. Ve snečce byla oblíbená. Měla tam rodinu a přátele. Všichni ji měli rádi.

Ale abych se vrátila zpět do přítomnosti. Jak se teď ukázalo, měla ji ráda jen většina smečky. Bojovníkům byla úplně ukradená. Už jsem ji totiž zuby držela za kůži na krku. Snažila jsem se nedívat na tu ohyzdnou ránu na jejím boku, ze které už čouhaly ven vnitřnosti. Dokonce ani vrány ji nemohly nechat napokoji. Ale né - bojovníci, a hlavně Gaver, který se v tom, že trpím, plně vyžíval, opět ukázali svou pravou tvář. Odhalili tu svou špatnou část, která je každému vlku na pohled jasná. I když. Co to plácám? Bojovníci jsou špatní celí. Zkažení až do morku kostí. Jestli v sobě mají byť jen malinkou část dobra, převažuje ji všechno to zlo a špína.

Umínili si, že kdybychom se se Snowdrop táhli do tábora, zbytečně bychom ztráceli čas. Takže jsme ji tam prostě nechali, a to jen proto, že to chtěli oni!

Teď se bojovníci hrdě nesou v čele celé naší skupiny, jen tak, jakoby se nic nestalo. Nemůžu se na ně dívat. Prostě nemůžu. Odvrátím zrak. Nejen proto, že to chci, ale taky proto, že bojuju s nutkavou touhou skočit jim na záda a rozpárat jim je. Ale já nejsem jako oni. Kdybych na ně měla zaútočit, a že já to neudělám, protože nejsem sebevrah, tak rozhodně ne zezadu. Postavila bych se jim čelem. A než bych to udělala, řekla bych jim hezky od plic všechno zlé, co si o nich myslím.

Jak jsem však řekla: neudělám to. Musím se spokojit s tím, že je svým pohledem můžu buď zabít, nebo propálit je skrz na skrz. Myslím, že druhá mižnost je leší, vzhledem k barvě mých očí. Tohle je jedna z mála chvil, kdy jsem na ně hrdá.

Pekli by se, smažili... dusili by se kouřem, který by stoupal z jejich sežehlé srsti! Prosili by o milost, zatímco by se propadali do samotných pekel. Jejich oči by svítili hrůzou i bolestí. Konečně by pochopili, jaké to je, když nemají svůj život ve vlastních tlapách oni, ale někdo jiný, kdo by jim ho pomalu ale jistě bral...!

Možná je ta představa sadistická trochu moc, ale kupodivu mě dokáže uklidnit. Pomalu a zhluboka se nadechnu a zase vydechnu; jen proto, abych se zase znovu naštvala a začala zuřivě funět. Surově dusám zem pod mými tlapkami, až se zvedá prach.

Cesta dosud probíhala v tichosti, nikdo ani nedutal. Blast šel těsně za bojovníky, s hlavou podřízeně skloněnou a ocasem staženým mezi zadními běhy. Za ním šli Lightstorm a Sunrise. Přede mnou šel Glacier, a i když to kolikrát vypadalo, že chce něco říct, asi si to rozmyslel, když viděl moji nepříčetnost. Já se držela a stále držím na chvostu skupiny. Na mé podrážděnosti má asi jistý podíl i to, že se na mě Gaver několikrát ohlédl, aby mi věnoval škodolibý úšklebek. Nevím, jestli si užívá víc to, že jsme nic neulovili, což znamená pořádný výprask, nebo to, že zemřel někdo, na kom mi záleželo a ani nemám příležitost se s ním rozloučit. Před jinými vlky si tvář dokážu zacovat naprosto chladnou a kamennou, ale on se mi vždy dokáže dostat pod kůži! Jednou se přestanu ovládat a skutečně na něj skočím, vážně. Přísahám při všech Vlčích bozích.

Jenže jemu to nestačilo; když viděl, že si ho nevšímám, že jsem zahloubaná do jiných myšlenek, musel si prostě heště přisadit! Znemožňuje nám plnění našeho úkolu, jak jen může. Tedy né, že bychom se snad ještě snažili, ale co kdyby přece, že? Větvičky v podrostech hlasitě praskají pod náporem váhy jeho kroků a listy křupají. Je jen vidět, jak po nich schválně a doslova dupe a skáče. A jeho účel je mi hned od začátku jasný. Chce vyplašit všechnu lovnou zvěř široko daleko. Chce, abychom měli problémy z toho, že jsme nic nepřinesli. Vážně skvělé!

Je jen otázkou času, kdy vybuchnu a vujedu na něj. Ještě něco, a má trpělivost se přeleje přes okraje jejího snad bezedného poháru. Je to jako proroctví. Až na to, že na tomhle není absolutně nic tajemného.

Áaaa... je to tady. Poté, co Gaver úmyslně vyplaší králíka, který se skrýval v keři jen kousek od nás, čekám, kdy přjde můj amok. Ale ono nic. Místo toho cítím, jak se mi v žilách rozlévá studená, přímo ledová krev. Vůbec teď nechápu, co se děje, ale nebráním se tomu. Jak bych taky mohla? Dodává mi to neochvějnou jistotu, že budu v klidu, ať už se stane cokoli. Vlastně je to docela příjemné. Jako když se spustí blahodárný déšť v tom nejsušším období věčného tepla. 

Bohužel si nedám pozor a cítím, že i vzduch se ochladil. Vidím nelibé pohledy vlků přede mnou. Vidím, jak si načechrávají srst, aby je lépe hřála. „Co to je?” slyším, jak si Gaver otráveně mumlá a neubráním se širokému úsměvu. Nikdo neví, že to jde ode mě, ale stejně mi nepřijde jako dobrý nápad pokoušet štěstí, a tak zpomalím. Čekám, až ode mě všichni budou trochu dál.

Samozřejmě. Ve smečce Ledového vichru jsem strávila nejdelší dobu. Jejich období mi vyhovovalo. Sníh a led. To je moje. Sníh miluju, protože se v něm se svou srstí skoro hned ztratím. Představuje pro mě nejlepší podmínky pro lov a celkové přežití. A led... to je něco kouzelného. Líbí se mi, jak se z jistého úhlu pohledu třpytí snad všemi barvami. Davá mi navíc útěchu. Fakt, že je aspoň něco chladnějšího, než já.

Přišlo mi to jako nekonečně dlouhá doba, ale teď konečně vidím trnité hradby tábora. Uvnitř se sprostím od všech povinností a hrdě se postavím následku za jejich nevyplnění. Jestli přede všemi dostanu výprask, tak ať to aspoň stojí za to.

„Tak pohni!” vyprskne Gaver. Úplně vidím, jak se chvěje nedočkavostí. Určitě už se těší, jak vykoná náš trest. Není nejmenších pochyb o tom, že to dostane na starost Gaver, a to dobře vím já, on, i všichni ostatní tady. Protože právě on je pravá tlapa Alfy a Bety. On za ně dělá všechnu tu špinavou práci.

Zrychlím tedy, ale jen nepatrně. Ale prostě bych to nebyla já, kdybych k němu neutrousila nějakou drzou poznámku. „Přece se nenechám peskovat tebou. A zvlášť ne, když jde o takovou maličkost, jako tempo mé chůze. Kdybych chtěla, mohla bych jít tak rychle, že by jsi prosil, abych zpomalila, protože by jsi se mnou neudržel krok!”

Sleduju, jak se mu přes tvář mihne temný stín. Jeho oči se nebezpečně zalesknou, než uhne pohledem a zamumlá: „Však tě ta drzost přejde, až budeš stát před Alfou a Betou a vysvětlovat, proč jste nic nepřinesli.”
„Můžeš vsadit svůj vlastní ocas, že ne,” ušklíbnu se na něj jedovatě a skutečně ho nechám za sebou. Vchod do tábora mám na dohled, tak ať tam jsem aspoň dřív. Řeknu, co se stalo dřív, než tam Gaver dorazí a podá to tak, jak to vůbec nebylo.

„Snowdrop je mrtvá!” zavyju. Až teď mám pocit, že se všechny mé pomyslné hradby ničí. Tady a teď, v jediném okamžiku. Je to jako hráz, kterou staví bobři, a řeka. Můj vztek je ta hráz, která se právě boří a umožňuje přístup jiným emocím. A můj smutek je řeka, která s konečnou platností přeteče přes vrchol hráze a zaplaví úplně všechno.

Jako první na mítinu přijde její sestra. Třese se a ve tváři má nevěřícný výraz. „To není pravda,” zašeptá, ale já slyším její nejistotu. „Řekni, že to není pravda,” dodá a tlapy jí vypoví službu. Sedne si a čeká, co řeknu, i když vím, že mou odpověď předem zná. Skloním hlavu. „Je,” řeknu tiše. „Našli jsme ji, když jsme byli na lovu.” Musím se přemáhat, aby se mi nezlomil hlas.

Když se vchodem prodere zbytek vlků z naší výpravy, Primrose se začne rozhlížet. „Kde je?” zeptá se, když svou mrtvou sestru nikde nevidí. Znovu mnou zalomcuje vztek. „Já za to nemůžu,” začnu. Primrosiny oči se přímo vpíjí do těch mých. „Chtěla jsem ji vzít do tábora. Chtěla jsem se s ní rozloučit, stejně jako ty, nebo její matka... Bojovníci ale poručili, že ji tam máme nechat...” Při poslední části svůj hlas už skutečně neovládám. A je mi to jedno!

Primrose se v očích objeví hluboký smutek. Sesune se na zem a schoulí se do pevného klubíčka. Ocasem si zakryje obličej, aby jí do něj nebylo vidět. Jen silné otřesy jejího těla prozrazují její vzlyky. Skloním se a šťouchnu do ní čenichem. „To bude dobré,” zamumlám, i když vím, že to dobré nebude. „Teď musím něco vyřídit,” pokračuju s pohledem upřeným na Gavera, který s vítězoslavným výrazem míří přímo k Alfovi a Betě. Ten sobec se dokáže radovat snad jen tehdy, když vidí, že druzí trpí. „ale pak se vrátím a budu pro ni truchlit s tebou,” dokončím a vydám se stejným směrem, jako Gaver.

Primrose je léčitelka. Obdivuju její umění i jejího ducha. Jen ona dokáže  z nemožného udělat možné. Umí vyléčit snad všechno, od nemoci po hluboká zranění. A když trpí, nepřenáší své nálady na druhé. Nezatěžuje je svými pocity; se vší tou bolestí se pere sama. Nosí ji v sobě, dokud ji nenahradí otupělost, která pak postupně taky vymizí. V tom jsme si docela podobné. Já taky vše dusím v sobě. Pochybuju, že by mi ostatní dokázali pomoct. Že by mě pochopili, poradili, co dál, aniž by neřekli něco špatného, čímž by to celé ještě zhoršili.

„Andromedo?!” ozve se přes celý tábor a já v duchu zaúpím. Dejte mi všichni konečně pokoj! Jak ráda bych si teď sedla a ani se nehla, jako předtím Blast, když jsme byli v lese. Ne ze strachu. Spíš jako projev vzdoru. Místo toho však zrychlím, až dojdu přímo k jeskyni, kde už čekají Glacier, Lightstorm, Sunrise, Blast a bojovníci. Před nimi stojí Beta s nasupeným výrazem plným pohrdání. Takže Alfovi jsme nestáli ani za to, aby vylezl z doupěte.

„Takže? Jakto, že nemáte kořist?!” Překvapeně se podívám na Gavera. Tys jí neřekl, že je Snowdrop mrtvá, co? sděluju mu svým pohledem. Odpovědí mi je jeho přihlouplé uculení. Jsi tupej, jestli si myslíš, že to, že jí to neřekneš ty, znamená, že jí to neřeknu já.

„Snowdrop je mrtvá,” oznámím stejně, jako když jsem přišla do tábora. Tentokrát jsem si trochu jistější. Beta překvapeně zamrká. „Cože je?” „Mrtvá. Už jsme měli kořist téměř jistou, ale zřejmě ucítila Snowdropin pach prosycený tou zdechlinou a unikla. Ten pach byl všude kolem.”

„A proč jste Snowdrop nepřinesli do tábora?” vyptává se dál Beta. Usměju se, což naprosto odporuje tomu, co bych měla cítit, protože má kamarádka je mrtvá. „Na to se zeptej Gavera,” odpovím pohotově. Gaver zarytě mlčí. „No?” pobídne ho Beta. „Protože jsem myslel, že nás to bude jen zdržovat!” prohlásí vzpurně.

Beta zakroutí hlavou. „Gavere,” řekne, jako když matka pokárá své vlče, které zlobilo. „takhe se k mrtvým nechováme. A teď běž.” Gaver sklopí oči, ale je vidět, že toho nijak nelituje. Obrátí se k nám zády a jde od nás pryč. „A vy,” pokračuje Beta tvrdším tónem určeným nám, stopařům. „máte  štěstí. Trest protentokrát nebude. Omluvte se, a pak vyříďte obranářům, aby pro tu vlčici došli.”

„Omlouvám se!” začne Blast okamžitě a žalostně. Beta kývne a propustí ho. „Omlouvám se,” řeknou Lightstorm a Sunrise unisono a odešli. Beta se vyčkávavě podívá na mě a Glaciera. „Promiň,” zamumlá vlk a nechuť to vyslovit z jeho tónu přímo odkapává. „Dobře, jdi. A ať už se to neopakuje,” řekne mu chladně.

Když nás opustí, podívá se Beta na mě. „A ty?” zeptá se, když mlčím. V žádném případě se nehodlám tu omluvu vyslovit. „Já?” oplatím jí otázku, načež dodám to, co jsem řekla už Gaverovi. „Já se neomlouvám!” Betě poklesne čelist. Očividně jí překvapilo, že jsem se odvážila jí odporovat. Ale já zdaleka neskončila. Ještě ne.

„Omluvy jsou pro slabochy. Ti, kteří ji vysloví, se jen podřizují těm, kterým patří. A těm, kterým patří, se jen zvyšuje ego. Ta omluva jim pomáhá k tomu, aby se cítili jako něco víc. Aby si mysleli, že jsou nějakým způsobem důležitější. Ale já kašlu na omluvy i na postavení! Všichni jsme jen obyčejní vlci, ať se ti to líbí, nebo ne. Všichni jsme si rovni, tak to vždy bylo, je a nadále bude.”

Všechno tohle jsem řekla v jediném nádechu, takže teď se nadechuju znovu a znovu. Nemůžu uvěřit, že jsem to skutečně řekla. Prostě to ze mě vylétlo, naprosto bez rozmyšlení. Ale kdybych se mohla vrátit v čase, nic bych neudělala jinak.

Trpělivě čekám na Betinu reakci. Už podruhé jí spadne dolní čelist. Chvíli na mě nehnutě zírá, a když jí to dojde, pomalu mrkne a začne znovu mluvit. „Chtěla jsem na tebe být milá. Všechny jsem vás chtěla sprostit od trestu. Ale ty za to nestojíš. Ty nedokážeš nic ocenit. K čertu s tou tvou zatracenou hrdostí! Tvé chování neodpovídá tvému postavení. A za to trest bude!”

Teď už je mi jedno úplně všechno. Napřímím se a strčím svůj čenich těsně před ten její. „Pff, ale prosím tě. Nehraj si najednou na spravedlivou.” odfrknu si. „Mlč, ty nechutná kryso!” zavyje. Tím mi jen potvrdila, že jsem ji přivedla k nepříčetnosti. Navíc její zavytí přilákalo pozornost jiných členů smečky, kteří se teď trousili kolem nás, aby zjistili, co se děje.

„Já si od tebe nenechám rozkazovat,” zavrčím a pohrdavě nakrčím čenich. To už vidím, jak k nám míří bojovníci s Gaverem v čele. Beta už opět není schopna zavřít tlamu. Teď mluví k celé smečce a snaží se přitom co nejvíc očernit mé jméno.

„Tato vlčice,” zahřímá. „se bouří proti zákonům, které kdysi vydali otcové otců našich otců. My se jimi řídíme, poddáváme se jim celý život. Zákony jsou něco, co nám v životě vždy dává jistotu. A tak teď nemůže přijít někdo, pro koho jsou hlavní prioritou, kdo se jim podřizuje tak, jako my všichni - a to ani nemluvím o jejím postavení -, a celé to sabotovat. Proto musí být vykonán trest!” Rozhlédne se po smečce a čeká na její souhlas. Nikdo se k tomu však nemá. Rozzuřeně vyštěkne, čímž dá pokyn bojovníkům.

Gaver se nenechá pobízet dvakrát a zanedlouho už je u mě, spolu se svými druhy z oddílu. Napřáhne svou mohutnou tlapu k úderu. Vidím, jak letí vzduchem a jen tak tak se jí na poslední chvíli vyhnu. Bohužel přímo do spárů Rushe, jiného bojovníka, který na tento moment čekal.

                                 ***

Sedím před vchodem do stopařského doupěte a rozmrzele si lížu rány. Mám plno celkem hlubokých kousanců a tržných ranek od drápů. Moje srst je zbarvená do ruda. Bolí to, pálí, štípe... ale nedovolím si kňourat. Kvůli sobě i kvůli těm, kteří se na trestu podíleli. Ne, takovou radost jim prostě neudělám. Dokonce jsem nedovolila ani léčitelům, aby mi pomohli.

Slunce už téměř zapadlo a na obloze už se začínají objevovat první hvězdy. Tohle je jedna z mála chvil, možná jediná, kdy mi tohle období nevadí. Fascinovaně hledím na oblohu a skoro si ani nevšimnu, že obranáři dorazili i se Snowdpiným tělem. Zavřu oči, abych se nemusela dívat na to, jak pokládají její tělo do středu mýtiny. Nakonec se tomu pohledu přece jen nevyhnu. Má kamarádka teď leží na boku, tak, aby nebyla vidět ta díra, s očima poklidně zavřenýma, jako by spala.

Čím víc obloha tmavne, tím víc a víc vlků se na mýtině objevuje. Sedají si do kruhu kolem Snowdrop. Nevydržím ten pohled, ani fakt, že mezi nimi nejsem, a tak se zvednu a lehkým krokem jdu k nim. Každý můj sval protestuje, snad každý mě bolí, ale já prostě hrdě jdu a nedávám na sobě nic znát.

Sednu si do kruhu vedle Glaciera a Dark moon a snažím se nevšímat si jejich starostlivých pohledů, jež upírali na má zranění. „Andromedo,” začne Dark, ale utnu ji. „Ne,” řeknu bez ohledu na to, co chtěla říct ona. Dark se ale nedá. „Co by tě stálo, kdybys jí tu omluvu prostě řekla? Ani bys ji nemusela myslet vážně.”

„Moji hrdost a čest,” odseknu jí podrážděně. „Ty jsi ale paličatá!” zavrčí Dark nazlobeně, ale slyším v tom i náznak pobavení. Uleví se mi. A pak už čekáme mlčky. Je to ale takové to družné ticho, kdy nemusíme nic říkat a přesto jsme si dobře vědomi náklonnosti toho druhého.

Konečně se shromáždili všichni. Alfa vedl nějaký proslov, ale já ho neposlouchám. Stejně je to, co říká, jen snůška keců. Vsadím se, že polovina toho ani není pravda. Začnu ho vnímat až ve chvíli, kdy zakloní hlavu a hluboce zavyje. Jeho osamělé vytí se nese nočním tichem, které narušují jen cvrčci v trávě. Tu a tam zahouká sova.

Postupně se k Alfovi připojí i Beta, Zpovědnice, proroci, léčitelé a bojovníci. Zprvu si říkám, že s nimi výt nebudu. S nepřáteli se přece nevyje, ne? Ale když slyším, jak se k nim přidávají hlasy mých přátel, nemůžu jinak, než k nim přidat i svůj hlas. Bylo to takové nutkání. Kůže mě svrběla, brněla, jako by se něco dralo na povrch. A v ten okamžik, kdy jsem ze sebe vydala zavytí, jsem se cítila skutečně svobodně.

Ačkoli nevyju nijak hlasitě, mám pocit, že můj hlas je slyšet víc než ostatní. Připadám si, jako bych byla součástí všeho a zároveň ničeho. Jako bych se tlapkami vůbec nedotýkala země, i když na ní pevně stojím. Mám dojem, jako že jsem součástí všeho živého; stromů, všech rostlin. Že mám slitování s kořistí, na které hodujeme. Že jsem čistá a svěží jako ubíhající řeka kousek od nás...

Jakoby se hvězdy roztančily. A pak se to celé pokazí. Náhle mám před očima výjevy, jako když se pode mnou propadá země. Sedím v hluboké díře, je tam docela tma. A kolem mě jsou tři vlci. Přísahala bych, že jsem je nikdy dřív neviděla. A najednou se zem otřese. Vidím, jak se k nám řítí obrovské černé monstrum. Náhle svět vybuchne v ostrém, zeleném světle. A pak vidím jen černo...

Tak jsem tu zas i s další kapitolou! Navíc docela dlouhou (má přes tři tisíce slov). A tentokrát o den dřív! Normální člověk by to nepřiznal, ale jelikož já normální nejsem... prostě touhle kapitolou vynahrazuju vám i sobě to, že jsem tu pár dnů nebyla. A taky tu minulou, která se mi moc nepovedla. Doufám, že tahle je lepší.

Ahoj!