S poraženým zafuněním se svalím do prachu tak, jak už mnohokrát předtím. Jsem tu už dlouho. Přišla jsem, ještě než se Sluneční vlčice vůbec postavila na tlapky, a teď už je onen Vlčí bůh dávno za polovinou své každodenní cesty. Jeden by řekl, že se za tu dobu stihnu naučit něco nového, ale vždy to dopadne stejně.

Celou dobu mi říkají, ať využiju toho, na co jsem dobrá. V mém případě tedy rychlost a obratnost. Prý mám dobrou šanci na to, abych protivníkovi zasadila pár ran a zase rychle odtančila z jeho dosahu dřív, než ho vůbec napadne mi to oplatit. Já se však nedokážu poučit a stále opakuju tatáž chybu: místo toho, abych se rychle stáhla, útočím dál, protože věřím, že dřív nebo později svou oběť udolám. V tom právě spočívá ta potíž. Příliš se přeceňuju. A odkdy vlastně? Vždyť už dávno vím, že to jediné, co dokážu složit, je kořist. 

„Vstávej,” vyzve mě můj protivník, a v tuhle chvíli i učitel, Spirit. Jeho hlas již dlouho postrádá optimismus. Teď zní spíš znuděně a unaveně. Nejspíš stejně jako já usoudil, že dál se nedostaneme. Jestli tam nějaká ta naděje na pokrok skutečně je, neslyším ji, a ani ji nevidím v jeho výrazu. 

Ale já za to nemůžu! Nechci se sice vymlouvat, ale... Jo. Vymlouvám se. Výmluvy nakonec nejsou tak špatné, ne? Ve své podstatě jsou to jen důvody, které hledáme, abychom věc udělali méně hroznou.

A právě jeden takový důvod je vysvětlení, proč mi to nejde. Vlčí bohové mě obdarovali tím, čím mě obdarovat chtěli. Tak proč bych si měla hrát na něco, co nejsem? Já jsem stopař. Mou předností je pružnost. Nejsem stvořená pro boje tělo na tělo. Nemám nepřítele zranit, či rovnou na místě zabít. Ne, mým úkolem je ho jen unavit. Vlastně dělám jen špinavou práci za vlky na vyšších příčkách v hierarchii, kteří pak mnou oslabenou oběť 'dodělají', ale já jsem na to pyšná. Mé postavení a práce, která se k němu pojí, odráží mou podstatu. V útěku se mi nikdo nikdy nemůže vyrovnat. Utíkám vlastně celý svůj život. Utíkám z předem prohraných bojů, před vlky... Nikdy však nemůžu uniknout svým problémům. Co si nalovím, to si také sním. Problémy nepřijdou samy od sebe. Každý si je přivodí sám a nemůže jim nikdy utéct. Může jen oddálit jejich řešení. Stres, který cítíme, když čekáme na návrat a připomenutí našich životních chyb, za to ale nestojí.

„No tak,” vyruší ně Spirit a vrátí mě tak zpět do reality. Zatřepu hlavou, abych se zbavila zbytku nepříjemných úvah a dojde mi, že vlastně pořád ležím na zemi, s ušima sklopenýma, srstí špinavou od prachu a ocasem staženým mezi zadními běhy jako nějaké zpráskané vlče. Ráda bych vstala, vyzvala Spirita na další souboj, ukázala mu, že na to mám, že ještě nejsem poražená a že na to stále mám. Kladu si však jedinou otázku: opravdu mi to za to stojí? Jak můžu vědět, že na té zemi do minuty nebudu ležet znovu? Stojí mi má pýcha za další z mnoha zklamání, která určitě ještě zažiju?

Ovšemže ano! ozve se zvučný hlas v mé hlavě; má tvrdohlavost. Je pro mě hodně důležitá... a taky otravná. Většinou převezme kontrolu v mé hlavě, zašlape pud sebezáchovy hluboko do země, a pak řídí mé činy. Mnohdy mě přivedla do nesnází, ale jen díky ní jsem si uvědomila, co znamená doopravdy žít. Ukázala mi, že nemít žádné chyby je nuda, protože pro věci, které považuju za správné, je třeba riskovat.

„Přece nechceš, abych na tebe zaútočil teď,” řekne sladce Spirit. „Takový srab bys nebyl...,” vyvalím nevěřícně oči. Přece by na ně nezaútočil teď, když jsem v tak nevýhodné pozici? Vždyť jsem se ještě ani nerozhodla, jestli chci vůbec pokračovat v boji!

„Co ty víš?” zabrouká mi v odpověď konverzačním tónem, jakobychom se bavili třeba jen o počasí, a ne o jeho podrazáckém nápadu. Naschvál se přikrčí a jako když se loví kořist, začne se pomalu plížit, až se dostane za má záda. „Tři, dva...,” začne odpočítávat, „jedna a půl.”

I když si tolik přeju, aby byl, ani dnešek není výjimkou. Klidně bych si teď mohla stoupnout, říct Spiritovi, že už bojovat nebudu a odejít s hlavou hezky zdviženou, aby každý viděl, že se za to nestydím. Jenže to by mi má zhrzená hrdost nikdy nedovolila.

Zvednu se tedy, zdvihnu vzdorovitě bradu a vycením na Spirita tesáky ve varovném gestu. Sděluju mu tím jasné poselství a zároveň výzvu: nevzdám se, dokud se jeden druhém nepodřídí.

„Chceš se vsadit?” navrhne Spirit a nevinně přitom zamrká. „O co?” zeptám se nejistě. Krémově zbarvený vlk si sedne a začne předstírat, že si ze srsti odstraňuje imaginární bodláky, či jiný, jim podobný bordel. Když promluví, tváří se naprosto lhostejně a zároveň vítězoslavně, jakobych svou otázkou, kterou jsem mu před chvílí položila, předem souhlasila s jeho sázkou.

„Když vyhraješ, přenechám ti svůj podíl z kořisti na celých sedm cest Sluneční vlčice,” objasní a já šokovaně vydechnu. Spirit má vysoké postavení. Je špeh, takže se nikdy nemusí bát, že bude mít hlad. Porce tří stopařů by vydaly za jednu jeho. A on mi teď nabízí, že mi je nechá? Ještě k tomu na sedm dnů?

„A co když vyhraješ ty?” udeřím na něj zostra. Nemohla jsem si totiž nevšimnout, že vynechal druhou část dohody. „Když vyhraju já?” zopakuje po mně samolibě, „Já si pro vyplacení tvého dluhu přijdu, až se mi to bude hodit.” Jeho nápad se mi ani trochu nelíbí. Řekl mi, že si přijde pro vyplacení dluhu. Neobeznámil mě však s tím, co to vyplacení má znázorňovat. To znamená, že si bude moct vybrat a já tím pádem budu v nevýhodě.

„Ber, nebo nech. Ale nezlob se, kůže na tobě doslova visí,” ušklíbne se a šťouchne do mě tlapou, aby poukázal na má vyčnívající žebra. Ustoupím od něj a přitisknu uši k hlavě. To není fér! Chce mě jen vyhecovat k tomu, abych souhlasila! Navíc tohle celé navrhl určitě jen proto, že ví, že nemám nejmenší šanci ho porazit!

Nakonec však na jeho hru kupodivu přistoupím. Nejde mi o to, abych se pořádně nažrala z toho, co mělo náležet jemu. Spíš chci tak nějak dokázat sama sobě, že v boji nejsem ještě tak ztracená a že se dokážu přinejmenším aspoň ubránit. Dřív jsme přece lovili i bojovali všichni společně, ne? Tehdy vlci neznali zákony a postavení, jak je tomu dnes. Bojové instinkty tedy určitě mám zakořeněné někde hluboko v sobě. 

„Tak fajn!” přinutím se zavrčet. Spirit se postaví proti mně a triumfálně vypne hruď. „Ani ne za dvě minuty se budeš opět svíjet na zemi a prosit mě, abych se nad tebou slitoval,” zazubí se provokativně. „Myslím, že ten, kdo bude žadonit jako malé vlče o příběh, budeš ty,” oplatím mu stejnou mincí.

Nestihnu se ale ani přikrčit do bojové pozice. Řeči, kterými jsme si ještě před chvílí vyhrožovali, jsou pouhou minulostí. Přítomnost si uvědomím až ve chvíli, kdy zády tvrdě narazím do země.

Začnu sebou házet ve snaze dostat se ze Spiritova sevření, ale marně. Drží mě příliš pevně, a v žádném případě nevypadá, že by mě chtěl pustit. Zavrčím a zacvakám mu tesáky přímo před čenichem, abych ho aspoň zastrašila. S ním to však ani nehne. Místo toho se mi začne vysmívat: „Vidíš? Říkal jsem ti, že na té zemi skončíš znovu!” Pak se ke mně skloní: „Vzdáváš se?”

Myslela jsem si, že jsem mu dala dostatečně najevo, že se vzdávat nebudu! Je Důležité, aby si konečně uvědomil, že za tím, co chci, jdu i přes mrtvoly - obrazně řečeno, samozřejmě.

„Nikdy!” vyštěknu a zazmítám sebou ještě divočeji než předtím. Pak dostanu nápad. Nijak zvlášť originální, ale snad bude stačit. Jestli nemůžu vyhrát silou, pak svou podlostí! Vzdávat se nebudu, to je mu snad už jasné, ale můžu to aspoň předstírat.

Povolím tedy svaly, schovám vyceněné tesáky a s hlasitým povzdechem svěsím hlavu. Spirit ještě chvíli setrvá ve své pozic, probodávajíc mě ostražitým pohledem, pak však udělá to, co jsem si myslela, že udělá: povolí stisk a dokonce ze mě sleze.

Já si taktéž stoupnu a dávám si přitom hodně záležet, abych vypadala co nejvíc zničeně a zklamaně z toho, že jsem zase prohrála. Ocas mám svěšený až k zemi, uši sklopené a hlavu skloněnou ve výši ramen. Na okamžik mě napadne, jestli to nehraju moc okatě, ale když na Spiritově tváři vidím široký úsměv prozrazující jeho nadšení z vítězství, polije mě škodolibá radost. Ať si to užívá, dokud může, protože až se ke mně obrátí zády, vše bude jinak!

„Sláva vítězům, čest poraženým,” oznámí a teatrálně se přitom poplácá tlapkou po hrudi. Na chvíli ještě zachová naoko vážnou tvář a když mě skutečně nechá za svými zády, začne se smát jako blázen: „Tak tohle bylo snazší, než jsem myslel!”

Nemarním ani vteřinu; odrážím se od země a s histerickým vytím letím přímo na něj. Vlk se poplašeně otočí, ale to už je pozdě. Dopadnu na jeho záda a s hlasitým heknutím, jež z něj vyjde, ho srážím k zemi. „Vidíš? Říkala jsem ti, že se nevzdám!” schválně použiju jeho větu a zasměju se.

V jednu chvíli bylo vše dokonalé, výhru jsem měla na dosah. V další ale ztrácím rovnováhu. Ve zlomu vteřiny opět ležím zády přitisklá k zemi, zatímco Spirit stojí nade mnou a šklebí se: „To, že jsi na mě skočila zezadu, bylo pěkně podlý. Ale naštěstí jsem o tobě věděl.”

Rozhněvaně nakrčím čenich: „To teda nevěděl! Když ses otočil, vypadal jsi hodně překvapeně a vyděšeně! Nejspíš jsi netoužil po ničem jiném, než se schovat v bezpečí u maminky!” Jestli mi něco opravdu jde, pak to, že dokážu jiného vlka dovést k nepříčetnosti. A to se mi právě povedlo.

„Ale věděl! Věděl jsem o tobě celou dobu! A víš proč?! Protože jsi na mě zaútočila s větrem v zádech!” zařve na mě Spirit. Z očí mu srší nepopsatelný vzek. A já nejspíš nevypadám jinak. „A ikdyby ano, co na tom sejde?! Co dělám ti stejně došlo až ve chvíli, kdy jsi ležel rozplácnutý na zemi!” zavyju rozzuřeně a mohutně vykopnu zadníma nohama. Můj protivník za bolestného zaúpění vyletí aspoň jednu vlčí délku vysoko a já si s uspokojením uvědomím, že jsem ho zasáhla do slabin.

Vyskočím a vrazím do něj svým ramenem tak prudce, až zavrávorá. Zopakuju to takhle ještě dvakrát, ale nic samozřejmě netrvá věčně; Spirit se probere ze svého ‚transu’ a začne mi útoky oplácet. Mám pocit, že boj začal teprve teď. Předtím jsme jeden druhého šetřili, maximálně jsme se povalili na zem a utrousili pár výhružek pro zastrašení. Teď je s tím ale konec. Teď se neštítíme použít zuby a drápy. Jen nevím, jestli je to dobře...

Zkřivím obličej do bolestné grimasy, když se mi Spiritovy čelisti sevřou kolem tlapy. Suverénně s ní trhnu v naději, že ji dostanu ven.

Vzduch okamžitě zaplní kovový pach krve následovaný mým hlasitým a rozhněvaným vyjeknutím. Ani bych se nedivila, kdyby vyplašilo všechnu kořist široko daleko. To teď ale není důležité. Jediné, co právě dokážu vnímat, je ochromující bolest v mé tlapce. Je mi jasné, že jsem si ji svým unáhleným jednáním rozřízla o Spiritovy tesáky. Přesně takhle to dopadá, když nejprve konám, a až pak myslím.

Bolest se mnohonásobně zhorší, když Spirit zesílí stisk. Cítím, jak jeho zuby pronikají stále hlouběji do mé již vzniklé rány. Vše, jako by zpomalilo. Čas najednou nehraje žádnou roli. V hlavě mi s každým úderem srdce bolestivě tepe. Musím pořád mrkat, abych zahnala to černo, jež se mi dere před oči. Krev, která se mi řine z hluboké otevřené rány a slepuje mi srst, je oproti těm mukám, která prožívám, jen nepotřebný detail. Teď jsem jen já, bolest a tma. Okolní zvuky k mým uším sotva doléhají. Přesto je jeden hlasitější než všechny ostatní a mě jako ve snu dojde, že jej vydávám já. Jedná se o šílený vřískot poháněný čirým zoufalstvím a vztekem, věnovaný mému trýzniteli: „Pusť mě! Pusť! No tak slyšíš?! Okamžitě mě pusť!”

Přinutím se znovu trhnout svou zraněnou tlapou, přestože vím, že si tím přivodím ještě větší bolest, jelikož to považuju za jedinou možnou možnost na úspěch. A skutečně! Rána se sice ještě víc natrhne, ale důležité je, že jsem volná!

Okamžitě uskočím ze Spiritova dosahu, avšak poněkud nemotorně. Při dopadu došlápnu na svou zraněnou nohu a hlasitě zakleju: „Do liščího lejna!” Navzdory všem mým snahám je jaksi obtížné ignorovat bolest. Pokouším se o to tedy aspoň částečně. A jak se tak snažím myslet na cokoli jiného, jen ne na bolest, začne se ve mně bouřit několik pocitů.  Například pocit nevolnosti. Žaludek se mi houpe ze vší té bolesti a krve - tím spíš, když vím, že je moje -, která visí ve vzduchu, až se mi zdá, že ji budu i zvracet. Točí se mi z ní hlava.

Pak je tu všehosměs něčeho, co ani nedokážu pojmenovat. Proč tomu prostě neříkat to? To je fuk. Nicméně, považuju to za velkého zrádce, protože je zcela očividné, že je proti tomu, abych v boji pokračovala, bez ohledu na úsilí, které jsem pro vítězství sázky vynaložila.

Jen díky tomu ve mně také klíčí nechtěný pocit nejistoty. Nutí mě si stále dokola prohlížet zranění a zamýšlet se nad tím, proč jsem ho vůbec utržila. To kvůli tvénu egu. Jsi s ním zajedno, protože tě nabádá k nerozumným věcem, které jsou v tvém zájmu, našeptává mi, až mám nutkání rozhlédnout se a zjistit, zda-li se tento prapodivný rozhovor skutečně odehrává jen v mé hlavě. Chtě nechtě znovu upřu zrak na svou zraněnou tlapu. Podívej se na to! Jen se na to podívej! Na tu dlouhou, hlubokou ránu! Na krev, která se z ní řine a při styku se zemí zanechává tmavé otisky! Vážně jsi tak pošetilá, abys s tímhle bojovala? „Co kdybys už zmlkl? Stejně se s tebou nikdo nechce bavit!”  vykřiknu nahlas a ihned se zastydím. Nenápadně si prohlédnu své okolí, jestli tu kromě Spirita není nikdo, kdo by mě slyšel a myslel si, že jsem blázen, protože trpím samomluvou.

A nakonec tu tedy je mé takříkajíc ego. Radí mi, abych se za žádnou cenu nevzdávala. Abych bojovala do samého konce - nebo spíš do doby, kdy já nebo Spirit nebudeme schopni pokračovat v boji. A hlavně v tom, pro co jsem se v nedávných chvílích tolik nadchla. Pro vítězství. Možná svému egu skutečně nadržuju. Narozdíl od všeho ostatního je totiž oporou mně, i mému prvotnímu rozhodnutí. Bojuju přece celý život. Bojuju za to, co považuju za správné. Nemůžu jen tak říct 'už mě to nebaví' a přestat se vším, co ze mě dělá mě. A proto se nevzdám, dokud nebudu muset!  

S odhodláním a novou krví v žilách se narovnám, vypnu hruď a hrdě zvednu hlavu. Myslím, že bych teď vypadala opravdu majestátně, nebýt zraněné nohy, kterou držím zvednutou u těla. Nezaujatě sleduju, jak se i Spirit štrachá na tlapy. To, že na mě nezaútočil při mých myšlenkových pochodech a nechal mi chvíli  na vydechnutí, mu přidává na cti, ale ať ode mě nečeká stejný ohled. Já už se rozhodla. Pro výhru jsem schopná všeho - kromě vraždy, nutno podotknout. Klidně i nečestných triků jako předstírání šílených bolestí. Pravidla nikdo neurčoval. Nikdo neříkal, že musím vyhrát silou.

Z hrdla se mi vydere temné, dlouho zadržované zavrčení. Přikrčím se, zakroužím lopatkami a odrazím se. Levou přední tlapkou mi projede ostrá bolest, ale já ji sotva vnímám. Pokud se mi tohle nevydaří, na skuhrání bude čas později.

Přitlačím Spirita zády k zemi tak, jako předtím, ale dávám si pozor, abych podruhé neopakovala stejnou chybu, ačkoli bych se teď ráda vysmála vlkově bezmoci. Bleskově mu sevřu tesáky tesáky kolem krku dřív, než vůbec stihne zareagovat. Ne natolik silně, abych mu ho prokousla, ale dost na to, abych dala najevo jeho momentálně nevýhodnou pozici.

„Vzdej se,” zahuhlám s tlamou plnou jeho husté srsti. Chvíli čekám na odpověď, ale když se mi jí nedostane, trochu jím zatřesu. „Vzdej se!” zopakuju a trochu zesílím stisk. Když jedním zubem zavadím o jeho zběsile pulzující krční tepnu, uvolní Spirit své napjaté tělo. „Fajn,” vydechne sotva slyšitelně. „Řekni to tak, aby to bylo oficiální,” pobídnu ho, setrvávaje v sevření jeho krku.

„Vzdávám se, tohle jsi chtěla slyšet?!” vyštěkne naštvaně. Já ho na oplátku pustím, s pocity nejspíš plně odlišnými od těch jeho. „Vážně myslíš, že po tom všem rozruchu, který jsem kolem toho nadělala, jsem ta slova nechtěla slyšet? To je věc tak absurdní, že se na ni ani nemusíš ptát,” zazubím se, za což si vysloužím šťouchnutí tak silné, že málem spadnu na zem. „Tak absurdní jako to, že jsi vyhrála? Neřekl bych,” odfrkne si Spirit podrážděně.

„No tak se hned nečerti! Pár dnů bez těch obřích porcí jídla, které dostáváš díky svému postavení, ti jen prospěje. A prospěje to i mně. Vždyť víš, že na mně kůže visí. A nezlob se, ale tvé svaly se pod tím nánosem tuku úplně ztrácí,” popíchnu ho. Spirit se okamžitě nafoukne, ale veselé jiskřičky v jeho očích prozrazují, že ho zlost pomalu opouští. „No dovol! Chceš tím snad říct, že jsem tlustý?” „Jo. Přesně to chci říct,” přitakám.

Když jsem sem přicházela, ani mě nenapadlo, že by to ve finále mohla být taková sranda. Původně jsem sem šla jen z donucení. Protože mi to nakázal Alfa. Pořád ho neopustila ta jeho utkvělá představa, že za smrti našich členů můžou zbylé tři smečky. Říká, že nás bez milosti vraždí a my prý nemůžeme jinak, než jim to oplatit. Jenže jak to chce udělat? Nemůžeme zaútočit na všechny tři smečky naráz. Ledaže by nás rozdělil na tři skupiny, z nichž by každá vyrazila do jiné smečky. Ale jelikož se Omega, hraničáři, léčitelé, proroci a Alfa s Betou bojů nikdy neúčastní, bylo by v každé skupině zoufale málo členů. A my si nemůžeme dovolit porážku v táboře cizích vlků. Ještě by nás zajali!

Pak je tu možnost, že bychom vyrazili jako celá smečka. To je ale absolutní kravina! Nemůžeme napadnout jednu smečku, zranění a zbytí zaútočit na druhou a pak ještě na třetí. Navíc tenhle bezhlavý boj určitě ponese své oběti, takže naši nepřátelé budou mít početní převahu! Jaké má Alfa právo posílat nás na jatka? Samozřejmě je to Alfa, takže má právo na všechno, ale i tak! Až všichni pochcípáme, už se nebude moci nazývat Alfou, protože ani nebude mít komu velit! A proč? Jen proto, že si chce s Alfy ostatních smeček změřit síly! Tak snad aspoň k něčemu to bude. Snad si náš ctihodný Alfa, johož slovo je pro nás zákon, při pohledu na naše mrtvá těla bez života konečně uvědomí, že vždy všechno nemusí být jen tak, jak si to přeje. Na postavení totiž vůbec nezáleží. A dokonce ani vlk s tím nejvyšším postavením nemůže přijít a říct, že Sluneční vlčice bude zítra svítit, protože to je věc, kterou nemůže ovlivnit nikdo. Chci říct - může to říct. Může to říct, kolikrát chce, ale to neznamená, že se tak opravdu stane.

A stejně je to i s nadcházející bitvou. Alfa nemůže vědět, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme. Jestli přežijeme, nebo všichni do jednoho zemřeme. I přesto nás do toho tlačí. A upřímně? Ode dne, kdy jsme měli zaútočit, jich uběhlo již dalších pět. Ani bych se nedivila, kdyby nás Alfa do toho boje poslal už ten den, kdy nám o něm vůbec řekl. Ale jen díky Betě k němu stále ještě nedošlo. Říká se, že všechno je jednou poprvé. A tohle je poprvé, kdy s Betou ohledně něčeho souhlasím. Jí ani mně se Alfův plán nezamlouvá. A tak, zatímco mu tahle věčně nafrněná vlčice říká, že na boj ještě nejsme připraveni, snaží se ho přitom od jeho plánu nenápadně odradit.

Ovšem, abych byla fér, to, že nejsme připraveni, není pravda. Já jsem tady jen proto, abych v tom skutečném boji nebyla tolik bezbranná, ale jinak všichni počítáme s nejhorším a taky jsme se podle toho zařídili. Takže je možná pravda, že Beta svému druhovi a jedinému nadřízenému lže, ale je to pro vyšší dobro celé smečky.

Trapné ticho náhle prořízne hysterické zaječení plné strachu, následované bojovým vytím. Celá ztuhnu a srst na zádech se mi postaví. Šlo to směrem... Od tábora! To by pak ale znamenalo, že...

Ve stejnou chvíli na mýtinu, na níž se právě nacházíme, vtrhne nějaký vlk. Je celý zadýchaný a špinavý od krve. Jsem jeho zřízeným vzhledem tak šokovaná, že nepoznám, kdo to je, dokud nepromluví. „Napadli nás!” vyrazí ze sebe a já v něm, nebo spíš v ní, poznám Arber, jednu vlčici od špehů.

„Kdo?” zeptám se, když k ní se Spiritem dojdeme, „Kdo nás napadl?” „Oni!” zakvílí a já zakoulím očima. No tos mi toho hodně řekla. „Ty smečky, na které... chtěl Alfa zaútočit! Všechny tři!” vypraví ze sebe po chvíli zřejmě úspěšné snahy popadnout dech.

Jako by se všechno a všichni kolem mě rozplynuli. Srdce mi buší jako splašené a občas vynechá úder. Mám pocit, že je tak velké, až se mi nevejde do hrudi a vypadne mi z tlamy. Doslova slyším, jak mi krev tepe v uších. To je ale tak všechno, co vnímám. V hlavě mi stále rezonují Arberina slova, ale jaksi mi dělá problém plně pochopit jejich význam.

Zavrtím hlavou a postavím se. Pro teď je mi jedno, že tahle smečka není doopravdy moje. Je mi jedno, jak se ke mně její členové chovají. Jsou tam i mí přátelé, a na ně nikdo útočit nebude! Nikdy!

Dám se do běhu a nechám své dva společníky daleko za sebou. Všichni, kteří se na útoku podílejí, budou svých činů litovat, až se budou smažit v pekle! Měli si dobře rozmyslet, do čeho jdou! Budou litovat, že se vůbec kdy narodili!

Tak jsem se rozhodla, že si trochu zpestřím narozeniny vydáním další kapitoly, když už je musím trávit v té pitomé karanténě.
Nechci říkat, že je tato kapitola nějak extra povedená, protože myslím, že se mi povedla i lepší, ale je zatím nejdelší. Chybí jí necelých pět set slov do čtyř tisíců (a ano, mluvím jen o té kapitole, protože řeči, které tady dole vedu ⬇, by brzy mohly být delší, než samotná část týkající se příběhu). 
Pak se chci taky omluvit (opět), že delší dobu žádná kapitola nevyšla, i když teď na psaní mám spoustu času. Jak jsem již říkala, nechci psát z pocitu donucení.
Navíc mi před dvěmi týdny umřela babička, proto jsem na psaní neměla náladu.
Takže vám chci jen poradit, aby jste si užívali chvíle se svými blízkými tak, jako by byli poslední, protože čas, který s nimi můžeme strávit, nikdy není tak dlouhý, jak bychom chtěli. Mluvím hlavně o lidech, kterým je nad šedesát let (asi hlavně o vašich prarodičích), protože ti jsou v téhle situaci nejvíc zranitelní.
Říká se, že čas je lék. Udělá z otevřených ran na vaší duši jen jizvy, přesto mám pocit, že je proti nám. Že nám bere to, co máme rádi.

Heh, zase jsem se trochu rozkecala :D Co si myslíte o kapitole? Asi je trochu nudnější, co? Já ale nedokážu napsat nic lepšího, když jsem v depresích, takže až budete psát kritiku, berte na mě prosím aspoň trochu ohledy :O

No, už vás dál nebudu zatěžovat, jen chci ještě říct, že pokud tahle kniha někoho zajímá, asi ho trochu zklamu, protože nemám nejmenší představu o tom, kdy vyjde další část.

Ahoj!!