Pomalu jsem se probouzela. Cítila jsem bolest na temeni hlavy, asi jak jsem se bouchla. Šťouchání do mého ramena mě donutilo otevřít oči. Nade mnou stál Thomas, do tváře mu pořád nebylo vidět. Měl ruce v kapsách a botou mi šťouchal do ramena. ,,No fuj! Víš vůbec, v čem jsi šlapal?!" osopila jsem se na něj hned, jak jsem se probrala úplně. Vymrštila jsem se do sedu a potom jsem se postavila. Thomas byl ještě o dobrých 20 centimetrů vyšší než já. A to jsem si myslela, že jsem vysoká. ,,Většinou to byla stromová kůra, listy, jehličí a tráva. Takže vím, v čem jsem šlapal," odpověděl chladně. ,,Narozdíl od tebe," dodal. Podívala jsem se na svoje chodidla. ,,No co? Chodit bosá je v bahně a hlíně lepší, než v jehličí," obhajovala jsem se. ,,Kolik měříš, Thomasi?" zeptala jsem se, abych změnila téma. ,,Něco přes 190 centimetrů. Proč?" ,,Jenom tak. Nechceš mi něco říct?" ,,A co? Třeba, že máš ve vlasech několik větviček?" zažertoval, ale v jeho tónu nebyl ani náznak smíchu. ,,Ne." ,,Tak co? Že ti po té jedné větvičce leze housenka? Dobře. Teď tam je i moucha," řekl zase chladně. ,,NE!" vykřikla jsem. ,,Nechceš se třeba mi omluvit?" pokračovala jsem už klidně. ,,No... to byla třetí možnost," přiznal. ,,Takže...?" ,,Fajn. Omlouvám se za to, co jsem ti včera večer řekl." ,,A to bylo co?" chtěla jsem, aby to řekl celé. ,,Tak znovu. Omlouvám se, že jsem ti včera večer řekl, že nemáš rodiče, a že jsi sirota. Nebo něco v tom smyslu... Stačí?!" ,,Jo. Ale chci po tobě ještě jednu věc." Thomas si povzdechl: ,,Jakou?" ,,Sundej si prosím tu kapuci. Necítím se dobře, když ti nevidím do obličeje. A navíc to je takhle už dva dny." ,,Ne. Nesundám. Protože  to by ses ode mně potom držela dál. Až zjistíš, kdo je můj otec, stejně to uděláš. Na," řekl Thomas a podal mi luk a toulec se šípy. ,,Jé, díky. Já už myslela, že si budu muset vyrobit nové," řekla jsem už trochu veseleji a přehodila si toulec se šípy přes rameno. Luk jsem pevně chytila do ruky a vyrazila jsem směrem, kam jsem běžela včera. ,,Tak pojď," řekla jsem a přes rameno se podívala na Thomase, jestli jde taky. Tiše mě následoval. ,,Kam vlastně chceš jít?" zeptal se po několika minutách. Já mu hned odpověděla: ,,No přece... no přece... přece... eee... domů!" rozhodla jsem se a ještě jsem zrychlila krok. ,,Můžu se tě na něco zeptat, Thomasi?" ,,Hm?" odfrkl si znuděně. ,,Spíš někdy?" ,,Jo. Ale stačí mi jenom jedna hodina." ,,Co potom děláš? Nenudíš se?" vyzvídala jsem dál. ,,Ne. Protože vždycky jdu za tebou a sleduju tě, jak spíš," přiznal. ,,Někdy mluvíš ze spaní," uslyšela jsem tichounké zasmátí. ,,To snad ne..." zrudla jsem. ,,Ty mě sleduješ, jak spím?" ,,Jo. Už několik let. Ale, jakmile jsi byla pryč od těch prašivců, bylo to lehčí." Tímhle mě naštval. Bleskurychle jsem si vytáhla z pouzdra - pochvy moji dýku, otočila jsem se a přirazila Thomase ke stromu. Dýku jsem mu držela pod bradou, čepel přimáčknutou na jeho kůži, ale abych mu neublížila. ,,Moji adoptivní rodinu z toho laskavě vynech," sykla jsem na něho.

Další kapitola je přímo zde! A ve stejný den, jako všechny ostatní! Doufám, že vás to alespoň trochu baví. Budu ráda za každý hlas a koment