S celou smečkou jsme došli až k jednomu místu, kde by asi nikdo nechtěl bydlet. Tedy až na naše chladnokrevné nepřátele. Stáli jsme před starým opuštěným dolem. Dříve se tu asi něco těžilo, ale teď byl jeho vchod částečně zasypaný sutí a do škvíry, která zasypaná nebyla by se vešel jenom jeden člověk.

Přišla jsem až ke vchodu a nakoukla dovnitř. Byla tam dlouhá chodba, jejíž stěny byly ze všech stran podepřené dřevěnými trámy. Na konci chodby byla na stěně připevněná louč, na které plápolal krvavě rudý plamen. A za loučí chodba prudce zatáčela doprava. Z toho směru šly cítit shnilé mršiny a krev. A taky odporný pach upírů.

,,A co teď?" zeptala se nějaká holka ze smečky.

,,Jdeme dovnitř. A uděláme to, co budeme muset," odpověděl Alfa a podíval se na mně.

Hned mi došlo, co chce. Ustoupila jsem od škvíry - vchodu a nechala ho projít. Dovnitř jsem se protáhla hned za ním a prohlížela si trámy, které nevypadaly být zrovna v nejlepším stavu. Kdyby jeden trám prasknul, celý strop této chodby by se zřítil přímo na nás.

Robert mě dohnal a chytil mě za paži. Donutil mě, se zastavit. Otočila jsem se a podívala se na něho.

,,Může to být nebezpečný, Lauro," zašeptal. ,,Upíři jsou... zlí."

Vím, že mě miluje, ale tohle vážně přehání. Mluví se mnou, jako s nějakou malou pětiletou holčičkou. Měl rovnou říct: ,,Radši tam nechoď, jsou tam bubáci!"

,,Robe. Já vím, že se o mně bojíš, ale tohle přeháníš. Nejsem malý dítě. Umím se bránit. Nic mi neudělají. A navíc mám s jednou upírkou nevyřízené účty," řekla jsem mu klidně.

,,Ale já bych nesnesl, kdyby ti nějaký z těch neřádů něco udělal."

,,Nic mi neudělají. Věříš mi?"

Rob jenom kývnul.

,,No vidíš. Tak mi věř, že mi nic neudělají. Jsem silná. Nejsem žádná bábovka," uklidňovala jsem ho.

Rob ještě chvilku svíral moji paži, ale nakonec ji pustil a věnoval mi ještě jeden pohled. Potom dohnal všechny ostatní, kteří nás mezitím předběhli a já jsem se vydala za nimi.

Po odbočce doprava se chodba rozdvojovala. Celá smečka se rozdělovala. Polovina šla doprava a polovina doleva. Jelikož já jsem měla jít doleva, byla jsem ve skupině, kde není Rob. Ale přede mnou šla Nikki. Alespoň jedna, kterou znám.

Nějakou dobu jsme takhle potichu šli a potom jsme začali jít z kopce. Za sebou jsem uslyšela prasknutí trámu, ale naštěstí nic ze stropu padat nezačalo.

A potom znovu. Další rozcestí. Ale tentokrát šest. A nás bylo šest!

Ale ne... Budeme muset jít každý sám... Takže takhle dobře mají chráněný úkryt upíři? Na každém z nás si pochutnají a my ani nebudeme čekat, že zrovna tady může nějaký z nich být, pomyslela jsem si.

Rozdělili jsme se. Já jsem šla do té uličky úplně vlevo. Někde vzadu jsem cítila kovový pach krve. Možná budu mít společnost.

Potichu jsem našlapovala do temnoty přede mnou. Musím uznat, že se mi noční vidění hodí.

,,Ale, ale..." uslyšela jsem někde za sebou.

Prudce jsem se otočila a vycenila na dotyčnou osobu tesáky. Přímo za mnou stála Chloe. Ta, která mi ukradla moje schopnosti.

,,Copak tu pohledáváš, Lauro?" zeptala se nevinně.

,,Chci zpět svoje schopnosti," zavrčela jsem.

,,Tak to mě ale nejdřív budeš muset porazit."

,,Jak si přeješ."

Skočila jsem na ni a zuby jí zabořila do krku. Neudělala žádný zvuk, že by cítila bolest. Jen mě od sebe odstrčila a chtěla mi to oplatit.

Přeměnila jsem se do vlčí podoby úplně a drápy jí zaryla do břicha. Chloe mě ze sebe shodila a já narazila zády do dřevěného trámu. Prasknul a jedna jeho část na mně spadla. Zakňučela jsem, když na mně spadla i ta druhá. Přece jenom jsou ty trámy celkem těžké.

Chloe se zvedla ze země a vystrašeným pohledem se podívala nade mně.

Uslyšela jsem zvuk padajících kamenů a v tu chvíli se Chloe dala na útěk. Utíkala zpět směrem, odkud jsem přišla. Chtěla jsem vstát, ale trámy byly příliš těžké. Na ocas mi spadl kámen. Trhla jsem sebou a znovu se snažila se postavit, ale nešlo to. Na záda mi spadl další kámen, který mě srazil na zem úplně.

Ze stropu začalo kamenů padat víc a víc. A já s tím nemohla nic udělat. Věděla jsem, že tyhle trámy toho moc neudrží... Ale netušila jsem, že vinou těch trámů tady dneska přijdu o život.

Cítila jsem, jak na mně padají další kameny a potom jsem ucítila jeden, jak spadl na moji hlavu. Nechala jsem ji pod tíhou kamenné suti dopadnout na zem a potom s přibývající tíhou na sobě se mi začaly dělat mžitky před očima.

A nakonec tma.

Tak konečně je tu další kapitola. Schválně jsem ji ukončila v napínavém :D
Doufám, že se líbí

Vaše Sci-FiVeronika