Moje myšlenky zabloudily k mým rodičům. Jak moc bych si přála někomu říkat mami a tati... Jak moc bych si přála mít pravé rodiče... Když jsem byla s vlčí ,,rodinou" tento smutek mě přešel. Protože jsem měla přátele. Ale teď jsem tady sama, s nikým se nemůžu bavit a je mi smutno. Chci se vrátit zpět k vlčí smečce... Ale kudy? Rok bloudím lesem a žiju si svůj vlastní život. Už netrefím nikdy domů. Byla jsem hloupá, když jsem odešla. Už se nevrátím... Po tváři mi stekla další slza, jedna mi z brady ukápla na zem. Smutně jsem sledovala, jak se vpíjí do hlíny pode mnou. ,,Netušil jsem, že umíš mluvit," ozval se hlas nade mnou. Rychle jsem se postavila a podívala se na větev stromu, pod kterým jsem celou dobu seděla. Utřela jsem si oči, abych něco přes slzy viděla a znovu jsem zaostřila na postavu, sedící na větvi. Byl to kluk celý v černém. Dlouhé černé kalhoty, černá kožená bunda... Měl nasazenou kapuci, takže mu tvář halil stín a já jsem netušila, kdo to je. ,,Myslíš si, že jsem tak blbá? Že se neumím naučit lidské řeči?" odsekla jsem mu. ,,Jasně. Lidská řeč je pro tebe hračka, když už umíš mluvit s vlky, že jo?" řekl a odplivl si. Sliny s plesknutím přistály vedle mně. ,,Fuj! Kdo si myslíš, že jsi?"  osopila jsem se na něho. ,,Jsem ten, kdo tě zná nejlíp ze všech," odpověděl jednoduše. ,,Ty? To tys mě celou dobu sledoval?" nemohla jsem tomu uvěřit. ,,Bravo! Kolečka v tvým mozečku do sebe nakonec pasují!" řekl posměšně a zatleskal. ,,Ts!" odfrkla jsem si. ,,Myslela jsem si, že mě sleduje alespoň menší hulvát a sprosťák, než jsi ty!" vyštěkla jsem na něj. Zarazil se. ,,Já a hulvát a sprosťák?!" nechtěl uvěřit svým uším. ,,Ano. Slyšels dobře," odpověděla jsem. ,,Víš, kde jsem se to naučil?" ,,Budu hádat. U vás doma, protože na tebe rodiče neměli čas a ty ses učil od staršího bratra? To by uhodl každý," vysmívala jsem se. ,,Tak chytrá, hm? Seš vedle jak ta jedle. Naučil jsem se to ve městě. Tam, kam ses ty bála. Ještě před tím, než jsem tě začal sledovat. Sleduju tě od mých 18ti let. Byl to den, kdy jsem přestal chodit do školy a vydal jsem se do lesa, kde jsem původně chtěl umřít. Ale potom jsem uviděl, jak získáváš svoje schopnosti a zaujala jsi mně. Začal jsem tě sledovat. Zapomněl jsem na několik sprostých slov, což je škoda. A víš co?! Vsadím se, že neumíš psát!" vysmíval se dál a vesele si na větvi začal houpat nohama. ,,To si piš, že umím psát, em... eee... Jak se jmenuješ?" zastyděla jsem se. ,,Sorry. Jmenuju se Thomas," představil se. ,,Příjmení... Jsem zapomněl..." dodal. ,,Dobře. Tak Thomasi. Za prvé: Je ti 25 let?" ,,Jop," odpověděl Thomas. ,,Za druhé: Já se do toho města nebála!" ,,Jo, jasně..." ,,A za třetí: Rodiče na tebe čas neměli!" ,,Myslím si, že ty máš o rodičích co říkat, že jo? Nikdy jsi je neviděla! Žádný nemáš!! Jsi sirota!!!" Zakřičel naštvaně Thomas. To mě zasáhlo. Cítila jsem se, jako kdyby do mého srdce někdo vrazil desítky nožů. Zakymácela jsem se, do očí mi znovu vhrkly slzy a rozběhla jsem se pryč od Thomase. On si jméno Thomas ani nezaslouží! Je to sprosťák a idiot!! Tak se mu má říkat! Běžela jsem pryč, co nejdál od něho. Nevadilo mi, že nemám ani luk, ani toulec se šípy. Odložila jsem si to u toho stromu. Ale tam se už nevrátím! Běžela jsem tak dlouho, že se mi začaly plést nohy a zakopla jsem o kořen jednoho stromu. Dopadla jsem na zem, hlavou jsem se bouchla o kámen a už jsem nic necítila. Okolo mně se rozhostila tma.

Tak tady je další kapitola, je trochu delší, než ostatní. Snad to nevadí. Tešte se na další!!!
Doufám, že tady zanecháte pár hlasů a komentů
Ahooooooj 😉