Stála jsem v místnosti s oranžovými stěnami. Uprostřed byl jeden jediný nábytek - postel. A na ní leželo moje dřívější tělo. Bylo nehybné. Ani hrudník v náznaku dýchání se nezvedal.

Na kraji postele seděl Thomas. Měl stejné oblečení, jak ho znám teď. Měl ruce položené na kolenou a přivřené oči.

V tu chvíli se otevřely dveře do místnosti. Vstoupil starší muž, měl na sobě černý kabát a dlouhý bílý vous.

,,Mohu ji oživit, ale pouze pokud bude mít smazány všechny vzpomínky. Nesmí se nikdy dozvědět, co jsem udělal," řekl a přistoupil k Thomasovi.

Thomas k němu vzhlédl. ,,Udělejte cokoliv, jen aby mohla zase žít."

Muž kývnul a natáhl nad moje tělo ruce. Asi půl hodiny takhle stál a potom ruce stáhl.

,,Teď si nic nepamatuje. Nahrál jsem jí do hlavy, že celý život žije v lese s vlky. Ty ji v tom musíš nechat. Probudí se do hodiny. Jdi a odnes ji někam do lesa. Ať si myslí, že všechno je pravda," promluvil do ticha a potom odešel pryč.

Thomas moje tělo chytil do náruče a místnost opustil také.

A já jsem místnost opustila taky.

Před očima se mi začaly objevovat mlhavé obrazy, jak získávám svoje schopnosti a poté, jak opouštím svoji vlčí ,,rodinu". Uviděla jsem Thomase, jak se mi posmívá na větvi stromu a přitom něco tají. Celý můj život se mi znovu odehrál přímo před očima až do té doby, co jsem vlezla do klece, kde mi Chelsea dala hrníček s nápojem.

Náhle bylo černo. A já pomalu otevřela oči. Byla jsem v kleci. Tam, kde skončily moje vzpomínky. Vstřebávala jsem všechno, co jsem se dozvěděla. Celý svůj druhý život jsem poslouchala samé lži! A Thomas toho ví nejvíc.

Podívala jsem se na Chelseu, která se opírala o rám dveří. Když zachytila můj pohled, došlo jí, že už jsem plně při smyslech. Došla k vratům od klece a odemkla je.

,,Tak co?" zeptala se.

,,Vím spoustu nových informací. Děkuju, žes mi je ukázala," odpověděla jsem.

,,Není zač. Přece jenom je to moje povinnost."

Když vrata otevřela a já proklouzla okolo Chelsii ven z klece, ještě jednou jsem poděkovala a běžela jsem přímo za Robem.

,,Robe? Roberte?" sháněla jsem se po něm, když nebyl ve své chatce.

,,Bylas pryč tak dlouho..." uslyšela jsem hlas za sebou.

Ulevilo se mi, že tu je a můžu se mu svěřit se všemi novými věcmi, které mě tížily.

Otočila jsem se na Roba. ,,Jak dlouho?" zeptala jsem se, jelikož jsem neměla ponětí o čase. Ani jsem nezaregistrovala, jestli je venku tma nebo světlo.

,,Hodně dlouho. Nevím to přesně, ale teď je deset večer. Jestli se nepletu, odešla jsi někdy k ránu, ne?"

,,Já nevím..." přiznala jsem.

,,To je jedno," řekl nakonec. ,,Chybělas mi."

Přistoupil ke mně blíž a chytil mě za ruku. Já mu ruku stiskla.

,,Ty mně taky."

Na to asi čekal. Šel pomalu dopředu a já začala couvat. Nakonec jsem zády narazila do zdi. Druhou rukou mi zastrčil pramen vlasů, který mi lezl do obličeje, za ucho. Podívala jsem se mu do očí, čímž jsem musela zaklonit hlavu.

Ještě chvíli se na mně díval, ale potom mě políbil. A znovu. Začala jsem mu polibky oplácet. Zavřel oči a já taky. Ruku mi pevně stiskl, jako by nechtěl, abych mu někam utekla. Volnou rukou mi přejel k pasu a přitáhl mě k sobě. Nepřestával mě líbat.

Tuhle chvíli bych nechtěla nikdy přerušit. Byl to tak příjemný pocit, mít Roba natisklého na svém těle a cítit jeho studené rty na těch mých.

Ale někdo mi tu chvilku štěstí nedopřál. Bez zaklepání do pokoje vtrhla Nell. Až potom se zarazila a uvědomila si, co udělala.

Rychle jsem se od Roba odtrhla a pustila jeho ruku.

,,Jé... Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušila," řekla.

Omluva nestačí. Jasně, že nás vyrušila! Tahle chvíle mohla trvat o hodně déle!

,,Nutně potřebuju mluvit s Robertem. Jo a mimochodem, Lauro. Neřeklas mi, že chodíš s mým bratrem," dodala laškovně.

,,My... Já... My spolu ještě oficiálně... ne..." snažil se zasáhnout Rob, ale nešlo mu to.

,,Všechno má svůj čas. Já bych ti to řekla. Ale oficiálně spolu ještě nechodíme, abys věděla," řekla jsem a udělala krok od Roberta.

,,J... Jo. To jsem chtěl říct..." potvrdil Rob.

,,Tak fajn..." Nell chytila Roberta za zápěstí a táhla ho pryč z pokoje.

Když za nimi Nell zavřela dveře, chvilku jsem tam ještě stála, ale potom jsem se rozhodla jít za Thomasem. Hodlala jsem si to s ním pěkně vyříkat, když mi zatajil tolik věcí.

Tak je tu další kapitolka. Někoho z vás asi moc nebavily ty vzpomínky, takže jsem to trochu urychlila. Snad se kapča líbí. Tak zase příště.
Ahoooooj
Sci-FiVeronika 💗