Šla jsem lesem a rozhlížela se okolo sebe, jestli někde neuvidím veverku. Možná si říkáte, proč chci najít zrovna veverku. Na to je jednoduchá odpověď: protože mám hlad. Mám dobře vyvinutý čich, učila mě to moje adoptivní matka vlčice. Zastavila jsem se a nasála vůni lesa. Ale teď zareagoval jiný orgán. Sluch. Někde přede mnou něco hopkalo po suchých listech a jehličí. Před týdnem jsem si vyrobila vlastnoručně toulec, luk a pár šípů. A už jsem si stihla nacvičit lukostřelbu. Potichu jsem vytáhla z toulce jeden šíp, připravila jsem se na střelení a potichu, nastavený šíp před sebe, jsem šla k místu, kde bylo zvířátko. Schovala jsem se za strom a opatrně pokukovala, kde to zvířátko je. Jenže to bylo něco trochu jiného, než jsem čekala. Něco hodně jiného. Člověk. Asi desetiletá holka tancovala ani ne šest metrů ode mně na hromádce listů. Otočila jsem se k ní zády a potichu jsem šla pryč. Chtěla jsem se rychle vytratit, abych se s ní nemusela bavit, ale ona si mě naneštěstí všimla. ,,Ahoj," řekla potichu. Zase jsem se k ní otočila, ale pro jistotu jsem udělala krok dozadu. Ještě nikdy na mně nikdo nepromluvil. Pomyslela jsem si. ,,Neboj se mně," řekla, když jsem dlouho neodpovídala. ,,Já se tě nebojím," odpověděla jsem. ,,Co jsi zač?" zeptala se mě. ,,Co jsem? Jsem... Já jsem... Člověk." ,,Nikdy jsem tě tu neviděla. Jak se jmenuješ?" ptala se dívka dál. ,,Jsem Laura. Ty?" ,,Já jsem Elizabeth. Říkej mi Eli," představila se. ,,Dobře, Eli. Kde máš rodiče?" při těch slovech mě zabolelo u srdce. Rodiče... Taky bych chtěla mít rodiče... ,,Jsou támhle," ukázala Elizabeth směrem, odkud se ozýval podivný hluk. ,,Pojď, představím tě, Lauro," řekla zvesela a dohopkala až ke mně. ,,Ne, to ne!" vyhrkla jsem ze sebe zděšeně. ,,Chtěla jsem říct, že už musím jít. Takže ne. Ale děkuju za nabídku, Eli," opravila jsem se. ,,Tak nevadí. Třeba se ještě někdy uvidíme. Ahoj, Lauro," rozloučila se, ale já jsem ji ještě zadržela: ,,Počkej!" ,,No?" Elizabeth se otočila a upravila si růžovou sukýnku. ,,Co je to za hluk?" zeptala jsem se. ,,To jsou auta z města. Ty to neznáš?" zarazila Elizabeth. ,,Ne, neznám. Celý život jsem žila v lese. Od malička mě vychovávali vlci," vysvětlila jsem. Elizabeth na mně koukala vykulenýma očima a potom ze sebe vykoktala: ,,T-t-tebe vychovávali vl-vl-vl-vl-VLCI?" žasla. ,,Ano," zasmála jsem se. Elizabeth se otočila a jako blesk utíkala směrem k rodičům. ,,Mami! Tati! Ji vychovávali vlci!" křičela. To byl asi špatný nápad, říkat jí to. Uvědomila jsem si. Rychle jsem se otočila a vydala se směrem, odkud jsem přišla. Když už jsem byla dost daleko na to, aby Elizabeth šla za mnou nedej bože i s rodiči, sedla jsem si ke kmenu stromu. A zády se opřela o strom. Zakručelo mi hladem v břiše, ale já to ignorovala. Po tváři mi stekla slza.

Tak druhá kapitola je tu. Zatím to není nijak napínavé, bude to až za několik dalších kapitol. Tak snad vás to nenudí natolik, abyste přestali číst.
Mimochodem budu ráda za každý hlas i koment.

3. Kapitola vyjde možná také ještě dnes