17. Kapitola - Já ti pomůžu
,,Nell... Byla bys tak hodná a řekla mi, kde je chata Roberta?" zeptala jsem se, když jsme stály před chatou Nell. Nell u sebe našla spoustu oblečení, takže mi nějaké dala. Teď jsem byla ve světle modrém triku, světle modré mikině a světle modrých obtažených kalhotech po kotníky. ,,Já tě tam dovedu," řekla Nell a vykročila do tmy. ,,Dobře, děkuju." Chvilku jsme chodily mezi chatami, ve kterých se nesvítilo... Až jsme došly k jedné, kde se svítilo. ,,Tak tady bydlí. Tohle je jeho chata," řekla Nell a podívala se na mně. ,,On nespí?" zeptala jsem se. ,,Ne. Rob nikdy nespí," potvrdila. ,,Vůbec nikdy? Ani minutu?" nevěřila jsem vlastním uším. ,,Vůbec nikdy. Ani minutu nespí," zase potvrdila. ,,Jak to?" ,,Třeba ti to někdy řekne sám. Nikdo z naší smečky to nikomu nesmí prozradit bez jeho svolení. Takže zatím ti to nesmím říct. Promiň, Lauro," řekla a otočila se k odchodu. ,,Hodně štěstí," zamumlala ještě a potom odešla. Já jsem se otočila ke dveřím od chaty. Byla dvoupatrová a svítilo se nahoře. Předpokládala jsem, že Robert bude tam, kde se svítí. Ale i tak jsem na vchodové dveře zaklepala. V tu chvíli nahoře zhaslo světlo a za vteřinu se přede mnou otevřely dveře. Ještě jsem zaregistrovala, jak si Rob rozcuchal vlasy a až potom vstoupil do dveří. Oči mu ve tmě světle modře svítily. Zívnul. ,,Sorry. Teď nemám čas na kecání. Zvlášť s tebou. Jsem unavený. Chci spát. Dobrou," řekl a zabouchl mi dveře před nosem. Cítila jsem, že nikam neodešel. Pořád za dveřmi stál. A čekal, co udělám. ,,Já nejsem blbá, Roberte. Nell mi řekla, že nikdy nespíš. Jenom to děláš, abych šla pryč. Je to maska," prohlásila jsem a uslyšela jsem, jak si odfrknul. ,,Já ale nestojím o to, abys mě ve dvě ráno přišla otravovat," řekl a přes zavřené dveře mu šlo sotva rozumnět. ,,Já jsem tě nepřišla otravovat. Přišla jsem si s tebou promluvit," mluvila jsem odhodlaně dál. ,,Nic o mé minulosti nevíš. Jak by sis se mnou chtěla promluvit, když o mně nic nevíš?!" zasyčel a bouchnul do dveří. ,,Vím o tobě dost na to, abych si s tebou mohla promluvit. Vím, jak to bylo s Clio. Nell mi to řekla. A chci ti říct, že je mi to moc líto. A rozumím ti. Chápu tě..." vysvětlila jsem a opřela se zády o dveře. ,,Tohle... bylo moje tajemství. Netušil jsem, že to Nell řekne zrovna tobě," řekl a v jeho hlase byl slyšet náznak smutku. ,,Jak mi můžeš rozumnět? Vždyť jsi o nikoho nikdy nepřišla..." mluvil dál smutným a teď už trochu roztřeseným hlasem. ,,Nepřišla. Ale nikdy jsem nepoznala svoje rodiče. Svým způsobem je to hodně podobné. Skoro stejné," řekla jsem a trochu už jsem se od něho smutkem nakazila.
,,Lauro?" přerušil Robert dlouhé ticho. ,,Hm?" ,,Můžu udělat jednu věc, kterou určitě nebudeš čekat?" zeptal se. ,,Klidně. Myslím, že překvapená nebudu," řekla jsem potichu. V tu chvíli se s trhnutím otevřely dveře a já jsem málem spadla na zem. Ale naštěstí jsem zase nabrala rovnováhu a otočila se čelem ke dveřím. V tu chvíli jsem se ocitla v Robertově objetí. Čekala jsem všechno. Ale tohle doopravdy ne. Nechala jsem ruce podél těla, necítila jsem se na to, abych mu objetí oplatila. Nějakou dobu jsme takhle stáli a já vnímala, jak divoce mu bije srdce. A taky jsem vnímala to, že byl ještě vyšší než Thomas. Rob se musel krčit, což Thomas ne. Jemu stačilo jen sklonit hlavu. Nakonec mě Robert pustil. Už se na mně zase díval tou kamennou tváří, která na sobě nedá nic znát. ,,Tak co?" zeptala jsem se. ,,Cítíš se líp?" Rob už mě pustil úplně a mírně se odtáhl. ,,Vlastně ne. Cítím se ještě hůř," zasyčel. ,,Nell ti určitě říkala o tom, že jsem složil přísahu. A teď ji porušuju." ,,Ale ta přísaha přece spočívala v tom, že se nezamiluješ do jiné holky. A to ty ne. Nebo..." ,,Ne! Jasně, že ne! Jak tě to doprdele mohlo napadnout? Jsi blázen?" vyštěkl na mně. ,,Ne. Já jsem si to nemyslela. Nechtěla jsem, abys... aby ses do mně zabouchl. Jen jsem ti chtěla pomoct. Člověku někdy pomůže, když o jeho trápení někdo ví. A někdy člověku pomůže, když někoho obejme a tak..." ,,Já nejsem člověk. S tím stvořením nemám nic společného. Jsem vlkodlak a up-" zarazil se. ,,Jsem vlkodlak. Nic víc," opravil se a uhnul ode mně stranou. Zavřel oči a proměnil se ve velkého bílého vlka se svítícíma modrýma očima. Udělal dva veliké skoky a zmizel v lese, který se táhnul okolo tábora. ,,Kéž bych se taky uměla proměnit..." zašeptala jsem si pro sebe. Chtěla bych mu pomoct. Aby se zbavil toho kamene... toho kusu skály, co mu tížil srdce a nechtěl z něj spadnout. Kdyby se ten kámen zničil a rozdrtil na kousíčky... a potom se z jeho těla dal pryč... určitě by mu bylo líp. Už by necítil to prázdné místo, které se v něm vytvořilo po ztrátě Clio, přemýšlela jsem.
Je tu další kapča. Snad se líbí
Sci-FiVeronika ❤❤❤
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro