Ještě chvilku jsem na ni civěla a sledovala, jak její havraní vlasy postupně blednou v hnědou, blonďatou a nakonec se zastavily u zářivě bílé barvy. Měla světle zelené oči, u kterých mi skoro připadlo, že svítí. Dívka pohodila hlavou a její sněhové vlasy se zableskly ve východu slunce. Ještě pořád jsem na ni koukala a vnímala mrazivé ticho, které tu mezi námi panovalo. Normálně bych se posadila a představila se, ale bolest v zádech a břichu mi nedovolila se hnout ani o centimetr. ,,Ahoj... Jsem Laura," řekla jsem a natáhla k ní ruku. ,,Já jsem Nell," odpověděla přátelsky a rukou mi potřásla. ,,Byla jsem na lovu, když jsem uviděla, jak tě ta zavšivená upírka s tím dračím zrádcem dobili. Tak jsem se rozhodla ti pomoct. Přece jenom jsme obě stejného druhu. A my vlkodlaci si pomáháme," mluvila dál vlídně Nell a opatrně mi položila ruku na ránu na břiše. Cukla jsem sebou. ,,Já vím, že to bolí. Ale kdybys byla obyčejný člověk, bolelo by to tisíckrát víc," uklidňovala mě. ,,Taky máš nějaký schopnosti?" snažila jsem se ze sebe vysoukat nějakou otázku. ,,Ano. Všichni vlkodlaci nějaké mají," odpověděla. ,,Ale zrovna já nemám schopnost léčit," podotkla zklamaně. ,,Já jsem mívala," zamumlala jsem. ,,Do té doby, než mi je Chloe vzala..." ,,To je ta upírka?" optala se Nell. Jenom jsem vývla na souhlas.

,,Já vím, kde ti tohle ošetří," řekla po chvilce ticha Nell. ,,A kde?" zajímala jsem se. ,,V našem táboře. Je nás tam dvanáct. A jeden tuhle schopnost má. Je to syn Alfy. A popřípadě bys s námi potom mohla i zůstat. V naší smečce budeš vítána," rozzářila se Nell. ,,Ráda bych..." začala jsem, "ale do vaší smečky bych asi nikdy nezapadla." Nell se rozesmála. ,,Ale to je blbost. To, žes vyrůstala v lese a máš potrhané oblečení neznamená, že mezi nás nezapadneš. A u nějaké holky se určitě najde nějaký vohoz na tebe," řekla rozesmátě. ,,No tak dobře. Zkusím to," řekla jsem nakonec. ,,Ale jak se tam dostanu? Ty mě přece neuneseš." ,,Já ne. Ale vím o někom, kdo je teď blízko a unesl by tě," mrkla na mně a já se rozhlédla. ,,Počkej tady," řekla Nell a odešla. Otočila jsem se na záda a zadívala se na oblohu.

Ani se mi nezdálo, že Nell už je nějakou dobu pryč. Připadalo mi to jako minuta, když jsem uslyšela přibližující se kroky. Opřela jsem se o lokty, abych se mohla podívat, kdo jde. Nell se vracela a za ní šel vysoký kluk, který měl stejně bílé vlasy jako ona. Až teď jsem si uvědomila, že Nell má na sobě světle béžové upnuté kalhoty po kotníky a světle béžovou mikinu. Ten kluk na sobě měl to stejné, ale vše v bílé barvě. Měl široká ramena a přes obtaženou mikinu se mu na pažích rýsovaly svaly. Když přišel až ke mně a zastavil se, všimla jsem si, že měl úplně bledě modré oči a místo kulaté panenky měl jen tenkou čárku jako mívají kočky. ,,Ty jsi Laura?" zeptal se chladně. ,,Jo. To jsem já." ,,Ta rána vypadá příšerně," řekl a dřepnul si vedle mně. ,,Tak to fakt díky," řekla jsem otráveně a založila si ruce na prsou. ,,Dej ty ruce pryč," zamumlal a chytil mě za zápěstí. Potom mi ruku položil na zem a to stejné udělal s mojí druhou rukou. Jeho dlaň a prsty byly tak... studené a ledové. Jako by mu byla zima. Hned mi ale došlo, že zima mu být nemůže, protože si rozepnul mikinu od krku až k břichu. Pod mikinou měl bílé obtažené tričko. Potom dal dlaň nad moje břicho a hrozně se při tom soustředil. Za nějakou dobu ruku stáhnul zpátky a řekl: ,,Ta rána je fakt ošklivá. Bude to trvat asi půl hodiny, než bych ji vyléčil. A v této zimě by to trvalo ještě dýl. Vezmu tě do tábora. Tam tě vyléčím a potom si půjdeš zase vlastní cestou." Do toho se vložila Nell. ,,Robe, víš, myslela jsem si, že by se mohla stát součástí naší smečky. Je nás málo a nový člen by nám akorát prospěl," řekla. ,,Jsi Robert?" zeptala jsem se. ,,Jo," odpověděla za něho Nell. Robert se otočil k Nell a ve vteřině si stoupnul. ,,Ty chceš, aby tahle ubohá holka žila v naší smečce?" procedil skrz zuby. Nell sebejistě kývla hlavou. ,,V mé smečce nikdo takový, jako je ona nebude," prohlásil. ,,Není to tvoje smečka. Je to smečka našeho otce. A ty to dobře víš. Jen on může rozhodnout, jestli Laura zůstane v naší smečce nebo ne," přesvědčovala ho Nell. Robert nakonec pokrčil rameny. ,,Jak chceš. Stejně ti řekne to samé, co já." ,,Tím bych si nebyla tak jistá," stála si za svým Nell. ,,A teď ji dones do tábora." Robert se na mně podíval s nenávistí v očích. Chvíli na mně jenom koukal, ale potom, jako by jeho výraz zjihl. Zjemněl. Už nebyl tak naplněný nenávistí. Protočil oči. ,,Fajn..." řekl a klekl si ke mně. Opatrně mě rukama podebral, jednou pod koleny a druhou za zády. Potom se mi podíval do očí a zvedl mě. Ve tváři měl pořád nedostupný kamenný výraz, který by neprozradil ani jeden jediný cit, ale v očích mu už podivně jiskřilo. Nakonec ode mně pohled odvrátil a díval se na cestu, kudy šel. Jeho chůze s dlouhými kroky mě houpáním uspávala. Přece jenom jsem v noci moc nenaspala. Napřed jsem se nutila mít oči otevřené, abych neusnula. Ale potom mi připadlo, že Robertova náruč je to nejbezpečnější místo na světě. A tak jsem neodolala apomalu zavřela oči. Chvilku jsem ještě cítila houpání a tlumené hlasy, jak Robert s Nell o něčem mluví. Ale potom se hlasy začaly vzdalovat a vzdalovat... až utichly úplně. Upadla jsem do hlubokého a bezesného spánku.

Tak po nějaké době je tu zase další kapitola. Snažila jsem se ji udělat trochu delší... Tak snad jste rádi.

Ahooooooj, vaše Sci-FiVeronika 💙