,,Robe? Kam mě to vedeš?" zeptala jsem se ho a svoje zápěstí mu vykroutila z jeho ruky.

Zastavila jsem se a on se na mě s naléhavým pohledem otočil.

,,Za každého Úplňku se naše smečka zamyká do jedné jeskyně v lese. Je to kvůli bezpečí. Abychom nikomu neublížili a nikdo nás kvůli tomu nechtěl zabít," odpověděl a už zase šel dál.

Já jsem ho dohnala a srovnala s ním krok.

,,A kdo by nás mohl chtít zabít? Kdo o nás ještě neví?" zeptala jsem se.

,,Lovci. Lovci vlkodlaků. Myslí si, že už na celým světě není ani jeden, ale v téhle oblasti žijí dvě smečky. Taky jsou lovci upírů, ale v tomhle lese žije poslední skupina, která se snaží být nenápadná. Stačí jediný náznak jejich existence a všichni do jednoho budou zavražděni. Už chápeš, proč se musíme schovávat a neubližovat lidem?" dokončil Robert svůj proslov a podíval se na mně.

Chvilku jsem všechno vstřebávala, ale potom jsem kývla hlavou na souhlas. Rob se zastavil a dřepl si přede mně. Ve vteřině jsem byla na jeho zádech a on utíkal neuvěřitelnou rychlostněkam dopředu. Stromy se okolo nás míhaly a byly z nich vidět jenom šmouhy. Divila jsem se, že jim tak rychle dokázal vyhýbat. Za pár sekund se Robert zastavil a opatrně mě postavil na zem.

Stáli jsme před velikou skálou, ve které byly kovové dveře s mřížemi. Robert k nim přišel a vytáhl z kapsy u kalhot starý zrezivělý klíč. Zasunul ho do zámku a dvakrát otočil. Potom do dveří strčil a ty se se skřípěním otevřely. Ovanul mě chlad z jeskyně.

,,Tak běž," řekl a otočil se na mně.

Vlasy mu v měsíčním světle nabíraly stříbrnou barvu.

Jenom jsem zkoprněle vešla dovnitř do tmy a slyšela, jak za námi dveře zabouchl a zamknul.

Rob lusknul prsty a vedle něho na stěně vzplála louč. Tu chytil do ruky a vedl mě hlouběji do jeskyně.

,,Jak... Jak jsi to udělal?" zeptala jsem se ho, abyh přerušila ticho, které narušovaly jen naše kroky a kapání vody ze stropu.

,,Co jak jsem udělal?" zeptal se mně na oplátku s nezájmem.

,,Jak jsi mě sem dostal tak rychle?" upřesnila jsem.

,,Jsem napůl upír. Mezi upíří schopnosti patří nadlidská rychlost," odpověděl a zastavil se.

Začal stejným klíčem odemykat kovové dveře ve stěně. Když je otevřel, vešel dovnitř a já za ním. Na pravé straně jsem uviděla Nell. Byla... přivázaná řetězy ke zdi? A neměla na sobě žádné oblečení? Nechápavě jsem se na ni podívala. Ale ona jen zavrtěla hlavou, jakože mi to vysvětlí později a vesele na mně zamávala.

Zaraženě jsem jí zamávala nazpět. Robert mě dovedl až ke konci téhle vlhké podlouhlé místnosti a ukázal na řetězy, visící ze zdi.

,,A co s tím mám jako dělat?" zeptala jsem se ho.

,,Zamotej se do nich," odpověděl prostě. ,,Jo... A předpokládám, že nechceš přijít o to oblečení," dodal.

,,To nechci."

,,Tak si všechno vysvlíkni a někam odlož," řekl a šibalsky se usmál.

Pozvedla jsem jedno obočí. ,,Jako fakt?"

,,Jo."

Jenom jsem na něho koukala, když si rozepnul mikinu a i s trikem položil na zem. Nemohla jsem odtrhnout pohled od jeho vypracovaného břicha. Prostě jsem na něho jenom koukala, dokud se nevysvlékl celý a nepřišel ke mně. Podívala jsem se směrem, kde byla Nell, ale ta se bavila s Mikem, který byl přivázaný naproti ní.

Odfrkla jsem si a snažila se dívat jenom na sebe a svoje oblečení. Kdybych se teď podívala na Roba, tak bych se nedokázala soustředit na nic jiného. Odložila jsem mikinu, triko a nakonec i kalhoty na zem vedle Robových věcí. Ani jsem nezaregistrovala, že mi Robert zezadu rozepnul podprsenku. Spadla na hromadu oblečení přede mnou.

Ruce jsem si na hrudníku zkřížila, aby nebylo nic vidět a naštvaně jsem se mu podívala do očí. Stále jsem se snažila, nedívat se mu níž. A dařilo se mi to.

,,Honem. Máš tři minuty," řekl nakonec a začal se přivazovat k řetězům naproti mně.

Kašlu na poslední část oblečení. Nechci tu být úplně nahá, pomyslela jsem si a sama jsem se taky začala přivazovat.

,,Proč tak spěcháš?" zeptala jsem se Roba, když jsem byla v řetězech pevně zamotaná a skoro jsem ani nebyla schopná pohybu.

Rob se jen podíval ke stropu a já jsem si až teď uvědomila, že nad námi je díra, skrz kterou je vidět Měsíc. Zatím byla vidět jenom půlka, ale Měsíc se stále posouval víc a víc doprostřed díry.

,,Až bude Měsíc vidět celý," začal, ,,Všichni tady se proměníme v ty bestie, o kterých hodně lidí mluví. Skoro všichni normální lidi si myslí, že vlkodlak se z téhle podoby nedokáže přeměnit do jiné," slovo jiné z Robových úst vyznělo spíš jako vrčení, protože Měsíc už byl vidět celý a my jsme se začali měnit.

Robertovi se zuby prodlužovaly v tesáky a celá pusa se mu měnila v tlamu a čumák.

Podívala jsem se na sebe. Na nohou mi začaly růst chlupy a z nehtů se stávaly drápy. Cítila jsem, jak mi prasklo v kolenech. Otočila se mi do opačného úhlu! Zaregistrovala jsem ještě, jak se mi přeměňují i ruce a hrudník v chlupatší a svalnatější a potom... nic. Prostě a jednoduše to bylo, jako bych přestala vidět. Bez mého svolení jsem sebou začala házet ze strany na stranu a cítila jsem, jak mi okolo mého těla praskají jednotlivá očka z řetězu. Nakonec jsem ucítila, jak jsem i rukama dopadla na zem a utíkala neznámo, kam. Chtěla jsem se zastavit a vrátit se, ale moje tělo mě neposlouchalo.

Taaaaak... Je tu po delší době další kapitolka. Snad se líbí a není moc nudná... Jak jsem už někomu z vás dávala vědět, byla jsem na táboře a předtím jsem byla nemocná, takže mám celkem hodně dohánění do školy. Tím vám chci oznámit, že kapitolky teď budou MOŽNÁ vycházet méně často. Ale budu se snažit, aby byly třeba popřípadě delší.

A asi bych chtěla tento příběh skončit 50. nebo 60. kapitolou. Uvidím... Jinak mimochodem... mám naplánovaný vážně smutný konec, takže se vás chci zeptat, kdo všechno ještě může umřít. Abych třeba nezabila někoho, koho máte rádi. Ale s Laurou a Robem už to mám rozmyšlený... Chcípnou oba 😂😂😂😂

Tak to je vše. Loučím se s vámi. Paaa 😘