Z pohledu Roberta

Uslyšel jsem padající kameny a potom se mi začala mírně třást půda pod nohama. Podíval jsem se na Alfu, který se zastavil a ohlédl se směrem, odkud jsme přišli.

,,Měli bychom se vrátit," řekl a rozběhl se zpět.

Já jsem ho rychle dohnal a potom i předehnal. Za chvilku jsem byl z té staré štoly venku a hledal Lauru. Venku už byla celá její skupina. Ale ona nikde.

,,Kde je Laura?" zeptal jsem se Nikki, když jsem k ní přišel.

Jenom pokrčila rameny. ,,Nevím. Bylo tam rozcestí. Každý jsme šli dál sám. Laura šla tou chodbou úplně vlevo. Tam, kde se strop zřítil jako první."

Ztuhnul jsem. Laura může být v nebezpečí!

Uvědomil jsem si, že vevnitř už kameny ze stropu a ze zdí padat přestaly, takže jsem se otočil a běžel zpět dovnitř.

Doběhl jsem na místo, kde se to rozdvojovalo. Zabočil jsem doleva, protože tam zabočovala Laura. Potom jsem doběhl tam, kde bylo další rozcestí. Zabočil jsem do té chodby úplně vlevo, jak říkala Nikki.

Nezdálo se to tu být nijak poškozené... Bylo tu pár popraskaných trámů, které jsem musel přakračovat a trocha kamenné suti na zemi, ale jinak nic.

,,Lauro?" zavolal jsem.

Jedinou odpovědí mi byla ozvěna.

Ale potom jsem před sebou uviděl hromadu kamenů. A pod kameny byl... stříbřitý vlčí ocas.

,,Ale ne..." zašeptal jsem.

Přiběhl jsem až k Lauře a začal z jejího těla sundávat kameny a hlínu.

Když už měla i zadní nohy volné, chytil jsem ji za ně a vytáhl ji zpod kamenů ven.

,,Lauro... Lauro, ne... Prosím!" nevěděl jsem, jak ji mám donutit, aby se přeměnila zpátky do lidské podoby.

Ale nakonec jsem s ní jen zatřásl a pomohlo to. Asi je příliš slabá na to, aby mohla ve vlčí podobě zůstat déle.

Kleknul jsem si a její hlavu si položil na koleno. Chytil jsem ji za zápěstí a snažil se nahmatat tep. Byla živá. Tep měla sice slabý a hrudník se jí v náznaku dýchání vůbec nezvedal, ale pořád žila. Akorát byla v bezvědomí.

Stoupnul jsem si a Lauru vzal do náruče. Klusem jsem běžel ven z tohoto strašného místa.

Když jsem se ocitl na denním světle, zbytek smečky tu na mně a na Lauru čekal. Když mě uviděla Nell, hned se ke mně rozběhla.

,,Panebože! Je v pořádku?" vykvikla hned Nell, když jsem Lauru položil na zem.

Klekla si k ní a sáhla jí na zápěstí.

,,Neboj se, je živá. Jen je v bezvědomí. Byla zasypaná sutí v jedné z těch šesti chodeb. Cítil jsem okolo ní tu upírku. Tu, která jí vzala schopnosti," řekl jsem.

,,Myslíš tuhle?"

Otočil jsem se na Nikki, která k nám přišla a prstem ukázala na dívku, kterou drželi dva členové naší smečky.

,,Jo. Tu přesně jsem myslel."

,,Je naší novou zajatkyní. Když začal padat ten strop, vyběhla ze stejné chodby, kde byla Laura. Nechali jsme si ji," řekla Nell, která se stále věnovala Lauře.

,,Co jí vlastně je?" zeptal jsem se.

Až teď jsem si všiml, že Lauře z čela vytéká malý pramínek krve a její zrzavé vlasy má na zátylku celé od krve.

,,Má silný otřes mozku. Bude nějakou dobu trvat, než se probudí," odpověděla Nell. ,,Ale neboj se. Není to nic vážného."

Ulevilo se mi. Tak rád jsem slyšel, že to není vážné...

,,Odnesu ji ke mně do chaty. Tam bude mí klid," řekl jsem a zase ji vzal do náruče. Předpokládám, že vy tu ještě nějakou dobu budete," otočil jsem se na otce.

,,Ano. Potřebujeme zjistit, co mají upíři v plánu" odpověděl Alfa.

Kývnul jsem hlavou a potom jsem šel s Laurou v náručí do tábora.

Když jsem ji položil na postel ve své chatě, přikryl jsem ji peřinou a kapesníkem jí setřel krev z čela. Vtisknul jsem jí polibek na rty a potom jsem odešel z místnosti. Potřeboval jsem se vrátit zpět k ostatním.

Tak jo. Co říct? No prostě se omlouvám, že je tahle kapča o trochu kratší, než ostatní. Snad to nevadí. A jelikož jsem splnila to, co jsem slíbila - že další kapitolu vydám ještě dnes, doufám, že mě tři určité osoby nechají naživu :)

No nic. Tak to by asi bylo všechno. Jenom, že jsem vám chtěla nabídnout, že se mě v komentářích můžete zeptat na cokoli o mně.

Tak teď už je to vážně všechno.

Za každý koment a hlas budu ráda.

Sci-FiVeronika 😘💞💟