Rok 3016, 19. leden

(...) Už nejsem ničeho schopen a mé slabé štíhlé tělo se svalí na zem vedle ostatních.

Zklamal jsem.

Všechny jsem zklamal.

„Tohle je tvůj konec, Blue," zavrčí muž v bílém plášti a mým tělem proletí ostrá bolest. Zavřu oči, které již ztratily tu dříve tak zářivou modrou barvu a jediné, co vidím, je tma, která mě pohltila. (...)

⌑⌑⌑

Mé jméno je Blue. Jsem patnáctiletý kluk, který právě dokončuje základní školu a brzy nastoupí na střední.

Bohužel se ale můj život dá popsat jen jedním slovem: lež. To si opravdu rodiče myslí, že nevím, že přede mnou něco skrývají?

Celých 15 let se chovají divně. Jako kdyby se každý den báli, že se mi něco stane. Nikde nesmím chodit sám a stále mě kontrolují. Já tak nemám žádné soukromí a naopak mám podezření, že přede mnou rodiče tají něco hodně důležitého, co bych měl vědět. Když se ale zeptám, vždy změní téma a já se tak zatím nikdy nedočkal odpovědi.

Zda se někdy dozvím pravdu, je na osudu a na mé snaze se to dozvědět. Doufám tedy, že se mi to brzy povede.

⌑⌑⌑

Rok 3015, 8. červen

„Bratříčku?" Probudí mě moje čtyřletá sestřička. Já si jen unaveně povzdechnu a podívám se na hodiny.

„Jsou tři hodiny ráno, Vanessko. Copak potřebuješ?" zeptám se, i když moc dobře vím, co se asi děje.

„Zase mám noční můry," odpoví smutně a sedne si na kraj mé postele. Já si ji hned přitáhnu k sobě a přikryju ji.

Jak už jsem řekl. Věděl jsem to.

„Jsem tady s tebou, ano? Nemusíš se bát. Byl to jen sen jako vždy." Usměju se a pohladím ji.

Náš sourozenecký vztah je velice silný. Není to poprvé, co za mnou přišla, že má špatné sny. Já se ji vždy snažím uklidnit jako správný starší bratr.

„Děkuju, Blue." Usměje se, dá mi pusinku a přitulí se ke mně.

„Nemáš vůbec zač, princezno moje." Usmívám se a hladím ji.

„Zazpíváš mi ukolébavku?" zeptá se a zavře očíčka.

„Samozřejmě, princezno," odpovím s úsměvem a začnu zpívat ukolébavku, kterou jsem pro ni kdysi sám napsal. Vždy ji uspala a uklidnila, což je účel.

Ke konci ukolébavky usne a já ji celou noc hlídám, abych ji když tak mohl probudit ze zlého snu. Spinká ale tak roztomile, že mi to ani nevadí a s úsměvem na tváři ji sleduju.

Stále vzpomínám na den, kdy se narodila. Bylo mi jedenáct a zrovna jsem šel s tátou domů z fotbalu. Stále s někým telefonoval, ale já ho moc nevnímal, protože jsem se s radostí rozhlížel po našem futuristickém městě plném mrakodrapů a vznášejících se aut. Stále to pro mě bylo něco úžasného. Najednou mě táta vzal do náruče a bezeslov šel do nemocnice. Když mi s úsměvem řekl, že se narodila moje sestřička, hned jsem seskočil z jeho náruče a rozběhl se k pokoji, který jsem si samozřejmě spletl. Táta mě tedy chytl za ruku a dovedl mě do správného pokoje.

V ten den jsem se poprvé zamiloval. A všichni moc dobře ví, že sourozenecká láska je nejsilnější.

⌑⌑⌑

„Dobré ráno." Zívnu a sednu si ke stolu.

„Dobré ráno, maminko a tatínku." Zaculí se Vanesska a sedne si vedle mě.

„Dobré ráno, miláčci. Blue, ty jsi zase nespal?" zeptá se máma, přičemž nám dá na stůl snídani.

„Vanesska měla noční můry. Nespal jsem, abych ji mohl hlídat." Pousměju se.

„Vanessko, proč nechodíš za mnou a za maminkou, když máš špatné sny?" zeptá se táta.

„Protože Blue je můj hrdina." Usměje se Vanesska a já se zaculím.

„A my snad nejsme tvoji hrdinové?" zeptá se máma a Vanesska si povzdechne.

„Vy jste na hrdiny moc staří," odpoví roztomile Vanesska a já mám co dělat, abych nevyprskl smíchy.

„Zlatíčko, tohle od tebe nebylo hezké," řekne trochu naštvaně máma.

„Ale já nemůžu za to, že jste staří."

„Vanessko, tohle se mamince a tatínkovi neříká," řeknu a zadržuju smích.

„Blue, ty radši mlč a vem si batoh. Odvezu tě do školy," zamumlá táta.

„Vždyť mám ještě čas," řeknu a dojídám svou snídani. Přesněji palačinky se sirupem.

„Chceš snad přijít pozdě?" zeptá se máma a já jen protočím očima. Je pravda, že zrovna dnes nechci přijít pozdě. Jedeme totiž na exkurzi.

„Fajn," řeknu jen a vezmu si batoh.

„Tak ahoj, Blue." Usmívá se Vanesska.

„Ahoj, princezno." Usměju se a dám jí pusinku. Ještě se rozloučím s mámou a nasednu do auta.

„Těšíš se na tu exkurzi?" zeptá se s úsměvem táta a nastartuje auto.

„Ano, moc." Usmívám se.

„Dávej na sebe ale pozor. Drž se třídy a opovaž se vzdálit od učitelky," varuje a já jen protočím očima.

„Dobře, dobře." Povzdechnu si, a když táta po deseti minutách zaparkuje před školou, vystoupím.

„Tak si to užij." Pousměje se a odjede do práce, zatímco já se rozejdu k autobusu, do kterého po svolení učitelky nastoupím. Sednu si na volné místo, a když učitelka všechny spočítá, aby zjistila, zda jsme všichni, autobus se konečně rozjede.

„Hej, Blue! Co máš na svačinu?" Ušklíbne se ten největší idiot světa jménem Ben a uličkou autobusu dojde až ke mně.

„Sendvič," zamumlám.

„Dej mi ho, mám hlad," rozkáže a já mu ho dám.

Škola pro mě není zrovna dobré místo. Jsem totiž šikanovaný, protože patřím mezi ty chytré a zodpovědné studenty. Jelikož ale nejsem typ člověka, který se vzdává, zůstanu na této škole až do maturity.

„Děkovat nebudu, protože je to tvá povinnost." Provokativně se usměje a kousne si do mého sendviče. Já se na něj jen s úsměvem dívám.

„Ty vole! To pálí!" vykřikne, hodí mi můj sendvič a rychle se napije vody, která to ale jen zhorší. Zasměju se a kousnu si do mého sendviče, který mi vrátil. Mňamka.

Miluju pálivá jídla jako třeba chilli papričky. A ty právě byly v mém sendviči.

„Toho budeš litovat," zavrčí a sedne si zpět na své místo.

„Lituju leda tvou mámu, že porodila takového idiota." Ušklíbnu se a rozesměju celý autobus.

Sice jsem ,,šprt'', ale bránit se umím.

„Uklidněte se, nebo půjdete dopředu!" zařve učitelka a všichni ztichnou. Nikdo nechce sedět vepředu. Tedy až na výjimky, kterým ale bývá v autobuse špatně, a proto tam musí sedět.

Cesta netrvá dlouho. Pouze půl hodiny. Všichni vystoupíme z autobusu a já si radši stoupnu co nejdál od Bena.

Když učitelka zaplatí vstupné, vejdeme do velké modré budovy, kde jsou akvária s mořskými zvířaty. Prostě nádhera, na kterou se těším už od začátku školního roku. Průvodce nás rozdělí na dvě skupiny a jdeme. Ekurze začne mini filmem a všechno probíhá, jak má.

Tedy probíhalo. Dokud jsme nedošli k prvnímu akváriu.

„Zde můžete vidět delfíny," řekne průvodce a začne vysvětlovat jejich podmořský život. Připomíná mi encyklopedii. Ví snad úplně všechno. Poslouchám každé jeho slovo, když v tom se ozve někdo za mnou. Otočím se, ale nikdo tam není.

„Tady ty, tupče. Máš rozvázanou tkaničku," ozve se... delfín?!

„Blue, dávej pozor, nebo tě z toho ve škole vyzkouším na známky!" zařve učitelka.

„Ten delfín promluvil!" vyjeknu a všichni se mi začnou smát. „Myslím to vážně, prosím, věřte mi!"

„Tak a dost!" zařve opět učitelka a dojde ke mně. „Okamžitě nech toho cirkusu, nebo zavolám tvým rodičům,"

„Paní učitelko, moc se omlouvám, ale musíte mi věřit." Vzlyknu a učitelka vytáhne mobil. Povzdechnu si, když si všimnu, že opravdu volá mým rodičům a kouknu na toho delfína.

„Přemýšlel jsi někdy nad svým jménem?" zeptá se delfín.

Je pravda, že jsem o svém zvláštním jméně nikdy nepřemýšlel.

Ale sakra, vždyť na mě mluví zvíře!

„Zase promluvil!" Kouknu na učitelku, ale ta mě odvede ven, kde už na mě čekají rodiče.

Přeci tu nemůžou být tak brzy! To mě zase kontrolovali?!

... Tohle nedopadne dobře.

⌑⌑⌑

Celou cestu domů nikdo nic neříká. Vlastně ani doma. Takové ticho jsem dlouho nezažil. Hlavně kvůli hyperaktivní Vanessce, která je právě ve školce.

„To jako nic neřeknete?" zeptám se po hodně dlouhém tichu.

„Nebyli jsme k tobě úplně upřímní." začne máma.

„Je na čase ti říct pravdu," dodá táta a já na ně jen zmateně koukám.

________________________________________

Doufám, že to půjde aspoň trochu číst, protože takový žánr píšu poprvé 😅😂❤️

Zařadila jsem to sice do kategorie Sci-fi, ale žánrů to má víc 😂❤️