Tiše. Hlavně opatrně, žádné prudké pohyby. Tlapka před tlapkou. Jdi proti vánku, nezavětří tě.
Opakoval si v hlavě pravidla lovu. Přitisklý skoro až k zemi, se plížil ke své bezbranné kořisti.

Menší hnědý zajíc, nevšímajíc si predátora za jeho zády, ukusuje lístky pampelišek.

Už byl blízko, ještě pár kroků. Skok. Poslední co zvíře vidělo byly drápy a tesáky kocoura barvy havraních křídel.

Temný Žár spokojeně zavrněl a odnesl mrtvého zajíce ke zbytku svého dnešního úlovku.

Slunce se od rána dostalo na nejvyšší bod blankytného nebe bez mráčků. Podle klanového válečníka to byl perfektní den pro lov a spoustu koček by s ním souhlasilo. Ty línější by však namítly, že slunění se na letním slunci, je o mnoho příjemnější činností v tento parný den.

Ve stinném lese byl chládek a teplota tak akorát. Avšak i přesto se Temný rozhodl vydat ze smíšeného lesa, lovit na Slunnou louku, právě za ní končilo území klanu. Další hranice se táhly od Plotu psů, kolem Lesa sov a právě Slunné louky. Ve středu toho všeho ležel tábor.

Krásu dlouhé zelené trávy podtrhlo luční kvítí vonící líbezně do všech stran. Nadivoko rostoucí jahodníky zdobily jahody jako rudé perličky. Říčka spěchala napříč loukou rychlostí splašeného stáda. Úpatí Orlích hor s bílými čepečky činilo do výše.

Všechno mělo však jen jedinou chybu. Pach. Cizí pach.