You tell all the boys "No!"
Makes you feel good?

Hermiona se po přivítání s přáteli usadila ke stolu.
,,Moc ti to sluší, Mio," špitl nejistě Ron. Hermionu tato poznámka bodla u srdce. Moc dobře věděla, co k ní Ron cítí a nikdy to nemohla opětovat. Myslela si, že ho to přejde. On však stále nesl svou ,,tajnou" lásku. Jako kdyby si ho zasloužila...
,,Jsi příliš hodný, Rone," opáčila Hermiona. Harry začal vyprávět, jak se daří jejich dětem, Ginny přikyvovala a dokončovala za něj věty. Celý hovor se točil okolo dokonalých životů. Nepatřila mezi ně. Už ne. Hermiona je neposlouchala, i když se snažila. V myšlenkách utíkala do svých komnat, kde by se schovala před celým světem. Ráda by se vrátila do dob, kdy to všechno bylo jednoduché. Nechali ji samotnou příliš dlouho, už nezapadala do jejich světa.  I když si velice vážila, že stále hrají tu hru na přátelství, věděla, že je to lež. Z úvah ji vytrhl až začátek přípitku.
,,Tak na Miu! Všechno dobré ti přejeme!" zvolal Harry, dle Hermiony zbytečně hlučně. Chopila se své sklenky vína a se všemi si přiťukla. Při pohledu na Rona sklopila oči, protože nechtěla vidět v jeho očích naději, které se ani po těch letech nevzdával. Už takhle se cítila provinile.
,,Kde budeš spát, Mio?" zeptala se Ginny. Hermiona plánovala přenocovat v hotelu, ale po těch pár minutách už si byla jistá, že v Londýně přes noc nezůstane.
,,Bohůmžel, musím zpátky do Bradavic. Za týden začíná školní rok a já nemám nic připraveného," zalhala Hermiona. Všichni zklamaně zahučeli.
,,Vždyť bys měla oslavovat až do rána..." hlesl Ron. ,,Oslavujeme o měsíc dřív, už to je přece proti narozeninovým pravidlům..." Hermiona věděla, že má pravdu. Ustupovali jí, jak jen mohli. Byla za to vděčná.
,,Víš, že jsem teď v jednom kole," začala vysvětlovat. ,,Devatenáctého září bych se do Londýna nedostala, ani kdybych sebevíc chtěla."
,,Tak tu zůstaň. Můžeš spát u nás," přidala se k Ronovi Ginny.
,,Neztěžujte mi to, prosím," požádala Hermiona znaveně. ,,Vždyť o nic nejde. Narozeniny stejně neslavím ráda." Ginny jako jediná chápavě přikývla, to ji naučilo mateřství - věčná, nekonečná trpělivost. Hermiona se cítila jako malé dítě, které bylo přistiženo při krádeži sušenek a jeho matka se stejně ptá, jestli něco vzalo. Ginny to věděla. Tím si Hermiona byla jistá. Měla ji prokouknutou.
,,No tak, Mio..." snažil se dál Ron.
,,Rone, prosím, nech ji," pravila Ginny a pohlédla sklíčeně na Rona. ,,Hermiona má spoustu práce, užijeme si tenhle večer a pak ji pozveme na Vánoce." Ron zavrtěl hlavou. Nechtěl si Hermiony tak lehce vzdát.

Hermiona vyšla před hospodu a zapálila si cigaretu.
,,Nerada tě ztrácím," ozval se za ní hlas. Hermiona se otočila a posmutněla. Ginny vypadala smutně, ne smutně... zkroušeně. ,,Ztrácím svou kamarádku a nechápu, kde se stala chyba."
Hermiona musela sklonit hlavu, nesnesla její pohled.
,,Promiň," hlesla pouze.
,,Neomlouvej se. Neříkám to kvůli tomu, aby ses omlouvala," řekla Ginny. ,,Jen mi věř, že tě do ničeho nechci nutit. Ale Ron se trápí. A my s Harrym... Víš, jaké je manželství? Není to jako v pohádkách, je to nekončící dřina. Hlavně když jde o chlapce, který přežil... Těžko zvládám péči o děti a k tomu v noci poslouchám, jak Harry mumlá ze spánku o zlu, které se určitě vrátí."
Hermiona se zastyděla. Tak moc se zachumlala do vlastního života, až přestala vnímat problémy ostatních.
,,Ginny, slibuju, že ti budu dobrou kamarádkou. Aspoň na dálku. Budu ti posílat dopisy, pokusím se jezdit na návštěvy častěji..."
Ginny se pousmála a zavrtěla hlavou.
,,Nic mi slibovat nemusíš. Budu ráda, když budeme v kontaktu."