Oh tonight, see beneath your beautiful.  

Hermiona se vzbudila odpočinutá, i když celou noc přemýšlela a přemítala o Severusovi. Vyhrabala se z postele poměrně rychle, neb se těšila na snídani. Oblékla se a upravila svůj vzhled tak, aby vypadala co nejpěkněji. Ne kvůli Severusovi, jen tak... Zakývala hlavou ze strany na stranu a přiznala si pravdu: vše dělala jen a bezvýhradně kvůli Severusovi Snapeovi. Nebylo na tom nic špatného, prostě chtěla vypadat k světu před svým... známým a kolegou... tak trochu kamarádem... a budoucím manželem... Pohlédla na sebe do zrcadla. I když se snažila upravit co nejlépe, stejně nebyla spokojená. Když byla mladší, slušelo jí to víc. Zamračila se na sebe.
,,Ty máš ránu," zašeptala sama k sobě znechuceně. ,,Takhle se těžko vdáš..." Následně usoudila, že by mohl být Severus vděčný za jakoukoliv manželku bez ohledu na její vzezření.

Ve Velké síni už seděl Severus a pár dalších profesorů. Když ji spatřil, měla Hermiona pocit, že se narovnal v zádech a nenápadně po ní hodil pohled. Hermiona se nad tím musela pousmát a sklonit hlavu. Posadila se ke stolu, všem popřála dobré ráno a nalila si kávu. Chvíli se snažila na Severuse nekoukat, ani nad ním nepřemýšlet... A pak se podívala - a on pohled opětoval. Všechny orgány v těle se sevřely, všechny svaly se napjaly, dech se Hermioně rapidně zrychlil... Takhle bolestivě objímá láska? Tu myšlenku okamžitě zahnala, ale Severusův pohled stále vnímala všemi smysly. Pak uhnul pohledem a Hermiona začala litovat toho, že se na něj nepokusila ani usmát, protože se zabývala tím, co je a co není láska... Chci to vrátit! Chci se na něj usmát! Chci mu dát najevo, že se zajímám... o něj...
Hermioně se nestávalo moc často, že by pociťovala strach, že jí něco utíká a uniká, ale zrovna teď měla přesně ten pocit zmaru. Nejraději by vstala a doběhla k Severusovi. Chytila by ho za paži a odvlekla ho na neznámé a opuštěné místo, kde by se mu vyzpovídala ze všech úvah a myšlenek, které ji napadaly. Místo toho musela sedět na svém hloupém místě a předstírat nezájem. Podepřela si bradu a zahleděla se na studenty. Z šestých a sedmých ročníků už se někteří do sebe zamilovali a seděli vedle sebe. Někteří se drželi za ruce, jiní  si občas dali letmou pusu. Hermiona byla ráda, že jim do Minerva nezakazovala. Bylo hezké vidět, že se lidé pouze neuráží a nenadávají si. Mladá láska, pousmála se. A bylo jedno, že to těm dítkům nevyjde, protože na tu chvíli byli šťastní. Hermiona v jejich věku prožila několik zamilování, byť se teď za ně styděla, nikdy by nic z mládí neměnila. Bývala tak naivní, a bohové, milovala to. Znovu se zasněně pousmála.

Hermiona měla dvě hodiny volna a rozhodla se je strávit kratičkým šlofíkem. Celá nadšená z tohoto nápadu si to štrádovala po hradě a nevnímala studenty, kteří pospíchali na hodinu. Hermiona měla přesně dvě vyučovací hodiny na to, aby si mohla krásně odpočinout před odpoledním vyučováním. A to byla tak nádherná vidina, že ji nemohlo nic vytrhnout z jejího okouzlení. Kromě... jak jinak... Severuse, který kráčel naproti ní. Hermiona se zastavila, snad aby stihla nabrat dech, nebo vymyslet originální pozdrav...
,,Tak jsem si říkal, jak má budoucí manželka tráví volné hodiny," začal Severus a blížil se k ní, ,,a ona se prochází po chodbách."
,,To se pletete, já se neprocházím, já mířím... Mířím k sobě do ložnice a mířím si maličko pospat," opravila ho Hermiona. Severus se zastavil těsně před ní.
,,Už jsem si říkal, že byste byla tak přehnaně aktivní... Mimochodem mám taktéž volnou hodinu a mířím si přečíst pár stran z knihy, abych si odpočinul."
,,Bohulibé," odvětila Hermiona. ,,Nechtěl byste si raději pospat?"
,,Ve své posteli?"
,,Když jinak nedáte," zavtipkovala Hermiona bez jediného pousmání.
,,Nerad spím přes den."
,,Škoda. Možná bych přešla vaši poznámku o vaší posteli a pozvala vás k sobě... Ve vší počestnosti, samozřejmě." Severus se zájmem zvedl obočí.
,,Nepovídejte, že byste v takové situaci dokázala jednat ve vší počestnosti," pravil hlubokým hlasem.
,,Vy berete vaši úlohu velice zodpovědně. Přivádíte mne do rozpaků, jen co je pravda."
,,Snažím se. Nyní se s vámi bohůmžel budu muset rozloučit. Musím si odpočinout, stejně tak i vy."
,,Budete mi chybět," zašeptala Hermiona a předstírala smutek, který ve skutečnosti předstírat nemusela.
,,Nebuďte sentimentální, slečno," pronesl chladně Severus, ale pak dodal: ,,Taktéž se mi povás bude stýskat, jen to nepřiznám."

Den utíkal pomalu. Skoro se zdálo, že nikdy nenastane večer. Nakonec ale úspěšně Hermiona usedla ke stolu a nenápadně pohlédla Severusovým směrem. Lehce pokývl hlavou místo pozdravu a sklopil zrak. Hermiona učinila totéž. Měla ze všeho dobrý pocit, přitom očekávala melancholický večer. Ale díky Severusovi jí nemohlo nic zkazit náladu. Díky Severusovi měla bezchybné narozeniny! V tu vteřinu se otevřely dveře do Velké síně.