Lehký vánek ševelí v korunách starých vrb, které se ve světle pomalu zapadajícího slunce sklání k hladině rybníka, jako by se chystaly uhasit žízeň kapičkami vody, které se zachytí na zelených lístcích rostoucích na konečcích jejich dlouhých větví. To je ta chvíle, kdy pevným krokem vcházíš na verandu svého skromného domu, který jsi kdysi dávno koupil, abys měl kde začít nový život, a jako každý večer usedáš do svého oblíbeného křesla, již značně ošoupaného, leč stále pohodlného. Sklenku zpola naplněnou tvou oblíbenou whisky odkládáš na nízký stolek, láhev stavíš na zem tak, aby byla po ruce, a nohy natahuješ daleko před sebe. Z tvých úst splyne tichý vzdech, když zaujmeš pohodlnou polohu a necháš své tělo odpočívat.

Je nejvyšší čas. Celý den jsi strávil ukrytý ve sklepě, v laboratoři, kterou jsi tam před mnoha lety vybudoval, abys nemusel opustit dům, pokud to nebude opravdu nezbytně nutné. Tehdy se ti to zdálo jako dobrý nápad, zmizet všem z očí. Ministerstvu, novinářům, lidem, jemu...

Zamračíš se, když se ti před očima mihne ta vzpomínka. Celé roky se snažíš zapomenout, ale nejde to. Ne úplně.

Soudní procesy byly zlé. Viděl jsi nedůvěru v jejich očích, ač důkazy tvé neviny byly nezvratné. Sledovali tě podezřívavě, opovržlivě, s obavami, nenávistí. Ano, i přes tvé zásluhy tě nenáviděli. Za to, co jsi udělal. Za to, co jsi neudělal. A hlavně za to, že ti to prošlo. Stál jsi před nimi vzpřímeně, tvá zranění již téměř zahojená, s netečným výrazem ve tváři, jako by ti bylo jedno, co se s tebou stane. A tehdy tomu tak asi vážně bylo.

Ošiješ se v křesle a opatrně usrkneš whisky. Ostrá chuť se ti rozlije po jazyku, slastně přivřeš oči a vrátíš se ke vzpomínkám, které jsou stejně palčivé, ale rozhodně ne tak příjemné.

V době, kdy to všechno skončilo, zlo bylo poraženo, dobro slavilo a všichni byli šťastní, jsi zažíval nejtěžší období svého života. Přežil jsi. Už to bylo víc, než jsi čekal. Byl jsi smířený s tím, že až nebudeš potřeba, až tvá role skončí, zemřeš. Věděl jsi to, čekal jsi to, těšil ses. Smrt pro tebe znamenala svobodu. Klid. Nemuset nikomu sloužit. Nemuset lhát, plnit rozkazy, zabíjet...

Otřeseš se, když ti tvá proradná mysl předhodí obrazy hrůz, kterých jsi byl svědkem, které jsi páchal. Musel jsi, ale to tě neomlouvá, ne před sebou samým. Všichni si myslí, že nemáš svědomí. Mýlí se. Jen nechceš dát najevo svou slabost. Protože projevit slabost znamená poskytnout zbraň, způsob jak ublížit, a to si nemůžeš dovolit. Víš to dnes a věděl jsi to už tehdy, u soudu. To proto ses tvářil netečně, pohrdavě, jako by tě to nezajímalo. Jako by ti bylo jedno, co s tebou udělají. Jako by ti nemohli ublížit. A oni nemohli. Nezajímali tě. Jen on...

Když soudní procesy skončily a ty jsi byl, navzdory svému očekávání, volný, poprvé za celou dobu jsi dovolil svým očím, aby se stočily jeho směrem. Věděl jsi zcela jistě, kde stojí. Celou dobu jsi ho cítil. Jeho přítomnost pro tebe byla jako když svítí slunce, hřejivá, povzbudivá a dávající životu smysl, současně však spalující, bodající do očí silou své záře. Měl jsi strach, že ve výrazu jeho tváře spatříš přetrvávat tu starou nenávist, že jeho postoj bude vyzařovat odpor a zhnusení. Bál ses, že tě zlomí, že pohled do jeho očí rozbije tvé sebeovládání. Ale musel jsi. Musel ses podívat a přesvědčit se.

Sotva se tvůj pohled setkal s jeho, jako by se svět zastavil. Zkoumal jsi ho, jeho pocity, které se mu zračily ve tváři. Neuměl je skrýt, nikdy to nedokázal a před tebou už vůbec ne. Zmatek. Úleva. Stopa vzteku. Stud. Ale žádná nenávist. Vůbec žádná.

Maličko se usměješ koutkem úst, když vzpomínáš, jak překvapeně vykulil oči ve chvíli, kdy jsi mu kývl na pozdrav, přesvědčen, že je to naposled, že už ho nikdy nespatříš, a rázným krokem vyšel ze soudní síně. Musel jsi pryč. Daleko. Tam, kde budeš sám a konečně budeš moci začít žít.

Rozhlédneš se okolo sebe, po místě, které považuješ za svůj domov. Poslední paprsky slunce se odráží od klidné hladiny rybníka, statné vrby vrhají temné stíny na travnatý břeh a bohaté keře jasmínu vysílají do okolí lehkou vůni a tvoří jakousi přirozenou hranici okolo tvého pozemku. Spokojeně se ušklíbneš při pohledu na bylinkové záhony, táhnoucí se od onoho voňavého živého plotu až k hraně verandy, na které právě sedíš.

Kdyby ti někdo tenkrát před mnoha lety, v době dávno před soudy, řekl, že se budeš dobrovolně hrabat v hlíně a pěstovat kytičky, vysmál by ses mu. Považoval bys ho za naprostého blázna. Přece je něco jiného sbírat byliny volně rostoucí v přírodě, jen využít, co se ti nabízí, a úplně jiná věc je vlastníma rukama rýt, sázet, kopat, plít, okopávat, přesazovat... Nejprve jsi to považoval za hloupost, vážně špatný nápad, zbytečnou námahu a marnou snahu, ale jak rostliny vystrkovaly své klíčky, jak se objevovaly první lístečky, jak se tvá zahrada začala zelenat a při každém fouknutí větru lehounce vonět, musel jsi sám sobě přiznat, že to stálo za to, že se všechna tvoje snaha vyplatila.

Upřeš pohled na oblohu a dovolíš si spokojené pousmání, spíše jen uvolnění jinak ztuhlých rysů, ale i to se počítá. První hvězdy se před tebou postupně objevují a jako diamanty se třpytí na sametově černém nebi. Pohodlně se opřeš, zvrátíš hlavu dozadu a sleduješ, jak se z temnoty vynořují další a další světelné body. I toto byl jeden z důvodů, proč sis k životu vybral zrovna tohle místo. Nikde nebyla žádná světla, která by svou září rušila noční tmu a ničila tak ten úžasný výhled na hvězdy. Je to skoro, jako když jsi za bezesné noci vylezl na věž v...

Strneš, když si uvědomíš, kam tvé myšlenky směřují. Ne, nechceš na to vzpomínat. Ani teď, ani jindy. Je to minulost. Nic, co jsi udělal, se nedá změnit, a nemá tedy smysl se tím trápit. Uchopíš sklenku a zhluboka se napiješ, zavřeš oči, aby ses zbavil obrazu hvězd, které provokativně poblikávají na obloze a připomínají ti ten hrůzný čin, který jsi musel spáchat. Zhluboka dýcháš, pomalu se uklidňuješ a vychutnáváš si ticho brzké noci, rušené jen kuňkáním žab přicházejícím z hustého rákosí rostoucího na břehu rybníka.

Jak se tvá rozbouřená mysl uklidňuje, zaháníš zlé vzpomínky a vracíš se v myšlenkách k době, kdy jsi zde začal budovat svůj nový život bez neustálého vměšování pozůstatků minulosti. Aspoň ses o to snažil, dokud...

Odfrkneš si, pohrdaje svou vlastní naivitou, že sis vůbec někdy mohl myslet, že už ho nikdy neuvidíš. Snad jsi v to mohl doufat, ale od začátku ti mělo být jasné, že veškerá tvá přání jsou marná. Byl tvým prokletím, tvou zhoubou, tvou nadějí. Bylo víc než jisté, že se ho nikdy zcela nezbavíš.

Trvalo to několik let, několik dlouhých, klidných, osamělých let, než jste se znovu setkali. A mohl za to rozmarýn, ten zelený voňavý keřík, který se zběsile rozrůstal a dnes svým svérázným způsobem dotvářel klidné zákoutí v rohu zahrady, kde obklopoval dřevěnou houpačku, kterou za teplých letních večerů pokrývaly barevné polštáře.

Ušklíbneš se při vzpomínce, jak jsi vyrazil na nákup některých bylinek. Semínka jsi obvykle objednal a nechal si je doručit poštou, ale rostlinky, to bylo něco jiného. Chtěl jsi je chytit do ruky, prozkoumat, přivonět, zkontrolovat jejich kvalitu, vybrat ty nejlepší, a to jsi musel osobně. Stál jsi zrovna v květinářství v městečku blízko místa, kde ses usadil, místa, které jsi už tehdy považoval za svůj domov, když k tvým uším dolehl známý hlas. Strnul jsi. Poznal bys ho kdekoliv. Kdykoliv. I když dospěl a získal hlubší tón, pořád to byl on. Chtěl jsi zmizet, ale nohy tě přestaly poslouchat. Hlavou se ti honila otázka, co zde sakra dělá, kterou rychle nahradila jiná. Jak teď asi vypadá? Bylo to už několik let, co jsi ho viděl naposledy, a tvoje mysl byla zvědavá, jestli je ta dospělost, co zní v jeho hlase, patrná i v jeho vzhledu. Opatrně ses pohnul směrem, odkud byl slyšet tlumený rozhovor. Mluvil s prodavačem, něco sháněl, detaily jsi neslyšel a nemohlo tě to zajímat míň, chtěl jsi ho jen zahlédnout a rychle zmizet. Nespatřen.

Zavrčíš, když si vzpomeneš, jak se ti tvůj plán ani trochu nepovedl. Celá ta situace se ti vymkla z rukou ve chvíli, kdy jsi ho spatřil. Stál k tobě zády, zabraný do rozhovoru se starším mužem za pultem. Pohledem jsi putoval po štíhlé postavě, širokých ramenou a útlých bocích. Zmužněl, o tom nebylo pochyb. Zalitoval jsi, že mu nevidíš do tváře, ale přesunout se by bylo příliš riskantní. Povzdechl sis. Jako by tě slyšel, i když to bylo nemožné, trhl sebou a prudce se otočil. Zorničky se mu rozšířily, když tě spatřil. Poznal tě okamžitě, bez pochyb.

Nechal jsi svou tvář bez výrazu a rychle sis prohlížel jeho obličej. Lícní kosti byly výraznější než dřív a na bradě měl krátké strniště. Polkl jsi a sebral veškerou svoji odvahu, abys mu pohlédl do očí. Neměl brýle, uvědomil sis překvapeně, když se tvůj pohled setkal s jeho. Čekal jsi, že uvidíš odpor, znechucení, zášť. To, co jsi spatřil, tě překvapilo. Šok, překvapení a... úleva. Obrovská úleva, že tě vidí. Nechápal jsi to.

Povzdechneš si a natáhneš se po lahvi stojící u křesla, abys mohl doplnit whisky, které ve tvé sklence již povážlivě ubylo. Přejedeš pohledem okolí, všude je klid, jen drobní živočichové se prohání v trávě a z dálky se nese houkání sovy. Pozorně posloucháš a snažíš se zjistit směr, kterým letí. Je to tvůj zvyk z dob, kdy jsi každý večer seděl na verandě, vzpomínal a čekal na dopis. Nebo alespoň krátký vzkaz. Cokoliv. Od něho.

Když ses tehdy v zahradnictví prudce otočil, rozhodnutý zmizet, vrátit se zpět do své samoty, zastavil tě jeho hlas.

„Neodcházejte, prosím," špitl tiše, nejistě, a udělal krok tvým směrem. Opatrně. Jako by se bál, že tě vyplaší.

Zastavil jsi. Něco v jeho tónu tě nutilo poslechnout. Pomalu ses otočil a pozvedl obočí. Usmál se, když to gesto uviděl.

„Jak..." zadrhl se. „Jak se vám daří?"

Ta otázka byla tak stupidní, tak fádní, tak... nečekaná, musel jsi to uznat, alespoň sám před sebou. Nečekal jsi, že by ho to mohlo zajímat, ale on... Zněl upřímně, uvědomil sis překvapeně.

Naklonil jsi hlavu na stranu a zkoumavě ho pozoroval. Lehce se ošil, nervózní z tvého upřeného pohledu. Ano, pořád jsi v něm dokázal jediným pohledem vyvolat nejistotu.

„Přijatelně," pronesl jsi pomalu, když už se ti ticho mezi vámi zdálo dlouhé a on přesto trpělivě čekal na odpověď. „A vám?" Snažil ses, aby ta dvě slova byla pronesena s nezájmem, jen jako zdvořilostní fráze, aby nepoznal, že tě to opravdu zajímá, že bys chtěl vědět, co všechno dělal během těch let, kdy jsi ho neviděl, kde byl, co viděl, jestli je v pořádku, šťastný...

Zašklebíš se nad vzpomínkou, jak rozpačitý ten rozhovor byl. Stáli jste mezi regály s květinami, ty jsi v rukou svíral květináč s rozmarýnem, přesně s tím, který se teď rozkládal za houpačkou a který vás už tenkrát obklopoval svojí konejšivou vůní, a on si nervózně popotahoval lem trička. Ani jeden z vás nevěděl, co od toho druhého čekat, ale rozloučit jste se také nechtěli. Nakonec to byl on, kdo tu situaci nevydržel, a s hlubokým nádechem a trochu vyděšeným výrazem tě pozval na kávu. Nechápal jsi, proč to udělal. Přemýšlel jsi, o co mu jde, co má v úmyslu, ale nedokázal jsi odmítnout. Chtěl jsi být ještě s ním. Alespoň malou chvíli. Chviličku. Naposled.

Pousměješ se do tmy před sebou, když si vybavíš, jak urputně míchal svou kávu s hromadou cukru, očividně nervózní. Čekal jsi. Vypadalo to, že chce něco říct, ale neví jak. Mohlo to být cokoliv. Výčitky. Urážky. Nadávky. Kletba... Omluvu jsi vážně nečekal, ale přišla. Rozpačitá, zmatená, upřímná.

Tím dnem začalo vaše přátelství. Bylo velmi nejisté a ještě víc opatrné, ale bylo zde. Ve chvíli, kdy tehdy dokončil svou omluvu a sklonil hlavu, čekaje na tvoji reakci, došlo ti, že dospěl. Že je z něj muž. Přijal jsi jeho přiznání chyb a připojil i to své. Ne příliš ochotně, ale věděl jsi, že je to potřeba, aby se vzduch mezi vámi pročistil. A to se povedlo. Bylo to... jako nový začátek.

Dodnes si pamatuješ první dopis, který jsi od něho dostal. Krátký vzkaz, zcela určitě několikrát přepisovaný. Seděl jsi s tím kouskem papíru přesně na tomto místě, v tomto křesle, obklopen tichem rušeným lehkým šustěním sovích křídel, a četl ho stále dokola. Jednou, dvakrát, třikrát... Pořád tam byl, těch pár řádků, které narušily řád tvých dní.

Začali jste si psát. O všem a o ničem. Situace na ministerstvu a tvůj výzkum byly častým tématem. Osobnímu životu jste se vyhýbali. Oba. Nevěděl jsi, zda někoho má. Neptal ses. A on o tom nezačal. Zmiňoval vaše společné známé. Své přátele, které jsi také znal. Partnerku či partnera ale nikdy ani slůvkem nevzpomněl. A ty jsi nepátral. Nechtěl jsi to vědět. Nechtěl jsi zničit i tu malinkou naději, kterou jsi, přes všechno, co mluvilo proti, kdesi hluboko ve svém srdci pořád měl.

Závan chladného větru tě rozcuchá, temné prameny protkané stříbrem ti spadnou do očí. Zamračíš se a naučeným pohybem ruky odhodíš vlasy zpět, prsty zastrčíš neposlušný pramínek za ucho. Vybavíš si den, kdy to stejné udělal on. Poprvé.

Stáli jste na hrázi rybníka, na místě, kde jste se vždycky loučili. Nesetkávali jste se v té době často, jen jednou či dvakrát za měsíc, podle toho, jak měl čas. On. Ty sis našel čas vždy. Neměl jsi žádné neodkladné povinnosti a byl jsi za to rád. Svoboda dělat to, co bys sám chtěl, byla přesně to, co ti celé roky scházelo, a teď sis jí užíval. Ve chvíli, kdy ses k němu otočil, abys mu kývl na pozdrav, stejně jako tolikrát předtím, foukl vítr a tvé dlouhé vlasy, tehdy ještě bez šedin, ti vletěly do očí. Než jsi dokázal jakkoliv zareagovat, vymrštil ruku a lehce je odhrnul. Sledoval své prsty, jak projíždí hebkými prameny, a malinko se usmíval. Nedokázal jsi od něho odtrhnout pohled, překvapený jeho jednáním, jeho výrazem. Zarazil se, když se ti podíval do očí. Zhluboka se nadechl, sbíraje odvahu. Bříšky prstů tě lehounce pohladil po tváři a s rudými tvářemi a sklopenou hlavou potichu odešel.

Nechápal jsi, proč to udělal, co tím chtěl říct. Začal jsi ho sledovat. Pozorně. Nenápadně. Zkoumavě. Každé vaše setkání. Nejisté úsměvy. Upřené pohledy. Lehká zardění. Sklopení zraku, když jsi ho nachytal, jak na tebe zírá. Zkousnutí rtu, když jsi mu věnoval svůj zřídkavý úsměv. Nedávalo ti to smysl. Seděl jsi na terase, stejně jako dnes, hleděl na hvězdy a přemýšlel. On s tebou flirtoval, došlo ti najednou. Přes všechny své pochyby jsi to konečně pochopil. Zoufalý povzdech opustil tvé rty. Co teď, ptal ses sám sebe. Dlouho jsi hleděl na nebe, ponořen v myšlenkách, probíral možnosti, zvažoval následky. Vítr k tobě přinesl lehkou vůni rozmarýnu. Rozhodl ses.

Stočíš pohled k houpačce v koutě a ke keři za ní a mírně se usměješ, koutky tvých rtů se jen lehounce stočí vzhůru. Byla to dlouhá cesta, kterou jste museli ujít od toho rozhodnutí k prvnímu polibku. Trvalo měsíce, než ses odhodlal a přešel k činům, než jsi ho pozval sem, do tvého domu a ukázal mu tak svoji důvěru. Věřil jsi, že tě nezradí, že neprozradí, kde sis vybudoval svůj domov, že zachová tvé soukromí. Nespletl ses.

Stará třešeň u plotu zašustí svými lístky, snad aby přitáhla tvoji pozornost. Ach ano, to je to místo, právě tam se tvoje rty poprvé dotkly těch jeho. Jen lehce, dávajíce mu šanci uniknout. Nevyužil ji. Spokojeně se pousmál a v očích mu zajiskřilo.

„Konečně," zašeptal, než se naklonil k dalšímu polibku.

Trhneš sebou, když tě zezadu obejmou silné paže. Byl jsi tak ponořen ve vzpomínkách, že jsi ho neslyšel přijít. Jak netypické pro tebe. Ale od té doby, co jsi s ním, se mnoho změnilo.

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptá ti do ucha a lehce se otře rty o tvou tvář.

„Jen vzpomínám," pokrčíš rameny a položíš dlaň na jeho předloktí. Bezmyšlenkovitě ho pohladíš.

„Na co?" zeptá se zvědavě a nakloní se tak, aby ti viděl do tváře.

Rychle střelíš pohledem k třešni. Ne, tuhle malou chvilku nostalgie mu nikdy nepřiznáš. Tvůj pohled sklouzne k houpačce, ušklíbneš se.

„Jak jsi stavěl houpačku," proneseš pomalu a natočíš hlavu jeho směrem. „Nemohu přijít na to, který z těch trámů ti tenkrát spadl na hlavu," dodáš s pozvednutím obočí.

Jeho uražený pohled rychle nahradí veselý smích.

„Lžeš," zašeptá přesvědčeně a usadí se ti do klína. Zná tě. Pozná, když ho škádlíš, a ví, co to znamená. „Miluju tě," zamumlá těsně předtím, než tě políbí.

Zpevníš svůj stisk kolem jeho pasu, on ví, že tak chceš říct, že ho miluješ a nikdy ho nepustíš, a zhluboka se nadechneš jeho vůně. Usměješ se, když tě v nose polechtají známé tóny. Je to vůně domova, lásky a rozmarýnu.