V kryptě panovalo už od brzkých ranních hodin  hrobové ticho. Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Josef Valčík byli vzhůru už od prvního výstřelu, který se ozval z kúru, a napjatě naslouchali zvukům boje. Slyšeli práskání pušek, štěkání pistolí, výbuchy granátů. Každý výstřel se jim zadřel do paměti, útočil na jejich nervy. Jozef Gabčík byl zoufalý, že nemůže pomoci svému kamarádovi Kubišovi. Po dvou hodinách se do ticha zařízly dva osamocené výstřely a křik. Německý. Vítězný. Všichni věděli, co ty dva výstřely znamenaly, ale nikdo nerozuměl tomu, proč se neozval i třetí výstřel. 

,,Něco se stalo." vyjádřil své obavy Josef Valčík a rozkašlal se. Chlad a vlhko krypty mu nedělaly dobře, nachladil se. Jaroslav Švarc a Jan Hrubý, poslední z kvarteta krypty, přestali hrát karty. Jejich pozornost upoutal předmět, kterého si dříve nevšimli. Byl to stočený kus papíru. Jan jej rozložil a objevil se před nimi plán kostela včetně krypty. Jaroslav upozornil na tajný východ vedoucí do Vltavy, který se nacházel za zdmi krypty. Mohli by si prokopat cestu ven! Jan Hrubý a Josef Valčík se chopili železných tyčí a začali střídavě bušit do stěny. Jaroslav Švarc hlídal s pistolí v ruce žebřík a Jozef Gabčík stál u světlíku. 

Náhle se začala odsouvat těžká deska, kterou parašutisté používali jako vchod a východ. Do krypty vnikly nesmělé paprsky vycházejícího slunce. Bylo osm hodin ráno. Poslední východ slunce, kterou čtveřice parašutistů kdy spatří. Ozval se opatrný hlas. Gabčík ztuhl. Slyšel češtinu.

,,Jozefe, slyšíš mě? Kluci? Vzdejte se, zachraňte se! Nic se vám nestane! Vždyť mně se taky nic nestalo! Kluci, vzdejte se!" 

,,To je Karel Čurda." zašeptal šokovaně Jan Hrubý a nevěřícně o krok ustoupil. Zvedl pistoli proti otvoru. 

,,Ty jeden zatracený zrádce!" zařval Josef Valčík a oba muži začali prudce střílet. Němci ranami pěstí odehnali Čurdu od otvoru a přivedli zajatého kněze Petřka. 

,,Nestřílejte, promluví k vám kněz." řekl do otvoru opatrně tlumočník. Z krypty nepřišla žádná odpověď. Zbitý kněz se naklonil nad černý otvor: 

,,Mám vám vyřídit, ať se vzdáte. Nic se vám nestane, bude s vámi zacházeno jako s válečnými zajatci." Z krypty vyletěly čtyři hlasy současně:

 ,,My žádného kněze neznáme! A nikdy se nevzdáme! Slyšíte?" 

,,Nikdy!" zařval Josef Gabčík a na výstrahu vystřelil do stropu. 

,,Nikdy!" zvolali Jan s Jaroslavem. 

,,Nikdy!" přišla poslední odpověď od Valčíka, kterého hned poté zachvátil záchvat kašle.

Deska zapadla na své místo a krypta byla osvětlována jen světlíkem, kterým se dovnitř draly sluneční paprsky. Parašutisté slyšeli, jak Němci vybíhají z kostela. Slyšeli opatrné kroky před světlíkem, a náhle dovnitř vletěly dva slzotvorné granáty. Díky duchapřítomnosti Jana Hrubého o necelou sekundu později zase vyletěly ven a Němci se zuřivým kašláním a nadávkami couvali od krypty.  Měli také proč nadávat. Dobývali kostel již pět a půl hodiny a zatím získali jen tři mrtvoly. Potřebovali je živé, aby z nich mohli dostat co nejvíce informací. A velitel gestapa dostal nápad.

Bylo půl jedenácté, kdy na Resslovu ulici zabočila dvě hasičská auta. Příslušníci českého hasičského sboru museli plnit rozkazy německých okupantů. Zavedli do světlíku hned dvě hadice, které začaly dovnitř hrnout tři tisíce litrů vody za minutu. Obráncům se nějakou dobu dařilo vystrkovat hadice ven pomocí žebříku. Jednu z nich rozřízli nožem.  Zuřivost nacistů rostla. Jeden gestapák zachytil žebřík hákem a i přes úpornou snahu českých parašutistů jej vytáhl na chodník. Gabčík, Valčík, Švarc a Hrubý byli v pasti.

Hadice se do otvoru vrátila. Gabčík se ji pokusil rozstřílet, ale marně. Jan s Jaroslavem neúnavně  pokračovali v hloubení tunelu. Prokopali se však pouhé dva metry, a poté se jejich tyče přelomily o kámen, který by se dal odstranit pouze dynamitem. Poslední cesta k útěku byla zmařena.

Němci stáli na dobytém kúru, který byl pokryt prachem, omítkou, odraženými kulkami, sklem, papíry a krví obránců. Na místo se dostavil i K. H. Frank s rozkazem: Za každou cenu zajmout obránce živé! Jenže to se snadněji řekne, než udělá. Jeden z nacistů zakopl o cíp koberce a vztekle jej odkopl. Objevil se zazděný čtverec. Němcům zasvítily oči. Našli vchod do krypty! Okamžitě sehnali výbušniny a chystali se kamennou desku odpálit.

V kryptě už byl metr a půl ledové vody. Obránci se pokoušeli zachránit, co se dalo. Tím nejcennějším pro ně byla munice - poslední zbylé náboje. Bojovali statečně, ale jejich příběh se chýlil ke konci. Nemohli připustit, aby je gestapo dopadlo živé. 

,,Kolik?" zařval Josef Gabčík na své druhy, aby přehlušil hukot vody. Jeho tři druhové, již odevzdaně ležící v dírách po rakvích, ukazují palec. Mají poslední náboje. Pro sebe.

Tichem krypty naposled zazní nabíjení zbraní. Zvenku zní tlumeně lámanou češtinou nesmyslný rozkaz: ,,Vzdejte se! Nic se vám nestane! Vzdejte se!" Zvenku se ozve německý povel a kamenná deska s hlasitým třeskem a oblakem prachu vyletí do povětří.

Vše je ztraceno. Němci se hrnou po dobytých schodech. V kryptě je tma - střílí naslepo do vody. Ve stejném okamžiku jsou čtyři pistole odjištěny. Ze vzdálenějšího kouta krypty zazní první výstřel. Jako první zvolil dobrovolnou smrt Jan Hrubý. Následoval jej jeho věrný druh Jaroslav Švarc. Josef Valčík bojuje s posledním záchvatem kašle, než si položí pistoli ke spánku a stiskne spoušť. Na podlaze se utvořila kaluž jejich společné krve. O několik sekund později, dříve, než si oči Němců přivykly temnotě a prachu, zahřměla Gabčíkova zbraň. 

Tentokrát nezklamala.