I přes řadu komplikací, které provázely výsadek, se nakonec všem šesti parašutistům podařilo šťastně najít nadporučíka Adolfa Opálku a dostat se do bytu manželů Aloise a Marie Moravcových, jejich sedmnáctiletého syna Vlastimila, kterému ale nikdo neřekl jinak než Aťa, a čtrnáctileté dcery Jindřišky. Všichni je přijali vlídně a bez připomínek. Jan je v duchu obdivoval. Dobře věděl, že je Němci mohou zastřelit, kdyby se to dozvěděli.

Moravcovi nechali všem sedmi parašutistům vyrobit falešné pracovní knížky a poskytli jim také peníze. Gabčík si u nich nechal ošetřit poraněnou nohu a brzy mohl běhat jako dřív.

Všichni želeli ztráty Karla Čurdy, který se s nimi měl v bytě sejít také. Už se však neukázal a nikdo nevěděl, co s ním je. Z výsadku byl jediný. Mohl se ztratit, mohl se pokusit kontaktovat svou rodinu, mohl však také padnout do rukou Němcům. Mezi jmény popravených, které každý den rozkřikoval pouliční rozhlas, se však naštěstí nikdy neobjevil. Rozhlas byla věc, která výsadkáře deptala nejvíce. 

Denní hlášení byla buď holá nacistická propaganda, výpočty ohromujících vítězství Třetí říše v začínajícím tažení proti Sovětskému svazu, neustálé projevy Adolfa Hitlera o protektorátu jako o zemi ,,pod milostivými ochrannými křídly Velkoněmecké říše". Tou horší částí rozhlasového hlášení bylo stanné právo, které v protektorátu za účelem uklidnění situace a potlačení odboje zavedl sám Heydrich. Výčet jmen těch, kteří byli zastřeleni, jako by nebral konce. Byli mezi nimi muži i ženy. Před hlasem rozhlasu se nedalo uniknout. Gabčík tato vysílání poslouchával se zneklidněnou a zamračenou tváří. Když se rozhlas utišil, Gabčík vstal od stolu a otočil se ke svým přátelům, kteří se nacházeli v místnosti s ním. 

,,Já toho parchanta dostanu." oznámil vždy poté pevným hlasem a opustil místnost.

Čas pomalu běžel. Nastal duben roku 1942.