V Praze přestalo být bezpečno. Gestapo jako zběsilé pátralo po strůjcích a pachatelích atentátu. Z rozhlasu však nezaznělo ani slovo o Heydrichově zdravotním stavu. Místo toho se každý den opakovala hlášení o atentátu a stále rostoucí touha Němců pachatele dopadnout, také jména osob, které byly zastřeleny kvůli tomu, že parašutistům nějak pomáhaly.

V ten čas se Moravcovi rozhodli pro atentátníky a ostatní výsadkáře najít bezpečnější úkryt, než se situace uklidní a bude možné dostat je zpátky do Londýna.

Řešení se nabízelo v podobě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Kněz, otec Vladimír Petřek, který byl také zainteresován do domácího odboje, souhlasil s tím, že atentátníkům poskytne pomoc, azyl a jídlo.

Všech sedm parašutistů - Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý, Jaroslav Švarc a Adolf Opálka do kostela přicházeli nezávisle na sobě mezi 27. květnem a 5. červnem.

Atentátníci měli k dispozici prostory celého kostela, ale zdržovali se hlavně v kryptě, kam chodili pomocí žebříku a tajného vchodu pod kobercem, a na kůru, kde se střídali na hlídkách. Do krypty chodili pomocí žebříku a tajného vchodu, ukrytého pod kobercem. Byl dokonale maskovaný, parašutisté se nemuseli bát toho, že je Němci objeví. Zatím ...

Parašutistům se v kryptě nelíbilo. Byla tam zima a vlhko, Zdi byly chladné, stejně jako podlaha a díry ve zdi krypty po rakvích, kde přespávali. Dny byly jednotvárné. Kluci se je snažili zpestřit hraním karet a ignorováním rozhlasu. Ale jednoho dne nebylo možné rozhlas ignorovat.

,,Pozor, pozor," začalo jako vždy vysílání 

,, ... vysíláme zvláštní zprávu. Při pátrání po vrazích SS-Obergrupenfuhrera Reinharda Heydricha bylo zjištěno, že vrahům pomáhala také obec Lidice blízko Kladna. Obyvatelé nepodali žádné oznámení ani vysvětlení, přestože byly důkazy zajištěny na místě. Z toho důvodu byla do Lidic vyslána zvláštní jednotka SS. Dospělí muži byli zastřeleni, ženy deportovány do koncentračních táborů a děti poslány na náležitou převýchovu do německých rodin. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce vymazáno z veškerých map."

Parašutisté zůstali jako omráčení. Nacistická krutost jim vyrazila dech. 

,,Nikdy jsem v Lidicích nebyl." zašeptal Jozef Gabčík. Adolf Opálka, který měl hlídku na kúru, sešel do krypty, aby mohl morálně podpořit alespoň Kubiše a Gabčíka, kteří si to vyčítali nejvíce. ,,Není to vaše chyba. Dostali jste rozkaz a dobře jste jej splnili." řekl jim mírně. Kubiš se na něj zpříma zahleděl a potom promluvil: 

,,Pane nadporučíku, Heydricha jsem zabil já. Nemůžu se tady schovávat, když Němci venku střílejí nevinné lidi. Chci jít ven. Sednu si v parku, na krk si pověsím cedulku s popisem, co jsem udělal a zastřelím se." Jan vytáhl z kapsy svou pistoli na důkaz toho, že svá slova myslel vážně. Také Gabčík se zvedl a stoupl si vedle svého kamaráda, aby stvrdil svůj souhlas. On půjde také. ,,Jane, to jsou jen hloupé řeči! Jako voják máš povinnost zůstat naživu a pokračovat v boji!" rozzlobil se Opálka. 

,,Rozumíte, rotmistře Kubiši?" Jan zničeně přikývl.

Byl to pošetilý plán. Němci chtějí krev tisíců. Zkušený velitel jako Adolf Opálka dobře věděl, že vraždění stejně nepřestane, i když budou pachatelé atentátu nalezeni mrtví.

Už je pozdě. Není cesty zpět.