Popravdě jsem ani nedoufala, že se tenhle, pro mě tolik vyčerpávající víkend ještě dostatečně vyspím. Překvapivě mě dnes však nevzbudily paprsky ranního, čerstvě vyšlého slunce, nýbrž hlasitý jásot z venkovního areálu aquaparku, jenž nedovřenými balkonovými dveřmi pronikal až ke mně do pokoje.

    V nemalém šoku, že jsem se podle všeho probudila něco málo před polednem, jsem se pohotově otočila směrem k místu, kde se Gill rozhodl přečkat minulou noc. Daná část podlahy byla kupodivu kompletně prázdná a použitá přikrývka a polštáře byly provizorně složené na volné straně postele.

    Těžko říct přesně proč, ale při tom zjištění se ve mně rozhostil jistý pocit úlevy. Svým způsobem mi ze srdce spadl nemalý kámen, že nejsem nucena čelit Gillovi tváří v tvář hned takto po ránu, nebo spíš po probuzení. Ne, že bych měla důvod, či snad potřebu se mu vyhýbat, ovšem...po všech šokujících událostech včerejšího dne mi ještě nějaký čas navíc, během kterého se moje psychika zregeneruje na již dostačující úroveň, jen prospěje.

    Evidentně si ale není třeba o Gilla dělat starosti. Znám ho dostatečně na to, abych se mohla aspoň domnívat, kde ho v rámci nepříliš početných možností místního aquaparku najdu. Prakticky jistě už od rána vysedává v nějakém bazénovém baru či kiosku nad již bůhví kolikátou plechovkou vychlazené Coca Coly a vymýšlí způsob, jak se patřičně zabavit během té nezáživné, denní poloviny života bez mé maličkosti coby hlavní pouťové atrakce.

    Konečně jsem se odhodlala vstát z postele a převléct se do čistého oblečení. Onen modrý, semišový top a černé džínové kraťasy už opravdu potřebovaly přinejmenším hodinový pobyt mezi čtyřmi stěnami pracího bubnu.

    Chaoticky jsem se přehrabovala v batohu, když vtom jsem narazila na kus oblečení, v případě kterého jsem popravdě zapomněla, že jsem si ho s sebou vůbec brala - na ono černé plážové tílko s lebkou se slunečními brýlemi a ananasovou natí místo vlasů. Byl to první kus čistého oblečení, jenž se mi dostal do ruky, a jelikož jsme měli odjíždět už za pár hodin, rozhodla jsem se z něj udělat hlavní součást svého dnešního outfitu. Bylo podstatně delší, než jsem čekala, a jeho dolní lem mi tak sahal jen pár centimetrů nad kolena, takže jsem si ho na sobě rozhodla nechat jako nepříliš luxusně vyhlížející, plážové šaty, pod které jsem si ještě oblékla poslední čisté, džínové šortky.

    Nejspíš proto, že jsem předpokládala, že se do tohohle pokoje dnes vrátím už jenom pro ono cestovní zavazadlo, jsem vyslyšela doporučení svého vnitřního hlasu, a s úmyslem aspoň trochu ulehčit práci místnímu úklidovému personálu provizorně ustlala postel.

    Sice to nevypadalo zrovna nejúhledněji, ovšem Gill by si s tím jistě neporadil o moc lépe než já. Sotva jsem se napřímila zpět, hodiny na věži bellevillské radnice již začaly odbíjet poledne. Ovšem dle všeho...jsem nebyla jediná, komu ten čas zde utekl o něco rychleji.

    Od pátečního večera - tedy od okamžiku, kdy pan Mayer po více jak osmi hodinách opustil saunu se vzezřením vepře chystajícího se na draní štětin - uplynulo více jak šestatřicet hodin. Osobně si ale nejsem jistá, zda byl nejlepší nápad trávit většinu tohoto, očividně rychle uplynulého času zrovna ve zdejším soláriu, vzhledem k tomu, že tentokrát pro změnu vypadal jako mužská a o generaci starší verze Hannah Normanové.

    Ovšem Blair to s oním - zřejmě dosti oblíbeným - pobytem ve zdejším soláriu nikterak nepřehnala, ba právě naopak. Onou zcela bezchybnou, čerstvě opálenou pokožkou, důkladně natočenými, až po pas dlouhými, kaštanově hnědými vlasy a bikinami se zebřím vzorem evidentně hodlala udělat dojem na onoho pohledného instruktora vodního aerobiku s výrazným španělským přízvukem, což se jí nakonec povedlo. Onen drink, na který ji po ani ne jediné minutě jejich koketního rozhovoru pozval do nejbližšího plážového baru, o tom svědčil dostatek. Jen Amber, která je po celou dobu nevraživě pozorovala zpoza sklenice s nealkoholickým mojitem, ono jejich rande evidentně nesla jako nejhorší možnou křivdu a zradu.

    Koupila jsem si na baru plechovku hroznové sodovky a v domnění, že bych zrovna zde mohla eventuálně narazit na Gilla, jsem se rozhlédla kolem sebe. Po Gillovi však v těchto končinách nebylo ani památky, stejně tak jako po Lily a Jacobovi. Ovšem to samé již nešlo říct o posledních dvou účastnících této, až nečekaně bohaté soutěžní odměny.

    Thomas s Chrisem seděli jen tři stoly od Amber a s chutí se ládovali minimálně již třetím chodem zdejšího obědového menu. Jen pro jejich dobro upřímně doufám, že pikantní kuřecí křídla a banánový milkshake ve skutečnosti není zase tak drastická kombinace, jak se traduje. Jsem si jistá, že dnešní večer ve společnosti záchodové mísy nehodlá strávit ani jeden z nich.

    Poté, co jsem ani ve vnějším sektoru aquaparku nenarazila na Gilla nebo na budoucí manželé Donaldsonovi, jsem se s plechovkou vychlazené, hroznové sodovky usadila na osamoceném lehátku u jednoho z venkovních plaveckých bazénů. Prvotně jsem měla v plánu se usadit na tom stejném místě, kde jsem úřadovala poslední dva dny, ovšem onen šiškovitý bazén byl již kompletně plný, stejně jako lehátkový sortiment kolem něj, tudíž mi nezbylo nic jiného, než si najít útočiště pro dnešní odpoledne někde jinde, což se mi po několika minutách procházení rozměrného vnějšku aquaparku v rámci možností i relativně povedlo.

    S dlouhým výdechem jsem se svalila na lehátko a skrz tučná černá skla slunečních brýlí se upřeně zahleděla do středu hvězdy v centru naší sluneční soustavy, jež se pyšnila na zcela jasné obloze. Byl to celkem příjemný, nostalgický pocit, neboť mi přesně tenhle akt připomněl časy, jež jsem strávila opalováním se na kapotě a nerozbité většině předního skla červeného Fordu Mustang GT 350, jenž nejspíš až dosud pobýval na vrcholu nejvyššího komínu již definitivně vyřazených automobilů na vrakovišti na předměstí severního okrsku Bellevillu.

    Jako by to bylo včera, kdy mou primární starostí bylo objevení způsobu, jak život v tomhle městě co nejjednodušeji a zároveň nejefektivněji překlepat. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že za necelé čtyři týdny budu ležet na lehátku v bellevillském aquaparku a s pohledem upřeným do slunce rozjímat nad mírou bizarnosti vlastního života.

    Věděla jsem, že už jen pro dobro svého psychického zdraví bych se neměla duchem ani slovy vracet k ničemu, co se odehrálo během včerejší noci, ovšem stále trvající překvapení - nebo spíše zaskočení - z onoho, zcela nečekaného obratu podvědomě přetrvávalo až doposud. Sice jsem v noci usínala s úsudkem, že ačkoliv se mi to stále značně nezamlouvá, ono konečné příměří na bázi „kamarádství" je v rámci mých, nepříliš početných možností to nejracionálnější - a tím pádem i nejlepší - východisko, ale i přes toto své mínění se z nějakého neznámého důvodu stále nemůžu zbavit podvědomého pocitu, že něco není tak, jak by mělo v souladu se stoprocentní správností být. Že i když jsem v rámci svých, výrazně omezených možností zvolila tu nejlepší a nejbezpečnější, možnou cestu, není to směr, kterým jsem se měla vydat.

    Nedávalo to žádnou, sebezáchovnou logiku, neboť vydání se jakoukoliv jinou cestou by bylo více jak pošetilé, amorální a zejména sebezničující rozhodnutí. A v případě přistoupení na onen Gillův nepřímý návrh spojenců s benefity to platí dvojnásobně.

    „Poněvadž...jestli z tebe mám vyšukat duši, tak chci, aby sis byla plně vědoma skutečnýho důvodu, proč to dělám." Popravdě nevím, zda se mám při vzpomínce na tuto část jeho objasnění jen sardonicky pousmát, či se opětovně pokusit ignorovat onen úlisný pocit znepokojení, jenž ve mně vyvolala. Upřímně jsem neměla tušení, z čeho vlastně pramení intenzivněji. Jestli za to může stálé nevědomí adekvátního důvodu, proč jsem se, dle jeho slov, stala středobodem i tohoto odvětví jeho zájmu, či již prakticky nesporná skutečnost, že pokud bych opravdu překročila své předpředposlední předsevzetí, nebylo by to potupné pokoření, nýbrž jen radikální a především definitivní usmrcení třetiny mé lidskosti.

    Ovšem...vzhledem k onomu jeho následnému dodatku je přemýšlení nad něčím takovým nejspíš jen zbytečná ztráta času i duševního zdraví. Když se s onou „intenzivní, sotva popsatelnou touhou" dokázal vypořádat prakticky ze dne na den, evidentně se jednalo jen o ničím výjimečnou, chvilkovou záležitost. O jakýsi jednorázový - a tím pádem i prakticky irelevantní - kolaps jeho, už tak dost vymknutých smyslů.

    Vždyť...co by na mně Gill mohl vidět, aby to dostatečně imponovalo jeho, bezpochyby značně specifickému vkusu? Jak jsem již jednou řekla, opravdu nevypadám jako Mara Carlyleová bezprostředně poté, co jí přímo do obličeje explodovala její spřízněná duše, tudíž nemá být na mém fyzickém vzezření čím morbidně fascinován, a ani nejsem submisivní typ, díky čemuž prostřednictvím mé maličkosti skutečně nelze implementovat žádné z jeho eventuálních, ne zrovna standardních choutek.

    „Soudě podle toho výrazu přemýšlíš nad něčím hodně zajímavým," podotkl pobaveně dívčí hlas a já zaskočeně zvedla hlavu z lehátka, „nebo spíš pěkně ujetým."

    S mírným, pobaveným uchechtnutím jsem si sundala sluneční brýle. „Hádám, že to nelze popřít," připustila jsem a vytáhla se do polovičního sedu. Ačkoliv se Lily mýlila již v hodně věcech, v tomhle případě jsem jí chtě nechtě musela dát za pravdu - přemýšlení o Gillovi a jeho domnělé verzi Rudého - i když v jeho případě spíše Fialového - pokoje bylo skutečně pěkně ujetý.

    „Jen doufám, že mi neneseš žádný špatný zprávy," prohodila jsem bezděčně a ve snaze zapůsobit co nejpohodověji, aby tak Lily neměla tušení, o jaké šílenosti jsem to ve skutečnosti přemýšlela, se pokusila svůj slabý úsměv ještě o něco rozšířit. Soudě dle jejího výrazu měla moje improvizovaná přetvářka dostatečně silný efekt.

    „Ne," ujistila mě se značným nadšením ve tváři, „právě naopak. Přináším jen ty nejlepší zprávy, alespoň tedy podle Chrise a Thomase."