S nedůvěřivým výrazem ve tváři jsem Gilla následovala až k východu ze šaten, který zároveň představoval i vstup do venkovní části celého komplexu. Musím uznat, že se mi podstatně ulevilo, že cílem téhle noční výpravy nebyl sektor se skluzavkami. Ovšem i tak mě stále neopouštělo vědomí důvodu, proč jsme vůbec tady. Gill s pomocí dalšího klíče odemkl ony dvoukřídlé plastové dveře, ve kterých jsme se ráno srazili, a s mojí maličkostí v patách vyšel ven.

Mírně jsem se otřásla, když jsem na odhalených nohou a ramenech ucítila vektory nočního vzduchu. Pořád ještě bylo poměrně teplo, ovšem rozhodně ne takové, aby se v nějakém ze zdejších bazénů dalo plavat.

Nadechla jsem se, abych mohla Gillovi důrazně sdělit, že si nehodlám uhnat zánět močových cest, ovšem dřív, než jsem ze sebe stačila vypravit byť jen jediné slovo, jeho pohled se ubral k obdélníkové jacuzzi s leštěným dřevěným obložením. Byla výrazně podobná té, jež se nachází pod střechou verandy naší rodinné vily. Ovšem na rozdíl od Tracey jsem ji prakticky nikdy nevyužívala, a možná právě proto pro mě bylo ono nečekané objasnění Gillova plánu překvapení v patřičném slova smyslu.

Výraz v mé, šokem zbledlé tváři jako by v tu chvíli říkal: to nemůže myslet vážně. Ovšem podvědomě mi bylo víc jak jasné, že onou správnou odpovědí je bohužel přesný opak. Z Gillova samolibého výrazu bylo evidentní, že tohle myslí zatraceně vážně. Při tom uvědomění jsem nasucho polkla a překvapení v mém obličeji se rázem změnilo na dosti oprávněné bázně všeho druhu.

„Hádám, že teď už ses konečně dočkala odpovědi na onu periodickou otázku," poznamenal s uštěpačným uchechtnutím Gill, načež vykročil směrem k oné, naleštěným dřevem obložené vířivce.

O její existenci zde sice vím již od včerejšího dopoledne, ovšem nikdy jsem neměla šanci ji vyzkoušet, neboť byla vždycky kompletně plná.

Nějaký zhoubný instinkt zarytý na samém dně mé mysli mě přiměl Gilla následovat, ačkoli jsem tak tedy činila s dosti zřetelnou neochotou a zdráhavostí. Teď už bylo naprosto zbytečné se ptát, co má v plánu, jelikož ve vířivce se dá provozovat jen několik určitých aktivit. Nejspíš není třeba podotýkat, že prakticky všechny z nich v mém případě nepřipadají ani v tu sebemenší úvahu.

Po přibližně deseti krocích se Gill konečně zastavil necelý metr od oné honosné jacuzzi. Stejně jako tomu bylo v případě všech venkovních bazénů, i ona vířivka byla vybavena dvěma páry podvodních LED světel, díky kterým voda v ní vypadala jako azurově modré jezírko. Musím uznat, že takhle zblízka vypadala ještě výrazně větší a luxusnější než ta, kterou si Tracey nechala postavit na verandu.

Gill se naklonil přes její širokou hranu a ponořil ruku do vody. Z toho, jak rychle ji během vteřiny zase vytáhl, jsem usoudila, že teplota obsahu oné vířivky už výrazně klesla pod hranici snesitelnosti. I přes to, že jsem si od něj udržovala přinejmenším metrový odstup, můžu s jistotou říct, že mu na celé pravé paži zimou naskočila husí kůže.

Gill se sardonicky uchechtl. „Takhle by to evidentně nešlo," prohlásil směrem k vířivce a zkoumavě přejel pohledem po celém jejím dřevěném obložení. Když konečně našel to, po čem tak dychtivě pátral očima, posadil se do dřepu a oddělal kus onoho dřevěného obložení, za kterým se - k mému následnému překvapení - skrývalo několik páček, tlačítek a malý čtvercový display. Usoudila jsem, že se evidentně jedná o řídící panel celé téhle značkové vířivky.

Gill něco z toho zmáčkl, načež se voda ve vířivce hlasitě rozbublala a já zaskočeně střelila pohledem k právě spuštěným, vodním tryskám.

„Jaká je tvoje oblíbená barva?" zeptal se nečekaně Gill, přičemž nepřestával upírat pohled na řídící panel jacuzzi.

Jeho otázka mě značně zaskočila. Přestala jsem upírat překvapený pohled na vířící se vodu ve vířivce a přesměrovala ho jeho směrem. „Cože?" vyhrkla jsem nedůtklivě. Upřímně jsem nechápala, proč se na to vůbec ptá, potažmo tedy jakou roli v téhle situaci hraje vědomí mé oblíbené barvy.

Gill se mírně uchechtl. „Notak, Violet, tohle byla zatraceně triviální otázka," mínil s jízlivým ostnem v hlase, načež se znovu mírně uchechtl, evidentně z iniciativy nemalého pobavení z mé zřetelné nechápavosti.

Ovšem v jádru věci pravdu měl - vážně to byla dost primitivní otázka. „Nevím. Nemám oblíbenou barvu," odpověděla jsem monotónně. Ale za to moc dobře vím, které mezi mé favority nikdy patřit nebudou.

Gilla znění mé odpovědi překvapivě nikterak nevyvedlo z míry. Sice se nedá říct, že s takovouto odpovědí počítal, ovšem zjevně jsem jí nijak významně nenarušila jeho záměry a s nimi úzce spojený důvod, proč se mě na něco takového vlastně ptal. „Nevadí," ujistil mě, přičemž v jeho hlase byla znát až znepokojivě výrazná stopa potměšilosti. Výrazná stopa té samé, znepokojivé potměšilosti, jež mu zela v hlase ten inkriminovaný večer, co se ke mně rozhodl zajít na, mírně řečeno, dosti nevítanou návštěvu. Konkrétně tedy v okamžiku, kdy nečekaně vyhověl mému bezděčnému požadavku. Gill následně zmáčkl další z tlačítek na řídícím panelu, důsledkem čehož se azurová voda ve vířivce vzápětí změnila na sytě fialovou. V ten okamžik jsem měla dojem, jako by vše kolem nás značně potemnělo. Skleněné zdi jedné z vnitřní části komplexu již neodrážely zcela nehybnou, azurově modrou hladinu rádoby miniaturního jezera, nýbrž vroucí vody umělé purpurové laguny.

Teď už chápu, proč se Gill ptal, jaká je moje oblíbená barva, a poněvadž jsem mu neodpověděla doslova a do písmene přesně, rozhodl se ty podvodní světla nastavit podle sebe.

Gill vrátil onen kus dřevěného obložení zpět na svoje místo a zvedl se ze dřepu, načež ještě jednou ponořil pravou ruku do vod oné vířivky. „To už je lepší," prohlásil spokojeně, načež obrátil zrak směrem k mé, viditelně zaskočené, znepokojené, ale zároveň i dosti ohromené maličkosti. Musela jsem uznat, že ačkoliv fialová po posledních několika týdnech patřila do té skupiny barev, vůči kterým jsem si vypěstovala jistou averzi, a celkově ona vroucí, purpurová laguna působila temně, a tím pádem i dosti znepokojivě, svým způsobem na tom bylo něco impozantního. Že ačkoli mě pohled na ony purpurové peřeje jakýmsi podivným způsobem děsil, z estetického hlediska to byla skutečná a hlavně nebezpečně poutavá nádhera.

„Tak pojď," pobídl mě s rozvernou grimasou ve tváři Gill, načež se - dosti ochotně - odhodlal vlézt do oněch purpurových peřejí. Podle jeho blaženého výdechu, který následoval hned poté, co mu hladina bublající vody stoupla těsně nad pas, jsem usoudila, že už je dostatečně teplá, tedy alespoň dle Gillových subjektivních představ.

Ovšem ačkoliv jsem onu stručnou výzvu slyšela víc než dostatečně zřetelně, nepohnula jsem se ani o centimetr. Nedokázala jsem onomu jeho vybídnutí vyhovět, neboť se mi do popředí mysli znovu vkradla ta racionální část mě, jež mi důrazně připomněla, že mám tuhle bezostyšnou šachovou partii patřičně stornovat - nebo se o to aspoň pokusit, a ne ho v ní ještě zaslepeně podporovat.

Gill si mé proměny na ledovou sochu s úzkostným výrazem ve tváři nevšiml až do chvíle, než se čelem ke mně usadil na jedno z bílých sedátek a s dalším blaženým výdechem následně otevřel oči. „Máš nějakej relevantní důvod, proč tam stojíš jako solnej sloup?" zeptal se s mírným, uštěpačným uchechtnutím a povytáhl tázavě obočí. Slabě jsem se kousla do vnitřku pravé tváře, abych tak odolala spontánnímu nutkání mu na to odpovědět popravdě, či se značnou dávkou sarkasmu.

Když si však vzápětí všiml dotčení v mém obličeji, jízlivé pobavení mu z tváře kupodivu zmizelo, přičemž ho vystřídala jakási nezvyklá přívětivost. „Notak, Violet," vybídl mě nečekaně vlídně, „je to jenom obyčejná voda - a já opravdu nemám důvod tě utopit," Gill zvedl ruku v přísažném gestu, „čestný skautský."

Vážně vtipný.

Ovšem - dosti nepravděpodobné - utonutí bylo skutečně to poslední, čeho jsem se po vstupu do oněch vroucích purpurových peřejí obávala.

Dlouze jsem vydechla a mírně uhnula pohledem na stranu. Neměla jsem nejmenší tušení, co bych mu měla říct, abych se z téhle situace konečně nějak vymotala. Mohla jsem čekat, že se ona moje protihra dočká nějakého osudného kamene úrazu, jenž, jak se zdá, nastal právě teď. Tušila jsem, že nějaká takováhle situace přijde - ostatně to nejspíš bylo jasné už od chvíle, co jsem bláhově svolila k uskutečnění téhle noční výpravy -, ovšem i tak jsem tuhle část své protihry značně nedomyslela. A teď za to bohužel nesu dosti nelibé a hlavně nebezpečně zhoubné následky.

„O to...nejde," vypravila jsem ze sebe sotva slyšitelně a nepřestávala se zbaběle vyhýbat očnímu kontaktu s ním. Cítila jsem, jak se mi do tváří pomalu, ale jistě řine krev.

„Tak o co teda?" zeptal se prostě Gill a i když jsem mu z vlastní vůle nemohla vidět do obličeje, byla jsem si jistá, že následně i povytáhl tázavě obočí.

Sice jsem se snažila z téhle zapeklité pavučiny nějak dostat, ovšem s každým slovem, jež jsem vypustila z pusy, jsem se do ní zamotala ještě silněji. A teď už z ní evidentně nebylo cesty ven. Implementace mé protihry oficiálně selhala.

Ovšem i přes onen zjevný debakl jsem nehodlala jít s pravdou ven, respektive tedy Gillovi prozradit onen hlavní - a vlastně i jediný - důvod, proč odmítám vstoupit do oněch purpurových peřejí.

Horkost v mých tvářích byla čím dál silnější. „N-no...já..." Mé rozpačité koktání rázem přerušilo již dobře známé, pobavené uchechtnutí. Tázavě jsem obrátila zrak jeho směrem, aniž bych si uvědomila, že mé tváře v tuhle chvíli vypadají jako dvě, pomalu, ale jistě zrající jahody.

Gill na okamžik zavřel oči, přičemž z jeho, do pobaveného úsměvu rozepjatých rtů vyšel dlouhý výdech, nebo spíš „lítostivé" povzdechnutí. „Hele, jestli máš krámy, klidně to řekni rovnou," pobídl mě naprosto nenuceně a slabě se uchechtl. „Mě krví opravdu nepohoršíš ani neznechutíš, to už by ti snad mohlo bejt jasný," dodal ještě o něco pobaveněji.

Prakticky se mi zastavil dech ze šoku, jak prostě a neostýchavě se mnou dokáže mluvit o mých intimních záležitostech. Moje tváře se v ten moment ocitly ve spalujícím víření rozpaků a nehorázného studu. „Ne!" vyhrkla jsem bleskově. „Já jen...to ty zatracený plavky!"

Vzápětí mi však došlo, co jsem to právě vypustila z pusy. A do pytle. „Tak tohle...není dobrý," konstatoval se sardonicky pobaveným uchechtnutím hlas mého podvědomí. Ne, že by mi sdělil nějakou převratnou novinku. To, že jsem si pod sebou právě definitivně uřízla větev, vím taky. I když upřímně bych čekala, že právě ona část mě, které náleží hlas mého podvědomí, bude z tohoto mého spontánního výroku značně potěšena.

Gill tázavě povytáhl obočí a lehce naklonil hlavu na stranu. „A co je s nima?" zeptal se nechápavě. „Prosvítaj snad ve vodě, nebo co?" doplnil svoji předcházející otázku a pobaveně se uchechtl nad zněním onoho tázavého dodatku.

„N-ne, to ne," vyvedla jsem ho bezděčně z omylu, „jen jsou trochu...řekněme...no..."

„Jsou trochu co?" skočil mi tázavě do řeči, přičemž se mu v očích na okamžik mihlo cosi prapodivného. Neměla jsem ponětí, co přesně to bylo, ovšem něco uvnitř mě mi napovídalo, že ať už onen krátký záblesk v Gillových očích znamenal cokoliv, nevěstí to nic dobrého.

„Přehnaný," vyhrkla jsem samovolně, a zároveň tak odpověděla na onu Gillovu konkretizující otázku. Jistě by se pro ony černé bikiny našly poněkud výstižnější přiblížení, ovšem za téhle situace by nebylo zrovna moudré dobrovolně přilévat olej do ohně. Už tak jsem si připadala, jako by celé moje tělo spalovaly plameny enormního studu a rozpaků.

Gill tázavě naklonil hlavu na stranu, přičemž se v jeho tváři zjevilo nejen jisté pobavení, ale i značná potměšilost. Jeho rty se rozepjaly do dychtivého úšklebku a zeleň v olivínových očích mu znepokojivě potemněla. „Jak to myslíš, přehnaný?" zeptal se s hlavou mírně nakloněnou na stranu a potutelným úsměvem na rtech.

Při pohledu na onen jeho záludný výraz jsem nasucho polkla. Měla jsem sto chutí se okamžitě otočit na podpatku a pro své vlastní dobro se vrátit zpátky na pokoj, ovšem nohy jako by mi v ten moment kompletně zdřevěněly. Nedokázala jsem udělat jediný krok zpět ani vpřed, což bylo ale na jednu stranu dobře. Alespoň jsem si stále úspěšně držela bezpečnostní odstup od příčiny mé eventuální záhuby. Podvědomě čím dál více přitažlivé, eventuální záhuby.

„No?" pobídl mě k odpovědi Gill a jeho potutelný úšklebek se ještě o něco rozšířil. Ačkoli teplota vzduchu již před několika hodinami klesla pod dvacet stupňů, měla jsem pocit, jako by veškerá krev v mých tvářích pomalu, ale jistě dosahovala bodu varu. Palčivé horko, jež mi spolu s tím roztodivným napětím proudilo prakticky celým tělem, bylo hlavní příčinou toho, proč jsem na onu Gillovu pobídku nedokázala nijak reagovat.

„Vzhledem k tomu, že to nevypadá, že se někdy budeš mít ke slovní odpovědi, evidentně se budu muset spokojit s tou neverbální," prohlásil nezvykle smířeně Gill, načež si založil ruce na prsou a upřel zrak na moji rozpačitou a v tuhle chvíli také dosti zmatenou maličkost.

Sice jsem v první chvíli nepochopila, co měl Gill tou neverbální odpovědí na mysli, ovšem netrvalo ani pět sekund a moje podvědomí si dokázalo dát dvě a dvě dohromady. Odmítala jsem tomu uvěřit, což byl evidentně ten důvod, proč jsem naprosto zbytečně vyhrkla: „Jak to myslíš?"

Gill se nad mou marnou otázkou jen přezíravě ušklíbl, jako by snad na světě neexistovalo nic jasnějšího, ovšem i tak se mi - k mému značnému údivu - přeci jen rozhodl odpovědět: „Prostě ze sebe sundej ten ručník, ať si můžu udělat svůj vlastní názor."

Do už tak dost rozpálených tváří se mi v ten moment nahrnula další dávka oné tělní tekutiny, důsledkem čehož můj obličej nyní evidentně připomínal jeden velký, oválný rubín, a adrenalinové napětí v mém těle v tu chvíli značně nabralo na intenzitě.

Ona Gillova výzva měla však jednu nespornou výhodu - konečně se mi podařilo odlepit bosá chodidla od betonového dláždění, načež jsem pohotově udělala dva kroky vzad. „Na to zapomeň," byla jediná slova, jež jsem ze sebe v danou chvíli dokázala rozhodně vypravit. Kdybych nebyla v šoku a celé moje tělo netrýznily slovy již téměř nepopsatelné rozpaky, s radostí bych ho poslala k čertu podstatně náležitějším způsobem.

Gill se však nad mými rozhodnými slovy jen lítostivě uchechtl. „Ty víš, že tě mám rád, zlato. Víš to moc dobře. Tak proč mě podněcuješ k tomu, abych s tebou jednal způsobem, jenž se značně nezamlouvá ani jednomu z nás?" Gill mírně přimhouřil oči a jeho znepokojivý úsměv se ještě rozšířil. „Ty víš, že vždycky - ať už dřív, nebo pozdějc - stejně nakonec dosáhnu svýho kýženýho cíle. Tak proč si přidělávat strasti tím, že mi to budeš - podotýkám, že naprosto zbytečně - komplikovat?" V jeho temně olivínových očích se mihlo několik vítězných jiskřiček. „Sice už je ti známa skutečnost, že ne všechny trestný činy jsou můj šálek kafe, ovšem nikdy jsem netvrdil, že za mimořádnejch okolností nejsem schopnej v případě několika z nich udělat jakousi - pro tebe jistě dosti nelibou - výjimku," informoval mě s triumfálním úsměvem na rtech. „Jednoduše řečeno, buďto ze sebe ten ručník sundáš sama, nebo ti s ním trochu pomůžu - a věř mi, že budeš ráda, že když se ona pomoc bude týkat jenom toho ručníku." Potěšení z dalšího triumfu se v jeho bledé, ostře řezané tváři skutečně nedalo přehlédnout.

„Seš sprostej perverzní vyděrač," podotkla jsem nevraživě. Ona, výjimečně zcela upřímná poznámka byla to jediné, co jsem ze sebe v tuhle chvíli dokázala vypravit. Věděla jsem, že si Gill opravdu hodně často dokáže zařídit věci tak, aby nakonec bylo výhradně po jeho, ovšem toto ultimátum bylo značně nelibé poznání zcela nového levelu Gillova způsobu dobývání vytoužených cílů. Cílů, na získání jejichž předmětu však neměl ani ten nejmenší možný nárok.

Gill se nad mojí poznámkou jen pobaveně pousmál. „Lichoť mi, jak jen chceš," vybídl mě s netečným úsměvem na rtech. „Nicméně, bejt na tvým místě, tak bych se moc dlouho nerozmejšlel, zlato," prohodil rádoby blahosklonně. „Čas běží, a jestli nechceš, aby se ti u nohou ocitlo něco víc, než jen ten ručník, doporučoval bych ti přestat dělat drahoty."

Můj obličej se značně napjal, když mi došlo, že mi dle všeho nezbývá nic jiného, než si vybrat jednu z možností, jež dané ultimátum nabízí. Samozřejmě, ještě tady byla i třetí možnost, a to otočit se a prostě odsud odejít. I když do této možnosti vysvobození se z nynější situace jsem nevkládala prakticky žádné naděje. Gill by mě evidentně nenechal jen tak odejít, aniž by se to obešlo bez patřičné, a tím pádem pro mě značně nelibé dohry. Klidně bych dala ruku do ohně za to, že kdybych se teď pokusila vzít nohy na ramena, nezdráhal by se mě do těch purpurových peřejí dotáhnout násilím, což by při jeho fyzické převaze nebyl takřka žádný problém.

Zhluboka jsem polkla a s nevraživým pohledem v očích se zadívala do těch Gillových, v nichž - jak taky jinak - zelo jízlivé potěšení z již bůhví kolikátého vítězství v řadě. S příkrým výdechem jsem sklopila pohled na tříčlánkové schodiště, jež vedlo do oné vířivky, a kapitulačně zamumlala: „Fajn." S dalším podrážděným výdechem jsem zvedla obě ruce k ledabylému uzlu na mém bílém ručníku a nedobrovolně jej rozmotala, načež se mi onen obdélníkový kus křídově bílé látky svezl po téměř nahém těle až k chodidlům. Na odhalené většině pokožky mi rázem naskočila husí kůže, jež byla výjimečně projevem nelibé reakce na značně nedostačující teplotu nočního vzduchu.

„Spokojenej?" prskla jsem tázavě a konečně se odhodlala zvednout pohled ke Gillovi, jenž však v danou chvíli nevypadal, že by byl v nejbližší době schopen byť jen jednoho jediného slova. Onen jeho vítězoslavný úšklebek se změnil v jakousi nečekaně udivenou, ne-li až šokovanou grimasu, zatímco jeho olivínové oči nehybně spočívaly na mojí, z většinové části nuceně obnažené maličkosti. Úzké bledé rty, jenž většinu svého času svíral k sobě, měl mírně pootevřené do miniaturního oválku. Upřímně, onen „údiv" nebyla jedna z reakcí, o kterých jsem si myslela, že se po nedobrovolném svléknutí onoho ručníku dostaví. Čekala jsem, že ze mě začne pohledem svlékat i to málo oblečení, co mi ještě zůstalo, aby mě tak v rámci třetího levelu své bezostyšné hry uvedl do kýžených rozpaků, a ne že na mě bude upřeně zírat jako na výstavní sochu, kterou jsem ale v tuhle chvíli nejspíš i připomínala.

„Wow..." Ono prosté slovíčko bylo podle všeho to jediné, co ze sebe v onu chvíli dokázal vypravit, nebo aspoň to jsem si v daný okamžik myslela. „Tak takovej pohled bych si nechal líbit každej den," dodal dychtivě a jeho rty se rázem rozepjaly do širokého, náruživého úsměvu. Ono jisté zaskočení z jeho prvotní reakce vzápětí vystřídaly doslova enormní rozpaky. Gillovi se zřejmě splnil jeho celoměsíční sen, zatímco mě před očima právě ožila jedna z mých největších nočních můr. „Jedna z tvejch největších nočních můr, za jejíž aktuální zhmotnění si ale můžeš především sama," připomněl mi nevrle - nebo spíš hněvivě - můj vnitřní hlas a vsadím se, že kdyby to nebyl jen hlas v mé hlavě, zklamaně a  hlavně naštvaně by si založil ruce na prsou. Vědomí skutečnosti, že nynější situace je strast, do které jsem se navezla především jsou vlastní vinou, nebylo zrovna to, co jsem pro podporu pilířů svého myšlení potřebovala. I když jedna věc mu skutečně nešla upřít - funkci mého, i když v tuto chvíli téměř nefunkčního daimonia plnil přímo ukázkově.

Z mých trýznivých úvah mě náhle vytrhl Gillův hlas: „Měl jsem sice určitý obavy, že ten tvůj náhradní plaveckej úbor bude vypadat ještě hůř než to, v čem jsi vycházela z převlíkací kabinky poslední dva dny, ovšem překvapivě musím uznat, že jsem se zatraceně pletl - za což jsem upřímně rád," lehce si skousl spodní ret, přičemž ze mě ani na zlomek vteřiny nespustil svoje, obvykle až znepokojivě pronikavé oči, „jelikož tyhle plavky jsou naprosto dokonalý." Díky stávající tmě všude kolem a purpurovému zbarvení vody ve vířivce jsem to sice nemohla tvrdit se stoprocentní jistotou, nicméně jsem měla dojem, že se mu při pohledu na moji, nadmíru obnaženou maličkost do tváří nahrnulo značné množství krve. Upřímně jsem doufala, že jen do nich.

Gill s potměšilým úsměvem na opětovně semknutých rtech následně lehce naklonil hlavu na stranu, přičemž jeho dychtivý pohled i nadále setrvával na mém, nuceně výrazně obnaženém těle. „Hádám, že teď už ti nic nebrání v tom, aby ses ke mně přidala," prohodil vybídavě a potměšile se pousmál. Když jsem však na jeho vybídku nijak nereagovala, rozhodl se být podstatně konkrétnější. „Pojď sem," vyzval mě s hlavou mírně nakloněnou na stranu a pohledem naznačil, abych konečně vstoupila do oněch fialových peřejí, které s každou další vteřinou působily čím dál vábněji a hypnotičtěji. Připadala jsem si jako žalostná můra, jež se právě nenávratně zachytila do sytého světla, jež jí však zcela jistě dříve, či později bolestivě sežehne obě její křídla. „Tedy jen pokud nechceš, abych tě sem odnesl vlastnoručně," dodal s pobaveným uchechtnutím Gill.

Bylo mi jasné, že pokud oné jeho výzvě řádně nevyhovím, nebude mít nejmenší problém dostát svým slovům, a já už jsem se v této, sebou samotnou navařené kaši nořila tak moc, že jsem si nechtěla svou rezistencí přidělávat další, značné nelibé trable.

Vím, že za to, kde a v jaké situaci se teď nacházím, vděčím zejména nesporné slabosti své vlastní vůle. Vím to moc dobře - a není třeba mi to připomínat. Stejně jako mi není třeba připomínat nesporné faktum, že pokud nechci sama sobě ještě víc přitížit, nemá již prakticky žádnou cenu Gillovi jakkoliv vzdorovat.

„Fajn," hlesla jsem kapitulačně a s poraženeckým výrazem v obličeji vykročila směrem k oné, dřevem obložené jacuzzi.