I když to nebyla zrovna nejveselejší záležitost, mým plavkám, nebo spíš tomu, co z nich po onom zápasu s drtičem odpadu zůstalo, bohužel nakonec nezbylo nic jiného, než skončit v nejbližším odpadkovém koši.

Gill se následně pustil do další části souhrnného zápisu o Daisy in Chains, zatímco já se usídlila na jedné ze židlí na pokojovém balkoně.

I když už byla noc, teplota stále ještě neklesala a onoho dusna také moc neubylo, ovšem i tak bylo podstatně příjemnější sedět tady venku a se založenýma rukama pod bradou tiše a klidně upírat zrak na indigově modrou oblohu, na které zářily miliardy stříbrných hvězd spolu s téměř již celistvým úplňkem. Lesklý kov, z něhož bylo vyrobeno balkonové zábradlí, mi skrz dotek mých překřížených zápěstí rozléval do těla příjemný chlad, a já se tak nacházela alespoň v částečném stavu duševní pohody. Určitá vědomí a myšlenky ve mně sice pořád vřely jako obsah čajové konvice, jež právě dovařila, ovšem díky oné potemnělé atmosféře počátku chladné bellevillské noci jsem se cítila v jakémsi duševním klidu, který se mi na jednu stranu sice podstatně zamlouval, ovšem na tu druhou ve mně vyvolával trýzně z vědomí, že se jedná jen o dočasnou záležitost.

Upřímně nevím, co mě v tomhle, rádoby psychicky stabilizovaném stavu drželo silněji. Zda to byl onen příjemně uklidňující, noční chlad, či kompletní samota, jež mě na malém hotelovém balkonu obklopovala ze všech čtyř směrů. Samota, jež mi konečně nabízela prostor k podrobnému zamyšlení se nad událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin. Podrobnému ale hlavně upřímnému...zamyšlení se.

I po celém odpoledni a večeru jsem stále nedokázala plně pochopit Gillovu reakci na onu nečekanou konfrontaci s Mandy, i když důvod mi byl znám už více jak osm hodin.

„Nechtěl jsem ti kazit víkend." Tahle Gillova, ač sice prostá, ovšem za to zarážející věta mi stále zněla v hlavě jako ta nejchytlavější písnička na světě. Dumala jsem nad jejím významem čím dál hlouběji, i když bylo téměř evidentní, co má těch pět, naprosto nečekaných slov znamenat.

Věděla jsem, že Gill si program pro tenhle víkend detailně naplánoval už ve chvíli, co se mu dostala do rukou ona reklamní brožura. Ovšem i když jeho plány evidentně původně nezahrnovaly Mandy, a tím pádem i další pasáž onoho divadla o dvou, zdánlivě spřízněných duších, v životě by mě nenapadlo, že ono její dnešní extempore kompletně odepře, a to - dle jeho slov - jen proto, že mi nechtěl kazit víkend.

Svým způsobem to možná zní poněkud fádně, ovšem...v samé podstatě věci se Gill - zcela dobrovolně - vzdal významné pasáže své zábavy jen kvůli mně coby člověku, neboť moc dobře ví, jak mi Mandy pije krev. De facto se onoho pobavení se nad Mandyinou žárlivou scénou vzdal jen kvůli mně jako takové.

Sice jsem měla v plánu si skrz rozhodnutí o trvalém odstoupení od oné hry o rádoby zamilovaných hrdličkách prověřit, kolik je na jeho tehdejších slovech vlastně pravdy, respektive co přesně obnášejí ony specifické sympatie, které si ke mně během našeho soužití pod jednou školní střechou nečekaně vyvinul, ovšem potom, jak ohleduplně se ke mně zachoval, to s největší pravděpodobností nebude třeba, neboť oním, zcela neočekávaným skutkem jsem se o pravdivosti oněch jeho sympatií a chápání přibližného významu daného slova přesvědčila už dostatečně.

Gillovi na mně svým ujetým způsobem zřejmě přeci jen záleží, a po dnešku vím, že je ony sympatie, zakládající si především na jisté ohleduplnosti vůči mojí maličkosti, schopen patřičně vyjádřit i v praxi, a ne pouze ve slovní teorii.

Ovšem...evidentně to neplatí v obou našich případech.

Je jedno, jak zásadní sympatie ke mně Gill chová, v téhle hře na mě žádné ohledy brát nedokáže a zřejmě ani nechce. Je mu naprosto jedno, že něco takového v souvislosti s tím, co je zač, nepřipadá z lidského hlediska ani v tu sebemenší úvahu. Že my dva...prostě nemůžeme mít rádoby vztah na téhle, sice značně lákavé, ale za to zcela amorální a zvrácené bázi. Už jen skutečnost, že čirou nenávist, jež byla naprostým základem mého přístupu k němu, vystřídala - nyní již značně nevyrovnaná - ambivalence, je zcela nesporným důkazem toho, že to zašlo dál, než bylo přípustné a především lidské.

Nejhorší na téhle situaci je však skutečnost, že ona Gillova náklonnost není způsobena tím, že bych ho doopravdy přitahovala - ne-li až do takové míry, že by mu ona touha po mně kompletně zatemňovala mozek chtíčem, a anulovala tak veškerou jeho ochotu na mě v tomto směru vzít byť jenom minimální ohled -, nýbrž jen dotčením z tehdejšího odmítnutí poznání onoho „šílenství".

Dovedu si - nebo si spíš pokouším - představit, že by to bylo opravdu náležitě šílený. Šíleně smyslný, ale zároveň šíleně amorální. A právě z tohoto důvodu se musím za všech okolností zuby nehty držet své záchranné protihry, a Gilla tak skrz nezáživnost oné hry přimět k potřebné kapitulaci.

„Ty si očividně snažíš vykompenzovat tu ušlou exkurzi do planetária, viď?" ozval se zcela nečekaně Gillův pobavený hlas několik metrů za mnou a já se vzápětí zaskočeně otočila směrem k jeho původci, jenž se s nezvykle pokojným výrazem ve tváři, mírným úsměvem na semknutých rtech a rukama založenýma na prsou levým bokem opíral o futra jednokřídlových plastových dveří vedoucích na malý, hotelový balkon. „Kdybych věděl, že seš tak zainteresovaná do astrologie, možná bych o tý návštěvě planetária i uvažoval," prohodil pobaveně a vykročil směrem k jedinému neobsazenému kusu sedacího nábytku na balkoně.

Gill se následně usadil na bílé, plastové zahradní židli, jež se nacházela zhruba necelý metr od té, na které jsem již dobrou hodinu úřadovala já. Položil si obě ruce na úzké područky a - aniž by mi předtím věnoval byť jen letmý pohled - obrátil svoji pozornost k tmavě modré obloze, na které se impozantně vyjímaly doslova nekonečné zástupy stříbrných hvězd, mezi nimiž se pyšnil již prakticky celistvý úplněk.

„Dneska je celkem hezká noc, co?" zeptal se neočekávaně Gill. Překvapeně jsem odtrhla pohled od oblohy a podívala se jeho směrem. Kupodivu nehleděl na mě, nýbrž dál směřoval svoji pozornost na ona, temnotou zahalená nebesa. Nedokázala jsem sice přesně definovat onen podivný výraz v jeho tváři, jenž jako by tvrdil, že noční obloha má pro Gilla nějakou zvláštní symboliku, ovšem...z nějakého důvodu se mi zamlouvalo ho takhle vidět, neboť mi onen výraz jako takový kupodivu nebyl cizí. Sama jsem se takhle už několikrát tvářila. Vím to, jelikož jsem se přitom nejednou nevědomě zahleděla do zrcadla.

Nejpodstatnější je ale evidentně skutečnost, že vždy, když mi tahle grimasa tkvěla v obličeji, vychutnávala jsem si svoje představy o budoucím životě na západním pobřeží Spojených států amerických. O tom, jak konečně poznám skutečnou svobodu.

Ovšem...v Gillově případě očividně nejde o nahlédnutí do budoucnosti, nýbrž o pravý opak, a to ve všech možných směrech.

Možná...že už vím - nebo aspoň tuším, co předcházelo jeho příchodu do Bellevillu a následnému rozjetí kariéry sériového vraha. Je to sice jen provizorní náčrt jeho minulosti, ale zatím to do sebe zapadá ne-li až přímo dokonale. Ovšem...samozřejmě by se mi k oné kostře událostí, jež předcházely Gillově přistěhování se do Bellevillu, hodily i nějaké detaily, které ale evidentně není v mojí kompetenci znát.

Slabě jsem se pousmála. „Jo..." pomalu jsem obrátila pohled zpátky k obloze, „to je."

Gill se mírně uchechtl. „Ovšem...našlo by se i podstatně lepší místo, ze kterýho lze pozorovat hvězdy, než je tenhleten zakrslej balkon s plastovejma židlema z výprodeje zahradního nábytku."

Překvapeně jsem obrátila pohled zpátky k němu a tázavě nadzvedla obočí. „Například?" Upřímně...neměla jsem nejmenší tušení, jaké místo má Gill na mysli. Jedno mi ale bylo jasné - vyvýšená plošina s teleskopem na střeše bellevillského planetária to určitě nebyla. Na to jsem ho znala už moc dobře.

Gill konečně přestal upírat zrak na noční oblohu a podíval se mi do očí, přičemž se v těch jeho mihlo několik šibalských jisker. „Bylo by lepší to zjistit naživo, nemyslíš?" nadzvedl vybídavě obočí.

„Ani ne..." odvětila jsem se sardonickým úsměvem na tváři. Skutečně bych nic neměla proti tomu, kdyby mi to prostě a jednoduše řekl. Nejenže bych to ocenila daleko víc než zmíněné poznání naživo, ale především by neexistovala šance, že - ještě dnes - budu vystavena dalšímu riziku překročení mé předpředposlední hranice, respektive třetímu levelu tý pošahaný hry, již se mi očividně ještě nepovedlo potřebně stornovat.

Gill dlouze vydechl a dlaněmi se zapřel o rozkročená kolena. „Zkus mi prostě věřit, prcku." S těmito slovy se postavil na nohy. „Nebudeš toho litovat, slibuju." Gill se následně otočil na podpatku svých černých vysokých bot a zamířil k východu z balkonu.

Ovšem i přes ono, nezvykle přesvědčivé ubezpečení jsem ho následovala do pokoje a dál se dožadovala objasnění. Pravdivého objasnění.

„Řekl jsem ti to už jednou, zlato, a výjimečně ti to říkám znova - nekaž si překvapení," odbyl mě s potměšilým úšklebkem Gill. Tohle pochopitelně nebylo to, co jsem od něj chtěla slyšet.

„Gille -"

„Mě nezlomíš, Williamsová," oznámil mi rozhodně a začal něco hledat v batohu, načež z přední kapsy vytáhl svazek klíčů.

„Co to je za klíče?" zeptala jsem se podezřívavě. Nevypadaly jako ty pokojové, spíš jako by se hodily k nějakému bezpečnostnímu zámku.

„Uvidíš, moje milá," odvětil a já s unaveným povzdechem protočila oči. Proč mi prostě neřekne, kam chce jít? Stejně musí tušit, že s tím budu chtě nechtě souhlasit, bohužel. Taková je holt síla jeho slov...a především nesporná, politování hodná slabost mojí vůle.

„Vem si s sebou ale plavky," nařídil mi a já zaskočeně vytřeštila oči.

Ne úplně tak z překvapení, že Gill pravděpodobně nehodlá opustit areál aquaparku, nýbrž z vědomí, že jediné plavky, které jsem si s sebou vzala a ještě drží pohromadě, jsou jaksi naprosto nepřijatelné.

„Říkalas přece, že máš s sebou náhradní, ne?" zeptal se pro ujištění a mně nezbylo nic jiného, než přikývnout na potvrzení. Teď už by nemělo cenu zapírat, jelikož jsem si měla dávat pozor na pusu už dávno.

I když mé tělo pomalu začínaly ovládat nepopsatelné rozpaky, stále jsem se snažila si udržet chladnou hlavu a urychleně vymyslet, jak se z téhle situace dostat.

Odmítnout to teď už ale nemůžu - i když technicky vzato jsem ještě ani nesouhlasila -, ale to je fuk. Teď bych spíš měla urychleně najít způsob, jak tuhle náhlou situaci zvrátit ve svůj prospěch.

A já myslím, že už vím, jak to udělat. Pro Gilla tahle hra nebude evidentně tak moc zábavná, když na sobě nebudu mít jen plavky. Není holt nad starou, dobrou a v mém případě již několikrát osvědčenou sabotáž.

„Fajn, ale řekneš mi už konečně, co máš v plánu?" Sice již bylo zřejmé, že Gill plánuje jakousi noční - a tím pádem i nedovolenou - návštěvu zdejšího vodního areálu, ovšem i tak jsem doufala, že mi prozradí, která jeho část je oním přesným cílem.

Gill nesouhlasně zakroutil hlavou a pohledem ukázal na můj batoh, který jsem měla odložený na dřevěné komodě u vchodu do koupelny. „Vezmi si věci," vyzval mě, „a jak už jsem ti říkal - nech se překvapit."

Kapitulačně jsem vzdychla a poslechla ho. Pokusila jsem se ty plavky vyndat ze zadní kapsy a hned na to je zabalit do bílé osušky co nejnenápadněji. Gill byl ke mně otočený zády a něco hledal v batohu, takže mi to poměrně usnadňoval.

„Hotovo," oznámila jsem mu a pohledem ukázala na malou zavinovačku skládající se z mých rezervních plavek a bílého ručníku. Sice bude trochu nepraktické s ním být omotaná po celou dobu, ovšem přeci jen to bude o něco míň podezřelé, než kdybych si nechala tričko. Vím, že jakožto žena jsem schopna použít onu známou výmluvu, a ušetřit si tak prakticky všechny strasti, jež třetí level oné hry může obsahovat, ovšem...silně pochybuji, že by mi to Gill uvěřil - to je první věc. A věc druhá se jeví jako nesporná skutečnost, že bych se propadla do země studem, kdybych měla o svých ženských záležitostech mluvit zrovna s ním. Proto taky raději volím východisko číslo 1, tedy zoufalý pokus o sabotáž téhle bizarní šachové partie.

Gill otevřel dveře a obezřetně se rozhlédl po dlouhé hotelové chodbě. „Čistej vzduch," oznámil mi a rukou mi naznačil, že mám jít za ním. Musím říct, že zdejší systém chodeb vypadal pod tím závojem tmy a měsíčních paprsků vcelku strašidelně. Skoro jako mapa nějaké únikové hororovky.

„Ehm, ehm," odkašlala jsem si a pohledem ukázala na klíče, jež Gill s nezájmem nechal ve vnitřní straně dveřního zámku. „Ty očividně hodláš riskovat návštěvu dalšího nezvanýho hosta, co?" zeptala jsem se řečnicky a s triumfálním úšklebkem na rtech mírně povytáhla obočí.

Gill s povzdechem protočil oči a ony dveře zamkl rovnou na dva západy. „Spokojená?" Ony klíče si následně schoval do malé náprsní kapsy svého černého trička. Mírně jsem přikývla. Gill ono gesto mlčky zopakoval, načež se ohlédl směrem ke tmavým kobercem pokrytému schodišti, jež vedlo do spodnějšího patra. „Fajn," vydechl, „tak jdeme."