Když jsme odešli z terasy a vydali se zpátky na pokoj, téma hovoru se podstatně změnilo a zároveň bylo zachováno to původní. Gill sice dál referoval o Daisy In Chains, ale naštěstí už jen o takových, řekněme, všeobecných věcech. Například o přímých a nepřímých důkazech či o onom geniálním způsobu, jakým Maggie Roseová dokázala na Hamishe Wolfea hodit trojnásobnou vraždu.

Překvapivě pro mě bylo daleko příjemnější a snadnější poslouchat tyhle materiální věci, než vytvářet psychologické profily potencionálním vrahům.

Ovšem hned, co jsme zašli za poslední roh, absolutně jsem přestala Gilla vnímat a na místě se zarazila.

„G-Gille...?" vypravila jsem ze sebe.

Zmateně se zastavil a otočil se na mě. „Co je?"

Pohledem jsem ukázala na dveře od našeho pokoje. „Hádám, že jsi nezamykal, když jsme odcházeli, co?" Vzhledem k tomu, že byly rozevřené prakticky dokořán, to byla vážně zbytečná otázka. Samou radostí nad skutečností, že se mi ho přeci jen podařilo zlomit, a přimět ho tak ke kýženému opuštění onoho jednopokojového krytu, jsem bohužel kompletně zapomněla na jeho, dost podstatný zlozvyk.

„Zřejmě...ne," Gill se sardonicky zasmál a se mnou v patách se spěšným krokem vydal k rozcapeným dveřím od našeho hotelového pokoje.

„Myslíš, že nás vykradli?" zeptala jsem se se zřetelnou nadsázkou, i když to vlastně byla ta nejpravděpodobnější možnost, a zkoumavým pohledem přejela po celém pokoji.

„Pochybuju." Gill pohledem letmo ukázal na můj mobil, který zcela netknutě ležel na nočním stolku.

Tak tohle je fakticky divný. Zloděj nebo lupič sice nejsem, ale pokud vím, tak když vykrádáte něčí pokoj či byt, pravděpodobně tam nenecháte tu nejcennější věc, která se tam nachází.

„A tobě něco chybí?" zeptala jsem se opatrně a doufala, že není tak lehkomyslnej, aby si s sebou bral nějaké důkazní materiály, například ony fialové desky.

„Ne," odpověděl prostě a já si oddychla. Opravdu si nechci představovat ten masakr, jenž by následoval, kdyby se jeho evidence či jakejkoliv jinej důkazní materiál dostal do rukou někoho, kdo by se nebál a především s ním mohl spravedlivě naložit.

„Tak kdo tady zatraceně co chtěl, když to podle všeho nebyl žádnej zloděj?" zeptala jsem se podrážděně, aniž bych čekala nějakou odpověď, a opětovně přejela pohledem po celém pokoji.

Gill jen pokrčil rameny. „Těžko říct, každopádně i tak je to divný." V tom měl bohužel pravdu. Když se sem teda nikdo nevloupal, tak kdo tady ksakru co pohledával?

„I když třeba si jenom někdo spletl pokoj," uvažovala jsem v duchu. „Navíc...bylo otevřeno, takže to mohlo vypadat, že není obsazeno." Což je taky možnost, protože když jsem sem včera přišla poprvé já, bylo odemčeno. Ale i tak...pořád je to trochu, trochu dost...divný.

„Zjevně to nemá cenu řešit, jelikož se ani jednomu z nás nic neztratilo," usoudil Gill a posadil se na postel.

„Nejspíš máš pravdu," hlesla jsem souhlasně a vydala se do koupelny. Po tom mandarinkovém koktejlu mi v puse zůstala nahořklá pachuť, a já si tak potřebovala pro svůj vlastní komfort vyčistit zuby, nebo spíše jazyk.

Překvapivě se tak ale nekonalo. Když jsem odsunula dveře do koupelny, vytřeštila jsem oči na kusy černé látky, které se evidentně nehezky zapletly s drtičem odpadu v umyvadle, a zůstala tak zaraženě stát jako přibitá k podlaze.

Co to sakra je? Nechápavě jsem z něj vytáhla jeden černý cár.

Netrvalo dlouho, než mi došlo, že ona černá látka, jež očividně sváděla dlouhý a krutý boj s drtičem odpadu...jsou moje plavky.

Neměla jsem nejmenší tušení, jak se mohly z radiátoru dostat přes polovinu místnosti až do umyvadla. Tedy jen do okamžiku, než jsem mezi všemi těmi černými cáry objevila něco dosti povědomého, a to malou růžovou perličku, jež byla identická s těmi, jimiž měla Mandy ozdobené svoje metalicky růžové bikiny.

Vážně jsem se teď musela smát. Musela jsem se smát tomu, komicky zoufalýmu úsilí odškrtnout si konečně Gillovo jméno z toho ubohýho seznamu potencionálních spolužáků s benefity. Naprosto stejně ubohýho, jako je ona sama.

Nejspíš to s Gillem vzala jako výzvu, ale i tak, nechce to už konečně vzdát? No, to je evidentně další řečnická otázka vzhledem k tomu, že mi zničila jediné - jediné přijatelné - plavky, které jsem s sebou měla.

Sice jsem byla naštvaná, ovšem kompenzovala mi to skutečnost, že jsem jí očividně vytočila do nepříčetnosti, a to i bez další pasáže našeho malého divadla.

Ovšem i když jsem právě přišla o plavky, stále je to podstatně lepší daň, než kdybych nechala ohrozit své předpředposlední předsevzetí.

„Gille?" zavolala jsem na něj a snažila se potlačit další kolo smíchu, i když to tedy bylo poněkud těžké. „Zdá se, že jsem zjistila identitu našeho nedávnýho návštěvníka."

„A prozradíte mi jeho jméno, detektivko?" Gill se pobaveně usmál a opřel se loktem o futra koupelnových dveří. Zjevně si myslel, že si pouze dělám legraci, ale to se pletl.

„Mile ráda," nadzvedla jsem vítězně obočí a natáhla k němu rozevřenou dlaň s onou růžovou perličkou.

Pár vteřin na ni jenom nechápavě zíral, ovšem posléze mu to přeci jen došlo. „To je vtip, že jo?"

Zakroutila jsem hlavou. „Evidentně ne." I když se další kolo smíchu už nekonalo, na tváři mi setrvával vítězný úsměv. Popravdě bych si přála vidět Mandyin výraz, kdyby zjistila, že mě tou svou zoufalou snahou dokázala tak maximálně rozesmát, což je naprostý opak toho, čeho tímhle ubohým gestem chtěla docílit. Alespoň, že mě ty plavky nestály všechny zbylé úspory.

Gillovi však úsměv z tváře zmizel, což se opravdu moc často nestává. „A co tady ksakru chtěla?" Z tónu jeho hlasu byly znatelné určité obavy. Doufala jsem, že nejsou oprávněné. Že by Gill nebyl tak blbej, aby ten svůj důkazní materiál tahal všude s sebou, a riskoval tak odhalení pravé identity Fialového vraha, neobvykle krátký soudní proces s jeho osobou a doživotní kriminál.

Ovšem skutečnost, že je zcela evidentní, že sem Mandy přišla vykonat jakousi pomstu za maření jejích urputných snah, a ne hledat důkazní materiály o již týden mrtvém případu, mi poměrně přidávalo na klidu.

„Hádej," vyzvala jsem ho a pohledem ukázala na cáry, které zbyly z mých plavek. „Nicméně, můžeš bejt v klidu, s tebou její návštěva evidentně nesouvisí, teda alespoň ne tak, jak si nejspíš myslíš." Lépe řečeno, nesouvisí s ním tak, aby to ohrozilo jeho „kariérní dráhu" sériového vraha, a tím pádem i moji svobodu a šanci na plnohodnotný život.

Gillovi chvíli trvalo, než mu došlo, odkud - nebo spíš z čeho - ty černé cáry pocházejí. „Tak něčeho takovýho by byla schopná vážně jen taková tupá kráva, jako je ona," zasmál se a se smířlivým povzdechem zakroutil hlavou. „Ale co teď budeš dělat?"

Nechápavě jsem nadzvedla obočí. „S čím co budu dělat?"

„Tak bez plavek tě do vodního areálu asi těžko pustěj," vysvětlil mi. Zřejmě pominul můj včerejší úbor v podobě overalu.

„Mám s sebou jedny náhradní," oznámila jsem mu bezděčně. Náhle to ve mně hrklo, když mi došlo, co a hlavně komu jsem to řekla. Náhradní plavky, ve kterých mě ale v životě nesmí vidět.

Gillovi se v tu chvíli vrátil úsměv do tváře, díky čemuž jsem viditelně znervózněla. Vážně jsem mu to neměla říkat, zvlášť pak v souvislosti s nelibým faktem, že se mi ještě ani zdaleka nepodařilo ukončit onu ujetou hru, a hrozba třetího levelu tak stále visela ve vzduchu.

„V tom případě máme po problému," poznamenal potměšile Gill.

„J-jak to myslíš?" vyhrkla jsem rozpačitě a nechápavě zároveň.

„Počkej a uvidíš," odvětil a mě polila další vlna nervozity z toho, co se mu zase v hlavě zrodilo za šílenost. „Přece jsem ti už několikrát říkal, ať si nekazíš překvapení." S těmito slovy a rozverným úsměvem na rtech se otočil zpátky do pokoje a zmizel za rohem koupelnových dveří.