Mé domněnky se naštěstí potvrdily. Po Mandy už v tuto večerní hodinu nebylo ani stopy, k potěšení nás obou. A po všech ostatních členech naší skupiny kupodivu také ne. S největší pravděpodobností si už dávno vychutnávali svoje večeře na hotelových pokojích.

Ovšem bohužel pro mě, dnešní večerní menu se poněkud neshodovalo s mým apetitem. Nic proti pálivým papričkám nemám, ale v kombinaci s dušeným hovězím, mrkví, datlemi a zelenými fazolkami...no, radši to dnes přežiju o několika kouscích manga a mandarinkovém džusu, nebo spíš - pravděpodobně - nealkoholickém koktejlu. No, mělo to takovej ten miniaturní deštníček a brčko, takže se tomu asi dá říkat koktejl.

Na to, že už se pomalu blížila osmá hodina večerní, bylo venku stále poměrně teplo, a tím pádem i ne zrovna příjemné dusno, takže většina lidí dala přednost klimatizovanému vnitřnímu areálu restaurace. Což mi popravdě ani nijak nevadilo, jelikož jsme tak měli s Gillem prakticky celou restaurační terasu jen pro sebe.

Zapadlé slunce již sídlilo za kopci a obloha už se postupně začínala přebarvovat z nachové, růžové a žluté na kobaltově modrou.

„Ještě palmy a vypadalo by to tady jako na Santa Monice," pomyslela jsem si. Ovšem pouze s tím rozdílem, že v Bellevillu jsou místo pláže a moře jen obyčejné a skoro pořád ucpané silnice.

„No, kdyby se k tomu přidalo pár palem, poměrně by to tady připomínalo Santa Monicu," konstatoval Gill, dopil posledních několik loků Coca Coly a položil plechovku na další, též již prázdné plechovky tak, že to nyní připomínalo malou pyramidu.

„Zrovna jsem si říkala přesně to samý," přiznala jsem a rozpačitě si usrkla svého, nejen lehce přeslazeného, ale i nahořklého mandarinkového koktejlu a poposedla si. Vážně doufám, že v tom není alkohol.

Zřejmě nakonec nebyl zase tak špatný nápad Gilla přesvědčit, aby aspoň na pár minut opustil onen hotelový úkryt. I přes ne úplně příjemné dusno, je to tady značně lepší, než sedět mezi čtyřmi, rudě potapetovanými stěnami.

„Asi je poměrně zbytečný se tě na to ptát, ale ten tvůj plán na novej život ve Městě Andělů pořád platí, co?"

Gillova otázka mě viditelně zarazila a zároveň mi i připomněla chvíli, na kterou jsem teď ještě nechtěla myslet. Už jen z toho důvodu, že bych tak v sobě nejspíš rozpoutala další vnitřní boj. Jako by nestačilo, že jeden právě probíhá a ke druhému se dost možná začíná schylovat.

Stále trochu překvapeně jsem přikývla na potvrzení. „Jo, na tom se nic nezměnilo."

„A ani nikdy nezmění," dodal jistě můj vnitřní hlas. „Sama jsi přece říkala, že tady nehodláš zůstat ani kvůli němu." A měl pravdu. I přes to, že mi tyhle Gillovy světlé chvilky budou svým způsobem chybět, stále to není dostatečně silná kotva, aby mě dokázala udržet na tomhle zkorumpovaném dně.

Navíc, až se naše cesty navždy rozejdou, zmizí i ohrožení toho mála, co z mojí morální integrity ještě zbylo. A celkově...šance, že se za svůj, doufám, že ještě dlouhý život připletu k nějaké další sérii vražd...je vážně tak jedna k miliardě, což mi zároveň dává naději, že až z tohohle města jednou provždy vypadnu, budu moct konečně žít bezúhonný a hlavně podstatně psychicky i morálně spořádanější život.

Žádná korupce, žádná diskriminace, žádná „spravedlnost" odvíjející se od společenského postavení či výše měsíční mzdy, žádné ustavičné pokusy přeměnit mě na jakousi verzi Reginy Georgeový, žádné mediální akty, žádné vraždy, žádné krytí, a tím pádem ani žádné napomáhání jednomu z nejhorších trestních činů, žádné psychofyzické hry a především žádné další ohrožení zbytku mé morální integrity.

Gill díky mému roztěkanému pohledu zřejmě pochopil, že by nebylo zrovna nejideálnější mít dnes na programu téma Můj budoucí život v L.A. „Hele, dostal jsem takovej nápad, co se toho tvýho domácího úkolu týče," oznámil mi.

Překvapeně jsem nadzvedla obočí. „Poslouchám." Celkem jsem onu změnu tématu uvítala, i když tedy nejsem bůhví jakej fanoušek detektivních románů. Tedy s výjimkou And Then There Were None, samozřejmě.

„Ta knížka není - zase až taková - blbost, i když to tak podle anotace vypadá, a možná by vážně byla škoda, kdyby sis to nechala ujít," navrhl mi Gill. „Jistě by se ti hodila do tý tvý erudice klinický psychologie."

To pochybuju. O hybristofilii toho už vím dost - ne-li i víc, než bych si čím dál častěji sama přála. A rozhodně nemám v plánu promrhat byť jen jedinou vteřinu svého drahocenného času čtením další pofidérní příručky o ní. A hlavně už se nikdy nehodlám vrátit k dojemně naivní postavě Sirocco Silverwoodové.

„Takže ty ses proti mně spřáhnul s Murrovou, chápu to dobře?" Tohle mi vážně znělo přesně jako ona. Jen s tím rozdílem, že z pusy někoho náctiletýho to znělo ještě neuvěřitelněji, nebo spíš divněji.

„Tak hluboko jsem fakt ještě neklesl, moje milá," zatvářil se „uraženě" a s úsměvem zkřížil ruce na prsou. „Prostě jsem chtěl říct, že to není zase až takovej literární odpad, za jakej ji ty a vsadím se, že i zbytek tvojí třídy považujete." Ten Hamish Wolfe - nebo kdo že je vlastně ten vrah - pro něj evidentně musí být něco jako fiktivní spřízněná duše, když na té knize lpí skoro stejně jako Murrová.

„To je ta bichle tak výjimečná?" nadzvedla jsem nevěřícně obočí a s pochybovačným úsměvem si opětovně usrkla svého ovocného koktejlu.

Gill zamyšleně zvedl hlavu k obloze, kterou už osvětlovalo několik prvních hvězd. „Svým způsobem."

Opřela jsem se lokty o dřevěnou stolní desku a zvídavě si propletla prsty. „V tom případě do toho," vyzvala jsem ho. „Jsem jedno ucho." Neříkám, že reference o jeho „kolegovi" s fetišem na obézní pozdní dvacítky je něco, o čem bych vydržela poslouchat i několik hodin v kuse, ale na druhou stranu...Murrová mi pak možná uvěří, že jsem tu věc skutečně četla, což mi k lepší známce jen a jen pomůže.

Bylo znát, že jsem ho svým náhlým zájmem překvapila. „Dobře, ale provedeme to trochu jinak," oznámil mi a já nechápavě nadzvedla obočí. „Jak jsem řekl, kdybych ti to jen převyprávěl, bylo by to až moc jednoduchý, a tím pádem i nudný, nemyslíš?"

No, popravdě jsem proti standardnímu převyprávění vůbec nic neměla, ale tak dobře. Když už jsme de facto kvůli mně a mojí prořízlý puse museli strávit několik hodin pod zámkem - doslova, nejspíš by nebylo na škodu mu tímhle způsobem vynahradit onu zábavu, o kterou jsem ho neplánovaně připravila. Už jen proto, že se tahle naše čtvrtá dohoda týká jedné z mých posledních známek z literatury.

„Takže...co navrhuješ?" zeptala jsem se smířeně.

„Co kdybychom to udělali tak, že ti řeknu jména všech potencionálních vrahů a ty ke každýmu z nich zkusíš tipnout jeho motiv?" navrhl.

„To zní jak otázky u přijímaček na psychologickou fakultu," ušklíbla jsem se. A taky jako nějaká Gillova nová ujetá hra.

„To bude pravděpodobně tím, že je to psychologická knížka, zlato," poučil mě a já pobaveně zakroutila hlavou. Takže Gill chce, abych si teď a tady hrála na „skutečnou" psycholožku? Tak to je novej stupeň šílenosti.

„Já ale neplánuju jít pracovat do žádnýho Arkhamu," oznámila jsem mu a znovu s ironickým pobavením ve tváři zakroutila hlavou.

„To bych od tebe ani nečekal." Nevím proč, ale jeho slova zněla trochu...vynuceně? „Prostě to jen zkus. Vždyť je to jenom knížka." To má sice pravdu, ovšem ráda bych mu připomněla, že kniha o sériovém vrahovi, tudíž je to pro něj jako zrcadlo. Jedinou výjimkou je tedy výběr obětí. „A nakonec ti možná prozradím, která z tvejch teorií byla ta správná."

„Notak jo," svolila jsem nakonec a pobaveně protočila oči. Dělám to především pro solidní známku z literatury.

„Takže první jméno - Peter Weston."

„Ten cvaklej vyšetřovatel, kterýho povýšili na seržanta za dopadení Wolfea?" zeptala jsem se pro ujištění a Gill souhlasně přikývl.

Tak tohle bylo snadný jako facka. Nejspíš proto, že to taky byl jeden z těch úplně nejstandardnějších motivů pro vraždu.

„Jednoduchý. Weston ty tři ženský zabil proto, aby dostal Hamishe do vězení, a získal tak povýšení. Možná si ještě myslel, že jako bonus dostane zpátky svoji bývalou ženu, jež měla během manželství poměr s jeho šéfem."

„To nebylo vůbec špatný," uznal a hned mi sdělil další jméno, které překvapivě znělo: „Hamish Wolfe."

„Cože?" vyhrkla jsem zaskočeně. „Neříkal jsi náhodou, že právě ten je nevinnej?"

„To sice jo, ale...co když nakonec přece jen nebude? Nebo aspoň ne tím způsobem, jak si všichni myslí?" nadhodil potměšile Gill.

Na tohle jsem měla ještě jednodušší odpověď. „Byl to jen obyčejnej magor s úchylkou na tlustý ženský." Prostě jen další, už od narození psychicky narušený individuum, takže i vcelku chápu, proč je to Gillova nejoblíbenější postava, očividně.

„No, dle všeho by nebylo úplně fér vyčítat ti, že se pleteš, když jsi to nedočetla ani do poloviny, ale fajn. Poslední jméno tedy zní - Maggie Roseová."

„Co? Maggie Roseová? Ta právnička?" zopakovala jsem pro ujištění, a taky se mi ho od Gilla neverbálně dostalo.

Musím přiznat, že v jejím případě mě nenapadal žádný, smysluplný motiv. „Možná brala úplatky a pak to někdo zjistil a ona je musela zabít, aby tak nepřišla o svou veleúspěšnou kariéru?" uvažovala jsem v duchu. „I když nedává moc logiku, že by to zjistily tři náhodný ženský, se kterýma se ani osobně neznala."

Pokrčila jsem váhavě rameny. „Nebyla by nějaká malá nápověda?"

„Co mám s tebou dělat," povzdechl si Gill. „Nápověda zní: To ona je ten vrah."

Šokovaně jsem vytřeštila oči. „Cože? To ona dostala Hamishe do lochu?" Já měla za to, že to nakonec bude přeci jen on. Tak teď už opravdu nechápu, proč si Gill tuhle knížku bere tak „osobně".

Krátce přikývl na potvrzení, a já v tu chvíli tak byla ještě víc zmatená. I když...jistým způsobem by to možná přeci jen dávalo smysl, kdybychom připustili možnost, že se Maggie s Hamishem znala už dřív - možná s ním i něco měla - a pravděpodobně se nerozešli v dobrým.

„Takže dejme, například, tomu, že šlo o pomstu," začala jsem, načež Gillův pohled zbystřil o něco víc, než při těch minulých teoriích. „Maggie s ním ve svých nejlepších letech chodila, on ji pak odkopl kvůli někomu jinýmu, ona se s tím nikdy nevyrovnala, a tak tedy několik let zosnovala plán na pomstu za její náhradu. Zabila tedy tři nevinný pozdní dvacítky - což byl nejspíš právě ten věk, ve kterým jí dal košem -, a dostala tak svýho ex na doživotí do vězení za trojnásobnou vraždu. To by šlo, ne?"

Popravdě, jestli jsem to tipla správně a Maggie byla jen další zhrzená přítelkyně, tak potom je skutečně mimo moje chápání, proč zrovna Gill na téhle bichli lpí stejně tak silně jako Murrová.

Co je na ní, probůh, tak zajímavýho? Vždyť jestli je to tak, jak si myslím, tak v branži tohohle žánru se jedná už o hodně ohranou písničku.

„Svým způsobem...máš vlastně pravdu. Jejím motivem ve finále byla...pomsta," potvrdil Gill a já v tu chvíli nechápala skoro už vůbec nic.

Zhrzená přítelkyně? Opravdu? Se vší úctou, neujíždějí na těhlech typech cvoků takový třináctiletý královny dramatu toužící po veškeré pozornosti Instagramu nebo svým životem znuděný ženský po přechodu?

Dokázala bych bez nějakého většího problému pochopit, kdyby tím vrahem doopravdy byl Hamish Wolfe a samozřejmě měl mnou zmiňovaný motiv, ale tohle?

Vím, že Gill je, zatraceně mírně řečeno, naprostej cvok, ovšem tohle dalo slovu šílenství ještě hlubší význam.

„Upřímně, Gille, zrovna do tebe bych nikdy neřekla, že se budeš vyžívat v něčem takovým," přiznala jsem a pokusila se ubránit přezíravému úsměšku.

Já vím, že to není ani tak moc vtipný, jako spíš divný, ale i tak mi to zrovna v jeho případě přišlo dost...nečekaný, dá-li se to takhle definovat.

     Osmnáctiletej vrah vyžívající se ve fiktivních zhrzenejch bejvalkách?

To zní tak absurdně a divně, až je to možná přeci jen komický.

„V čem jako?" nechápal.

„No, že někomu, jako seš ty, se bude líbit taková, troufám si říct, že klišoidní knížka." Mírně řečeno. Obecně mám radši filmy, ovšem myslím, že detektivních románů už jsem viděla dostatečné množství na to, abych mohla soudit, co je originální a co pouze politování hodné klišé. A Daisy In Chains evidentně patří právě do té druhé skupiny.

Zjevně bych Gilla potěšila, kdybych mu řekla, že zrovna jeho motiv, čili čirá nuda a šílenství, patří k těm podstatně vzácnějším. Ale i tak si to raději nechám pro sebe. Nepotřebuju ho obdarovat subvencí tohoto odvětví jeho ega.

„Klišoidní?" Zdá se, že Gilla moje zhodnocení trochu překvapilo.

Stvrzujícně jsem přikývla. „Jo," potvrdila jsem jistě. „Evidentně bys to do mě pro změnu neřekl zase ty - což pochybuju, ale za život jsem viděla už dost podobnejch filmů či seriálů, takže můžu s chladnou hlavou říct, že pomsta zhrzenejch bejvalek je jedno z největších klišé, jež můžou ve světě psychologickejch thrillerů existovat.
A podle nejnovějších statistik taky jeden z nejčastějších motivů pro vraždu," dodala jsem a dopila několik posledních loků svého hořkosladkého, mandarinkového koktejlu.

„Takže šance, že si to přeci jen někdy přečteš, se rovná nule, co?"

„Přesně tak," potvrdila jsem rozhodně.

Gill se s „lítostivým" úsměvem zvedl ze židle a pronesl: „Škoda, prcku, možná bys pak dokázala pochopit, proč je zrovna tahle knížka něčím výjimečná."

Jo, maximálně tak v tom, že posunula mé mínění o jeho šílenosti na ještě vyšší level.

Pochybovačně jsem se ušklíbla. „To těžko," namítla jsem rozhodně a vstala od stolu. Na rozdíl od něj jsem měla tu úroveň po sobě zasunout židli. „Já chápu všechno - všechno, co chápat potřebuju, a nehodlám svoji hlavu zatěžovat zbytečnostma." Jistě jsem se pousmála a zamířila k východu z terasy.

„Už jsem ti to říkal jednou, Violet - s tímhle přístupem se dřív, nebo pozdějc opravdu nehezky spálíš, a ty popáleniny budou mnohonásobně bolestivější než jedno překousnutí životních zásad," prohlásil potměšile Gill a já se k němu překvapeně otočila.

Zaskočení v mé tváři ovšem během vteřiny pominulo, načež se mé rty opětovně rozepjaly do přesvědčeného úsměvu. „Já oheň ráda," opáčila jsem s jistou grimasou ve tváři. Tenhle divný směr, kterým se náš rozhovor nečekaně ubral, ve mně probouzel znepokojení a zároveň i ironické pobavení.

Já znám samu sebe nejlíp. Vím, jaký přístup mi může značně uškodit a jaký mi naopak zachrání krk. To, co tady tvrdí, je doopravdy naprosto absurdní.

Gill mi na to překvapivě nic neřekl, jen se spokojeně usmál, jako by si onen můj výrok dal dohromady s nějakou líbivou myšlenkou či vzpomínkou. „To je jen dobře, moje milá," ujistil mě a s potměšilým úsměvem se vydal k východu z terasy, přičemž jsem ho mlčky následovala.

Pro své vlastní dobro jsem ono jeho ujištění raději urychleně pustila z hlavy. Nepřiznala jsem si to, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem tak učinila ze strachu, co tím vlastně myslel.