Skrz nezatažená okna do hotelového pokoje proniklo několik ohnivě žluto-oranžových paprsků zrovna vycházejícího slunce, jež mě nepříjemně zaštípaly ve tváři. Zmateně jsem zamžikala přímo do středu světla, jež osvětlovalo takřka celý prostor místnosti. Musela jsem zavřít oči, jelikož jsem si připadala, jako by mě do nich prudce bodla špička nažhavené jehly.

    Chtěla jsem se natáhnout pro hodinky, jež jsem si chvíli před Gillovým příchodem stihla odložit na svůj noční stolek, abych tak zjistila, kolik je hodin, ovšem něco mi bránilo se posunout byť jen o jeden jediný centimetr. A podle silného sevření, jež jsem pocítila kolem pasu, mi hned došlo co, nebo spíš kdo...

    Co?! Jak?! Kdy?! Mé naprosté zmatení se v tuto chvíli nedalo popsat žádnými smysluplnými slovy.

    Rázem mě kompletně polil studený pot a můj žaludek se opětovně ocitl v onom trýznivém psychickém svěráku. Se zcela zatajeným dechem a značným šokem jsem se pomalu otočila ke Gillovi, jenž mě levou rukou objímal kolem pasu a hlavu měl položenou na matraci těsně vedle mého odkrytého ramene. Spal, a evidentně pěkně tvrdě, což byl jediný klad téhle šílené situace, do které ani nevím, jak jsem se vlastně dostala. Pokud si vzpomínám dobře, tak i přes události minulé noci - na které bych nejraději zapomněla -, jsme oba usínali na svých polovinách postele.

    „Že by se na mě jen převalil ve spánku?" uvažovala jsem v duchu. I když teď byly na místě úvahy o podstatně důležitějších věcech.

    Pokusila jsem se zhluboka nadechnout, v čemž mi však Gillův stisk podstatně bránil.

    Zkusila jsem se tedy alespoň vytáhnout do sedu, což se mi částečně povedlo, a Gillova ruka se mi tak svezla na bok. Jeho sevření však nijak výrazně nepolevilo.

    „To jsem zatraceně nějakej plyšák, nebo co?" vzdychla jsem, když si mě při dalším pokusu o vyproštění se přitáhl ještě blíž k sobě.

    Znovu jsem se zkusila vytáhnout do sedu, a konečně se tak dostat z Gillova spánkového sevření, neúspěšně. Ne, takhle to nepůjde.    

    Změnila jsem strategii, lehce mu strčila do ramene a k mému údivu ho hned na první pokus převalila na záda. Gill se naštěstí neprobudil.

    Sice jsem si přišla jako zbabělec, ale v tuto chvíli jsem skutečně neměla na to, abych se mu podívala do očí. Do olivínově zelených očí, jež mě v noci probodávaly jako čerstvě naostřená dýka.

    Při té vzpomínce ve mně hrklo a já co nejrychleji vstala z postele. Nechtěla jsem riskovat, že se Gill vrátí zpět do svojí předešlé polohy, a já tak znovu budu muset riskovat, že ho přeci jen probudím.

    Po všem, co se včera v noci odehrálo, by ranní konfrontace s Gillem byla vážně to poslední, co by mé, značně pošramocené nervy unesly.

    Sotva jsem stačila vykročit směrem ke koupelně, když se Gill přetočil zpět na břicho a rukou se zachytil o pravou bočnici, přičemž ze spánku zamumlal cosi nesrozumitelného. Pro své vlastní dobro jsem si raději ani netroufla přemýšlet nad tím, co to mělo být.

    Rozepnula jsem zip od zadní kapsy a vyndala z batohu kouřově šedý top a černé džínové šortky. Tracey se můj punkový styl nikdy nezamlouval, neboť neobsahoval ani jediný kus její nejoblíbenější barvy. I když...ona sama si byla schopna vzít růžovou naprosto, ale opravdu naprosto ke všemu. Pohřební šaty překvapivě nevyjímaje.

    Spolu se svým dnešním outfitem a sprchovým gelem v náruči jsem zalezla do koupelny a zavřela za sebou posuvné dveře.

    Koupelna byla přibližně stejně velká a svým způsobem i stejně zařízená jako ta z minulého hotelu. Jedinou výjimkou tedy byly krvavě rudé kachličky na stěnách i na podlaze.

    Všechny přinesené věci jsem odložila na poličku, sundala ze sebe i to málo, co jsem na sobě ještě měla, a vlezla do sprchového koutu, který byl celkem podobný tomu, jenž máme doma.

    Bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem otočila kohoutkem s modrým značením. Z kruhové sprchové hlavice mi do obličeje okamžitě vystříkla téměř až ledová voda.

     Nejspíš jsem to s tou nízkostí teploty trochu přehnala, ovšem momentálně jsem potřebovala přemýšlet se zcela otevřenou myslí, což jsem v teplé vodě dokázala opravdu jen málokdy. Navíc...v téhle chvíli bylo teplo to poslední, co jsem potřebovala cítit. Potřebovala jsem cítit mráz, který by dokázal schladit ono palčivé horko v mých tvářích a hrudi, a navrátil mi tak potřebné zbytky zdravého rozumu.

    Upřímně nevím, co mám v téhle situaci dělat. Co mám dělat potom, co jsem se nechala bezmyšlenkovitě přimět k - bohužel úspěšnému - vykonání prvního kroku k porušení mého třetího nejdůležitějšího předsevzetí?

    Tohle uvědomění si skutečnosti - zatraceně kruté a zejména morálně trýznivé skutečnosti - pouze podpořilo moji značnou frustraci ze svého vlastního jednání. S dlouhým výdechem jsem se čelem opřela o skleněnou stěnu sprchového koutu a zavřela oči, zatímco na celou moji maličkost dopadaly kapky studené vody.

    „Užívám si doslova každou vteřinu, kdy od tebe dostávám nějakou reakci - jakoukoliv." Gillova tehdejší slova mi zněla v hlavě pořád dokola.

    Nedokázala jsem přesně popsat ten nelibý pocit, který jsem přitom cítila. Byla to jakási kombinace znepokojení a žalu. Žalu, jenž jsem svým způsobem cítila už včera, když překročil práh mého pokoje a mně došlo, co ho k tomu vůbec přivedlo.

    Nechtěla jsem si to ale přiznat, aspoň tedy ne v tom zpodstatnělém znění, neboť něco takového je naprosto bizarní, směšné, politování hodné, bláhové a především nesplnitelné.

    Nechtěla jsem si přiznat, že mě svým způsobem mrzí, že ten včerejší přístup k mojí maličkosti, to, jak přijatelně se Gill choval, byla jen dočasná záležitost.

    Ještě včera jsem tuhle „touhu" ani nedokázala konkretizovat, a teď se jen můžu lítostivě smát tomu, jak absurdní přání mám. Jak iracionální a bláhové věci si to - nyní již vědomě - svým způsobem přeju.

    Ovšem v tuto chvíli by měla být mou primární starostí jiná věc, jež však s mojí pošetilou touhou po pokračování Gillova přijatelného chování vůči mě úzce souvisí.

    Pro jistotu a podporu svého vědomí reality jsem se pokusila si ještě jednou vybavit ona Gillova zásadní slova.

    „Užívám si doslova každou vteřinu, kdy od tebe dostávám nějakou reakci - jakoukoliv."

    Přesně takhle zní realita. Sice nelibá, ale za to zatraceně podstatná realita. Onen faktor, dle kterého můžu tuhle situaci nasměrovat nějakou nezničující cestou. A já už tuším, jak to udělat.

    To hlavní, o co Gillovi v souvislosti se mnou a touhle hrou jde, jsou moje reakce - kladné i záporné, jež dle všeho představují onen primární zdroj jeho kýženého zabavení se v běžném životě. On těží naprosto ze všeho, čeho se mu prostřednictvím jeho herních postupů ode mě dostane. Jak sám řekl, užívá si každou vteřinu jak mého vzteku, tak i mých nemalých rozpaků. A přesně to si od téhle hry s jedním jediným pravidlem také slibuje.

    Čeká, že se mu po událostech včerejší noci ode mě dostane kýžené reakce. Že na něj budu hystericky ječet, ať už se mě nikdy v životě nedotýká, nebo se mu nebudu schopna studem podívat do očí. Nejspíš oboje dohromady. Čeká, že se mu ode mě dostane patřičné reakce, jejímž temperamentním projevem se bude moct patřičně pobavit.

    Jenže to se plete. Vztek i rozpaky jsou skutečně to poslední, čeho se ode mě Gillovi dostane.

    V této chvíli není na místě dorovnat ono skóre, nýbrž se postarat o to, aby se už z Gillovy strany nikdy nezvýšilo, a to s pomocí vlastní protihry. Protihry, jež spočívá v dopřání Gillovi jeho nesporné výhry, ovšem v takové formě, kterou jistojistě neočekává.

    Evidentně předpokládá, že až se naše oči poprvé od daného okamžiku střetnou, buď ho seřvu, nebo se budu vyhýbat jakémukoliv očnímu kontaktu. Ovšem...s čím jistojistě nepočítá, je kompletní - i když tedy jen zdánlivé - přejití všech událostí včerejší noci. To jediné, s čím Gill nepočítá, je předstírání, že se nic nestalo.

    Pokud budu dělat, jako že se nic nestalo, a Gillovi se tak nedostane jeho vytoužené reakce, tahle hra ho s největší pravděpodobností pomalu, ale jistě omrzí. Bude to nuda, žádný křik ani žádné rozpaky. Nedostane se mu žádné zábavné reakce, a tahle šachová partie tak začne pomalu ztrácet na svém předpokládaném efektu.

    Možná vyhrál bitvu, ale válka ještě zdaleka neskončila. Válka, ve které bojuju o přežití jednoho ze tří posledních dílů své lidskosti.

    Gill možná úspěšně zdolal druhý level téhle bizarní hry, když jsem ho - k překvapení sebe samotné - nechala, aby svými doteky a pohledem detailně prozkoumal většinu horní poloviny mého těla, ovšem tím tahle bezostyšná šachová partie ani zdaleka nekončí, bohužel. Evidentně proto to v noci tak nečekaně utnul.

    Jemu evidentně nejde jenom o pouhé pobavení se skrz mé rozpaky či vztek. V téhle hře je bohužel i něco víc, něco závažnějšího, a dle všeho to souvisí s tím, co jsem mu tehdy řekla v tom parku. Že jsem popřela, že mě zajímá, jaké by to bylo propadnout onomu „šílenství", respektive tedy, že ani krapet netoužím po překročení své předpředposlední hranice.

    Což mi v podstatě došlo už tenkrát. Už tehdy mi došlo, že vedlejším bonusem téhle hry je i uzdravení jeho narcistické ješitnosti, a to přesně tím způsobem, že mi osobně dokáže, jak směšně slabou vůli a smysl pro morálku vůbec mám - dle tedy jeho neobjektivního názoru.

    Svým způsobem se ale v tomhle neplete - bohužel, a já jsem si toho po včerejší noci vědoma třikrát tolik. Už jen to, že jsem - nečekaně rychle - podlehla oněm herním manévrům, o mé vůli svědčí, že je značně nedostatečná.

    Upřímně se mi svírá žaludek ze skutečnosti, že jsem v tu chvíli byla schopná a hlavně ochotná Gilla nechat, aby postoupil na druhou metu v pravém slova smyslu, i když technicky vzato jsme se nikdy nedostali ani na tu první - naštěstí! „Polibek" přes můj zápisník se řádně počítat nedá - taktéž naštěstí!

    Právě z tohoto důvodu bych měla být ráda, že onen druhý level neobsahoval podstatně víc aktivit hodných skutečné, druhé mety. Takhle jsem k porušení předpředposledního předsevzetí udělala jen první krok. První...a taky poslední.

    Můj vnitřní hlas měl pravdu, tohle bylo skutečně poprvé a naposledy. Nemůžu takhle riskovat, prostě nemůžu. To všechno, co mi Gillovy mrazivé doteky, pronikavé pohledy a především onen dychtivě skousnutý, spodní ret přinášejí, mi za to z morálního hlediska prostě nestojí. Nic z toho mi nestojí za to, abych přišla o jeden z posledních tří dílů své lidskosti. Zvlášť, když tohle všechno Gill nedělá, že bych se mu doopravdy líbila - což je na jednu stranu dobře -, nýbrž jen proto, aby mě pokořil.

    To vědomí překvapivě bolí, a to hodně zvláštním způsobem. Takovým, který není přirovnatelný k žádné fyzické bolesti. Je to jakýsi prapodivný tlak hluboko v hrudi, jenž jsem ale za celých sedmnáct let nikdy necítila. Jediné, co jsem kdy poznala, byla bolest fyzická, kterou jsem s postupem let cítila jen povrchově. Naučila jsem se ji vstřebat, nevnímat ji a hlavně kvůli ní nebulet. Už ani nevím, kolik let už to je, co jsem nebrečela kvůli žádnému fyzickému zranění. Nejspíš už hodně.

    S odhodlaným nádechem jsem se konečně přestala opírat čelem o skleněnou stěnu sprchového koutu.

    Možná je to bolestivé vědomí, ale pořád je to realita. Nesporná realita, které se musím za každou cenu držet, pokud chci dosáhnout samotného základu vlastní existence - přežití. Nesmím zapomínat, co je Gill zač, i když v mých očích se mu z nějakého nepochopitelného důvodu podařilo částečně zhumanizovat. Nesmím zapomínat na nic z toho, pokud netoužím skončit jako Karla Homolka, Mallory Knoxová či, nedejbože, Bonnie Parkerová. Osud ani jedné z nich opravdu není můj životní sen, ba právě naopak.

    Proto taky musím hrát podle pravidel své vlastní protihry. Všechno v souvislosti s Gillem teď musí působit v neutrálním duchu. Nuda je očividně jediný možný způsob, jak ho přimět tuhle hru pro její nezáživnost ukončit dřív, než se díky němu stačí zbortit těch posledních několik pilířů, jež - po včerejší noci už z posledních sil - podpírají mé předpředposlední předsevzetí.

    Natáhla jsem se pro lahev melounového gelu, již jsem si po vstupu do sprchy odložila na skleněnou polici uvnitř čtvercového prostoru, načež jsem si do dlaně nanesla značnou dávku obsahu oné plastové nádoby a následně si ji rozetřela po celém těle.

    Vůně vodního melounu působila se studenou sprchou až nečekaně svěže. V součtu mám naspáno jen něco kolem šesti hodin, s čímž přicházela i nepříjemná bolest hlavy způsobená nemalou únavou, ovšem kombinace ledového chladu a vůně melounu mě překvapivě dokázala z onoho nelibého opojení nedostatkem spánku dostatečně probrat. Dostatečně na to, abych dokázala myslet čistě racionálně, a plně se tak soustředila na východisko z téhle trýznivé situace.

    Vypnula jsem vodu a vyšla ven ze sprchy, načež jsem se natáhla po bílé hotelové osušce, jež byla přehozená přes jednu z příček nástěnného radiátoru, a pohotově se do ní zabalila.

    Svým způsobem jsem si díky oné sprše připadala jako po jakési částečné očistě. Částečné očistě od vykonání prvního kroku na cestě k implementaci podstaty Osmého smrtelného hříchu. Musím uznat, že z určitého aspektu je to poměrně výstižné pojmenování, aspoň tedy co se týče slova smrtelného. Pokud skutečně překročím onu předpředposlední hranici, třetina mé morální integrity se skonu jistojistě nevyhne.

    Když jsem si z vlasů vysušila poslední kapky vody, na černé plavky, jež jsem nechala přes noc uschnout na onom nástěnném radiátoru, jsem si oblékla onen šedivý top a džínové kraťasy.

    Bílý ručník jsem přehodila přes radiátor a s nepříjemně sevřeným žaludkem se otočila ke dveřím.

    „Je to jen hra," připomněla jsem si v duchu. „Hra, která tě ale může připravit o třetinu morální integrity," dodal můj vnitřní hlas ve snaze mě tak přimět k uvědomění si skutečné váhy téhle bizarní situace. Ne, že by mi tím nějak extra přidal na duševním klidu, ba naopak.

    Pokusila jsem se tyto, čím dál víc stresující, ale bohužel i relevantní myšlenky urychleně zahnat a nejistě položila ruku na dveře. Pořád jsem doufala v naději, že Gill ještě nebude vzhůru, a tak budu moci premiéru své naprosté duševní vyrovnanosti aspoň o pár minut oddálit.    

    „Gille...?" vykoukla jsem ze škvíry mezi dveřmi a červeně potapetovanou zdí a snažila se, aby se mi netřásl hlas.

    Žádná odpověď. Opatrně jsem vkročila do pokoje. „G-Gille?" Nic. Že by měl ještě půlnoc? Koneckonců, bude přibližně čtvrt na osm. To ani já o víkendech nevstávám.

    I když on zřejmě ano. Hned poté, co jsem vešla do pokoje, se mi naskytl pohled na zcela vylidněnou - a taky neustlanou - postel a nedovřené pokojové dveře se zapomenutým klíčem v zámku.

     Sice mě pochopitelně zajímalo, kam se Gill rozhodl vypařit zrovna v tuhle ranní hodinu, ovšem na druhou stranu jsem byla značně ráda, že se premiéra mé zdánlivé, psychické a emoční vyrovnanosti ještě nekoná. Několik přípravných minut navíc mi rozhodně neuškodí.

    Nádobku se sprchovým gelem jsem spolu se zbytky svého nočního úboru uklidila zpět do batohu a následně z něj vyndala mobil, kartáč na vlasy, rozčesávač a gumičku. První jsem vzala do ruky telefon a rozsvítila display, jehož hodiny ukazovaly přesně 6:27. Očividně jsem se vzbudila dřív, než jsem si myslela. Měla jsem za to, že musí být už alespoň čtvrt na osm.

    Ještě, než jsem do rukou vzala rozčesávací sprej a kapesní hřeben a začala si kartáčovat vlhké vlasy, vrátila jsem mobil zpět do batohu.

    „Opravdu bych se měla dát ostříhat," usoudila jsem, odložila kapesní hřeben zpět na komodu a z jednotlivých bočních pramínků si pomalu začala plést rybí cop. Tedy začala, spíš jsem se o to zase jednou pokusila.

    Jedna z mála výhod mých vlasů však bylo, že byly dostatečně dlouhé na to, aby se z nich daly dělat nějaké pokročilejší účesy, na jejichž vytváření jsem ovšem moc talentu nepobrala.

    Po čtvrtém neúspěšném pokusu jsem se to rozhodla vzdát a udělala si obyčejný culík. Sice v něm nevypadám nějak extra přitažlivě, ale myslím, že můj ulízlý účes bude nějaké vířivce nebo opalovacímu lehátku úplně jedno.

    „Rozpuštěný ti slušej víc, prcku," poznamenal Gill a mně šokem vypadl hřeben z ruky. Proč jsem ho sakra neslyšela přijít?

    Ovšem lepší otázka by byla, co mám na tu jeho poznámku odpovědět? Ať už to ale bude cokoliv, Gill díky tomu nesmí poznat, že jsem pořád ještě úplně „nevystřízlivěla" z toho všeho, co se mezi námi včera bohužel stalo.

    Ovšem abych k sobě byla upřímná, mám chuť si dát pár facek za to, jak pateticky se chovám. Z normálního pohledu se vlastně ani nic nestalo, respektive k ničemu významnýmu nedošlo, tak bych asi měla přestat dělat z komára velblouda. Jenže když se na to podívám z té morální perspektivy, připadám si, jako bych porušila jedno z deseti morálních přikázání, kdyby tedy opravdu existovaly. Bylo by pak značně snadnější zjistit a následně i vzít na vědomí, co je v bezprostředně každé situaci a bez jakýchkoliv výjimek absolutně nemorální, a tím pádem i nelidské. Gill sice tehdy před onou pizzerií pronesl něco ve smyslu, že amorální jsou pouze činy, jež nějak významně ubližují druhým, ovšem on to evidentně bral jen z toho obecného hlediska, přičemž zcela opomněl morální integritu, respektive skutky a jejich morální vážnost, kterých se dopouštíme za situace, kdy nás nikdo nevidí, a my se tak nemusíme obávat obvyklého rizika, že by se k našim skutkům mohli nachomýtnout i nějací nepohodlní svědci, kteří by měli tu možnost zhlédnout naše nemorální jednání. Což je výrazně podstatnější záležitost než morálka jako taková. Morální chování ve společnosti se dá předstírat či vynutit, zatímco morální integrita je nenucené zachování vlastní lidskosti - toho jediného, díky čemuž máte nesporné právo se nazývat člověkem -, i když tedy znamená vzdání se okusení onoho pokušivého ovoce, jehož konzumace by mi přinesla sice slastné, ovšem za to nemorální potěšení. A taky pokoření mé vlastní vůle.

     Navíc jsem ještě nepodotkla onen nesporný fakt, že skutečnost, že tohle „moudro" vyšlo z úst vraha, jenž - pouze pro zábavu - zabil patnáct nevinnejch lidí, je skutečně chorá ironie.

    Gill evidentně musel vynaložit hodně úsilí, aby se naučil předstírat aspoň základy morálního jednání a smýšlení. Ovšem v případě mě, osoby, která o něm ví prakticky vše - nebo alespoň tedy to nejpodstatnější, přičemž na tom zbytku už stejně nezáleží -, mu to je houby platný. Možná jsem se od něj nechala již párkrát nachytat, ovšem v tomhle mě nikdy neoklame. Připouštím, že během našeho vzájemného soužití jsem několik odvětví názoru na jeho osobu výrazně změnila, jelikož mi k tomu dal dostatečný důvod, ovšem s tímhle divadélkem o morálce si na mě vážně nepřijde. To dřív překročím všechny své morální hranice, než mi Gill dokáže, že jeho autonomní smysl pro morálku není jen laciná, manipulační fraška. Takže se vlastně nikdy nestane ani jedno.

    „Děkuju za informaci," odvětila jsem stroze bez jakéhokoliv náznaku citu v hlase a sebrala hřeben z podlahy. Snažila jsem se, aby to nevyznělo lhostejně, ale zároveň aby si nemyslel, že jsem si vzala jeho slova k srdci. Prostě tak nějak...neutrálně.

    Gill už naštěstí nepokračoval v rozvíjení diskuze o mém dnešním účesu a s nic nenaznačujícím úsměvem si otevřel plechovku oné pověstné limonády. Myslím, že právě tady je moje odpověď na otázku, kam se zničehonic rozhodl vypařit o půl sedmý ráno.

    Musím přiznat, že po tom včerejšku jsem měla z našeho následného setkání o dost větší strach, ale kupodivu to hraní celkový pohody není zas tak těžký, jak jsem ještě před pár minutami čekala.

    Netřese se mi hlas, mám odvahu se mu podívat do očí a překvapivě se ani neklepu jak ratlík. Zvláštní...popravdě až trochu moc.

    „Dneska výjimečně nebudou žádný lékařský poznámky?" povytáhl tázavě obočí a vyhodil již prázdnou plechovku do odpadkového koše vedle vchodu.

    „Ne," odvětila jsem. „Seš dospělej, dělej si se svým žaludkem, co jen chceš." Samozřejmě mi to jedno nebylo, ovšem vzhledem k situaci vážně není dvakrát na místě, abych o Gilla a jeho zdravotní stav projevila nějaké značné obavy. Nenahrálo by mi to moc do karet, i když podstatou mého plánu je ve finále dělat, že i po tom včerejšku se vůbec nic nezměnilo, což zahrnuje i mé časté výtky k jeho pití perlivých nápojů hned po ránu. Gill si s překvapeným úsměvem otevřel další plechovku limonády a posadil se na svou polovinu postele. Byla jsem vcelku ráda, že se během mého pobytu ve sprše převlékl ze šedivého trička a černých teplákových kraťasů do svého denního outfitu, který představovaly potrhané, tmavě modré džíny a černá flanelová košile s fialovým lemováním, a já tak naštěstí nemusela být vystavena další vlně rozpaků z pohledu na jeho tělo.

    „Kde máš tu knížku?" zeptal se Gill a odložil si své kofeinové pití na noční stolek.

    Překvapeně jsem nadzvedla obočí. „V batohu, ale na co ji chceš?"

    Gill se lítostivě usmál a znovu se natáhl pro plechovku své oblíbené limonády. „To už jsi zapomněla na naši čtvrtou dohodu?" Popravdě ano, jelikož jsem díky jedné určité osobě měla pár jiných a o dost důležitějších věcí na přemýšlení.

    „Tak napůl," vypravila jsem ze sebe a pokrčila omluvně rameny.

    Když jsem mu dala onu knihu do rukou, vytáhl z batohu propisku a kus papíru. Pravděpodobně vytrženého z nějakého bloku.

    „Na co to máš?" zeptala jsem se trochu nechápavě a pohledem ukázala na onen papír a tužku.

    „Přece na poznámky," informoval mě s překvapeným výrazem, načež začal listovat v knížce. „Tak se to totiž obvykle dělá."

    Gill očividně neví, že právě mluví s někým, kdo na tyhle věci celých sedm, vlastně už osm měsíců totálně dlabal a všechno kopíroval z internetu. Možná právě to byl ten důvod, proč podle toho taky vypadaly moje výsledný známky.

    „Díky za info," odvětila jsem neutrálně, dnes již podruhé.        

    Gill se posléze pustil do úvodní rekapitulace onoho domácího úkolu, zatímco já jsem s posledními jedenácti procenty baterky a sluchátky v uších přečkala oněch zbývajících sedmnáct minut do otevření hotelové restaurace. Něco k jídlu by po tom všem vážně bodlo. Těžko říct, jestli jen z důvodu prázdnoty, kterou jsem cítila v břiše.