Bleskově jsem se přetočila, popadla Gilla za pravou ruku a posadila se mu obkročmo do klína takovou rychlostí, že ani nestihl nijak zareagovat. To ale byla výhoda pro mě.

„Neblbni, Violet!" zakřičel a bolestivě zatnul zuby. „Zlomíš mi ruku, zatraceně!" A heleme se, kdo už se konečně naučil moje jméno. Že mu to teda trvalo. A nakonec to ani tolik nebolelo, doslova.

„Zkus to ještě jednou a příště to bude vaz," varovala jsem ho a kolenem silně zatlačila na jeho zkroucené zápěstí. Gill se mě pokusil ze sebe setřást a ohnal se po mně levou rukou, což se mu však nepovedlo, neboť jsem mu druhým kolenem - a pro jistotu i pravou rukou - znehybnila i ji.

„Netvrdils mi před chvílí náhodou, že se mnou nemáš žádný nekalý úmysly?" připomněla jsem mu s vítězným úsměvem a tlak na jeho zápěstí ještě zesílila. Nechtěla jsem mu nijak vážně ublížit, jelikož bych to ani nedokázala, ale popravdě jsem si tuhle výměnu rolí značně užívala. V tuhle chvíli jsem byla já ta nahoře, a to doslova.

„Řekl jsem jen možná, moje milá," připomenul mi zase on a pokusil se oběma rukama vykroutit z mého, kupodivu silného sevření. Neúspěšně, nečekaně. Gill mě popadl za zápěstí už tolikrát, že jsem tu jeho metodu nevymanitelnýho stisku už stihla - očividně docela obstojně - okoukat.

„Budeš na mně sedět ještě dlouho? Teda ne, že bych si stěžoval, ale ta ruka už mě zatraceně bolí!" zasténal a v opětovné snaze alespoň o něco zmírnit onu bolest v jeho pravém zápěstí znovu pevně zatnul zuby.

Zřejmě už bylo na čase se své převahy - i když tedy dosti nedobrovolně - vzdát. A to především z důvodu, že jsem si připadala, jako by celým mým tělem začínal pomalu proudit elektrický proud. Do tváří se mi podvědomě nahrnulo štiplavé horko.

Doufám, nebo spíš věřím, že zkroucený zápěstí bylo pro Gilla adekvátní osvětou, díky níž si konečně uvědomil, že ani se mnou se nevyplácí si zahrávat. I když...upřímně si tím moc jistá nejsem.

Beze slova jsem anulovala tlak v kolenou a stisk v pravé ruce, a nechala ho tak, aby si promnul „poraněné" zápěstí. Nechápala jsem, proč s tím tolik nadělal. Kdybych měla chuť a psychickou sílu na onu inkriminovanou noc vzpomínat, mile ráda bych mu připomněla, že oproti jeho - bohužel zdařilým - pokusům o moje uzemnění bylo zkroucené zápěstí naprosté nic. Navíc vzhledem k jeho fyzické převaze silně pochybuju, že to skutečně bolelo tak moc, jak předstíral.

„Ale varuju tě," procedila jsem a zpražila ho výhružným pohledem. „Ještě jednou se pokusíš o něco podobnýho -"

„A zlomíš mi vaz," dokončil moji větu a protočil pobaveně oči. Když si konečně přestal mnout pravé zápěstí, upřel na mě zkoumavý pohled a během vteřiny se mu na tváři rozepjal dychtivý a musím říct, že i celkem znepokojivý úsměv.

Teprve až teď mi došlo, proč se na mě takhle náruživě kouká. Seděla jsem mu obkročmo na klíně, téměř polonahá...a ještě „dobrovolně".

Mé tváře okamžitě zrudly. Chtěla jsem z něj okamžitě slézt, ale jeho ruce náhle spočinuly na mých, bohužel zcela odkrytých stehnech.

„Klidně takhle zůstaň, prcku," rozverně se zasmál a pomalu dlaněmi popojel až k černému lemu mých pyžamových kraťasů.

Jeho dotek mě v tu chvíli kompletně paralyzoval. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo si rozpačitě přitisknout ruce na hrudník.

„Byla by škoda toho nevyužít, nemyslíš, prcku?" Můj dech neustále zrychloval, když začal pomalu stoupat po mých - naštěstí - aspoň z části zahalených bocích, přičemž si zkoumavým pohledem prohlížel každičký centimetr mého těla.

Ono prapodivné, elektrické napětí se mým tělem rozproudilo ještě o něco intenzivněji. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem říct jediné slovo. Gillovy příjemně chladivé doteky překvapivě zcela ochromily celé mé tělo i mysl. A také značně podněcovaly k demolici oněch morálních pilířů, jež podpíraly veškeré zbytky mého zdravého rozumu.

S blaživým stenem jsem mírně zaklonila hlavu, když mi jemně přejel prsty po spodní hraně levého košíčku podprsenky.

Gill už dávno dobře věděl, že má nade mnou - především tedy po té fyzické stránce - viditelnou moc, ovšem já neměla nejmenší tušení, že až takovou, že mě dokáže ovládnout pouze jedním jediným dotekem.

„Nejspíš proto mu na hrot nože skočilo tolik holek," blesklo mi hlavou. Ovšem teď jsem nad tím nechtěla a svým způsobem vlastně ani nemohla přemýšlet. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byly chladivé a překvapivě něžné doteky bříšek jeho prstů, jimiž až mučivě pomalu obkresloval prakticky každičký centimetr krajky mé černé podprsenky, přičemž občas nepatrně zavadil o citlivou pokožku na mé hrudi.

Ke své relativní neradosti si ještě - a překvapivě docela živě - vzpomínám, jak jsem na tento jeho dotek reagovala úplně poprvé, i když se v ten moment jednalo jen o nechtěnou a pro mě dosti šokující nehodu. Ovšem v tuhle chvíli...bylo znechucení opravdu to poslední, co jsem při jeho dotecích cítila, i když moje stanovisko k němu by mělo v mnoha směrech zůstat pořád stejné, a tenhle bohužel nevyjímaje.

Nevím přesně, čím to je. Čím mě Gill donutil několik svých hledisek takto rapidně přehodnotit. Čím mě přiměl značně potlačit moji automatickou tendenci ho vidět jen jako zrůdnou kreaci čehosi nelidsky zvráceného, jež si za svoje psychopatické činy nezaslouží nic jiného než smrt, a pro kterou se výjimečně našlo jednorázové využití, a to překvapivě z její vlastní iniciativy.

Vím, že bych na ony jeho „sympatie" a ani na nic jiného pozitivního neměla brát sebemenší zřetel, ale to se při mé podvědomé touze po jeho „lidském" přístupu k mojí osobě snadněji řekne, než udělá. Svým způsobem prostě nedokážu odmítat to, co se aspoň z části nečekaně stalo realitou, i když jsem to považovala za naprosto nesplnitelné a zrovna v jeho případě i totálně absurdní.

Gillovy dlaně se posléze usadily na mých ramenou.

„Ah, zlato," znovu se zasmál a jeho stisk na mých ramenou znatelně zesílil, „ty mně vždycky dokážeš tak perfektně nahrát do karet." Nestačila jsem se z onoho mrazivého ochromení ani částečně vzpamatovat, než jsem se ocitla v úplně stejné pozici, jako byl před chvílí on.

„A právě proto tě taky mám tak rád," dodal a posadil se mi obkročmo do klína - stejně jako já před několika málo minutami jemu.

Už jen při prvním pocítění jeho váhy na svém drobném těle mi bylo jasné, že z tohohle se bez jeho dovolení nedostanu.

Chtěla jsem se opřít o lokty, ale Gill mě okamžitě popadl za obě zápěstí a sevřel mi je nad hlavou, přičemž se mé ruce zabořily do měkkého červeného saténu, jenž pod jeho vahou pohltil i většinu mého drobného těla, jímž se mi rozlila značná vlna nervozity, když mi došlo, že se mu mě opět podařilo dostat do jedné z jeho bravurních pastí.

„C-co chceš dělat?" vyhrkla jsem a napjatě sledovala každičký jeho pohyb.

Gill se ke mně pomalu naklonil, přičemž se mu na tváři nepřestával rozpínat potměšilý úsměv. „Uvidíš," šeptl mi tajemně do ucha, a já tak na krku ucítila jeho mentolově ledový dech.

Jeho pozornost náhle upoutala malá, černá saténová mašlička mezi košíčky mé krajkové podprsenky.

„Roztomilý," zasmál se a jemně ji sevřel mezi dvěma prsty volné ruky, v důsledku čehož se mi do obličeje nahrnulo další, palčivé horko, a já tak rychle odvrátila pohled na volánkové lemování jednoho z červených, saténových polštářů.

Když jeho prsty posléze opustily dekorační mašličku mezi vyztuženými košíčky, Gillův paralyzující dotek se přesunul k mé levé tváři. Čím dál méně jsem měla tušení, co má se mnou vlastně v plánu. Jestli doopravdy hodlá dojít až do konce. Ta představa ve mně sice probouzela značnou - a taky relevantně amorální - zvědavost, ovšem na druhou stranu i relativní - a svým způsobem i oprávněný - strach. Ovšem to stále nebylo nic v porovnání s náhlým uvědoměním si, že se jedná pouze o další level jeho ujeté hry, jejímž cílem je mě donutit překročit onu předpředposlední, morální hranici.

Ovšem při dalším jeho doteku se toto mé krátkometrážní prozření rozpustilo jako zmrzlina na přímém slunci. Gill mě pohladil po levé lícní kosti a se spokojeným úsměvem se ke mně naklonil. Můj dech se při jeho něžném doteku zklidnil, zavřela jsem uvolněně oči a položila mu tvář do dlaně.

„Tak vidíš," usmál se, ještě jednou mi jemně přejel palcem po lícní kosti a odtáhl se. „Nebylo to nakonec tak zlý, ne?"

Neodpověděla jsem. Jediné, na co jsem se zmohla, mu bylo rozpačitě hledět do těch jiskřivých, olivínových očí. I když Gill moji odpověď jistě moc dobře znal i beze slov.

Se spokojeným úsměvem mě ještě jednou - a bohužel i naposledy - pohladil po levé tváři a slezl ze mě.

Vytáhla jsem se do sedu, opřela se zády o přední čelo postele a přitáhla si kolena k sobě. I když jsem nechtěla, hluboko v sobě jsem věděla, že ona chvíle, kdy můj mozek přepne zpátky do normálu, s čímž přijde i vlna všemožných výčitek, se pomalu, ale jistě blíží.

Jak jsem se opírala zády o dřevěnou pelest postele, do kůže se mi nepříjemně zarýval onen rozepnutý háček mé černé podprsenky.

Mírně jsem si poposedla a pokusila se ho zachytit zpátky do kovového poutka. „Auvajs," sykla jsem a lehce zatnula zuby, když jsem si už asi potřetí onen háček bolestivě vrazila pod nehet.

Nikdy jsem si nedokázala obléct podprsenku tak, abych si ji nejdřív nemusela zapnout a až teprve pak ji otočit košíčky dopředu. Zrovna teď jsem to ale takhle dělat nechtěla, ne před Gillem.

Můj stud vůči němu po dnešku sice o něco málo klesl, ale ještě rozhodně ne natolik, abych si před ním sama od sebe dokázala sundat podprsenku.

„G-Gille?" oslovila jsem ho nejistě. Se zvědavým výrazem se ke mně otočil. „Zapneš mi to, prosím...?" požádala jsem ho stále trochu rozpačitě a natočila se k němu zády.

Bez jediného slova a se stále přetrvávajícím, potměšilým úsměvem si ke mně poposedl. Můj dech okamžitě o něco zrychlil, když jsem znovu na svém pravém rameni ucítila jeho ledový dotek.

Bylo zvláštní a popravdě i trochu děsivé, že i když to ve mně dokázalo vyvolat adrenalin a napětí, zároveň mě jeho dotek dokázal uvolnit a zklidnit můj přerývaný dech.

Gill mi přehodil rozpuštěné vlasy přes rameno, a já tak na krku ucítila i jeho stejně mrazivý, mentolový dech. I přes to, že jsem si připadala jako by se mě dotýkal kostkami ledu, mým tělem se díky tomu rozlévalo odzbrojivé horko.

Pocítěný chlad se ale nepřesunul na moje záda. Gill mi něžně přejel po pravé ruce od ramene až k loktu. Při jeho nečekaně dlouhém doteku mi po celé paži naskočila husí kůže. Jeho doteky postupně začínaly směřovat až k mému pravému zápěstí.

„Gille, co -" vyjekla jsem poněkud zaskočeně, jelikož pokud si vzpomínám dobře, žádala jsem ho, aby mi jen zapnul háček podprsenky. Ale na druhou stranu...nestěžuju si, ovšem i tak mám po jakémsi částečném „vystřízlivění" značný strach z toho, co bude následovat.

„Pšššt," přerušil mě a jeho doteky pomalu začaly stoupat zpátky na moje pravé rameno, „přece si to nechceš zkazit."

Měl pravdu, tenhle moment jsem si skutečně nechtěla kazit, i když mě děsilo riziko, kam až tohle všechno může zajít. Zároveň si také cestu na výsluní razilo vědomí skutečnosti, že celá tato fyzická náklonnost má jen jediný účel - porazit mě v jeho vlastní hře, a připravit mě tak o další díl mojí morální integrity. Ovšem i tak...jsem ho i přes vědomí tohoto destruktivního faktu nedokázala zastavit. Nedokázala jsem s ním bojovat...v tomhle směru očividně opravdu ne.

Můj dech začal znovu zrychlovat, když se svými táhlými doteky dostal na můj, téměř nahý hrudník, neboť ona krajková podprsenka opravdu zakrývala jen to nejnutnější.

Napjatě jsem si skousla spodní ret, zavřela oči a položila se mu temenem hlavy na rameno, když mi jemně přejel po horní hraně pravého košíčku a špičkou prstu letmo zajel i pod něj.

I když jsem neměla sebemenší šanci se díky Gillově paralýze otočit, uměla jsem si živě představit jeho spokojený úsměv. Spokojený nad jeho brilantním výkonem a prokázanou slabostí mojí vůle.

Ale...i když to byla pouze část hry, za cenu téhle horké elektřiny, jež mi teď díky jeho mrazivým dotekům probíjela naprosto celým tělem, mi to přeci jen stálo...v tuhle chvíli.

I když po úplném probrání se z této omamné blaženosti svůj názor téměř jistě přehodnotím. Na ten moment se vůbec netěším.

Gillovy doteky se skrz košíčkový spoj se saténovou mašličkou přemístily přes již prozkoumané břicho na moje z většinové části odhalené boky. Užívala jsem si doslova každou sekundu, kdy jsem na svém, téměř nahém těle cítila jeho ledové doteky.

Nejspíš proto, že jsem nikdy tenhle pocit ještě necítila, vzhledem k mojí...no, řekněme, že nemalé nezkušenosti v tomhle oboru.

„G-Gille..." rozčarovaně jsem vzdychla, když jeho dlaně po dotekové obhlídce horní části mého těla spočinuly zpět na mých ramenou.

„Tak co?" zeptal se a já opět ucítila jeho mentolový dech na odhalené, pravé straně krku. „Bála ses toho společnýho sdílení jednolůžkovýho pokoje celkem zbytečně, ne?"

Zjevně ano, ovšem na druhou stranu jsem nemohla tušit, co mě bude při dalším levelu jeho hry čekat. Představovala jsem si poněkud horší a ne zrovna příjemný věci, vzhledem k tomu...no, že lidi jako Gill mohou mít různé a ne zrovna typické, a tím pádem i příjemné preference.

I když se většina elektřiny už pomalu, ale jistě vytrácela, stále ještě jsem se nezmohla na odpověď.

Ovšem hned, co Gill dvěma prsty podebral ramínko mé černé podprsenky, jež mi následně sklouzlo do půlky pravé paže, napětí a elektřina se vrátily zpět, a to v dvakrát větší míře.

Můj dech se opět zrychlil a napětím - a částečně i strachem - se mi sevřel žaludek. Rázem mě polila horkost a mé tváře začaly nepopsatelně rudnout, když mi došlo, co asi bude následovat.

Styděla jsem se, ale zároveň jsem mu ani nijak nenaznačila, aby toho nechal. Možná byl můj stud právě to, co do tohohle koktejlu mrazivého blaha přimíchalo i několik nemalých kapek strachu.

Všechny svaly v těle se mi napjaly a já jen beze slova, s naprosto rudými tvářemi a prakticky bez dechu čekala, až se mi svezou dolů i košíčky podprsenky.

Ovšem ani po několika a pro mě neskutečně dlouhých vteřinách se tak nekonalo. Nejistě jsem se chystala otočit na Gilla, když vtom jsem na rameni ucítila lehké, ale za to nepříjemné štípnutí způsobené gumovým vláknem, kterým byla vyztužená obě elastanová ramínka.

Gill mi zahákl uvolněný háček zpět do kovového poutka a odtáhl se. Zcela zmatená jsem se na něj konečně otočila. V jeho bledé tváři, kterou matně osvětlovalo měsíční světlo, jsem ale nenašla to, co jsem čekala. Žádný triumfální úsměv. Žádná vítězoslavná jiskra, jež by se mu blýskala v olivínově zelených očích. Pouze něco, co jsem si s jeho osobou nedokázala dát do žádné, smysluplné souvislosti.

Kajícný šok? Že by?

Nevím, opravdu jeho výraz nedokážu popsat tak, aby to ve spojitosti s ním dávalo aspoň minimální smysl.

Jeho prázdný, ale zároveň čehosi mně naprosto neznámého a Gillovi naprosto netypického plný pohled mě probodával skrz na skrz jako ta nejostřejší dýka.

„G-Gille...co se -" šeptla jsem a natáhla k němu pomalu ruku. On ale okamžitě ucukl a uhnul svým „zlomeným" pohledem na stranu.

„Dobrou, Violet," odvětil znepokojivě stroze a lehl si zpátky na svou polovinu postele, načež se bez jakéhokoliv dalšího slova rychle otočil zády ke mně a přitáhl si peřinu až ke krku. Je opravdu nezvyk, že se naučil říkat mi výjimečně jménem, nicméně tohle je vážně ta poslední věc, která by mi teď měla vrtat hlavou.

Ještě jednou jsem natáhla ke Gillovi ruku, ovšem v polovině jsem si to radši rozmyslela. Přeci jen si stále pamatuju to nejzákladnější pravidlo, co se soužití s někým, jako je Gill, týče - vědět, kdy zavřít pusu. A jsem si jistá, že zrovna tohle byla ta chvíle.

A mně evidentně už nezbývalo nic jiného, než jít taky spát. Nebo si alespoň lehnout a modlit se za to, aby se mi to po událostech posledních dvaceti minut vůbec podařilo.

Stále zmatená z Gillovy konečné reakce jsem si k sobě přitiskla saténový polštář a myšlenkami se vrátila o necelou půlhodinu nazpět.

„Tak tohle bylo poprvý a naposledy!" rozkázal mi vteřinu na to můj vnitřní hlas, jenž jsem zase jednou neposlechla. „Nesmíš takhle riskovat. Nemůžeš riskovat to málo, co ti z morální integrity ještě zbylo!" Následky mého rozhodnutí mě už zjevně pomalu doháněly.

„Já vím, ale -"

„Je to sériovej vrah! Monstrum, který má na rukou krev patnácti lidí! A ty seš pro něj pořád jenom pitomá hračka -"

„Dost!" zakřičela jsem v duchu a se slzami na krajíčku si přitiskla k sobě onen saténový polštář ještě pevněji. „Bylo to poprvý a naposledy, slibuju."

Teď už mě výčitky mého počínání dohnaly úplně.