Ovšem stále více intenzivní, a tím pádem i pocitově znatelnější světlo měsíce nebyl ten jediný důvod, díky kterému se mi ani po několika desítkách minut nedařilo zamhouřit oči.

    V tom saténovém povlečení bylo hrozné teplo, a moje polyesterové pyžamo tomu ještě přidávalo. S každou další minutou jsem měla čím dál oprávněnější pocit, že se doslova upékám zaživa.

    Klimatizace evidentně nefunguje, otevření okna by nejspíš stejně moc nepomohlo a vybalení se z mého ochranného, saténového spacáku nepřipadá v úvahu ani přes skutečnost, že Gill už má evidentně dobrou čtvrthodinu půlnoc.

    Jenže tohle...se vážně nedá vydržet. Pomalu začínám soucítit se vší drůbeží, kterou jsem za svůj život spálila v troubě. A kdybych byla nějakej hinduistickej pánbíčkář, řekla bych, že tohle je karma.

    Skrz na skrz propocené tričko se mi začalo nepříjemně lepit na kůži. Nerada to připouštím, ale zřejmě je na čase si onen noční úbor vyměnit, nebo alespoň tedy jeho horní část. Kraťasy naštěstí ještě neprodělaly takovou ujmu, abych si je musela převléct.

    Opatrně jsem vstala z postele a tichým krokem přešla ke komodě u vchodu do koupelny.

    Pro ujištění, že Gill je skutečně a pořád v limbu, a já bych se tím pádem nemusela převlékat v koupelně, jsem se otočila směrem k posteli.

    Gill byl ke mně sice otočenej zády, ale soudě podle jeho poklidného - a taky vcelku roztomilého - oddechování bylo patrné, že se z říše svých morbidních snů ještě několik hodin nevrátí.

    Otočila jsem se zpět čelem ke komodě a ono červené, polyesterové tričko si následně přetáhla přes hlavu.

    Moje krajková podprsenka byla na tom ještě relativně dobře, ale i tak to chtělo sprchu. Dneska už jsem na to byla ale moc unavená, takže postačí antiperspirant, ovšem ráno mě to z hygienických důvodů přeci jen nemine.

    Rozepnula jsem zip od prostřední kapsy batohu a vyndala z ní stříkací lahvičku s antiperspirantem, kterým jsem si následně nastříkala téměř celou horní polovinu těla. Vrátila jsem zpět malou plastovou krytku a onen sprej uklidila zpět do svého jediného zavazadla. Chystala jsem se zapnout zip, když vtom k mým uším dolehlo sotva slyšitelné šustění saténu. „Ty seš na ty černý krajky nějak ujetá, ne?" zeptal se pobaveně Gill a já se bleskově otočila za sebe.

    Mé tváře okamžitě zrudly. Zděšeně jsem se zajíkla a praštila se loktem o roh komody - a zrovna do brňavky! I přes pulzující bolest jsem se druhou rukou snažila urychleně zakrýt svůj odhalený a bohužel Gillově dychtivému pohledu stále, byť už jen částečně přístupný hrudník.

    Jak to, že seš sakra vzhůru?! Tahle řečnická otázka mi lítala hlavou pořád dokola, ovšem nebyla jsem schopna ji vyslovit, stejně jako cokoliv jiného.

    Nesnesitelné brnění v mém levém loktu vůbec neustávalo, spíš naopak. S každou vteřinou mě to nutilo si ten naražený loket mnout víc a víc. Nakonec jsem to přeci jen nevydržela, následkem čehož se mi ono červené tričko svezlo od dekoltu až k nohám.

    Gill se mé a pro něj zřejmě dosti zábavné nehodě jen škodolibě zasmál. I když jsem se soustředila hlavně na brnivou bolest v levém loktu, nedokázala jsem si nevšimnout, jakým zkoumavým a především dychtivým pohledem mi přejíždí po celém polonahém těle.

    Brnění v loktu konečně trochu ustalo. Instinktivně jsem sebrala ze země svoje červené tričko a urychleně si s ním zakryla horní, takřka nahou polovinu těla.

    „Neciv na mě tak!" okřikla jsem ho a přitiskla si kus červeného polyesteru ještě víc k tělu.

    Gill se však jen pobaveně pousmál a jeho pohled se od mého, již zakrytého výstřihu naštěstí přemístil k mému, kompletně rudému obličeji. „Vždyť v plavkách jsem tě už viděl, takže to máš jedno," prohodil trochu nechápavě.

    Měla bych, ovšem kdyby toho z mého dekoltu a hlavně výstřihu nezakrývaly téměř třikrát víc, než tahle krajková podprsenka.

    „No...a to tam plánuješ takhle stát až do rána?" zeptal se s přetrvávajícím, šibalským pohledem a zvedl se do sedu.

    „Pokud na mě budeš takhle civět, tak beze všeho!" odsekla jsem a o půl kroku ustoupila, přičemž jsem zády narazila do komody.

    Gill nad mým „ultimátem" jen nevěřícně protočil oči. „A to si tady o půl jedný ráno zkoušíš svůj zítřejší outfit, nebo co?"

    „J-já, no..." Sotva jsem se díky svým neměřitelným rozpakům a studu zmohla na odpověď. „J-jen mi bylo vedro, t-tak jsem se chtěla převlíct do něčeho míň...umělýho." Mohlo mi dojít hned, že zrovna polyester nebude ta nejlepší volba.

    Gillův potměšilý úsměv se hned na to výrazně zvětšil. „Tak spi jen v tomhle, ne?" navrhl mi. „Když je ti teda takový vedro."

    Znovu jsem se zajíkla a mé tváře nabyly ještě sytějšího odstínu rudé, pokud to tedy vůbec šlo. „Na to rovnou zapomeň!" vyštěkla jsem rozhodně. Spát s ním v jedný posteli a jen v podprsence? On se vážně musel totálně, ale totálně zbláznit. A to jsem si bláhově myslela, že už to víc ani nejde, ale zřejmě jsem se spletla. Tohle je teprve čirý šílenství.

    „A proč by ne?" Gill pokrčil nechápavě rameny.

    Proč by ne? Právě jsem přehodnotila svůj žebříček nejřečničtějších otázek na světě.

    „Já ti nic neudělám," slíbil mi, i když se mi vzhledem k tomu, jak mi ještě před několika vteřinami dychtivě klouzal pohledem po těle, nechtělo vůbec věřit, že to myslí vážně. Ale na druhou stranu by to bylo lepší, než se tady dobrovolně zapékat v polyesteru. O dost...lepší.

    „Možná," dodal s potměšilým úšklebkem a já svoje úvahy okamžitě přehodnotila. Ne, do tohohle nejdu! S Gillem rozhodně ne!

    „Notak, prcku, dělám si srandu," zakroutil nechápavě hlavou. Nerada to přiznávám, ale tohle znělo vážně přesvědčivě. Ale stejně...

    „Neboj se, prosím tě," Gill mi pohledem naznačil, abych přešla k posteli. „Tvoje maličkost zůstane stejně svatá, jako byla doteď."

    „Tak se alespoň otoč," nařídila jsem mu, i když to díky mému, stále rozpačitému a nervóznímu tónu hlasu spíš vyznělo jako ta nejzoufalejší prosba.

    Gill pobaveně protočil oči, ovšem mému požadavku překvapivě bez jakéhokoliv většího odporu vyhověl, kupodivu. Lehl si zpět na svůj saténový polštář a otočil se zády ke mně, respektive zády k mé polovině postele.

    „Děláš chybu, velkou chybu!" varoval mě úpěnlivě můj vnitřní hlas. „Obrovskou chybu! Vymkne se ti to z rukou!"

    „Já vím," odvětila jsem v duchu. „A ne, nevymkne se mi to." Ne, když Gillovi a těm jeho herním manévrům nepodlehnu, a přesně to mám taky v plánu - nepodlehnout jeho brilantním herním manévrům, jež jsou pro mě čím dál silnějším soupeřem. Ale to ještě neznamená, že Gill tuto svoji hru skutečně dotáhne až do konce.

    Červené polyesterové tričko jsem provizorně složila a položila ho na dřevěnou komodu vedle batohu.

    Se stále ještě rozdrásanými nervy a nepopsatelně sevřeným žaludkem jsem se posadila na svoji polovinu postele.

    Proč to, proboha, vůbec dělám? Vždyť si tak akorát pod sebou podřezávám větev a až se zlomí i ta poslední tříska, už nebude cesty zpátky.

    Ale...možná v hloubi duše svým způsobem chci, aby se ta větev pode mnou aspoň trochu nalomila. A to i přes všechny následné, mučivé vzpomínky, neschopnost se na sebe samu podívat do zrcadla a zejména přes nikdy nekončící výčitky, jež by se dřív, či později stoprocentně dostavily.

    Pomalu už na mě znovu začínalo doléhat vypětí celého, v tento moment už vlastně včerejšího dne a opět se mi začínaly klížit víčka. Saténovou přikrývku jsem si protentokrát přitáhla jen mírně nad pas, takže většina mé horní poloviny těla zůstala odkrytá.

     Já vím, že zatraceně „riskuju", ale nechci si díky tomu svému „spacáku" propotit i zbytek oblečení, jenž mám ještě na sobě. Příště by to už nemuselo skončit takhle „relativně dobře".

    Koneckonců...Gill je taky...no, řekněme, že málo kterej kluk by takový šance nevyužil. Zvlášť, když přesně to je taky zjevně cíl celý týhle hry.

    Už čtyřikrát jsem se koutkem oka ujistila, jestli Gill pořád spí čelem ode mě. Naštěstí ano a podle jeho klidného oddechování se už očividně vrátil do své říše morbidních snů.

    Vzhledem k ranním hodinám by možná nebylo na škodu, abych pro dobro své, značně rozdrásané maličkosti udělala to samé.

    Pomalu jsem již usínala, když vtom jsem na zádech ucítila chladný dotek bříšek prstů a vteřinu na to uslyšela slabé cvaknutí jednoho z háčků své černé podprsenky.