„Prosím?" vyjekla jsem zaskočeně. „Jak to sakra myslíš, komplikace v pokojovým systému?!" Vážně bych ráda věděla důvod toho, proč se Gill chystá - a samozřejmě bez dovolení - zrovna v tuhle hodinu nakvartýrovat do mýho pokoje.

Gill se jen s pobaveným úsměvem posadil na údajně svoji polovinu postele a k jednomu z nočních stolků si odložil svůj černý batoh. „Možná tě to překvapí, prcku, ale tenhle hotel je součást turistický atrakce, tudíž počet pokojů v něm je značně omezenej."

Samozřejmě, že mi bylo už od příjezdu jasný, že tenhle hotel opravdu nebude žádnej Mandalay Bay, ovšem to nic nemění na nesporné skutečnosti, že pro Gilla se tady jeden pokoj už dávno našel, a tak by mě zajímalo, co v tuhle noční hodinu pohledává v tom mým.

„To už mi taky došlo," zkřížila jsem ruce na prsou, „nicméně, to ani zdaleka nic nemění na faktu, že ty jsi svoje klíče - a s nima samozřejmě i pokoj - už dávno dostal!"

Gill nic neříkal a jen nechápavě nadzvedl obočí, jako by snad nevěděl, jak to s tím vlastně souvisí, i když mu to muselo bejt naprosto jasné, stejně jako zástup dalších věcí.

„Takže by mě zajímalo, proč vlastně nespíš v něm a nemáš už dávno půlnoc," dopověděla jsem. Teď už mu snad dojde, jaké propojení spolu tyto dvě věci mají. A já tak snad už konečně zjistím, proč se hodlá zabydlet v mým pokoji.

I když jeden důvod by se bohužel přeci jen nejspíš našel. Důvod, ze kterého dělal drtivou většinu svých - libých i nelibých - skutků. Hluboko v sobě jsem cítila něco, jež bylo svým způsobem vzdáleně příbuzné žalu, což bylo neobvyklé a hlavně nelibě zarážející. Ovšem i přes tenhle roztodivný pocit „lítosti" jsem zůstávala stát nohama na zemi a neodpoutávala se od reality. Od reality, ve které se mu očividně konečně naskytla kýžená příležitost pro navýšení herního skóre.

Gill si rozpačitě prohrábl vlasy, přičemž mu pár neposedných pramínků spadlo do čela. „No, víš, právě s tím souvisí ta jedna malá...malinká komplikace v systému rozdělování pokojů."

„A to jako jaká?" zeptala jsem se podezřívavě. Vím, že bych vůči němu už neměla být tolik skeptická, ovšem taky musím brát v úvahu holý a zcela nevyvratitelný fakt, že Gill je pro svou zábavu schopnej naprosto čehokoliv, a to včetně přesvědčivých lží a ne zrovna malých a nevinných podvodů. Ale už jen pro svoje vlastní dobro doufám, že alespoň v tomhle případě je v tom nevinně, i když o tom mám nemalou tendenci pochybovat.

„No...věc se má tak, že na recepci měli jistý problémy ohledně ubytování. Zkrátka, propadla jedna rezervace, a protože v tomhle hotelu už byly pro dnešní noc všechny pokoje obsazený, tak..."

Netrpělivě a zároveň zvědavě jsem nadzvedla obočí. „Tak teda co?"

„Prostě jsem jim - samozřejmě jako gentleman - nabídnul ten svůj s tím, že se teda pro dnešek vyspím v kamarádově pokoji," vysvětlil mi, jako by se jednalo o nějakou, naprosto nepodstatnou maličkost. „De facto jsem udělal další dobrej skutek."

„Dobrej skutek?" zasmála jsem se ironicky v duchu. Lepší pojmenování pro záminku dalšího kola tý svý ujetý hry by tam vážně neměl?

Už jen ze svých bohatých a především tedy osobních zkušeností až moc dobře vím, že každý z těhlech Gillových dobrých skutků má nějakej vedlejší účel. Většinou šanci na další užití si zábavy, což podle všeho není výjimka ani v tomhle případě, bohužel.

„Jasně, a jen tak náhodou jsi zapomněl zmínit, že ten tvůj kamarád je holka, co?" Dala jsem si záležet, aby to celé - především tedy slovo náhodou - znělo obzvlášť ironicky.

„Popravdě se mě na to ta ženská na recepci ani neptala a pokud jde o Mayera...to už jsem bohužel musel tu pravdu lehce přibarvit a nakecat mu, že dneska budu spát u Donaldsona." Gill s vítězným úšklebkem zkřížil ruce na prsou.

Divím se, že mě to už ani trochu nepřekvapuje. A mělo by taky vůbec? Ne, jasně, že ne. Vždyť jsem se snad už dostatečně poučila o tom, že z většiny je to pořád jen hra a všechny ty dobré skutky - až tedy na jednu výjimku - Gill udělal a stále dělá jen pro svoji ujetou zábavu.

Zábavu, ve který mu ale já pomáhat nehodlám. Ne v téhle míře a ne touhle cestou.

„Tvůj dobrej skutek je sice dosti chválihodnej, ovšem to nic nemění na tom, že dneska si budeš muset najít noční ubytování někde jinde," oznámila jsem mu rozhodně.

Neříkám, že po tom, co se mi k mojí značné nelibosti nasáčkoval do pokoje v průběhu olympiády, bych nebyla schopna zatnout zuby a ty dvě necelé noci s ním tady prostě nějak vydržet. Hlavním a vlastně i jediným problémem je ta jedna jediná postel.

Gill se mému oznámení nevěřícně uchechtl. „Seš si jistá, prcku?"

S ledově vážným výrazem jsem rozhodně přikývla.

„Tak to zase zklamu já tebe, jelikož já se odsud ani nehnu, moje milá," oznámil mi. „Navíc, jednu noc jsi se mnou v hotelovým pokoji už přežila, ne?"

Led v mé tváři roztál a ona sebejistota mě pomalu, ale jistě opustila. „To je pravda, ale -" Pochybuju, že zrovna on je tak hloupej, aby mu už při vstupu do pokoje nedošlo, v čem se to dneska tak znatelně liší.

„Potom teda nevidím jedinej důvod, proč to prostě nepřežiješ znovu," přerušil mě a pokrčil prostě rameny. Ale já ano, a to dost zřetelně.

„Jenže já jo," zkřížila jsem rozhodně ruce na prsou, „takže buď, prosím, tý lásky a jdi zase o pokoj dál."

Vím, že vypakovat ho odsud nebude zrovna snadný a pravděpodobně to s jeho náladou trochu, trochu dost zamává, jenže se nedá nic dělat. Porušení svého dalšího předsevzetí opravdu riskovat nehodlám.

Gill si nad mým nařízením jenom vyčerpaně povzdechl. „S tebou je to vážně za dobrotu na žebrotu," prohlásil nečekaně.

Prosím? „Jak to myslíš?" povytáhla jsem nechápavě obočí.

„Člověk se v tomhle proklatým městě snaží dělat dobrý skutky, jenže místo uznání se mu dostane vyhoštění na temnou a mrazivou, hotelovou chodbu," podotkl ublíženě, zklamaně a dotčeně.

Takže opětovná taktika černý svědomí, jo? Smůla jen, že stejně jako na něj, tohle ubohý hraní na city na mě nefunguje.

„Prosím tě," ušklíbla jsem se, „a víc ironický pojmenování bys tam vážně neměl, Fialko?"

„Pojmenování pro co?" nechápavě se uchechtl.

Ach, ty seš tak dobrej, nebo vlastně spíš špatnej herec.

„Ty až moc dobře víš, o čem mluvím, Gille," založila jsem si ruce na prsou pro změnu zase já. „Pojmenování pro další, ovšem zcela zbytečně využitou šanci pro další kolo tý tvý praštěný hry. Sám si mi přeci tehdy v tom parku řekl, že si nenecháš ujít ani jednu jedinou příležitost, aby byla aspoň nějaká legrace."

Popravdě jsem teď čekala něco jako obhajobu ve stylu Tak to není, křivdíš mi, ale k mému nemalému údivu se mi dostalo přesného opaku.

„Ty mě znáš už celkem dobře, zlato," uznal a zvedl se z levé poloviny postele, „ovšem ještě ne dost dobře." Na jeho tváři znovu zazářil potměšilý úsměv.

„Co tím chceš říct?" vyhrkla jsem a pohotově o krok ucouvla. Vážně nemám ráda tyhle nečekané situace, kdy nemám nejmenší tušení, co Gill řekne - nebo spíš udělá - v příští vteřině.

Tyhle nepředvídatelné situace ale bohužel nejsou věc, na kterou by se dalo nějakým způsobem „zvyknout" nebo se naučit je očekávat. Takže v tomto směru má Gill nespornou výhodu, stejně jako i v nemalém zástupu dalších věcí.

„Chci tím prostě a jednoduše říct, že mě ještě dost dobře neznáš, i když si to k tvojí smůle evidentně myslíš." Znovu ke mně přistoupil o jeden krok. Ráda bych ucouvla ještě dál, ale balkonové dveře mi to značně znemožňovaly. Pro všechny případy jsem spěšně popadla jejich kliku.

„Za těch několik tejdnů jsem měla tu čest tě poznat víc, než bych si sama přála," ohradila jsem se. „Takže vím, že tě znám už dostatečně. Dostatečně na to, abych se podle toho uměla zařídit."

Už od počátku mi bylo jasné, že s Gillem bude společné soužití jedna velká, šílená horská dráha, ovšem ty nečekané výtahy a následné padáčky začínají být čím dál častější a prudší.

Překvapivě mi na to nic neodpověděl, za to jeho šibalský úsměv se však ještě rozšířil. Nervózně jsem nasucho polkla, když jeho kroky začaly opět směřovat ke mně.

Prakticky nalepená na dveřní sklo jsem v dlani pevně sevřela kliku, když se zastavil zhruba jeden krok ode mě.

„Vážně jsi si jistá, že mě skutečně znáš, prcku?" zeptal se a se zkoumavým pohledem a přetrvávajícím, žaludek svírajícím úsměvem naklonil hlavu na stranu. „Myslíš si, že všechny ty dobrý skutky jsou ve skutečnosti jen využitý šance k dalšímu kolu hry?"

Se srdcem, které jsem v tu chvíli měla až v krku, jsem jen lehce přikývla. I když to vyznělo poměrně rozporuhodně, už teď jako bych slyšela Gillovo uznání onoho, pro mě nepříliš radostného faktu.

Místo potvrzení se ale jen pobaveně ušklíbl a svěsil hlavu, přičemž mu několik pramenů vlasů opět spadlo do obličeje. Ovšem teď jsem byla moc rozhozená, aby se dostavilo nutkání mu je odhrnout z čela pryč.

Na zlomek sekundy mi přišlo, že se tím svým širokým a zejména vynuceně působícím, pobaveným úsměvem snažil něco zakrýt, ale tahle absurdní myšlenka mě naštěstí hned opustila. „Když to teda vidíš takhle...asi by nemělo cenu ti to vymlouvat."

A měla bych to snad vidět nějak jinak? Vždyť i on sám v podstatě řekl, že se kvůli mně nehodlá vzdát úplně veškerý zábavy, kterou si se mnou - i přes ony určité sympatie - ještě může užít. Tak...proč to teď říká, jako by tím snad chtěl naznačit úplný opak?

„A pořád mě chceš vykopnout na chodbu?" nadzvedl tázavě obočí a tentokrát byl jeho šibalský úsměv jistojistě upřímnej.

„Jo," oznámila jsem mu a můj stisk na dveřní klice relativně povolil, ostatně stejně jako napětí v celém mém těle, „protože...pro nás oba je tady jaksi nedostatek postelí." Pohledem jsem ukázala na jediné lůžko, jež se v mém pokoji nacházelo.

Doufám, že nyní mu už konečně dojde, proč s ním vlastně odmítám spát v tomto pokoji. Navíc silně pochybuju, že by se to dalo vyřešit nějak kompromisně, jelikož ani jeden z nás by nebyl ochotnej spát na tvrdý, linoleový podlaze.

Gill se ohlédl za sebe, zkoumavým pohledem přejel po posteli od spodního čela přes bočnice až k pelesti a usoudil: „Mně se zdá velká dost."

To mu vážně nedochází, že s ním nechci v jedný posteli spát hlavně z onoho důvodu? To je vážně tak tupej?

„O to nejde," vydechla jsem podrážděně.

„Tak o co teda?" nechápavě naklonil hlavu na stranu a s naprostým klidem se posadil zpátky na „svoji" polovinu postele.

„N-no...o to, ž-že..." Bože, tohle je tak pitomý. Ovšem ještě pitomější by bylo, kdybych přiznala svoje oprávněné obavy, a respektive tak i svůj hlavní důvod k tomu, proč s ním odmítám sdílet jednu postel.

Očividně teď působím jako královna paranoii, nicméně...já vážně nemám zájem o další kolo Gillovy hry, zvlášť ne ve spánku.

„Počkej," zarazil se, „to mi chceš říct, že se bojíš, abych tě jako..." Celým hotelovým pokojem se náhle rozlehl téměř hysterický záchvat pobaveného smíchu.

Čemu se sakra tlemí?!

Chtěla bych vidět jeho, kdyby se mu do jeho jedno-postelového pokoje nasáčkovala Mandy. I když bůhví, jestli by přeci jen nevyužil i toho. Koneckonců by nebyl první, koho by naše verze Heather Dukeové svedla...a navíc, zařízení zdejších pokojů k tomu přímo vybízí.

„Popravdě jsem si myslel, že máš ve mně teda větší důvěru," podotkl dotčeně Gill, když onen záchvat smíchu konečně odezněl. „Ovšem pokud tím tvoji maličkost aspoň trochu uklidním, tak žádný nekalý úmysly s tebou opravdu nemám," ujistil mě.

Nerada to uznávám, ale kupodivu to zabralo, trochu. Ovšem nervozita a stále přetrvávající, byť už jen částečné obavy mě ještě ani zdaleka neopustily.

„Možná," dodal potměšile Gill, v důsledku čehož se mi opět sevřel žaludek, a to i přes to, že to znělo jen jako pouhý vtip. Vtip, kterej vyšel z úst toho nejnevyzpytatelnějšího individua, jaký jsem kdy potkala.

„No...takže, jak zní tvá odpověď, prcku?"

Bože, já vážně musím být naivní, když o tom byť jen uvažuju. Vážně musím být naivní, když se Gillovi chystám uvěřit, že dneska se žádný kolo jeho praštěný hry přeci jen konat nebude.

„Tak...fajn," svolila jsem nakonec, i když z mého tónu hlasu byly patrné nemalé známky donucení, „ale jednou, jednou se mě dotkneš a jdeš spát na chodbu, je ti to jasný?!"

„Naprosto jasný, prcku," ujistil mě a přes hlavu si přetáhl své popelavé tričko s potiskem fialové palmy.

Instinktivně jsem odvrátila svůj rozpačitý pohled na stranu ve snaze tak zabránit dalšímu zbarvení mých tváří do odstínu rubínu, i když to bohužel moc nepomohlo. Mé tváře okamžitě zčervenaly i přes fakt, že za dnešek jsem Gilla viděla bez trička snad stokrát.

Tohle vážně není dobrý.

K mému štěstí měl jeho noční úbor i vrchní díl, a to obyčejné černé tričko - kupodivu bez jediné fialové nitky.

„Seš v pohodě?" Gill nadzvedl tázavě obočí, když si následně všiml mého, stále ještě značně odvráceného pohledu a prapodivných ruměnců na mých tvářích.

„J-jo," odvětila jsem se sardonickým úsměvem. „J-jen je tady trochu vedro." Bohužel jsem nenašla lepší výmluvu pro skutečnost, že můj obličej v tuto chvíli připomíná čerstvě uzrálou jahodu.

Ovšem na druhou stranu jsem zase tolik nelhala, neboť to tady sice nebylo jako na Sahaře, ale pokojová teplota byla značně nad průměrem. Nebo aspoň takový jsem měla pocit.

„Můžeš pustit klimatizaci?" požádala jsem ho v naději, že mi tímhle onu zástěrku vážně uvěří.

Gill mému přání překvapivě vyhověl, nebo se o to alespoň pokusil.

„Kruci," zaklel, když už se asi půl minuty snažil spustit malou bílou krabičku se zamřížovaným větráčkem, jež byla připevněná na zeď vedle dveří od hotelového balkonu.

„Co se děje?" zeptala jsem se a zvědavě mu nakoukla přes rameno. Nejsem technik, takže moje znalosti elektroniky nejsou bůhví jak veliké, nicméně můžu s jistotou říct, že tahle klimatizace nebude zrovna nejnovější model, už jen podle toho otáčecího spouštěče.

„Nerad to říkám, prcku, ale zdá se, že tahle věc už je nějakej ten pátek mimo provoz," oznámil mi Gill a se sardonicky pobaveným úsměvem přesměroval svůj pohled ke mně. Jemně jsem přiložila ruku na bílé plastové mřížky ventilačního větráčku.

„Ah," povzdechla jsem si zklamaně. „No, nevadí, nějak to přežiju." A snad nejen tohle.

Vážně doufám, nebo se spíš modlím, aby se mi mé rozhodnutí přeci jen nevymstilo. Aby Gill dodržel svůj slib, i když technicky vzato mi ani nic neslíbil, a já byla jeho herních manévrů ušetřena alespoň pro dnešní noc.

Ovšem vědomí faktu, že toto je dokonalá a bohužel i mnou, byť jen částečně dopřátá šance na další kolo tý ujetý hry, mi na klidu a důvěře moc nepřidávalo.

„Bude lepší to už pro dnešek zabalit, nemyslíš, prcku?" navrhl Gill, když na mě během následujících několika vteřin dolehlo zřetelné vyčerpání, a únavou se mi tak pomalu, ale jistě začaly klížit víčka.

„Jo...nejspíš jo," usoudila jsem a šouravým krokem se vydala ke své, před několika minutami ještě zcela vlastní posteli. Gill mě s „lítostivým" úsměvem následoval, ovšem s tím rozdílem, že on si to namířil ke svojí, levé polovině postele.

I přes značně nadprůměrnou a sotva snesitelnou, pokojovou teplotu, jsem se celá zachumlala do peřiny, otočila se zády ke Gillovi, přitáhla si přikrývku až ke bradě a posunula se co nejvíce na kraj. Prakticky jsem až padala z postele.

Gill se nad oním mým „jištěním" jen lítostivě uchechtl. Sice teď určitě působím jako královna paranoii, ale vzhledem ke Gillově nevyzpytatelnosti a všehoschopnosti nehodlám nic riskovat.

„Tak dobrou noc, prcku," popřál mi Gill a vypínačem nad jeho dřevěným nočním stolkem zhasl ústřední světlo. Na rozdíl od GoldStar, zde naštěstí neměli ty pichlavé, nazlátle svítící lampičky.

„Dobrou..." zamumlala jsem prakticky neslyšně do saténové peřiny. I když na prvních pár vteřin zahalila pokoj černočerná tma, zanedlouho ji prolomilo několik namodralých paprsků měsíčního světla.

Za pár dnů zřejmě bude úplněk.

Zdejší okno bohužel nemělo žádné záclony či závěsy. Ale i když mi bledé měsíční světlo nepříjemně ozařovalo horní půlku obličeje, nezbývalo mi nic jiného, než se i přesto alespoň pokusit usnout. Byl to ten nejrychlejší způsob, jak přežít tuhle nečekanou situaci.