Upřímně, měla jsem za to, že po všech svých - převážně tedy negativních - zkušenostech s Gillem dám nakonec za pravdu té skeptické části mě. Té, jež neměla od odpoledne stráveného výhradně v jeho přítomnosti doslova žádná kladná očekávání. Té, jež měla za to, že Gillova snesitelná nálada nejdéle do hodiny pomine, a vše se tak vrátí do obvyklých kolejí. K překvapení všech mých částí a i mě samotné se tak ale nestalo.

    Nejenže Gillovi ona atypická nálada překvapivě vydržela až do večera, přesněji tedy do nedávné chvíle, co jsme se krátce po večeři v hotelovém bufetu každý vydal na svůj pokoj, ale i události tomu předcházející by se daly označit za celkem pozitivní...zážitky. Tedy celkem pozitivní v porovnání s těmi, jaké jsem s ním měla do dnešního dne.

    Gill hned po obědě ve venkovním kiosku, kde u jednoho stolu stále ještě úřadovali Thomas a Chris nad tácem pikantních kuřecích křidýlek, navrhl menší a dle jeho slov zcela neškodnou sázku. Prý se klidně vsadí, že nebudu mít odvahu sjet pověstnou skluzavku jménem Kamikadze, již tedy většina návštěvníků pojmenovala poněkud trefněji - Smrťák. Ke své pozdější nelibosti jsem zjistila, že ten neoficiální název je přeci jen značně výstižnější.

    Ovšem v danou chvíli jsem si myslela, že jenom záměrně přehání, a tak jsem na sázku přistoupila. Vítězství v ní bylo sice úsměvně dětinské, ale tím pádem i překvapivě přijatelné. Gill si už vybral výrazně horší odměny, než jsou dva kopečky zmrzliny. Samozřejmě, že v tu chvíli jsem to byla já, kdo bláhově oplýval představou výhry onoho sladkého osvěžení na účet toho druhého.

    Tahle představa a především značné odhodlaní mi ale vydržely jen do okamžiku, než jsme vešli do sektoru s tobogány a Gill mi s potměšilým úšklebkem na rtech ukázal hlavní předmět naší sázky.

    Popravdě to ani tak nepřipomínalo tobogán, jako spíš děsivou, černou a hlavně výrazně strmou rouru. Pomalu jsem začínala chápat důvod onoho jeho - bohužel zcela oprávněně - vítězoslavného úsměvu. Ovšem i tak jsem nehodlala kapitulovat takhle snadno, i když mi bylo už předem jasné, že tuhle sázku nevyhraju.

     Nevím, zda se Gill nějak dozvěděl o mé kremnofobii a cloacafobii, na které dle všeho při implementaci onoho vkladu sázel, či jen správně předpokládal, že jízda na téhle hororové skluzavce bude i nad mé síly.

    Každopádně můj panický strach z hloubek, podzemních stok a vodních kanálů vzal značně za své, když jsme po schodech vystoupali až k samotnému vchodu do temné, a tím pádem i dosti děsivé roury. Gill se ke mně překvapivě přidal se slovy, že takovouhle příležitost si taktéž nesmí nechat ujít. Popravdě nevím, jestli mu šlo víc o vyzkoušení si oné prudké skluzavky, či se spíš jen chtěl na vlastní oči přesvědčit, že do toho tobogánu opravdu vlezu. 

    Mé odhodlání mě definitivně opustilo v okamžiku, když se mi naskytl pohled na „vstup" do onoho tobogánu, jenž vypadal jako vodní černá díra. Obrovská a hlavně děsivě hluboká...černá díra.

    Při tom pohledu jsem nasucho polkla a o krok roztřeseně ucouvla. Upřímně, čekala jsem, že se mi Gill za onu kapitulaci vysměje, ovšem nic takového se nestalo. K mému značnému překvapení mi jen lehce položil dlaň na rameno se slovy, že vyplacení výhry v podobě zmrzliny pro mě očividně bude míň nepříjemná záležitost.

    Musela jsem uznat, že měl pravdu. Připadala jsem si sice trapně, že jsem nedokázala vyhrát sázku založenou na takové banalitě, jako je sjetí obyčejné vodní skluzavky, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že si mě za to Gill nijak uštěpačně nedobíral, spíš naopak. Dokonce měl tu ochotu počkat, dokud ten pohled na onu vodní černou díru alespoň z většinové části nevymažu z hlavy. Nakonec se tak povedlo do necelých dvaceti minut, načež se rozhodl vybrat si svoji výhru, proti jejímuž vyplacení jsem výjimečně nic neměla.

    Kopečkovou zmrzlinu ovšem nevedli v žádném ze stánků či kiosků, takže jsem ke svému vlastnímu překvapení byla grand a koupila mu dvě stě mililitrový kelímek Ben & Jerry's, jenž - dle jeho spokojeného úsměvu - shledal jako dostačující náhradu jeho prvotního požadavku.

   Gill po živé ukázce projevu mé částečné fobie z hloubek a či čehokoliv, co vzhledově připomínalo odpadní stoky, k mé značné libosti usoudil, že tobogány nebudou pro moji maličkost tou nejvhodnější atrakcí, načež mě ale přiměl k vyzkoušení drtivé většiny všech ostatních, což z určitého pohledu byla i celkem...zábava. Zábava ve standardnějším slova smyslu.

    Vystoupala jsem po schodech do čtvrtého patra křídla s hotelovými pokoji, když vtom jsem konečně spatřila to samé číslo, jež bylo napsané i na malé klíčence v podobě pestrobarevné mořské hvězdice. S úlevným výdechem jsem vykročila k příslušným dveřím.

    Otevřela jsem je a zůstala stát jako přibitá. Takhle jsem si vybavení pokojů v hotelu, jenž ke všemu ještě náleží k vodní turistické atrakci, teda nepředstavovala. Čekala jsem bílou barvou natřené zdi, na kterých by visel obrázek zobrazující krásy podmořského světa, a ne karmínově rudé tapety. Čekala jsem obyčejné plátěné povlečení, jež měli v GoldStar, a ne kus rubínově červeného saténu, do kterého byly povlečené polštáře a tenká přikrývka. Polštáře a přikrývka, jež náležely k jediné posteli, která se v daném pokoji nacházela. Dvoulůžkové tkaninové posteli. Měla jsem za to, že se to počítá podle počtu osob, pro které je na oné posteli místo, a ne podle kusů nábytku jako takových.

    Každopádně...očividně si nemůžu stěžovat. Manželská postel a pro příštích pár nocí je jen moje. I když nebudu popírat, že ten originální design celého pokoje ve mně vyvolával dosti roztodivné pocity. Opravdu to tady spíš než pokoj turistického hotelu připomínalo apartmá nějakého luxusního nevěstince. Nicméně i tak musím uznat, že se mi tady líbí poněkud víc než v tom minulém hotelu. Možná sice nemá čtyři hvězdičky, ale rozhodně se nejedná o něco na úrovni starého motelu. Sice tady není televize ani Wi-Fi, ale i tak to pořád celkem ujde. Mám výhled na centrum Bellevillu a kupodivu mi hned po příchodu pod nohami neproběhl šváb. Už jen to je značně líbivé plus.

    Vešla jsem dovnitř a zabouchla za sebou dveře, načež jsem ony klíče s přívěskem mořské hvězdice odložila na malý noční stolek z dubového dřeva, jenž sídlil hned vedle pravé bočnice rudě povlečené postele.

    Kromě ní se v místnosti nacházely i dvě komody ze stejného materiálu, jako byly vyrobeny oba noční stolky. Hned vedle jedné z nich byly i bílé posuvné dveře, jež evidentně vedly do pokojové koupelny.

    Sundala jsem si ze zad svoje jediné cestovní zavazadlo, jež jsem odložila na dřevěnou komodu u vchodu do koupelny, a přešla k posteli, načež jsem se ochotně svalila do peřejí červeného saténu a dlouze vydechla kýženou úlevou. Matrace byla příjemně měkká, stejně jako ono povlečení výstředního stylu.

    Převalila jsem se na záda a zkoumavě se zahleděla na systém vzoru stropních desek nade mnou. Aspoň něco v tomhle pokoji bylo nějak propojeno s vodou. Ony táhlé výstupky skutečně připomínaly mořské vlny.

    Tohle uvědomění ve mně vyvolalo vzpomínku na další dnešní zážitek, jenž by se dal označit i za neobvykle...kladný.

    Gill se mě sice už nepokoušel uvrtat do další dětinské sázky, ovšem namísto toho mě přiměl k vyzkoušení většiny místních atrakcí, přičemž jednou z nich bylo i uměle simulované vlnobití. Nechtěla jsem mu věnovat již druhý důvod k tomu, aby si o mně mohl důvodně myslet, že jsem upejpavka a k tomu ještě srab, takže nyní jsem se nezdráhala do toho jít přímo po hlavě. Upřímně jsem ráda, že jsem to neudělala úplně doslova.

    Hladina umělého „moře" mi sahala sotva do pasu, když mě jedna z vln udeřila do obličeje tak prudce, až mi voda vlítla prakticky až do plic. Gill mě musel několikrát poplácat po zádech, abych se vůbec dokázala nadechnout, načež usoudil, že pro dnešek bude lepší vyzkoušet jen „pobřeží" oné vodní atrakce, jež se sice neskládalo z písku, nýbrž z bledě modrých kachliček. Ovšem i tak se mi tento kompromis nakonec značně zamluvil.

    Jen relaxovaně ležet a nechat si dozvuky umělých vln omývat spodní polovinu těla bylo značně příjemnější, než bych si kdy dokázala představit. Gill se ke mně s překvapivou ochotou připojil, i když mi tedy bylo jasné, že to není zrovna jeho představa zábavy. Poznala jsem, že pro něj je obyčejné relaxování na kraji bazénu příliš velká nuda, ovšem i přesto se ode mě nehnul ani na krok, což se dá říct i o celém odpoledni a většinové části večera.

    Samozřejmě bych to nikdy nepřiznala nahlas ani sama sobě - natož pak jemu -, ale...nemohla jsem popřít, že mi to svým způsobem nevadilo. Sice se ke mně choval takhle snesitelně jenom proto, že neměl náladu či dostačující prostředky pro zvýšení skóre, ovšem ani tak nemůžu říct, že by mi tenhle jeho přístup ke mně nějak vadil, ba naopak. Byla to příjemná změna. Příjemná, ale především dočasná změna. Je mi jasný, že hned, co mu na talíři přistane první vyhovující příležitost, nebude váhat navýšit ono skóre klidně o tucet bodů.

    Ačkoliv je to pro mě nelibé dosti netypickým způsobem, jenž ani já sama nedokážu konkretizovat, pořád je to realita. Realita, od které bych se neměla - ne, od které se nesmím - odklánět za žádných okolností. Nezáleží na tom, kolik toho pro mě Gill udělá nebo jak přijatelně se ke mně bude chovat. Musím se pevně držet skutečností a jejich nesporného vědomí. Vědomí skutečnosti, že i když Gill ke mně dle svých slov chová nějaké sympatie, stále se nacházíme ve hře, během jejíž implementace ale nehodlám porušit žádné z mých morálních předsevzetí. Mojí odměnou v této bizarní soutěži není vítězství jako takové, nýbrž jen obyčejné přežití. Přežití mé morální integrity. Ať už příští Gillovy herní manévry budou spočívat v čemkoliv, nesmím pod jejich vlivem překročit žádnou z mých striktních hranic. Prostě nesmím.

    Nesmím přijít o to jediné, díky čemuž se jako jedna z mála lidí v tomhle městě můžu oprávněně nazývat skutečným...člověkem.

    Díky svému hlubokému přemýšlení jsem si ani neuvědomila, že už pomalu, ale jistě začínám klimbat. Evidentně už je na čase to pro dnešek kompletně zabalit.

    Vstala jsem z postele a přešla ke svému batohu na nedaleké komodě, z něhož jsem vzápětí vytáhla červené polyesterové tričko a černobílé pyžamové šortky, jež se během necelé půlminuty staly náhradou za můj černý overal, jenž jsem provizorně složila a uklidila zpět do zadní kapsy, a posléze i kartáček a tubu se zbytky mentolové pasty.

    Vyčistila jsem si zuby, vrátila se zpět do pokoje a zamířila rovnou k posteli. Nestačila jsem si ale ani odestlat, než k mým uším nečekaně dolehlo zavrzání pokojových dveří.

    Překvapeně jsem zvedla hlavu a hned na to ještě překvapeněji vytřeštila oči. „Co ty tady, proboha, děláš?" vyjekla jsem.

    „Menší komplikace v pokojovým systému, takže se holt pro ty dvě noci budeš muset smířit se spolubydlícím, prcku."