„Aquapark?!" znovu jsem zaskočeně vyhrkla. Všechny moje naděje, že aspoň jednou jedinkrát ke mně bude můj vlastní život alespoň trochu fér, přičemž se naší skupině dostane odměny, například, v podobě volné vstupenky do zdejšího muzea, se v tu chvíli kompletně rozplynuly. „Proč jsi, proboha, vybral zrovna tohle?!"

„A proč ne?" Gillovi se na tváři vykouzlil andělský úsměv, jehož nevinnost ale byla věrohodná asi tak jako upřímnost Mandyina pouta k jeho osobě, načež si vzal onu brožuru zase zpět k sobě.

Proč ne? Klidně ti teď a tady vyjmenuju alespoň milion důvodů, proč ne! A rovnou můžu začít tím, že do tohohle bonusovýho levelu tý tvý pitomý hry já teda nejdu.

Dokážu si dost živě představit, jak už teď Gill v duchu kuje všemožný pikle, jež budou jeho hlavní náplní. Ostatně je to jeho první, plnohodnotná příležitost za posledních sedm dní.

„Notak, Violet! Trochu úsměvu, pojedeme do aquaparku!" zapištěla vesele Lily, přičemž mě s radostným úsměvem od ucha k uchu objala rukou kolem krku s takovou vervou, že mě div nestrhla na zem. Už jen pro své vlastní dobro jsem se radši nepokoušela zmoct na nic jiného, než jen na dlouhý, značně vyčerpaný povzdech.

Polovina lidí v této místnosti je už dávno dospělá, ale navzdory tomu jsou z toho všichni na větvi jako děti, jejichž rodiče usoudili, že už je dostatečné teplo, aby si mohli nafouknout zahradní brouzdaliště.

„Pane Mayer, a kdy jedeme?" zeptal se nedočkavě Jacob, což mě poněkud překvapilo. Zrovna u něj bych nečekala, že bude z výletu do městskýho aquaparku takhle na větvi.

„Už pozítří," oznámil nám pan Mayer, a zároveň tak zodpověděl Jacobovu otázku, „a strávíme tam celý tenhle víkend." Jeho kanceláří se rázem roznesla další vlna radostného jásotu.

Gill si v tu chvíli všiml, že já jako jediná ono obrovské nadšení tolik nesdílím. „Co je s tebou, prcku?" naklonil tázavě hlavu na stranu. „Ty bys byla snad radši, kdybych vybral tu celodenní exkurzi do planetária?"

Popravdě...jo. Byla bych mnohem, mnohem radši, kdyby vybral cokoliv jinýho než tohle. Ovšem nahlas jsem to neřekla, neboť bych tak potvrdila to, co evidentně touží slyšet. „To nikdo netvrdí," odpověděla jsem a uhnula pohledem na stranu. Nechtěla jsem, aby mě opětovně zklamal i výraz ve tváři, a Gill tak poznal, že se - jako obvykle - ani krapet neplete, a dal si tak dvě a dvě dohromady, což by jeho odhodlání podpořilo ještě víc. Víc, než je pro mě bezpečné.

Věděla jsem, že si selekci odměny od pana Mayera nevybral jen tak, ale s něčím takovým jsem zatraceně nepočítala. Odkdy pan Mayer nabízí odměny, které doopravdy za něco stojí? Čekala jsem, že budu muset přetrpět několikahodinovou prohlídku bellevillského muzea, a ne víkendový pobyt v bazénovém komplexu.

Gill se ke mně s potměšilým úsměvem na rtech lehce naklonil. „Vypadá to, že je na čase si začít chystat plavky, má milá," šeptl mi do ucha a mně okamžitě přejel mráz po zádech. Na to ať rovnou zapomene! Žádný plavky, žádnej aquapark! Já nikam nejedu!

Aspoň pokud se budu muset před Gillem ukázat v plavkách, jež bohužel - nebo spíš naštěstí - ani nemám. Tedy jen pokud se nepočítá onen plavecký úbor s tulipány, který jsem na sobě naposledy měla na školním plaveckém kurzu v páté třídě.

Měla jsem husí kůži už jen z té představy, jak bych v něm vypadala, kdyby se mi ho nějakým zázrakem podařilo na sebe navlíknout.

Ne, nikam nejedu, tečka.

„Pochybuju, jelikož já si tenhle výlet klidně nechám ujít," oznámila jsem mu rozhodně a opřela se zpátky o vchodové dveře. Evidentně jsem to řekla až moc nahlas, jelikož to dolehlo i k uším, ke kterým nemělo.

„Jak to myslíš?" zhrozila se Lily. „Musíš jet, bez tebe to tam nebude ono!" pronesla k mému značnému překvapení.

„Promiň," vypravila jsem ze sebe se zdánlivou lítostí, „prostě to nejde." Zrovna Lily skutečně nemůžu prozradit ten pravý důvod toho, proč moje účast na tomhle zájezdu rozhodně není na místě. Jistě by si to přebrala po svém a ještě se postavila na Gillovu stranu, a ten by danou podporu pochopitelně neodmítl. Svým způsobem by mu Lily posloužila jako další prostředek k dosažení jeho cíle. Přesně tak, jako to nyní nevědomě dělá Mandy.

„Ale proč, Violet? Notak, bude legrace, slibuju, užijeme si to! Pojeď, prosím," naléhala Lily. Legrace jistě bude, ale jak pro koho. Už teď si dokážu dobře představit, jak Gill kuje plán na navýšení skóre. Věděla jsem ale, že tahle chvíle dřív, či později nastane, neboť to jediné, co šlo ze hry ven, byly lži a jiné machinace. Takže tohle je k mé smůle tah podle pravidel, jež v podstatě dané hry ani neexistují. Přesně tak, jak sám řekl.

Vůči Lily to dělám překvapivě poněkud nerada, ale holt mi nezbývá nic jiného, než si vymyslet nějakou výmluvu.

Alergie na chlor? Ne, to je dávno obehraná klasika. Ovšem prozradit, že tam nechci výhradně z obav, že se z vršku mých plavek dost možná stane nová hotelová vlajka...to taky není úplně nejlepší možnost. Takže pravda nakonec přeci jen vítězí.

„Já jen...že nemám žádný plavky..." přiznala jsem nakonec zcela popravdě, což byla podle všeho osudná chyba, vzhledem k tomu, jak rychle Lily přišla s naprosto neprůstřelným řešením. Okamžitě jsem zalitovala, že jsem raději nepoužila onu prastarou lež o alergii na chlór.

„To nevadí, stejně jsem chtěla jít zítra do obchoďáku koupit si nějaké nové, tak půjdeme spolu," rozhodla Lily a nedala mi prakticky žádnou šanci na to odpovědět, nebo spíš cokoli namítnout. „Sejdeme se zítra po vyučování před školou."

Tak moment, já jsem ale -

„Konečně si s někým udělám skutečné holčičí nákupy!" zajásala a s radostným úsměvem od ucha k uchu mě pevně objala, načež odcupitala zpět k Jacobovi.

Holčičí nákupy? Už jenom to slovní spojení ve mně vyvolávalo dosti nelibé pocity.

„Nemáš, doufám, to srdce ji odmítnout, že ne?" zeptal se hned na to Gill a já zaskočeně obrátila pohled k němu. „To by od tebe nebylo zrovna hezký, prcku."

Nemůžeme zatraceně zpomalit? Sotva se stíhám nadechnout, natož odpovídat.

„Ale já -"

„Notak, Williamsová, má z toho takovou radost," konstatoval a ukázal pohledem směrem k Lily, jež nadšeně něco vykládala Jacobovi, „přeci jí to teď nezkazíš." Co jsem to právě říkala?

Nějaká, evidentně naprosto iracionální a hlavně emočně nestabilní část mě mu ale dala svým způsobem za pravdu. Podvědomě jsem jí nejspíš skutečně nechtěla to nadšení kazit. Vždycky jsem lidi svou existencí všemožně pohoršovala a vytáčela až do nepříčetnosti, ovšem nikdy jsem nikomu nezkazila radost z něčeho. Dle všeho proto, že jsem k tomu ještě nikdy neměla řádnou příležitost, ovšem ke znatelnému překvapení sebe samé jsem s tím nehodlala začít teď ani nikdy jindy. Jedinou výjimkou v tomto ohledu je pochopitelně Gill. V jeho případě mi je jedno, jestli mu zkazím radost, nebo spíš tedy kýženou zábavu.

Věděla jsem, že takové jednání skutečně není racionální a už vůbec ne pragmatické, ale nejspíš už jsem vážně vyměkla natolik, abych riskovala své duševní zdraví jen proto, že z nějakého důvodu nedokážu zničit radost jediné spolužačce, kterou svým způsobem považuju za více méně snesitelnou osobu.

Ten někdo, jenž psal scénář k mému dosavadnímu životu, musel bejt při jeho vytváření asi hodně pod parou.

„Tak fajn," svolila jsem nakonec. „Ale jedu jen kvůli Lily, jasný?" Popravdě nevím, jestli jsem se o tom snažila přesvědčit Gilla, nebo spíš sebe. Tu část mě, jež má zjevně ještě dostatek smyslu pro realitu, aby podvědomě nedoufala - nebo se spíše nemodlila, že Gill bude mít alespoň to minimální slitování, a tenhle víkend se tak dříve, či později neukáže jako jeden z nejdevastačnějších zážitků v mém životě.

„Jasný, prcku," ujistil mě a já si oddychla, i když tedy jen na vteřinu.

„A jen tak na okraj," s dychtivým úsměvem na rtech se naklonil k mému levému uchu, „černý bikiny by ti fakt slušely."

Tak si říkám, jestli jsem se s tím rozhodnutím přeci jen neunáhlila. Jenže teď už je dle všeho dost pozdě na to, abych couvla.