Další týden se s týdnem sešel a den, kdy podle očekávání pana Mayera měly konečně dorazit výsledky letošní chemicko-fyzikální olympiády, byl konečně tady. Nervozita, obavy a především skepse, jak by to nejspíš nazvala většina psychologů, se ve mně vařily už od včerejšího večera. I když jsem šla spát krátce po desáté, oči se mi podařilo zamhouřit až nad ránem. Nejspíš proto dnes vypadám tak, jak vypadám. Sem tam rozcuchané vlasy jsem se ani nenamáhala stylizovat do nějakého výstředního účesu - jež ale stejně během prvních pár hodin ztratily svůj objem a s ním i vytouženou extravaganci, a z, kupříkladu, vysokého natupírovaného culíku, jenž vypadal doslova jako vlasový závoj, se tak později stal jen povislý ohon -, přičemž jsem si je ráno jen projela kartáčem a nechala je tak, jak v daný okamžik zůstaly. Na první pohled jsem určitě musela připomínat protagonistku slasher hororu v posledním tažení, ale za této situace můj zjev skutečně nebyl jednou z mých předních priorit. Evidentně proto jsem se ráno nasoukala hned do těch prvních džínových šortek a šedého trička s krátkým rukávem, jež mi přišly pod ruku.

Onen ustavičný a především nepříjemně intenzivní pocit nejistoty a nevědomosti, co přesně čekat, je hlavní důvod, proč se zatraceně nerada spoléhám na někoho druhého. Nad výhradně vlastními skutky aspoň můžu mít takřka stoprocentní kontrolu, a tak alespoň tuším, jak vysoký honorář za svůj výkon obdržím. Takhle se můžu leda tak modlit, aby Gill skutečně dostál naší druhé dohodě. I když během posledních sedmi dnů mně - svým ujetým způsobem - předvedl, že i on dokáže překvapit jinak. Tedy jinak než jen čistě negativně.

I když...minulý čtvrtek jsem vážně měla chuť ho opět chytit pod krkem. Výjimečně ale neutrpěla nemalou újmu moje psychika, nýbrž moje školní „reputace". Hned druhý den po olympiádě měl tu překvapivou odvahu - a hlavně drzost -, že si pro mě přišel hned po zazvonění na velkou přestávku. Objevil se ve dveřích právě ve chvíli, kdy paní Murrová končila hodinu a očividně ji nepotěšilo, že se nějaký student mužského pohlaví rozhodl přerušit její velkolepý závěr.

„Hodina ještě neskončila," podotkla tehdy paní Murrová a věnovala Gillovi nevraživý pohled, „pane...?" V ten moment si zřejmě našla novou náhradu za Freda, kterého začátkem tohoto týdne konečně propustili na svobodu. Do školy se ale ještě nevrátil. Ne, že by to naší učitelku dějepisu nějak výrazně zarmoutilo, ba naopak. Očividně byla ráda, že do školy i nadále dochází pouze jedna z jejích hlavních nemesis, které však v první chvíli nedokázala přijít na jméno, a to doslova.

„Garston," objasnil jí s ironickou vřelostí a přívětivým úsměvem na tváři. „A pokud bych se měl vrátit k té vaší poznámce," pohledem spočinul na mé, zcela zmatené a zaskočené maličkosti, „tak pro ni jo." Celá třída se v ten moment zaujatě otočila ke mně. Popravdě jsem v danou chvíli měla sto chutí se zahrabat pod povrch Země a už nikdy nevylézt. „Jdeme, prcku," vybídl mě, jako by se nechumelilo, a bokem se opřel o dveřní futra. Ovšem já místo odpovědi jen obrátila pohled k paní Murrové, která se v onu chvíli tvářila, jako by snad byla svědkem božího zázraku. Evidentně jsem byla ta poslední osoba ve třídě, o které by si myslela, že je jí adresovaná ona nečekaná a především nezvaná návštěva.

K mému značnému překvapení, paní Murrová následně jen s nedobrovolně smířlivým výdechem lehce sklopila hlavu a rukou naznačila, že hodina skončila. Většina mých spolužáků se v ten okamžik začala zvedat z lavic. Ovšem já zůstala sedět na židli jako přibitá, dokud se ke mně Gill neodvážil přistoupit. Zřejmě si všiml mého neradostného výrazu, a proto si preventivně ponechal onen metrový odstup.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to zatraceně děláš?" procedila jsem tázavě a propálila ho nevraživým pohledem.

Gill se nad mým nepřátelským postojem netečně pousmál a autoritativně si založil ruce na prsou. „Snažím se tě vytáhnout z hodiny jednoho z nejnudnějších předmětů na škole," objasnil mi, jako by se nechumelilo. „Myslel jsem, že to oceníš, vzhledem k tomu, že tě plánuju vzít na takovej menší, sodovej dýchánek." Tím „sodovým dýchánkem" nejspíš myslel návštěvu jediného funkčního nápojového automatu, kterou...bych ke svému vlastnímu překvapení úplně nepohrdla, ovšem ne za Gillovy stálé asistence počínající nežádoucí návštěvou mojí třídy.

Chystala jsem se ohradit - a to vcelku příkře -, když vtom se v mém zorném poli ocitl Mandyin nenávistný výraz, jenž jí - jako obvykle - lpěl na nemalým množstvím značkového make-upu vylepšeném obličeji. Susan, jež seděla hned vedle, jí pořád něco hučela do ucha, ovšem Mandy jí nevěnovala prakticky žádnou pozornost až do okamžiku, než se s nevraživostí v pomněnkových očích zvedla ze židle a s pohrdavým úšklebkem na rtech odešla ze třídy. Susan se zaskočeně otočila mým směrem, načež rychle vstala ze svého místa a zmateně volajíc Mandyino jméno se vydala za nejnovější leaderkou Primadon.

Gilla ona Mandyina scéna očividně vůbec nezajímala až do okamžiku, kdy Mandy přišla s oním plánem na náležité revanšování se mi, kterého byl Gill hlavní součástí. Což je sice jiná část příběhu, ale jsem si jistá, že na ni dojde již velmi brzy. Stejně jako tomu bylo během všech pěti předchozích, vyučovacích dnů.

I když...nejspíš můžu prozradit, že mě Mandy implementací onoho - dle jejího názoru - zadostiučinění spíše pobavila, než naštvala. Pragmatickým způsobem jsem jí ale za náruživost vůči Gillovi byla i vděčná. Díky její - téměř ustavičné - všetečnosti jsem měla aspoň nějakou tu chvilku sama pro sebe, respektive jsem tak nebyla středem Gillovy pozornosti. A přitom ještě můžu naživo - a hlavně zadarmo - sledovat show od té nejstupidnější a nejnetalentovanější režisérky a zároveň hlavní herečky, kterou kdy bellevillská scéna spatřila.

„Už zase, prcku?" povzdechl si Gill, když opět poznal, že jsem se během našeho dnešního „sodového dýchánku", ze kterých se již minulý týden nějakým zvráceným způsobem stala jakási každodenní tradice, zcela oddala svým, musím uznat, že i poměrně úsměvným myšlenkám. „Nenuť mě, abych tě zase musel probouzet ledovou sprchou."

„To bych bejt tebou neriskovala, Fialko," poznamenala jsem a lehce si usrkla z dnes již druhé plechovky hroznové sody, „pokud teda nemáš zájem strávit další noc v blízké společnosti několika kil hluboce zmraženejch hranolek."

Gill se nad mojí poznámkou pobaveně uchechtl, i když to spíš znělo jako neúspěšný pokus o vysmrkání se. „Na tvým místě bych -"

„Méďo!" Mandyin hlas byl slyšet už z mezipatra. Říkala jsem, že na onu část příběhu dojde již brzy. Takže dnešní cirkusové představení začíná za tři...dva...jedna...

„Už zase?!" Gillovi z jejího pisklavého hlasu očividně přejel mráz po zádech. Ostatně jako prakticky pokaždé, když ho po jeho, zpočátku vždy úspěšném skrývání se v mé blízkosti stejně nakonec objevila. Kdybych z toho neměla rovnou dvojitý užitek, možná by mně ho bylo i líto. S tímhle přístupem jsem jí nedávala příliš veliké naděje na dožití se dospělosti. I když...kdo ví, bizarnosti se v tomhle světě dějí téměř dennodenně. Osobně si ale nejsem jistá, zda by Mandy Gillovi za ty „duševní" útrapy dokázala poskytnout nějakou, život zachraňující kompenzaci. I když...určitou cestou by to nejspíš i šlo. Koneckonců, jak sama tenkrát řekla, je to taky jenom kluk. Kluk s očividnou touhou po ukojení svého apetitu, jež mu já - už jen z morálních důvodů - nejsem schopna ani ochotna poskytnout.

„Ahooj!" Mandy mu dychtivě skočila kolem krku, div ho rovnou nepovalila na zem. Celkem by mě zajímalo, kde dneska nechala Susan.

„Ah...ty seš tady taky," poznamenala pohrdavě, když se moje maličkost ocitla v jejím zorném poli. Přeměřila si mě přezíravým pohledem a povýšenecky se ušklíbla.

„Mě si vůbec nevšímej, Mandy," odvětila jsem s falešným úsměvem, „jako bych tu nebyla." Stejně jako včera, předevčírem a i minulý týden.

Mandy se nad mým odvětkem jen jedovatě ušklíbla, načež obrátila pozornost zpět ke svému „Medvídkovi". Ta přezdívka je fakt děsná.

„Kde jsi včera byl? Přece jsme se domluvili, že se přijdeš podívat na náš nácvik roztleskávaček," nafoukla dotčeně tváře. „Vždyť přece víš, že když jsem teď kapitánka, potřebuju, abys mě podporoval, a účast na tréninku je jedna z nejlepších možností."

Z Gillova výrazu bylo evidentní, že na nějaké podpoře se Mandy domluvila leda tak sama se sebou.

„J-jsem zapomněl," vypravil ze sebe, zatímco ho Mandy stále dusila ve svém, rádoby lásky plném objetí. „S-sorry." Bylo mi jasné, že se na něj takhle směšně nevěší proto, že by k němu skutečně chovala určité „city". Jen si tímhle stupidním způsobem - schválně před mýma očima - mapovala vyhlídnuté území. Plazila se po něm jenom proto, aby mi sdělila, že má nade mnou navrch. Zároveň to očividně brala jako i zábavnou výzvu. Freda, Steva, Garryho a mnoho dalších kluků dostala do svých růžových spárů pouhým lusknutím prstu - nebo spíš dotknutím se dlaní jejich, už jen z pohledu na její výstřih aktivovaných rozkroků.

Ovšem...Gill z nějakého, mně doposud neznámého důvodu není tak snadná záležitost, jako drtivá většina našich spolužáků. A to naši drahou Amandu těší a vytáčí zároveň. Zjevně to shledala jako dokonalou příležitost, jak si na někom opět zvýšit svoje, už tak dost nezdravě velké ego. A já jsem toho evidentně ústřední součástí.

„Tak ale dneska už na to nezapomeň," zaprosila Mandy a našpulila kolagenové rty, jež měla zvýrazněné růžovým leskem. „Slibuješ?"

„Jo, slibuju," odsekl odbytně Gill a pokusil se i přes Mandyin drtivý stisk plnohodnotně nadechnout.

„Takhle se mi líbíš, Méďo," pronesla spokojeně a s vervou mu vlepila vášnivý polibek, i když jen na tvář. Gill při pocítění doteku jejích kolagenových rtů jen obrátil oči v sloup. Opravdu nevypadal, že si její horoucí náklonnost bůhví jak užívá, ba naopak. „Tak ve tři na tréninku," sdělila mu a obrátila pozornost k mé, opodál setrvávající maličkosti, přičemž jí onen spokojený úsměv rychle zmizel z tváře. Během sekundy ho vystřídala zřetelná averze.

Při pohledu na její nevraživý výraz mi došlo, že se tváří úplně stejně jako tehdy. Jako tu polední pauzu, kdy jsem si definitivně znepřátelila celý spolek Primadon.

„No, a ty tam radši ani nechoď," ucedila přezíravě a věnovala mi jeden pohrdavý úšklebek.

Nad jejím arogantním postojem jsem se opravdu musela pousmát. „Neboj se, Amando, ještě jsem neklesla tak hluboko, abych marnila svůj drahocennej čas v přítomnosti toho vašeho směšnýho sesterstva," odvětila jsem zcela klidně a zároveň jízlivě a krátce si přihla své hroznové sody. Mandy se nad mým odvětkem pochybovačně ušklíbla a konečně přestala Gilla dusit ve svém, zdánlivě lásky plném sevření. Překvapivě se výjimečně rozhodla přejít skutečnost, že jsem jí - k její značné nelibosti - řekla celým jménem. Neměla ho zrovna moc v lásce, a proto tak silně prosazovala onu jeho zkratku.

„Směšnýho sesterstva, jehož úhlavní členkou kdysi byla i tvoje sestra," konstatovala s triumfálním úšklebkem na dokonale nalíčené tváři a založila si ruce na prsou, jež jí opět podpírala značková push-upka, jejíž tmavý odstín výrazně prosvítal pod tenkou perleťovou látkou jejího upnutého crop-topu. „Což je taky ten jedinej důvod, proč jsi tenkrát dostala neopakovatelnou šanci se k němu připojit," informovala mě. „Tvoje životní chyba, že ses rozhodla chcípnout sama." Mandy to sice říkala, jako by to byla už dávno zapomenutá, a tím pádem i zcela nepodstatná minulost, ovšem i přes její nucenou přetvářku nešlo přehlédnout, jak dotčená a hlavně pohoršená díky mému tehdejšímu odmítnutí přidání se k tý jejich snobský školní komunitě pořád ještě byla. Evidentně ji stále žrala skutečnost, že hlavní kandidátka do jejich růžovýho spolku se nakonec ukázala být tou jedinou osobou, jež její nabídku odmítla. Což v souvislosti s tím, že jiné moje spolužačky doslova žebraly, aby byly vzaty mezi Primadony, nebylo zrovna něco, co by člověku Mandyiny nátury přidalo na sebevědomí. Evidentně proto se ho na mně až doteď snaží tak směšně nahánět. A právě Gilla po oné jeho návštěvě naší třídy shledala jako ideální prostředek.

Jistě jsem se ušklíbla. „Moje životní chyba by bylo přijetí pozvánky do toho vašeho pošahanýho Candy Storu," namítla jsem a znovu se napila své hroznové sodovky, ze které už za dobu od jejího otevření vyprchala většina bublinek.

Drtivou většinu pozornosti jsem sice věnovala Mandy, jíž moje přesvědčení překvapivě smazalo úsměv ze rtů, ale i tak mému pohledu neunikl Gillův potměšilý úšklebek, jenž se mu při onom pojmenování zdejšího dívčího spolku rozepjal téměř přes celou pobledlou tvář.

„Mysli si, co chceš!" ohradila se vztekle Mandy. „Stejně je to tak lepší, taková feministická káča by nám jen mrvila reputaci!"

„Nepovídej," opáčila jsem netečně s kousavým úšklebkem na rtech a dopila posledních pár zbytků své hroznové sodovky.

„Ah, co s tebou vůbec ztrácím čas!" ucedila vytočeně Mandy, načež obrátila svoji pozornost ke Gillovi, jenž po celou dobu naší interakce jen zvídavě poslouchal. „Ve tři na hřišti, Méďo - a tentokrát nezapomeň, jo?" prosebně se usmála a věnovala mu další, naštěstí už jenom vzdušný polibek, otočila se na podpatku a odkráčela do třídy.

„Takže pro dnešek mám odbyto?" zeptal se Gill a pokusil se narovnat si límeček čtverečkované, bílo-černo-fialové košile, kterou mu Mandy svou vášní a náruživostí viditelně pomačkala.

Jsem si poměrně jistá, že kdybych jim tady nedělala křena, vrhla by se rovnou na knoflíky. Následně by šla na řadu spona opasku u Gillových džín a potom...no, řekněme, že by došlo k porušení jednoho z nepsaných bodů zdejšího školního řádu.

Nevím přesně proč, ale představa Mandyiných plných růžových rtů kolem Gillovy...přednosti, mi dokázala zvednout žluč až do krku. Bylo to nechutný, doopravdy nechutný, a to jenom díky ní a její uměle vylepšený puse. Pokusila jsem se onu představu urychleně zaplašit.

„Očividně," odvětila jsem hned, když mi došlo, že se mě Gill na něco ptal. Nechtěla jsem, aby byť jen tušil, na co jsem tak spontánně myslela.

„Nemyslíš, že ses tak trochu zapomněla pochlubit?" nadhodil tázavě Gill, když vzápětí přestal upírat pohled tím samým směrem co já, respektive ke dveřím od přízemní učebny, do které před několika málo vteřinami zašla Mandy.

Překvapeně jsem se na něj otočila. „O čem to mluvíš?" zeptala jsem se zmateně i přes to, že mi bylo jasné, na co naráží. O podrobnostech nevraživosti, jež již od prvního školního týdne panuje mezi mnou a spolem Primadon, jsem mu dosud ještě nic neřekla. A po onom mém rozhovoru s Mandy měl adekvátní důvod se o ně zajímat.

„O tom, že tě kdysi dávno chtěly do tý svý směšný holčičí partičky," objasnil mi. „Proč jsi nikdy neřekla, že tě ty nány chtěly mezi sebe?"

„Protože ses na to neptal," odpověděla jsem možná o něco příkřeji, než bylo nutné. „Každopádně, jak můžeš vidět, tu nabídku jsem nepřijala. Na rozdíl od Tracey, já svoji osobnost a především lidskost pro školní popularitu neobětovala."

„A to je právě na tobě to chválihodný," poznamenal Gill a já překvapeně zamrkala. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, že to mám brát jako čistý kompliment, kterých se mi ale v životě stále moc nedostalo. Aspoň tedy ne těch upřímných. „Lidi maj tendenci si urvat kus úspěchu, aniž by se vůbec zajímali o to, jak moc je to ve finále vlastně stojí, jelikož ony rádoby ovace jsou jejich úhlavní prioritou, jejich životní cíl. Jediný, o co jim jde, je udělat co nejlepší dojem na jejich okolí, jehož množství funkčních mozkovejch buněk by se dalo spočítat na abakusu," prohlásil nenuceně, ale zároveň jistě a odhodlaně.

Chvíle jako tahle mě vážně udivovaly. Bylo zvláštní - ne-li až neuvěřitelné, že i přes to, jakej bizarní mišmaš evidentně sídlil v Gillově hlavě, výroky tohoto typu nesporně svědčily o tom, že má všech pět pohromadě, na rozdíl tedy od drtivé většiny bellevillské společnosti. Někdy jsem si vážně připadala, jako bych nebyla ve společnosti narušenýho sériovýho vraha, nýbrž mladýho a především dosti talentovanýho filozofa. Jaká to ironie, že člověk s poruchou osobnosti toho zjevně o podstatě společnosti ví znatelně víc než kdejakej normální člověk.

„Každopádně, teď už chápu podstatně líp, proč se s Pendleovou nemáte tolik v lásce," připustil s pobaveným uchechtnutím.

Na onu Gillovu poznámku jsem raději nereagovala a následně přesměrovala pohled ke dveřím, ve kterých Mandy před chvílí zmizela. „Ale ona má očividně ráda tebe," neodpustila jsem si podotknout. Ovšem pro Mandyinu náklonnost vůči Gillovi by se jistě našlo i nějaké, poněkud expresivnější pojmenování. I když...z nějakého důvodu jsem měla pocit, že on si je toho vědom stejně dobře jako já, ne-li možná o něco líp. Nic bych nedala za to, že dobře zná oba dva důvody, proč je k němu Mandy tažena jako můra ke světlu. Že moc dobře ví, že si na něm skrze mě jen chce navýšit ego, a to tím způsobem, že se jí ho podaří svést - nejlépe tedy před mýma očima, a bude si moct z onoho seznamu oficiálně odškrtnout jeho jméno. Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, zda by Gill nebyl ochoten onoho Mandyina záměru využít ve svůj, evidentně dosti kýžený prospěch. Koneckonců...já mu v tomhle směru nijak neposloužím, tak se dá očekávat, že se nebude zdráhat Mandyina úmyslu využít. Nebyl by první ani poslední, kdo by tak učinil.

„To je možný," odvětil s netečným výrazem ve tváři.

Jeho lhostejnost mě přeci jen trochu překvapila. „Neříkáš to zrovna se zájmem," poznamenala jsem.

„Možná tě to překvapí, má milá, ale Pendleová vážně není můj typ," informoval mě a já překvapeně zamrkala. Není jeho typ? No, záleží, v jakém směru to myslel, jelikož pokud by šlo o jeho výběr obětí, Mandy by stoprocentně bodovala.

„Ona si to evidentně nemyslí," mínila jsem uštěpačně.

„Toho jsem si už stačil všimnout taky," poznamenal, hodil do automatu několik drobných, které vytáhl z přední kapsy svých černých džín, a vzápětí zmáčkl kombinaci písmena a čísla příslušnou pro čtvrtlitrovou plechovku Coca Coly.

„To už je třetí za tuhle přestávku," neodpustila jsem si poznamenat. „Říkala jsem ti, že ti z toho dřív, nebo pozdějc bude nehorázně blbě," připomněla jsem mu až zbytečně blahosklonně.

Gill překvapeně povytáhl obočí a vteřinu na to se mu na tváři rozlila vítězná grimasa. „Copak, že se tak staráš? Záleží ti snad na mně?" zeptal se se značnou jistotou a onu plechovku limonády otevřel. Překvapivě se z ní ale nenapil, neboť očividně vyčkával na moji odpověď.

Proč s tímhle vyrukuje vždy, když si dovolím něco říct k jeho evidentní závislosti na kofeinu? Očividně bych si měla dávat pozor na jazyk, a to nejen, co se jeho ilegálního byznysu týče.

Nechtěla jsem mu však dopřát takovou odpověď, jakou toužil slyšet i přes to, že její znění moc dobře znal. Nikdy jsem mu to sice neřekla, ale potom, jak jsem se v tu chvíli zachovala, mu musí bejt jasný, že mi svým způsobem není...dvakrát lhostejnej - bohužel. Ovšem...i po celých sedmi dnech si stále nejsem jistá, zda záležet není z mé strany trochu silný slovo. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že základem pro můj přístup k němu není ambivalence, ovšem...sama nevím, zda jsou ony „sympatie" k němu natolik silné, abych mohla říct, že mi na něm záleží se vším všudy - doopravdy záleží.

„Řekls mi přece, že se mě nebudeš ptát na otázky, na který už znáš odpověď," připomněla jsem mu to, co mi tehdy slíbil při naší rozmluvě před začátkem posledního kola letošní chemicko-fyzikální olympiády, ze které mají již dnes po obědě dorazit výsledky.

„To pořád platí?" opáčil tázavě a pobaveně se uchechtl. Ovšem díky mému strohému výrazu a rukou autoritativně založených na prsou, přičemž jsem v jedné z nich svírala prázdnou plechovku od hroznové sody, ho úsměv překvapivě rychle přešel a ono pobavení vystřídalo cosi těžko popsatelného.

„Víš, jen jsem se chtěl ujistit...protože..." Onen Gillův náhlý, mrazivě tajuplný tón se mi ani trochu nelíbil.

„Protože co?" vypravila jsem ze sebe nedůvtipně a přestala se zády opírat o automat, načež jsem onu, již kompletně prázdnou plechovku od sodovky konečně vyhodila do odpadkového koše vedle něj. Vzápětí jsem obrátila pozornost zpátky ke Gillovi a s viditelným znepokojením z jeho tónu hlasu a výrazu v pobledlé, ostře řezané tváři čekala, co za šílenost z něj vypadne tentokrát.

„Víš, prcku, napadlo mě...když už teda nemáš stálou chuť mě upálit zaživa, jestli bys mi s něčím - když ti na mně teda aspoň trochu záleží - tak nějak...nehelfla," objasnil mi, přičemž to z něj lezlo jak z chlupatý deky. Čím dál víc jsem se bála zjistit proč.

„A co by to jako mělo bejt?" vypravila jsem ze sebe nedůvěřivě. Měla jsem k tomu koneckonců řádný důvod.

Gill překvapivě neřekl nic, jen pohledem letmo ukázal na dveře od inkriminované třídy. Podívala jsem se tím samým směrem a vzápětí vrátila pohled zpět k němu.

„No a co s ní?" nechápala jsem. Popravdě jsem neměla nejmenší tušení, jakou „pomoc" by ode mě v souvislosti s Mandy údajně potřeboval. Při zmínce její osoby se mi na plátno mysli znovu vydrala ona představa, co by spolu prováděli, kdybych jim den co den nedělala křena. Do krku se mně podruhé za dnešek nahrnula žluč a já z nějakého neznámého důvodu měla sto chutí Mandy při našem dalším setkání něco upřímného povědět. Ovšem namísto toho plameny mého náhlého vzteku sežehly tu první osobu, jež mi přišla do merku, a to skutečně nebylo dvakrát dobře. Nejenže to vůči Gillovi výjimečně bylo poněkud nespravedlivé, ale hlavně jsem se zachovala až drtivě neadekvátně.

„Dostat do postele ji snad zvládneš sám, ne? Na to moji pomoc fakticky nepotřebuješ," odsekla jsem pohoršeně, přičemž v mém hlase byla znát i nemalá stopa podrážděnosti. Neadekvátní podrážděnosti. Upřímně nevím, jak jsem v tu chvíli mohla zapomenout, že mám z tohoto Mandyina chování i vlastní a především ničím nenahraditelný užitek. Ovšem představa, jak si tou svojí růžovou propiskou s peříčkem vítězně odškrtává Gillovo jméno ze seznamu, byla překvapivě silnější, než vědomí, kolik toho z její náklonnosti vůbec mám. Věděla jsem, že je to jenom směšná soutěž, prostřednictvím výhry ve který si Mandy hodlá navýšit sebevědomí, ale i přesto mi to z nějakého důvodu ohřívalo krev v žilách. Nechtěla jsem jí tohle vítězství dopřát, i když mně do toho v samé podstatě věci skoro nic nebylo. Mohlo mi bejt naprosto ukradený, jestli se mu dostane do kalhot, nebo ne. A samozřejmě i bylo, jen...ani nevím vlastně co.

„Máš pravdu, to bych vážně zvládnul i bez tvojí pomoci, prcku," připustil s pobaveným uchechtnutím a jeho rty se roztáhly do pýchou nadmutého úsměvu. Veškerou silou jsem se pokusila potlačit představu implementace jeho slov. „Ovšem...já od tebe nechci helfnout s tímhle, nýbrž s pravým opakem, má milá," vyvedl mě z omylu a já zaskočeně povytáhla obočí.

„Opakem?" zopakovala jsem udiveně, neboť mi nedošlo, co tím myslel. Co je opak svedení? Vyhození onoho člověka z postele? No, i když...na to by evidentně taky stačil sám. Takže to jako možnost škrtám.

Gill s jistým úsměvem na rtech a potměšilým výrazem ve tváři mírně přikývl na potvrzení, což mě zmátlo ještě víc.

„A tím myslíš jako co?" zeptala jsem se s nemalou nelibostí v hlase.

Gillův úsměv se ještě o něco rozšířil. „Co kdybychom sehráli takový menší a v podstatě i lidsky zcela nezávadný divadýlko?" navrhl potměšile. „Pokud si vzpomínám dobře, už jsem něco takovýho jednou nadhodil. Ale tvoji odpověď jsem nepokládal za relevantní, neboť v tý chvíli jsi byla...no, řekněme, že poněkud emočně rozrušená," dodal vyhýbavě, a mně vzápětí došlo proč.

Pomalu jsem vydechla ve snaze tak zmírnit šok, jenž mě po uvědomění si podstaty jeho návrhu nelibě ovládl. „Řekni mi, že jsem to pochopila špatně, prosím," požádala jsem ho úpěnlivě. Z celé své ateistické duše jsem se modlila, aby mi řekl, že se pletu, že je to jinak. Jinak, než si ke své značné neradosti vzpomínám.

Ovšem ono napjaté ticho, jež vyvrátilo obsah mé prosby, bylo to jediné, čeho se mi od Gilla dostalo, pochopitelně tedy když nepočítám ten potměšilý úšklebek a šibalské jiskřičky v jeho olivínově zelených očích.

Teď už chápu, proč to z něj lezlo jak z chlupatý deky. Gill zatraceně dobře věděl, že moje odpověď už jednou zněla a stále zní a vždycky taky znít bude: „NE!"

„Notak, prcku -"

„Žádný notak! Už jednou jsem ti řekla, že na takovouhle komedii si máš najít někoho jinýho!" A taky si na tom pořád náležitě trvám. Chápu, že se nudí, ale divadlo této úrovně a především tohoto zaměření je zcela mimo všechny území únosnosti a zdravého rozumu.

„To v tý pizzerii byla sice jenom sranda, jenže teď to myslím vážně, naprosto vážně -" Tím hůř.

„A já to zase myslela naprosto vážně tenkrát a myslím to naprosto vážně i dneska!" Hrát si na jeho „přítelkyni", aby se humánně zbavil Mandy? Za 1. Jak šílenej musí bejt, aby ho něco takovýho napadlo - v podstatě už podruhý? A za 2. Ani za nic na světě. Jelikož tohle je bizár všech bizárů. A taky klišé všech klišé - to hlavně.

„Takže na tohle divadlo zatraceně rychle zapomeň," prohlásila jsem už podstatně rozvážněji, ovšem můj poměrný „klid" hned na to vzala voda, „teda alespoň se mnou v hlavní roli!"

Gill odložil plechovku s Coca Colou na horní plochu automatu a - k mému znatelnému zaskočení - sepjal ruce, přičemž se mi upřeně podíval do očí prosebným a musím uznat, že sentimentálnímu člověku i srdce téměř lámajícím pohledem.

„Na mě psí oči neplatěj," informovala jsem ho. „Jak jsem ti řekla, na tuhle bizarní komedii si najdi někoho jinýho."

„Co po mně chceš, Williamsová? To si mám před tebou kleknout na kolena?" Gillovo znepokojivé naléhání stále nekončilo.

No, nepopírám, že by to byl celkem i zábavný pohled, ale stejně by mu to nebylo nic platný. Já svůj názor prostě nezměním. Na žádnou jeho přítelkyni si hrát nebudu. Na jeho opravdu ne.

„Hele, Gille, ta Coca Cola ti evidentně nedělá vůbec dobře na hlavu, takže dej vědět, až konečně vystřízlivíš." S těmito slovy jsem vykročila k odchodu. Na tohle téma už vážně nehodlám víst další ujetý debaty.

„Co za to chceš, Williamsová?" Gill evidentně nevěděl, kdy přestat. A já už toho začínala mít tak akorát dost.

„Nic," otočila jsem se na něj s ironicky pobaveným úsměvem a ušla pár kroků pozadu, než jsem se zase otočila zpátky.

„Takže, ty opravdu nechceš naší verzi Heather Chandlerový ukázat, že v týhle škole není jediná, kdo se umí prát, Veronico Sawyerová?"

Jeho slova mě donutila okamžitě zastavit a ohlédnout se. „Cože?"

Nevím, jestli mě zarazilo spíše to, co ve finále řekl, nebo fakt, že mě právě teď a tady přirovnal k protagonistce kultovního filmu z osmdesátek a zároveň i rádoby partnerce ve zločinu Jasona „JD" Deana, vyšinutýho magora, kterej chtěl vyhodit do vzduchu celou svoji školu.

Dle mě ale teda mám do charakteru Veronicy Sawyerový ještě dost daleko. Už jen z toho důvodu, že v několika situacích bych se teda zachovala jinak než ona. Například se připojila k Heathers, zatímco já nabídku vstupu do zdejší verze téhle středoškolské skupiny zásadně odmítla.

A pokud si můžu dovolit přirovnat Primadony k nějaké z Heathers, Mandy bych teda jednoznačně přiřadila k Heather Dukeové, vzhledem k tomu, jak moc rychle a ochotně převzala místo po též zavražděné Brittany, ke které by se jak povahově, tak i vzhledově hodila Heather Chandlerová.

Čistě jen z psychologického hlediska bych ráda věděla, ke komu by Gill přirovnal sám sebe. Nic bych ale nedala za to, že právě k Jasonu Deanovi. Není divu, že se vrah dokáže zhlédnout ve vrahovi. Kór ještě, když je na dosti podobné, psychické vlně.

„Uvažuj, prcku," Gillův hlas náhle přerušil moje hluboké zamyšlení, „i ty přece z toho našeho, rádoby partnerskýho vztahu můžeš něco mít."

To sice silně pochybuju, ale fajn. Ráda si poslechnu, kolik by byl Gill za zbavení se jeho náruživé „nápadnice" ochotnej „zaplatit". Samozřejmě jen ze zvědavosti.

„Například?" nadzvedla jsem tázavě obočí.

„Například to, co tak moc chceš - ukázat naší nový školní královně, že existuje někdo, kdo ji o tu korunu může připravit."

Nahlas jsem to sice nikdy neřekla, ovšem i tak jsem - minimálně tedy sama sobě - nemohla nalhávat opak. Je bez diskuze, že Mandy by si tu malou dávku „karmy" vážně zasloužila. Ovšem ne touhle cestou - touhle naprosto ujetou a především bizarní cestou.

„Gille -"

„Představ si to, Pendleová vždycky - i když sice někdy dřív a někdy později - nabyla, čeho chtěla, získala, co chtěla, dostala do postele, koho chtěla, zmanipulovala, koho chtěla..." konstatoval náznačně. „Takže, nejsi toho názoru, že už je na čase to její lano úspěchu konečně trochu natrhnout?"

Zhluboka jsem polkla. Ani za mák se mi nelíbilo, k jaké podstatě tahle roztodivná diskuze - nebo spíš Gillova argumentace - začíná pomalu, ale jistě směřovat. Ovšem i přes nespornou pravdivost jeho slov jsem se pokusila něco namítnout. „Ale -"

„Neber to tak, že to děláš pro mě," přerušil mě, sotva jsem otevřela pusu. „Ber to tak, že to děláš pro sebe a evidentně i pro někoho dalšího, protože co si budeme nalhávat, naše milovaná Amanda se onoho královnina žezla nezmocnila zrovna nejlíp."

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, ozval se zvonek oznamující začátek třetí hodiny.

„Tak to vypadá, že náš čas zase bohužel vypršel," poznamenal Gill a sebral z automatu onu čtvrtlitrovou plechovku Coca Coly. „A přemýšlej o tom." Do hlavní chodby se hned na to vrhl všechen dav, co trávil přestávku mimo budovu školy, a Gill v něm během vteřiny zmizel jako pára nad hrncem.