Když jsme následně vystoupili a autobus odjel k další zastávce, pan Mayer nám všem na závěr poděkoval za účast, načež si sundal sako a vydal se ke své, již značně ojeté Toyotě Corolla 2013. Otevřel dveře s již viditelně odřeným, matně stříbrným lakem a s těžkým výdechem se posadil na místo řidiče, přičemž ono svoje, čokoládově hnědé sako odložil na sedadlo spolujezdce. Okamžik poté, co za sebou zavřel oprýskané dveře, se ozval mručivý zvuk motoru a ona Toyota Corolla během několika vteřin zmizela za rohem vysoké budovy, jež sousedila se školou.

Naše skupina se pomalu začala rozpouštět. Amber a Blair měly zajištěný odvoz, na který měly počkat před nedalekým obchůdkem s kutilskými potřebami. Thomas a Chris se vydali na další nedalekou zastávku, ze které jim jel autobus do blízké čtvrti u předměstí východního okrsku, a Jacob s jeho brzkou nastávající se rozhodli jít domů pěšky. Lily mě ještě předtím objala na rozloučenou, přičemž jsem jí ono překvapivé gesto rozpačitě opětovala, se slovy, že se zítra uvidíme ve třídě. Díky oněm nemalým rozpakům jsem nedokázala věnovat prakticky žádnou pozornost tomu, jak se Jacob rozloučil s Gillem.

Oba nám ještě stačili naposled zamávat na rozloučenou, než ruku v ruce zmizeli za rohem západního křídla školní budovy.

Z nějakého důvodu jsem čekala, že se Gill prostě sebere a půjde domů. Neučinil tak, k mé značné radosti i nelibosti. Za poslední dva dny ze mě vysál prakticky všechnu psychickou sílu, i když mi jí tedy od prvního setkání s ním nezůstalo příliš mnoho.

„Myslels to vážně?" vyhrkla jsem dřív, než se stačil byť jen nadechnout, aby mohl něco říct, a přerušila tak ono trýznivé ticho, jež mezi námi po odchodu Jacoba a Lily nastalo. Ani mi nedošlo, že tuhle otázku mu dnes pokládám už podruhé.

Gill se ke mně překvapeně otočil. „Co přesně myslíš?"

„To, cos říkal v tom autobuse," upřesnila jsem a mírně odvrátila pohled na stranu.

„Myslíš to o Pacific Parku? Jo, to jsem myslel vážně. Jednou bych se tam rád podíval, pokud k tomu někdy bude příležitost," přiznal a s „rozpačitým" úsměvem si krátce promnul zátylek. Nebyla jsem si jistá, jestli to jen hraje, nebo skutečně neví, kam jsem onou prostou otázkou mířila.

„Ne, zrovna to jsem na mysli neměla," vyvedla jsem ho tiše z omylu a sardonicky se pousmála.

„Tak co teda?" zeptal se poměrně zmateně.

„To, jak jsi říkal, že v tom případě ti nezbejvá nic jinýho, než doufat, že ti ze starý známosti pošlu pohled," konkretizovala jsem téměř až šeptem. Doufala jsem, že mi na to odpoví stoprocentně popravdě, i když už na kontě nemám žádný žeton do kola pravdy.

„Proč bych neměl?" zeptal se nechápavě namísto odpovědi a já cítila, jak jeho pohled na mé maličkosti ještě zintenzivněl.

„Sama nevím," přiznala jsem popravdě, neboť na tuhle otázku jsem v podstatě ani neměla řádnou odpověď. Proč by neměl myslet vážně, že - podle svých slov - nemá v úmyslu mě tady držet, a zničit tak moji jedinou šanci na lepší život, i když to pro něj znamená, že se bude muset rozloučit s - evidentně jediným - zdrojem patřičné zábavy během jeho denního života? „Já jen...nepomyslela bych si, že budeš na moje plány týkající se života mimo město reagovat takhle...v pohodě," doplnila jsem své neotesané přiznání a mírně pokrčila rameny.

Gill se pobaveně uchechtl. „Jasně, teď už chápu, proč jsi kolem toho nadělala takovej tyátr," přiznal s marně potlačovaným smíchem. „A co sis jako myslela? Že tě v den tvejch osmnáctejch narozek unesu a budu věznit v opuštěným komplexu na předměstí severního okrsku, abys tak neměla šanci opustit Belleville?" V jeho hlase bylo znát „lítostivé" pobavení.

Přesměrovala jsem pohled k němu a bez jediného slova jen pokrčila rameny. „Tak...u tebe nikdo nikdy neví," připustila jsem neutrálně.

Gill se znovu pobaveně uchechtl. „Rád bych tě informoval, má milá, že i když se to občas možná úplně nezdá, vážně nejsem druhej Joe Goldberg," oznámil mi seriózně, ale zároveň stále pobaveně. Sardonicky jsem se pousmála. Nevěděla jsem, zda mám z nepřímého ujištění, že mě nečeká ten samý osud, jako potkal Beck krátce před její smrtí, cítit pouze čistou úlevu.

„Hele...já vím, že je evidentně těžký mi to věřit, ale já vážně nemám potřebu, právo ani tendenci tě v tomhle městě věznit po zbytek tvýho života.

Zároveň se taky nemusíš bát, že bych měl v plánu se s tebou potají přestěhovat na Západní pobřeží, jelikož já zůstávám v Bellevillu, a to dle všeho už napořád," oznámil mi jistě.

Nevěděla jsem, co říct. Veškeré obavy, veškeré riziko, že díky němu nebudu moci po svých osmnáctinách žít podle svých dlouholetých představ, najednou kompletně pominuly. Ačkoli moje důvěra v něj byla stále na dost nízké úrovni, v tomhle jsem mu z nějakého důvodu hodlala věřit všema deseti. Nevím, zda to bylo výhradně kvůli onomu pocitu ulehčení, jenž mi jeho slova rozlily prakticky do celého těla, nebo za tím bylo ještě něco dalšího. Těžko říct co.

„Děkuju," vyhrkla jsem bezděčně, aniž bych si v první chvíli uvědomila, co vůbec říkám. Za co mu vůbec, proboha, děkuju?  Vždyť to, že překvapivě nemá v plánu sabotovat moje plány na život v Kalifornii, opravdu ještě není důvod, abych vůči němu cítila nějaký vděk. Jak sám řekl, na něco takového stejně ani nemá právo, a tím pádem nelze mluvit o žádné ohleduplnosti či něčem podobném. Kromě toho, sama nevím, jak takový pocit vděku vlastně vypadá. Nikdy jsem ho necítila, ne vůči někomu druhému. Jediný člověk, komu jsem kdy za něco vděčila, jsem byla já samotná. A vážně bych byla ráda, kdyby tomu tak i zůstalo. Některé věci zkrátka nechci znát z vlastní zkušenosti. Už tak si mé životní krédo nese dosti závažné šrámy, co se citů a emocí týče.

„A za co?" zeptal se Gill s překvapeně povytaženým obočím. Zjevně ho má slova udivila stejně tak jako mě samotnou.

„To nevím," přiznala jsem popravdě a znovu mírně pokrčila rameny. „Každopádně to ale myslím vážně." Nebo aspoň takový jsem z onoho prostého slovíčka měla dojem. Nevěděla jsem, co onen roztodivný pocit přesně znamená, ovšem nedokázala jsem popřít, že tohle výjimečně není žádná z mých licoměrností. A to v určitém aspektu, hádám, evidentně není úplně dobře.

Gill se nad mým bezděčným přiznáním jen lehce pousmál. Kupodivu to ale výjimečně nebylo znamení pobavení, či dokonce výsměchu, nýbrž jakási známka spokojenosti. Dalo by se říci, že dokonce i radosti, ale to bych nejspíš podstatně přeháněla.

„Pojď ke mně, ty trdlo," vybídl mě zcela nečekaně. Ovšem i když to podle všeho měla být výzva, evidentně se rozhodl konat za mě. Nestihla jsem se ani plně nadechnout, než mě - překvapivě lehce - popadl zezadu za hlavu a přitáhl si mě k sobě, přičemž se moje tvář opět dotkla příjemného materiálu jeho fialové mikiny. Druhou rukou mě pevně vzal kolem ramen. Nejspíš je to stupidní, ale z nějakého důvodu jsem měla pocit, že ono své sevření užívá jako prevenci před mým případným vzdorem, kterého se mu ale v tomto případě - stejně jako ve většině těch předchozích - nedostalo.

Poslechla jsem radu svého podvědomí a radši už si nezkoušela připomínat, jak nemístný a hlavně nepochopitelný tenhle akt je. Kdybych si to měla připomínat pokaždé, co se mě Gill byť jen nepatrně dotkne, jistě bych se zbláznila mnohonásobně víc, než jak se mi to díky němu povedlo doteď.

Přišlo mi lepší nechat obě ruce spuštěné podél těla a jen mu dovolit, ať si mě tiskne k sobě. S prakticky neslyšným výdechem jsem zavřela oči. Je to sice ujeté, ale svým způsobem byl pro mě pobyt v Gillově objetí jakýsi druh relaxace. Sice zvrácený a naprosto neadekvátní, ale za to viditelně účinný druh relaxace.

„Taky nemám páru, za co mi upřímně děkuješ, ale každopádně...rádo se stalo, prcku," pronesl pobaveně a seriózně zároveň. Na to jsem nic neřekla, jen mé rty se roztáhly do sice slabého, ale za to dosti procítěného úsměvu. Na jednu stranu se mi nelíbilo, co tyhle pocity značí v souvislosti s mým životním krédem, ale na tu druhou jsem nemohla tvrdit, že jsou mi nepříjemné. Tohle hřejivé teplo jsem nikdy předtím necítila, doslova nikdy. Věděla jsem, že tak tomu celý můj život bylo z dosti dobrého důvodu. Že i když ona distance od veškeré vaty života a kompletní přejití k racionalitě bylo mé vlastní rozhodnutí, učinila jsem správně, jelikož v rámci možností skutečného života to byla jediná cesta, jak se kompletně vyvarovat všem emocionálním překážkám, brzdám a především rozptýlením.

Já si nemůžu dovolit, aby mi na tobě záleželo. Mně nesmí záležet...na nikom. Úsměvnou a zároveň politování hodnou ironií je, že Catherine tyhle slova použila jen jako součást procesu zmanipulování Nicka, zatímco v mém případě by to žádná jiná lépe nevystihla.

Nemůžu si dovolit, aby mi na Gillovi záleželo v pravém slova smyslu, ovšem určitou změnu v mém postoji k němu popřít nemůžu. Nemůžu popřít, že onu bezmeznou nenávist, jež byla základem pro můj přístup k němu, oficiálně vystřídala čistá ambivalence.

Vím, že tahle obměna skutečně není krok ani jedním z potencionálně racionálních směrů. Ovšem kdybych si pokoušela namluvit opak, lhala bych především sama sobě, a to by byla jen přímější cesta do pekel.

Mírně jsem se v Gillově objetí pohnula a pomalu otevřela oči. Obloha na horizontu se již výrazně začínala zbarvovat do světle modré, která vždy předcházela oné večerní směsici žluté, růžové, oranžové a nachové. Na nebi - nebo alespoň na té jeho části, jež se pyšnila nad mrakodrapy v centru Bellevillu - nebyl doslova ani jediný mráček.

„Asi bych už měla jít domů," usoudila jsem nahlas. „Ráda bych tam došla ještě před setměním," vysvětlila jsem.

Gill prvních pár sekund překvapivě mlčel. „Mám jít s tebou?" zeptal se po chvíli napjatého ticha.

Mírně jsem zakroutila hlavou, položila mu dlaň na hruď a úspěšně se pokusila od něj odtáhnout, přičemž jeho sevření kompletně povolilo. „Dneska ne," dodala jsem již verbálně a snažila se, aby to nevyznělo jako čiré odmítnutí. Z nějakého důvodu jsem nechtěla, aby se kvůli mému nesouhlasu cítil...no, popravdě ani nevím jak. Nejsem si jistá, jak v jeho případě tenhle pocit vlastně popsat.

Gillovy oči se v onen okamžik setkaly s těmi mými. Moje odmítnutí ho zjevně zarazilo. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem rozpačitě zvedla ruce v obranném gestu. „Neber mě špatně...já jenom...jen jsem -"

„V pohodě," přerušil mě s pobaveným úšklebkem na rtech. „Chápu. Po celým tom dnešku už mě máš plný zuby."

Značné rozpaky v mé tváři rázem vystřídal nesouhlas. „To je poněkud přehnaný mínění," namítla jsem sice lživě, ale z určité části i upřímně. Měla jsem ho sice až po krk, ale když to formuloval takhle, cítila jsem se za to lehce provinile. Zvláště pak při vzpomínce na jeho nedávná slova, o kterých jsem si ani nemyslela, že je z jeho pusy někdy uslyším. „J-já jen...jsem prostě vyčerpaná. Nechci, abys to chápal takhle. Jen už prostě chci jít domů a na nějaký diskuze už vážně dneska nemám sílu," přiznala jsem, tentokrát zcela popravdě. Přišlo mi to jako ten nejlepší způsob, jak z téhle nelibé situace zase rychle ven.

„V pohodě, prcku," ujistil mě znovu. „Nemám problém tě dneska už definitivně propustit, i když má to jeden háček. Musíš pro mě ještě předtím něco udělat," sdělil mi.

Koutky mých rtů ucukly do ironického, sardonického úsměvu. „A c-co?" vypravila jsem ze sebe tázavě, přičemž v mém hlase byla znát značná stopa znepokojení. Možná bych se opravdu měla zbavit oné tendence vykládat si každou dvojsmyslnou větu, kterou vypustí z pusy, v tom, zcela nemístném kontextu. Život by pak možná byl o něco míň stresující.

Gill mi kupodivu neodpověděl, alespoň tedy ne tou verbální cestou. Beze slova si sundal ze zad svůj černý batoh, rozepl zip od přední kapsy, zalovil v ní a posléze z ní vyndal malou, čistě levandulově fialovou placku s připínacím špendlíkem v průhledném celofánovém obalu, kterou mi následně vtiskl do dlaně.

Nechápavě jsem povytáhla obočí. To už bych spíš čekala, že mně do ruky vecpe kapesní nůž než tuhle textilní dekoraci.

„Vzít si to a slíbit mi, že pokud během tvý cesty domů nastanou nějaký, něčí smrtí končící trable, nebudeš se zdráhat to použít - a pokud se tak stane, tak že na tom nezanecháš jeden jedinej otisk," odpověděl mi konečně na moji poslední otázku.

„To nemyslíš vážně," nevěřícně jsem se uchechtla. Nejspíš jsem tak činila ze snahy potlačit ono značné překvapení z jeho slov. Z jeho výrazu bylo ovšem patrné, že to myslí smrtelně vážně, a to doslova.

„Co je špatnýho na tom, že dbám o tvoji bezúhonnost? Koneckonců...je to i v mým zájmu. Nepotřebuju, abys měla nějaký pletky s policajtama. Navíc...o co jde? Vždyť vražda v sebeobraně přece není podle morálních zákonů nic, za to by sis zasloužila shořet v pekle. A pokud vím, pánbíčkářka taky nejseš, takže se nemusíš obávat porušení pátýho přikázání," argumentoval Gill, a já bohužel musela uznat, že úspěšně. Evidentně jsem výjimečně nemohla nesouhlasit ani s jedinou věcí, jež řekl. Udržení čistoty mého trestního rejstříku je vzhledem k okolnostem případu Fialového vraha zcela pochopitelné a bohužel nemůžu popřít, že vzhledem k mé roli v ní i dosti na místě. Nedobrovolné získání postu prostředníka, jenž by poté, co by splnil svůj jediný účel, byl záměrně odepsán, v procesu Gillova dopadení opravdu nemám zapotřebí. Dogma, že zabití v sebeobraně není trestný ani nemorální čin, také evidentně nelze popřít. A to, že nejsem příslušníkem žádného náboženského vyznání, to je taky pravda.

„Dobře," souhlasila jsem nakonec a onu placku pevně sevřela v dlani, načež jsem ji strčila do přední kapsy u svých riflových šortek. Modlila jsem se, aby cesta domů proběhla bez byť jen sebemenších komplikací. Nechtěla jsem ji použít - nebo spíš především tedy být v případné sebeobraně nucena spáchat onen čin, který by jejímu užití nesporně předcházel. Zároveň jsem ale také díky své hrdosti a touze se konečně dostat z jeho blízkosti odmítala vzít zpátky ono odmítnutí Gillova doprovodu.

Vždycky jsem cestu domů přežila ve zdraví. Neměla jsem důvod se strachovat, že by tomu dnes mohlo být jinak.

„Hodná holka," pochválil mě spokojeně Gill a jeho pohled se ubral k hodinám na vysoké věži bellevillské radnice. Za pár minut už měly odbíjet pátou. „Tak se zdá, má milá, že pro dnešek náš čas už vypršel," pronesl se smířlivým výdechem a otočil se ke mně. „Takže zejtra ve škole, prcku," prohodil s potměšilým úsměvem na semknutých rtech a šibalsky na mě mrkl jedním okem. „Měj se," dodal na rozloučenou, načež mi věnoval poslední potměšilý úsměv, otočil se a vykročil k odchodu.

Já už bych se taky vydala tou svojí - a v tomhle případě opačnou - cestou, kdyby mi hlavou rázem nebleskla jedna, dosti podstatná vzpomínka, o které jsem si myslela, že zůstala nadobro pohřbená na dně mé paměti. Stejně jako drtivá většina jejích kolegyň.

„Počkej!" vyhrkla jsem hlasitě a doběhla ho.

Gill se zastavil a se zaskočeným výrazem se ke mně otočil. „Copak, prcku?"

„Ty prášky na spaní," vypravila jsem ze sebe téměř jedním dechem, „jak se jmenovaly?"

Z výrazu v Gillově tváři bylo patrné, že poměrně nechápe, kam touto otázkou mířím. Ovšem i přesto si beze slova sundal ze zad batoh, zalovil v přední kapse a podal mi ještě skoro plnou, bílo-modro-růžovou lékovku.

„Ambien," přečetla jsem téměř bez dechu název oněch uspávadel.

„Hele, jestli to chceš, klidně si to nech, ale neradil bych ti s tím moc experimentovat. Nejenomže ti při nepřiměřený dávce hrozí stejný riziko jako u normálních přípravků na spaní, ale tyhle dokážou při blbým dávkování způsobit i amnésii, a to buď částečnou, dočasnou, a pak bohužel i trvalou, což se teda ale stává úplně v těch přednejhorších případech. Ale i tak bych ti s tím neradil dělat nějaký pokusy."

Jedno mu překvapivě můžu slíbit - se svinstvem, jako je Ambien, já žádný rádoby experimenty rozhodně dělat nebudu. Čest vidět, co všechno tyhle prášky dovedou, jsem měla už před třemi lety. A nejsou to zrovna hezké vzpomínky, ba naopak.

„Žádnej strach," ujistila jsem ho, „já s tím žádný hokusy pokusy dělat nebudu."

„Jestli je to teda všechno...nejspíš už půjdu...koneckonců, tobě to po dnešku jen prospěje," nadhodil s mírným povzdechem Gill a znovu se otočil k odchodu. „A já mám taky ještě něco na práci."

Bez jediného slova a v rukou pevně svírajíc onu plastovou nádobu s uspávadly jsem pouze mírně přikývla na znamení souhlasu.

„Takže ještě jednou...přeju hezkej zbytek večera." Po těchto slovech už i se svým stínem v patách zmizel za nejbližším rohem.

Můj pohled v tu chvíli spočinul na oné bílo-modro-růžové nádobce, kterou jsem držela v rukou.

Takže trvalá amnésie, jo?

Takže o tohle tehdy skutečně šlo. Smazat mi vzpomínky. Vzpomínky...včetně těch, které mi dost možná zachránily život.

Chápu, prášky na spaní mazající paměť, to zní vážně dosti úsměvně a pro někoho možná až absurdně.

Oné osobě to taky tenkrát přišlo nehorázně absurdní, ale když zjistila, jak se tenhle zolpidemový výrobek dá využít - nebo i zneužít, smích ji přešel, tedy alespoň ten nevěřícný.

Teď ale skutečně nehodlám přemýšlet nad věcí, jež měla zůstat navždy pohřbena na samém dně mé paměti, takže bude přece jen nejlepší, když naší plastové lékovce s Ambienem najdeme nový domov, a to nejlépe v nejbližší popelnici.