„Violet! Tady jste!" pousmál se rozpačitě pan Mayer a pohledem mi pokynul, abych se posadila na volnou, bílou dřevěnou zahradní židli mezi Thomase a Lily. „Nechcete si aspoň na chvíli sednout?" nabídl mi. „Jistě jste po oněch dvou náročných dnech také vyčerpaná."

„Ne, ale děkuju," odmítla jsem a spěšně přešla k věci: „Nebude vám vadit, když se půjdu trochu projít? Jenom někam do okolí pizzerie." Bylo v mém vlastním zájmu, abych se odsud vypařila dřív, než se Gill z onoho mého spontánního přiznání, a tím pádem i bohužel potupného potvrzení jeho evidentního vítězství v téhle zvrácené hře, kompletně vzpamatuje, a pokusí se tak o další nelibou konfrontaci mojí maličkosti.

Pan Mayer se na moment zamyslel. „Dobrá," svolil nakonec, „ale jen za podmínky, že skutečně nepůjdete nikam daleko."

„Je ti dobře, Violet?" zeptala se náhle Lily. „Seš bílá jako stěna," konstatovala znepokojeně.

„Neměj obavy, všechno je v pohodě," odvětila jsem. Její starost byla sice potěšující, ale v tuhle chvíli jsem mezi svými rozbouřenými emocemi neměla na nějaký vděk za péči prostor.

„A nechceš alespoň, abych šla s tebou? Co kdyby se ti někde udělalo zle, nebo se ti něco stalo?"

„Ne, já jen potřebuju bejt chvíli o samotě," přiznala jsem jí. „A hlavně potřebuju co nejdřív zmizet z blízkosti tý nihilistický kreatury," dodala jsem v duchu.

„Tak nechceš aspoň kousek pizzy? Od rána jsme nic teplého ani pořádného nejedli, musíš mít už hlad." Přisunula ke mně talíř se šunkovou pizzou.

Pokusila jsem se o vděčný úsměv. „Ne, díky," odmítla jsem znovu.

„A kde máš Gilla?" vložil se kousavě do hovoru Thomas. „To ta vaše milostná hádka měla ještě nějakou dohru, nebo co?"

M-milostná hádka? Co si to o nás - teda o mně - zatraceně myslí?!

Děkovala jsem Bohu, že zrovna tuhle protismyslnou poznámku neměl Gill možnost slyšet, nebo jsem v to aspoň doufala.

„Ne," odsekla jsem a zalhala zároveň. „Naše milostná hádka opravdu žádnou dohru neměla a bejt na tvým místě, tak bych se starala o svoji pizzu!" vyštěkla jsem zjevně o něco hlasitěji, než bylo na místě. Chrisovi z mého vzteklého tónu hlasu malém zaskočilo bujné sousto pizzy, jež nyní raději jen pokojně přežvykoval. Zdá se, že moje pověst výstředního podivína, na kterého je pro své vlastní dobro lepší ani nemluvit, se zcela úspěšně obnovila. Jedno z mála plusů dnešního bizarního dne.

„Ale notak, pane Redfielde..." napomenul ho pan Mayer. „Tyhle vaše invektivy opravdu nejsou dvakrát na místě."

„Tak sorry, no." Thomas pokrčil omluvně rameny, načež se opětovně zakousl do své salámové pizzy.

„Můžu teda jít?" zeptala jsem se netrpělivě pro potřebné ujištění.

„Ano, ale nejpozději do hodiny se vraťte," svolil znovu pan Mayer.

„Nebojte, za chvíli budu zpátky," slíbila jsem mu a následně se otočila k odchodu. Věděla jsem ale, že s oním slibem to ani zdaleka nebude tak růžové, jak jsem se snažila pana Mayera ujistit. K oné kýžené rekreaci budu potřebovat podstatně více času, než je jedna krátká chvíle.

„Vážně jsi v pohodě?" zavolala na mě ještě jednou Lily.

„Jo," zalhala jsem a sardonicky se pousmála.

Lily nejistě přikývla na souhlas. „Ale dávej na sebe pozor," doporučila mi.

„Neboj," ujistila jsem ji, „budu."

Pan Mayer mně sice důrazně nařídil, abych se nijak nevzdalovala z okolí pizzerie, ale v tuhle chvíli jsem chtěla jít prostě tam, kam mě nohy povedou, a to i za cenu eventuálního průšvihu.

Hlavně, když to bude co nejdál od tý fialový kreatury.

V rušném centru jižního okrsku Bellevillu se mně ale moc pobývat nechtělo. Už jen proto, že každých pár sekund jsem se někomu připletla do cesty nebo taky proto, že už dvakrát se mně jen tak tak podařilo vyhnout projíždějícímu autu.

Jestli si mám vyčistit hlavu, a psychicky se tak připravit na to, že se za hodinu budu muset podívat Gillovi znovu do očí, bude to chtít nějaké klidnější místo. Teď by ale spíš bylo na místě přemýšlet nad tím, jak se z téhle zalidněné čtvrti co nejrychleji vymotat.

Když už jsem pomalu ztrácela naději, že by se v jižním sektoru dalo najít nějaké místo, kde nebudu muset mít neustále oči na stopkách, moji pozornost upoutal ukazatel jednoho z bellevillských parků.

No, stále lepší, než přeplněné ulice lidí, již v jednom kuse hypnotizují display svého mobilního telefonu.

Prošla jsem čtyřmi zapadlými ulicemi směrem na západ, a konečně se tak ocitla před kolosální, černou železnou branou onoho parku, který na první pohled spíš připomínal jakýsi listnatý lesík se zahradní kašnou a několika lavičkami uprostřed.

Když jsem vcházela dovnitř, z parku zrovna vycházela starší žena s výrazně překrmeným jezevčíkem, jenž svým dlouhým, vyplazeným jazykem téměř nabíral jednotlivá zrníčka pískové cesty, přičemž na hnědém koženém vodítku zadýchaně následoval svoji ušlechtile oděnou majitelku. Po jejím odchodu se zdál být celý areál parku již kompletně prázdný.

Jeho komplex překvapivě nebyl tak veliký, rozlohou mohl přibližně odpovídat menšímu jablečnému sadu.

Pod gumovými podrážkami černých conversek mi rytmicky křupal písek, jak jsem po úzké rovné cestě postupovala ke středu celého areálu. Vysoké listnaté stromy, skrz jejichž zelenající se koruny pronikalo pouze několik paprsků teplého zářivého slunce, které se nyní hrdě vyjímalo na sytě jasné, jarní obloze, vrhaly své mohutné stíny na dokonale posekaný trávník po obou stranách spleti pískových cestiček.

Ona kašna uprostřed parku na bližší pohled spíše připomínala malé umělé jezírko ohraničené zídkou z hladkých, pískovcových cihel. Skrz průzračnou hladinu, na které se místy vznášelo pár sněhově bílých, čerstvě rozkvetlých leknínů, bylo vidět až na štěrkové dno. Napadlo mě, jak hluboká asi může být, ovšem vzhledem k tomu, že jediné náhradní oblečení, které s sebou mám, jsou kraťasy a oprané pyžamové tričko, jsem se to raději rozhodla nezjišťovat.

S dlouhým výdechem jsem zvedla pohled k obloze, přičemž mě do očí vzápětí udeřilo několik paprsků hřejivého jarního slunce, jež zpříma osvětlovalo prakticky celý komplex oné zahradní kašny, nebo tedy spíše umělého jezírka.

Spustila jsem batoh ze zad a sesunula se na jednu z kovových, mřížových laviček. Držela jsem se na nohou už jen z posledních sil - jak těch psychických, tak i fyzických - a potřebovala jsem si už konečně sednout.

Opřela jsem se zády o mřížové opěradlo a s dalším, dlouhým výdechem si krátce promnula pravý spánek. Voda, jež z vodotrysku proudila vzhůru do vzduchu a následně ve formě desítek průzračných kapek dopadala na hladinu, sice byla poněkud uklidňující, ovšem ani to nestačilo k tomu, abych dokázala - alespoň částečně - zklidnit onen viditelný třas v konečcích všech deseti horních prstů, svůj přerývaný dech či tendenci křečovitě tisknout k sobě obě čelisti.

Nikdy jsem nebrala žádné tabletky na uklidnění, jelikož jsem měla za to, že bych po nich byla zbytečně otupělá, ovšem hádám, že teď by mi nějaké to, nervy zklidňující sedativum značně přišlo k duhu. Aspoň bych se tak zbavila touhy zdevastovat všechno kolem sebe, abych ze sebe dostala ten nehorázný vztek.

Neoprávněný vztek na Lily, že z Gillova záměrného chování usoudila, že - i když to tak očividně nemusí vypadat - mu na mně nějakým způsobem záleží, a nevědomě mu tak nahrála do karet. Již podstatně oprávněnější vztek na sebe, že jsem nedala na podvědomé tušení sebe samotné, podcenila ho, nevědomě mu dovolila narušit mé životní krédo a ještě mu jak největší pitomec pod sluncem spontánně přiznala, že jeho velkolepej plán z jistého úhlu pohledu dosáhl vytouženého úspěchu. A oprávněný vztek na tu fialovou kreaturu, jež měla tu drzost využít mého pragmatického smyšlení, a obrátit tak moji horoucí snahu o získání subvence zasloužené kompenzace za všechna ta léta, co jsem musela v tomhle pošahaným městě strávit, za celej svůj dosavadní život, jenž jsem pobytem v Bellevillu promrhala, kompletně proti mně, a to jen za účelem svý ujetý hry. Za účelem mi nasadit do hlavy brouka, jenž by mně skrz onu, zcela absurdní a bizarní domněnku sežral nenahraditelnou schopnost vidět dnešní realitu v jejích skutečných barvách.

Plánoval mi v rámci tý svý pošahaný šachový partie s lidskejma figurkama nasadit ty růžový brejle naivity jenom proto, abych - coby jeho lidská hračka - byla povolnější. Aby do mě tak mohl zašít další nit, s jejíž pomocí by mě ovládal jako nějakou nemyslící loutku.

Jako by snad nestačilo, že mě pod - evidentně splnitelnou - výhrůžkou přidání si mého jména na jeho seznam smrti donutil k uzavření naší první dohody.

A teď ještě tohle, teď má ještě tu nehoráznou drzost dělat ze mě citama vygumovanýho idiota! A to jenom v rámci nějaký pitomý hry! Kvůli tomu, že se jednoduše nudí.

Já se taky během svý nezáživný školní rutiny nudila - zatraceně nudila, ovšem k něčemu takhle ubohýmu a zároveň bezostyšnýmu jsem se nesnížila ani v těch nejkrajnějších případech! Hádám, že přesně tohle je ten markantní rozdíl mezi námi, co se týče smyslu pro morálku. Já lidem jenom bezbolestně hejbala žlučí, nedělala jsem si z nich žádný zatracený loutky, žádný, citově oddaný hračky. Ale on ano, a bohužel i mnohem víc, než jen to. On je pro svoji zábavu a naplnění svejch vražednejch choutek zneužil tím nejhorším možným způsobem. Zabil je, zabil víc jak tucet nevinnejch lidí, jen aby se náležitě pobavil. A já tu noc měla bejt jen lahodící bonus.

Při tomto opětovném uvědomění se moje, už tak dost velkým vztekem zahřátá krev dostala až na zlomový bodu varu. Potřebovala jsem do něčeho kopnout, praštit, cokoliv. Prostě nějak ze sebe dostat ten enormní vztek, jenž nyní spaloval celou moji maličkost.

K mé značné radosti se do mého zorného pole náhle dostal ulomený kus světlé pískové cihly.

Vím, že je to stupidní a že bych si s největší pravděpodobností měla pořídit boxovací pytel, ovšem v tuhle chvíli jsem byla až moc rozpálená vzteky, abych dokázala rozumně používat tu část mozku, kterou mně Gill tou svou pošahanou hrou ještě kompletně nevygumoval.

S představou, že ten kámen je jeho pobledlej ksicht, na kterým právě teď lpí ten neskutečně iritující, vítězoslavnej úšklebek, jsem se zvedla z lavičky a vší silou onen kus pískovce nakopla.

Štvalo mě, že zrovna já, ta, která vždycky Loganu Nelsonovi záviděla jeho vůli, intelekt, odvahu, kreativitu a především možnost konat skutečnou spravedlnost, nemůžu s tímhle bizárem dělat nic, co by mě ve finále nestálo vlastní život. Že jsem se nechala zahnat do kouta od něčeho, co má s člověkem společnej leda tak biologickej původ.

Stále plná nehorázného vzteku jsem přešla k onomu kusu zlomené pískové cihly a chystala se ho nakopnout ještě jednou, když vtom k mým uším dolehlo cosi trýznivě povědomého. Kroky dobře známých, černých punkových bot.

„Nemusíš do něj takhle brutálně kopat," poznamenal vyčítavě Gill. „Ten kámen ti přece nic neudělal." Jaká ironie slyšet něco takovýho zrovna od něj. Od někoho, kdo na bezúhonnost svých užívaných subjektů absolutně nehledí.

Prudce jsem obrátila pohled směrem k jedinému vchodu do parku, přičemž se tak mé skelnaté oči nelibě setkaly s těmi jeho. Stačil jeden jediný pohled...a onen spalující vztek dosáhl zcela nové úrovně.

Horní i dolní čelistí mi probíjela nepříjemná bolest, jak jsem křečovitě tiskla zuby k sobě. V očích mě pálilo a zorničky jsem měla nenávistí zúžené na minimum. Moje tvář byla překvapivě napjatá víc než kdykoliv předtím.

Instinktivně jsem popadla onen kus cihly a zvedla ho ze země. „Ale ty jo!" křikla jsem nenávistně, napřáhla se, co nejprudčeji to bylo možné, a ten kámen po něm odhodlaně hodila. Doufala jsem, že se trefím do obličeje, a konečně mu tak z tváře smažu ten neskutečně iritující úšklebek.

Gill však jen s jistým uchechtnutím zavřel oči a krátce naklonil hlavu na stranu, načež mu onen kus cihly prosvištěl kolem pravého spánku jako vystřelená kulka a následně dopadl na jeden z uhlazených trávníků několik metrů za něj.

Gill s pobaveným úsměvem na rtech otevřel oči, jež pohotově upřel na moji zaskočenou maličkost. Počítala jsem s tím, že se přeci jen trefím, i když možná ne přímo do obličeje. Tahle nelibá minela se mi značně nezamlouvala.

Ani se nepokoušel zjišťovat, kam ten kámen dopadl. „To nejspíš nelze popřít," připustil k mému zřetelnému překvapení, uznale se pousmál a pokojně vykročil směrem ke mně.

Bleskově jsem se rozhlédla kolem sebe, zda ještě nenajdu nějakou, výrazně hodící se munici v podobě zlomených cihel, ovšem kromě písku a trávy se kolem mě nenacházelo prakticky nic - nic použitelného. Kromě nehorázného vzteku se mnou začala cloumat i oprávněná panika.

„Neříkám to sice moc často - dneska vlastně úplně poprvý v životě, ale zdá se, že nastal čas si náležitě pokecat," mínil a rty se mu zkřivily do jistého úšklebku, „a to dost otevřeně, jestli mě chápeš."

S každým krokem, jenž udělal směrem ke mně, jsem o kus instinktivně ucouvla. „N-nemáme o čem," namítla jsem se širokým, ironicky pobaveným úsměvem z jeho, naprosto absurdního mínění.

My dva fakt nemáme důvod spolu víst nějakej rozhovor, a to ani na jedno z potenciálních témat. Nehodlám si nechat vymejt i tu většinovou část mozku, která od nelibého setkání s ním pořád ještě funguje.

Čím více se snižovala už tak dost nelibě nízká vzdálenost mezi námi, tím viditelněji můj dech zrychloval. Vztek již z většinové části vystřídala oprávněná panika.

„Já si myslím, že jo," odvětil přesvědčeně Gill a pod podrážkami jeho punkových bot zapraskal písek, když přešel poslední sektor trávníku, a ocitl se tak na kraji ohraničení oné kašny, jenž se bohužel nacházel jen necelé tři metry ode mě.

Jediné, čím jsem se mohla vzpírat jeho úmyslu, jsem byla já samotná, což rozhodně nebyl dostatek pro projev rezistence. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než jen vyděšeně couvat, a setrvávat tak ve své osobní zóně. Ovšem to by mi do cesty nesměla během zlomku vteřiny přijít značná a bohužel nepřekonatelná překážka.

„N-nepřibližuj se ke -" povedlo se mi ze sebe odtažitě vypravit těsně předtím, než jsem lýtky prudce narazila do nízké zdi ohraničující onu jezerní kašnu, a mé tělo se tak během sekundy přes ní kompletně převážilo.

Zatla jsem zuby a připravila se na pád do - s největší pravděpodobností zatraceně studené - vody následovaný bolestivým naražením kostrče. Nepředpokládala jsem, že je natolik hluboká, abych vzápětí prudce nedopadla až na štěrkové dno.

Ovšem předpokládané octnutí se mezi rozkvetlými lekníny se překvapivě nekonalo. Pomalu jsem otevřela automaticky zavřené oči, a spatřila tak nad sebou jasnou modrou oblohu a kus honosného vodotrysku, kapky jehož vody mi nepravidelně dopadaly na čelo. Pootočila jsem hlavu na stranu a zjistila tak, že vzdálenost mezi vodní hladinou a mojí pravou tváří činí zhruba deset centimetrů.

Mírně jsem sykla, když jsem na pravém zápěstí již plně ucítila silný a bohužel pro mě dosti povědomý stisk.

To snad ne...

S podrážděným výrazem v napjaté tváři jsem přesměrovala pohled ke strůjci mé neprosené záchrany. Záchrany před pádem do vody, ovšem ne před živoucím ztělesněním čehosi sotva slovy popsatelného. „Vytáhni mě, hned!" křikla jsem důrazně a zpražila ho nevraživým pohledem.

Gill se však namísto vyhovění mému nařízení jen přezíravě ušklíbl. „Za 1. Tenhle diktátorskej přístup bych si na tvým místě zatraceně rychle rozmyslel, samozřejmě tedy jen pokud nestojíš o to, abych ti s radostí ukázal značně nepříjemnější stránku týhle netypický pozice. Ty sice seš ústředním loutkářem svýho konání, ale z vlastní dobroty ti říkám; teď a tady zapomeň na to, že já budu tancovat tak, jak ty na mě odrzle ječíš.

A za 2. Nevidím důvod, proč bych to měl dělat. Takhle mě nemůžeš praštit ani mně zase zbaběle zdrhnout," konstatoval k mojí značné neradosti. „A taková šance se přece nezahazuje, ne?"

Netečně jsem si odfrkla a odvrátila pohled na stranu. Kdyby se Gill vzdal toho svýho specifickýho, nebo spíš naprosto uhozenýho a bizarního přístupu vůči mojí maličkosti, bylo by to taky o něčem jiným. Nicméně jsem si vědoma faktu, že přesně to on kvůli svojí psychopatický nátuře nedokáže. Ostatně by to jistě neudělal ani kdyby mohl.

Nechtěla jsem mu ale tak úsměvně nahrát do karet a zůstat v téhle pozici až do chvíle, než s pomocí svýho chorýho a z nemalé části i nefungujícího mozku usoudí, že už je vhodnej čas mně pomoct zpátky na pevnou zem.

Raději, než muset poslouchat další jeho manipulační kecy, jsem byla ochotna přetrpět nelibou koupel v parkové kašně.

„To bych bejt tebou nedělal," varoval mě Gill a pohledem ukázal na mobil v pravé přední kapse mých džínových šortek, když jsem se mu pokusila rezistentně vyškubnout. „Iphone fakticky není zrovna odolnej typ mobilu a voděvzdorný pouzdro na něm nemáš, jak tak vidím," konstatoval. „Takže," s povytaženým obočím krátce semkl rty, „pokud do tý vody fakt zahučíš, tvůj drahej mobil onen waterboarding se vší pravděpodobností nepřežije. Takže si, moje milá, dobře rozmysli, co je ti milejší. Jestli já a pár věcí, co mám na srdci, nebo nehezky rozbitej mobil, za jehož definitivní zničení tě evidentně nikdo nepochválí, ba naopak. Vsadím se, že svý ségře tím opravdu radost neuděláš."

Nevím, jestli jsem víc proklínala jeho za tohle neférový ultimátum, nebo sebe za to, které ze dvou nabízených zvěrstev jsem si vybrala podstoupit. „Tak co po mně zatraceně chceš?" procedila jsem tázavě a podrážděně vzdychla.

„Už jsem ti to řekl - promluvit si," odpověděl nečekaně stroze a bez sarkasmu. „Sice to není můj obor - stejně jako drtivá většina jinejch věcí, ale co vím, nějak takhle by to přeci mělo fungovat, ne? Promluvit si, když se určitý věci začínaj vyvíjet nepatřičným směrem."

„A já ti zase řekla, že my dva nemáme o čem, krucinál!" připomněla jsem mu nasupeně svoje nedávná slova. „A jenom tak na okraj," ironicky jsem se ušklíbla a s falešnou zvědavostí ve tváři lehce naklonila hlavu na stranu, „do který pochybný partnerský poradny si to musel volat, aby ti poradili tenhle komunikační brak?"

„Do žádný partnerský poradny jsem volat nemusel," informoval mě s pobaveným úsměvem na lehce rozepjatých rtech. „Stačilo se prostě jen zeptat," objasnil mi a mně došlo, na koho tím naráží.

Hnulo mi to sice žlučí, ale nejspíš by mně jí mělo bejt líto za její nemalou naivitu, přehnanou dobrosrdečnost a bohužel i život zachraňující nevědomost Gillovy skutečné nátury. Není Lilyina vina, že bohužel - nebo spíš díky bohu - neví, jaké jsou Gillovy pravé úmysly s mojí maličkostí. Došlo mi, že na občana Bellevillu bude až nebezpečně blahosklonná - i když, abych z ní po té včerejší noci naivně nedělala další Matku Terezu, evidentně dokáže bejt i pořádně prohnaná -, ale v žádným případě bych nečekala, že jí - dle všeho - budu stát za to, aby mu poradila, jak se má se mnou „udobřit". To jí - aspoň tedy při vědomí mojí nátury - nedošlo, že na mě tyhle úsměvný kraviny fungovat nebudou? Nikdy jsem se o ostatní nestarala, tak proč zatraceně nemůžou bejt tý lásky a jednou se ke mně zachovat stejně?

„Netvař se dotčeně, prostě mi jen odpověděla na otázku," napomenul mě Gill tak vyčítavým tónem, až jsem se musela ironicky pousmát. Je s tím svým zdánlivým smyslem pro spravedlnost vážně směšnej. Na druhou stranu ale chápu, že je to jen další z jeho manipulačních metod. Evidentně proto má na svejch deskách ten zarážející nápis. Nerada to uznávám, ale tohle je, jak už jsem jednou říkala, sakra chytrý - a taky zatraceně morbidní. „Navíc...žádná jiná možnost v tu chvíli ani nebyla. Přišlo mi rozumný se zeptat ženský z masa a kostí, co se v těhlech, na vlastní kůži poznávám, že značně nelibejch situacích, má dělat, než to hledat na nějakým dubiózním internetovým fóru."

„Žádná jiná možnost v tu chvíli ani nebyla..." Kdyby tak jen uměl přiznat, jak moc se teď plete. Ještě jedna další možnost tady byla a překvapivě stále ještě je, ta nejlepší ze všech.

Pochybovačně jsem se ušklíbla a strmě konstatovala: „Omyl." Výraz v mém obličeji rázem zpříkřel. „Byla tady ještě další možnost, a ty to zatraceně dobře víš!" rozkřikla jsem se. „Ty moc dobře víš, že tohle nemusíš dělat, nic z toho! Že tady nemusíš bejt a nutit mě k nějakýmu, rádoby usmiřovacímu rozhovoru! Vím, že ti nefunguje značnej a pro tuhle situaci dost podstatnej kus mozku, ale tohle je ksakru tak snadný, že to dokážeš pochopit i s tím pošahaným bizárem, co máš v hlavě! I s tou nulovou lidskostí, co máš v sobě!

Já ti krucinál nedám, co chceš! Nedokážu to, nechci a neudělám to, ani kdybych mohla! Takže se konečně smiř s tím, že tuhle manipulativní nit do mě prostě nezašiješ! Smiř se s tím a jdi takhle devastovat psychický zdraví někoho jinýho! Někoho, kdo si z tebe zaslouží totálně zešílet! S radostí ti poskytnu rovnou celej seznam potencionálních kandidátů. Pak budeš aspoň jednou jedinkrát k něčemu dobrej, protože doteď nejsi pro tenhle svět - pro tohle město - nic jinýho, než jen zbytečná přítěž!

Ale pokud to nedokážeš vidět takhle, vezmi to ze svýho pokřivenýho pohledu," vyzvala jsem ho. „Prohrála jsem, Gille, definitivně. Vítězství je tvoje, tak to už zatraceně pochop! Já vím, že se mně z části mstíš za to, jakej postoj jsem v souvislosti s celou záležitostí týkající se oný soutěže k tobě zaujala, ale ničím, co uděláš, ve mně černý svědomí nevzbudíš! Já vážně nejsem ta, co by se měla před někým kát, a to není moje domněnka, nýbrž nespornej fakt, jelikož ty mě vykořisťuješ už od chvíle, cos mě - podotýkám, že pod splnitelnou výhrůžkou smrti - přiměl k přistoupení na to tvoje šílený ultimátum. Sice ne tím způsobem, jako je tomu v tomhle městě obvykle, ale pořád to staví na prakticky stejným základě. Jediný, co z ušetření mýho života máš, je zabití času, jenž musíme strávit ve škole. Nikdy jsem pro tebe neznamenala ani o špetku víc, než jenom lidskou hračku, všesměrnou manipulací který ses náležitě bavil, a zvyšoval si tak svý psychopatický ego! Pro tebe je všechno jenom zábava, jejíž následky tě absolutně nezajímaj!

Jenže hra skončila, Gille. Tvoje šachová královna nenávratně opustila desku, tak předej moje místo jiný figurce, a konečně tak vypadni z mýho života! Jakkoliv, ale hlavně už mi dej kurva pokoj!"

Cítila jsem se, jako bych spolu s hlasivkami ze sebe vykřičela i duši.

   Zalehnutí v uších z mého vlastního hlasu postupně sláblo a já se konečně pořádně nadechla. Po zarudlém obličeji mně stékalo několik kapiček potu, zatímco z mého těla postupně vyprchával adrenalin, který stejným tempem nahrazovalo značné vyčerpání.

Kupodivu jsem byla ráda, že jsem to ze sebe konečně mohla dostat. Že jsem to konečně mohla někomu říct, i když to byla právě ta osoba, jež mě do téhle šílenosti zcela vědomě navezla. Nemám sice nejmenší tušení, co bude teď, ale svým způsobem mi to je jedno. Vzdávám se a z týhle zvrácený šachový partie definitivně kapituluju.

Už nemůžu dál. Takhle ne.

Tahle hra by mě evidentně nezabila fyzicky, ale psychicky určitě jo. Kdyby přišel s čímkoliv jiným, s čímkoliv snesitelnějším, zatla bych zuby a nějak to v rámci daně za pokračování svého života překousla. Ale tohle je už i nad mé síly a hlavně v rozporu se zbytkem zdravého rozumu.

„Wow," vydechl Gill a překvapeně povytáhl obočí, „tak to byl vskutku strhující výlev, moje milá," uznal a jeho značné zaskočení z mého horlivého projevu vystřídalo pobavení. „I když...asi si nemůžu stěžovat, jelikož jsem dostal to hlavní, co jsem chtěl - konečně se mnou mluvíš, a navíc ještě zcela upřímně.

Na to, že jsem průběh týhle naší malý rozmluvy neměl naplánovanej ani z jedinýho procenta, to překvapivě vyšlo podstatně líp, než jsem sám čekal," uznal a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv. „Konečně vím, co se v tý tvý kebuli odehrává za pozoruhodný myšlenkový pochody."

Nedělala jsem si iluze, že s ním moje slova něco zmůžou. Na tenhle ignorantskej balvan evidentně nestačí ani kalibr přírodní katastrofy. Zajímalo by mě, jak rychle by ho ta nadsázka opustila, kdyby se střetl s někým své vlastní ráže. Kdybych proti němu nestála já, nýbrž druhá Catherine Tramellová. Vzhledem k tomu, jak viditelně ho potěšilo moje selhání ve snaze se svými manipulačními schopnostmi vyrovnat psychopatické psycholožce, bych řekla, že jeho největším - a podle všeho i jediným - strachem je alfa jeho vlastního druhu.

„Nemalou část toho, cos ze sebe tak procítěně vychrlila, ti evidentně nemá cenu nějak rozmlouvat, ale to s tou lidskou hračkou...tos fakticky myslela vážně? To si skutečně myslíš, že mi nejseš k ničemu jinýmu?"

Jeho nečekaná ukřivděnost a svým způsobem i pohoršení mě značně zaskočily. Jindy bral mé upřímné mínění jako kompliment, ovšem teď se tvářil, jako bych se ho tím snad dotkla. Netrvalo však ani vteřinu, než mi došlo, že je to evidentně jen další manipulační přetvářka. V duchu se jistě chvástá nad tím, jak nelidský jsou nejen jeho motivy, ale především skutky, jež bohužel žádnej účel nesvětí.

Pohrdavě jsem se ušklíbla. „Na řečnický otázky se neodpovídá," odsekla jsem a odvrátila pohled na stranu. Pochopitelně, že to myslím vážně. Vždyť je to pravda, evidentní a nesporná...pravda.

Gill tiše vydechl a já koutkem oka postřehla, jak sklopil potemnělé oči ke svrchní straně oné pískovcové zídky. „Podívej..." vyzval mě znepokojivě zvláštním tónem, který jsem u něj ještě nikdy neslyšela. Popravdě to ani neznělo jako jeho normální hlas, jenž mi občas naháněl husí kůži. Žádná jízlivost ani pronikavost. Nerada to přiznávám, ale stýskalo se mi po chvílích, kdy mně svým kousavým smíchem prakticky trhal uši a uvrhoval můj žaludek do nepříjemného, psychického svěráku.

Takhle vážnýho jsem ho neznala, a nelíbilo se mi to, neboť jsem neměla nejmenší tušení, co od něj můžu čekat. Jindy byla moje jistota silná jako skála, ovšem nyní se nebezpečně kymácela sem a tam jako vejce na lžíci. Nedokázala jsem předpokládat, co mám od něj čekat, a to mě vytáčelo do nepříčetnosti. Nenávidím nejistotu, chvíle, kdy nevím, jak se věci skutečně mají. A ta nynější byla právě jednou z nich.

Jsem zvyklá vědět dne i hodiny, ovšem teď si nejsem vědoma ani tý zatracený vteřiny. A to opět jenom díky němu.

Opravdu si říkám, co jsem komu udělala, že jsem ze všech bellevillských zločinců musela narazit zrovna na něj. Tohle je evidentní prokletí.

„Nebudu a ani nehodlám tvrdit, že z ušetření tvýho mladýho života nemám žádný oživení svý nezáživný rutiny. Bavíš mě ve všech možnejch směrech. To, jak se vzdorovitě vztekáš, uraženě odvracíš pohled na stranu nebo jen začneš zmatkovat, když věci nevyjdou tak, jak sis je nekompromisně nalajnovala, má kupodivu něco do sebe. Samozřejmě tohle byly jen tři příklady z mnoha. Na tobě je toho daleko víc impozantního.

Máš pravdu, že nějakou záživnou hrou skutečně nepohrdnu, neboť v souvislosti s jednou z mála věcí, který máme my dva společný, je to lahodící ozvláštnění času, jenž jsem nucenej strávit ve škole. Ovšem abych řekl pravdu, má milá, ta úsměvná hra, do který jsi mě tím svým pragmatickým jednáním uvrtala, vážně nebyla jedna z těch, který bych si užíval, spíš naopak. Dělat, že ti tu tvoji úmornou snahu o vyrovnání se Catherine Tramellový žeru se vším všudy, bylo překvapivě horší a nelibější, než ona tvoje kamufláž jako taková. Než vědomí, že to celý na mě jenom hraješ, aby sis pojistila, že prostřednictvím mě dostaneš to, co tak neoblomně chceš.

Evidentně si myslíš, že to, co se stalo a co se děje, je nějaká msta za to, jak - ne zrovna úctyhodně - ses ke mně zachovala. Ale to se pleteš. Já nemám potřebu ti vyčítat, žes dělala to jediný, co umíš. Pragmatismus je to jediný, co život v Bellevillu může nadělit do vínku člověku s dostatečně realistickým pohledem na dnešní svět, což je evidentně i tvůj případ. Ve všech jinejch si z tohohle města odneseš leda tak sebedestrukční tendence, či výrazně pokřivenej pohled na lidskou rasu, potažmo tedy směsici hned několika poruch osobnosti, kterejch nabudeš prostřednictvím psychosociálních vlivů našeho přenádhernýho města.

Nicméně ale nebudu dotovat tvoji domněnku, že seš pro mě jenom nějaká lidská hračka. Jak jsem před chvíli přiznal - bavíš mě, tak zatraceně moc, že si to ani nedokážeš představit. Ano, pomáháš mi zabíjet nudu během povinný školní docházky. Ano, užívám si doslova každou vteřinu, kdy od tebe dostávám nějakou reakci - jakoukoliv. Ovšem pokud ti můžu něco garantovat, tak je to fakt, že kdybys pro mě znamenala jen lidskýho maňáska na zahnání nudy, podle toho bych se k tobě choval. Neměl bych potřebu ti pomáhat ven z bryndy, do který ses navezla vlastní zásluhou, a nepřecházel bych tvoje neustálý pokusy o moje doživotní zmrzačení.

Ušetřím ti hlasivky, takže mě nemusíš obdařit dalším imponujícím komplimentem, ovšem ať už v tvejch očích klidně znamenám zplozence samotnýho pekla, ty pro mě máš překvapivě vysokou hodnotu, prcku. Podstatně větší, než by měla nějaká hračka, s níž bych jen zabíjel nudu."

Vskutku působivý přednes, to se musí nechat. Škoda jen, že to jediné, čeho prostřednictvím této zdánlivě upřímné deklamace dosáhl, nebylo selhání zbytku mého zdravého rozumu, nýbrž jen pobavený úšklebek na mé tváři, jejíž barva se již vrátila k normálu. „Seš blázen," konstatovala jsem s ironicky pobaveným úsměvem ve tváři a mírně se uchechtla.

Takovýhle směšný kravině nehodlám věřit ani za mák. Nemůžu pro něj znamenat něco víc, než jenom obyčejnou lidskou hračku. Prostě ne. I když ona část mě, jež již očividně přišla o veškerý zdravý rozum, je zjevně jiného názoru.

Mírně jsem zatla zuby a pokusila se onen dotěrný hlásek okamžitě umlčet. Jako člověk pro něj nic neznamenám, zvonec a konec. Nezáleží na tom, co řekne. Jeho názory přece neberu v potaz za žádných okolností.

„To si piš," odvětil jistě Gill a na jeho bledé tváři se rozepjal pobavený úsměv. „Navíc, pokud si pamatuju dobře, tehdy jsem ti řekl, že existujou dva důvody, proč jsem obětoval dva dny svýho života a spolu s tebou se přihlásil do týhle šprtovský soutěže. Jeden byl sice předpoklad, že se ve tvý společnosti náležitě pobavím, ovšem podstatu toho druhýho jsem nikdy neprozradil," podotkl a jeho úsměv se o něco rozšířil.

„Ani jsi nemusel, dokázala jsem si to domyslet sama," odsekla jsem a odvrátila pohled ještě víc na stranu. „Nemusel jsi říkat nic, aby mi bylo nad slunce jasný, že jsi to dělal jen pro usnadnění si průběhu tý pošahaný hry. Nejspíš se to nezdá, ale skutečně nejsem tak pitomá a především naivní, jak si ty evidentně myslíš. Možná se nedokážu vyrovnat Catherine Tramellový, ale to, co mi tady teď vykládáš, je tak směšný a absurdní, že ti to nebudu věřit, ani kdybych z celýho srdce chtěla."

Nevěřím, že je to tak, jak se snaží naznačit. Něco takovýho...je prostě v rozporu s naprosto vším. Je to psychopat, a těm skutečně záleží pouze na nich samotných. Ostatní jsou pro ně jen hračky, věci, prostředky k dosažení jejich vlastních cílů. A to, jak jsem na vlastní oči viděla, je i jeho případ.

Jak jinak by dokázal zabít víc jak tucet nevinnejch lidí, kdyby přitom měl hledět na něco jinýho, než na svoje vlastní cíle?

„Ne," hlesl opět tím roztodivným tónem, který se mi ani za mák nelíbil. Neseděl k němu, jako poslední dílek skládačky, jenž ale náležel k jiné sadě. K jakékoliv jiné, jen ne k té Gillově.

Znám obě jeho stránky, tu špatnou i tu ještě horší. Vím, jak se tváří a jak mluví, když se naštve, nebo když se zrovna vyžívá ve své psychopatické nátuře. Znám jeho děsivou strohost i iritující jízlivost. Ovšem tento tón hlasu nepatřil ani k jednomu z toho.

Ono prosté slovíčko mě překvapivě přimělo obrátit svůj znepokojený pohled zpátky k němu. Onen netypický výraz, jenž mu zel v již čistě přírodně sinalé tváři, se mi k mému značnému překvapení nezamlouval podstatně víc, než onen roztodivný tón hlasu, jenž jsem nedokázala přiřadit k žádnému z jeho zažitých stavů.

„Co, ne?" prskla jsem tázavě, přičemž jsem se pokusila znepokojení v mém hlase překrýt značnou příkrostí a opovržlivým nezájmem.

Gill opět dlouze vydechl a mírně sklopil pohled, jako by se mi snad nedokázal dál dívat do očí. „Nedělal jsem to jen v rámci nějaký pošahaný hry, ne z tý většinový části. Samozřejmě, že existovaly a pořád existujou dva důvody, proč jsem ti u Mayera zařídil účast v týhle věděcký soutěži, i když...ten druhej z nich znatelně převyšuje." S opětovným výdechem zavřel oči. „Chtěl jsem ti prostě pomoct, jelikož mně to přišlo jako vhodnej způsob, jak tě přimět se alespoň trochu zamyslet nad mým přístupem k tobě. Věděl jsem, o co ti ve skutečnosti jde, ale zajímalo mě, jestli si tohle stanovisko dokážeš udržet. Vymyslet plán byla jedna věc, ale dotáhnout ho úspěšně do konce byla věc druhá. Což se tobě nepovedlo. Ovšem kdyby se tak stalo, nestál bych tady a nesnažil se přiznat barvu. Tím, že ti ta kamufláž přerostla přes hlavu, si mi potvrdila to, v co jsem doufal, že se po nějakým čase a hlavně s lepším přístupem k tobě stane. Že už to pro tebe nebude jenom hra.

Vím, že je to šílený. Že já jsem šílenější, než jsem v tvejch očích kdy byl. Ale nelžu ti, ne teď a tady."

Pomalu otevřel oči a znovu vydechl, přičemž stále nepřestával upírat pohled na svrchní stranu pískové zídky před sebou. „To je ten druhej důvod. Prostě jsem ti chtěl pomoct, jelikož mi na tobě...záleží. Sice svým ujetým způsobem, ale záleží. Doopravdy."

Koutky rtů mně čím dál znatelněji cukaly do křečovitého úsměvu, přičemž mi z pusy uniklo několik sardonických uchechtnutí, jež se náhle proměnily v takřka hysterický záchvat nevěřícného smíchu, který se záhy rozlehl téměř celým parkem.

Jemu...na mně...upřímně...záležet? Proboha, prober se, Violetto.

Kdybych si nebyla jistá, že stejnej šílenec, jako je Gill, už neexistuje, věřila bych, že tohle celý je jenom nějaká zvrácená sázka. Podobná, jako se konala v tom ujetým puberťáckým románu, co Mandy zasněně četla o hodině literatury namísto toho, aby věnovala pozornost výkladu o Kate Chopinové. Samozřejmě se onoho, údajně emocionálně explozivního románu následně chytl i celý spolek Primadon.

Normálně tyhle, zdánlivě realistickou romantikou překypující braky pochopitelně nečtu, ovšem ze zvědavosti, jak rádoby emotivní tenhle skvost vůbec je, jsem se odhodlala ke stažení jeho souborové verze. Překvapivě jsem během týdne přečetla nejen první díl, ale rovnou celou sérii. Ovšem ne kvůli poutavosti a originalitě onoho příběhu, jež se ukázaly být na ještě nižší úrovni, než jsem čekala - a to jsem neměla prakticky žádná očekávání -, nýbrž kvůli komické naivitě hlavní hrdinky. Jediné, co na téhle sáze lze považovat za realistické, je pouze právě ona sázka, respektive hlavní zápletka prvního dílu.

I když do tohohle úsměvnýho bizáru to má stále dost daleko.

„Tak ten byl dobrej, Gille," uznala jsem ironicky, když onen záchvat smíchu již z velké části odezněl. Snad si vážně nemyslí, že bych mu něco takového věřila. Jemu, zvrácenýmu psychopatovi, kterej má na kontě víc nevinnejch obětí než George Megpie.

Ne, tohle prostě nemyslí vážně. Nemůže.

„To nebyl vtip," objasnil Gill opět tím znepokojivým tónem hlasu, o kterém jsem stále nevěděla, k jaké z jeho nálad ho mám vlastně přiřadit. Při pohledu na jeho vážný výraz můj ironicky pobavený úsměv znatelně ochabl. Hluboko ve mně začínalo klíčit trýznivé znepokojení. Ona jistota, že je to jen špatnej vtip, nebo manipulační lež, mě pomalu, ale jistě začala z nějakého nepochopitelného důvodu opouštět.

„C-cože?" vypravila jsem ze sebe takovým tónem, že jsem sotva poznávala vlastní hlas. A bohužel nejen to, skoro jsem nepoznávala ani své vlastní myšlenky. Své vlastní stanovisko, o kterém jsem si ještě před několika málo vteřinami myslela, že je naprosto neoblomné.

Připadala jsem si jako váha, z jedné jejíž misky najednou někdo sebral všechno závaží, a kompletně tak zničil její dosavadní balanci.

„Slyšelas správně," odvětil. „Nebyl to vtip. Záleží mi na tobě, a to se nezmění, ani když budeš v sobě potlačovat touhu mi to uvěřit." Gill se mi podíval upřeně do očí. „Vím, co si teď myslíš, a dokážu si i představit ten dlouhej seznam důvodů, proč ti něco takovýho přijde naprosto absurdní a podle všeho i totálně pošahaný. Ale to je celej tenhle svět, prcku.

Někde hluboko v sobě sama víš, že ti teď a tady říkám čistou pravdu. Stejně jako moc dobře víš, jak ses cejtila, když sis myslela, že ti kolabuju pod rukama.

Víš, že mám pravdu. Minimálně podvědomě to víš, ale odmítáš si to přiznat, protože něco takovýho z určitý části rujnuje celej tvůj přístup k životu v tomhle pošahaným městě."

Mlčela jsem. Prameny hnědých vlasů, jež se mi uvolnily z povislého drdolu, mně padaly do obličeje, ze kterého jako by se rázem stal kus kamene bez jakýchkoliv emocí. Onen šok dokonce přebil i křeč, již jsem začínala pociťovat v natažené paži, za jejíž zápěstí mě Gill držel, abych tak neskončila v průzračných vodách zdejší jezerní kašny.

Ono dotčení z prohry ve vlastní hře bylo proti tomuhle trýznivému pocitu naprosté nic. Připadala jsem si, jako bych právě selhala ve výchově sebe samé. Ve výchově svého srdce, své vůle, své morální integrity, ve výchově svého životního kréda. Ve výchově svého sebezáchovného přístupu ke světu.

Drtivá většina pravidel, jimiž jsem se celý život řídila, jako by náhle ztratila svůj význam, smysl, pointu. Jako bych se jimi celý život řídila pro nic.

„Ve skutečném životě zvítězí a přežije pouze člověk nesužovaný emocemi, city a empatií." Tahle věta mi zněla v hlavě, už co si pamatuju. Byla jako tetování, jež jsem ze své paměti nikdy nedokázala odstranit. Zřejmě proto, že mi ji vždy neopakoval žádný z mých vnitřních hlasů, nýbrž nějaký patřící někomu zvenčí. Bylo to jako vzpomínka, vzpomínka na hlas cizího člověka, o kterém jsem však nikdy nedokázala říct, zda to byla žena, či muž. Vždycky to znělo tak...zvláštně. Zastřeně, ale přes to zřetelně.

Nikdy jsem se ale nezajímala o to, zda mi to někdo skutečně řekl, či jsem to slyšela třeba v televizi, protože to jediné, na čem sešlo, byla podstata oné věty, jež zobrazovala běžným člověkem odpíranou pravdu lépe než cokoliv jiného.

Proč dobrovolně překračovat citové hranice, jež nám slouží k ochraně před něčím, co psychicky slabé a nedostatkem pudu sebezáchovy trpící jedince dohání až k sebevraždě?

Proč někoho milovat, když stejně umře, nebo vám zlomí srdce, a způsobí tak dlouhotrvající pocit ztráty, či ve vás vyvolá trýznivé zklamání?

Na co se v životě nechat brzdit - a někdy i rovnou kompletně zastavit - těmito zbytečnostmi? Není lepší si tohle všechno prostě ušetřit?  To je pochopitelně řečnická otázka.

Stačí se jen rozhlédnout kolem a pochopíte proč. Skony, rozchody a mnohem víc. Proč se tím nechat tahat ke dnu? To ta sladká vata, jež tomu předchází, za to opravdu stojí? Navíc, když v životě je každý - každý emočně střízlivý - člověk sám za sebe.

Skutečně by mě zajímalo, na co jsem myslela, když se mi drtivá většina toho díky Gillovi evidentně kompletně vykouřila z hlavy, aniž bych si toho byla plně vědoma. Měla jsem za to, že se dokážu ovládat, že moje srdce i hlava jsou za ty roky vytrénovány dostatečně na to, aby se mi něco takového vyhlo sakra velkým obloukem. Aby to jediné, na čem mi kdy bude záležet, byla jen já samotná. Abych v rámci sebezáchovy a přežití v Bellevillu nepřekročila žádnou z oněch citových hranic. Abych dokázala cítit, ovšem pouze s mírou. Přesně tak, jak je lidské, ale ne nebezpečné a sebezničující.

Myslela jsem, že přesně tak tomu je. Že to zvládám, že zvládám být člověkem, ale zároveň jsem plně připravena na Battle royale běžného života a těžce vydobytou výhru v něm. Že onen balanc mezi lidskostí a sebezáchovou stoprocentně funguje. Že ať už je mé konání jakékoliv, z morálního - potažmo tedy lidského - hlediska je zcela omluvitelné.

Ovšem teď vidím, že jsem se mýlila. Část mého kréda, jejíž velikost bohužel nedokážu stále konečně určit, definitivně selhala. Že sebe samu nejsem díky Gillovi schopna spravovat tak, jak bych podle pravidel měla.

Celkem ironie a zároveň i nepřekvapivý fakt, že moje krédo, jež mě mělo chránit před zbytečným překročením citových hranic, dokázal nenávratně narušit člověk, jenž by vzhledem k morbidním činům, jež spáchal, žádné lidské city zpravidla ani mít neměl.

Měla bych pro něj znamenat pouze hračku, nic víc. Měl by se chvástat nad mojí porážkou, a ne mi tady vykládat, že mi moje, původně čistě ziskové jednání svým způsobem ani nevyčítá.

Správně...bych už dva týdny měla být pod drnem.

Přesně tak to mělo být. Je to sice to poslední, po čem toužím, ale jeho správně vůbec nemělo napadnout, že by můj život ušetřil. Měl myslet čistě pragmaticky, podle zarytých standardů z praxe, hledět výhradně na svůj vlastní zisk. Přesně tak, jak to mám - nebo jsem spíš do nedávna měla - ve zvyku já.

Žádnej vrah - a to bez výjimky, kterej má všech pět pohromadě, nenechá naživu nepohodlnýho svědka. Není to sice pravidlo, ale prevenční standard. Bandité se také za svých dob s nepohodlnými svědky nikterak nezaobírali, přičemž se jich z obav o svoji kriminální kariéru bez jediného zaváhání zbavili stejně tak, jako to má ve zvyku dnešní mafie.

Jenže Gill to neudělal, nakonec od svého úmyslu upustil. Jako první vrah, kterého znám. Neznám žádný jiný případ - fiktivní ani reálný - kdy by vrah, kór ještě sériový, udělal něco tak...nelogickýho, absurdního, nepochopitelnýho.

Všechno má svá pravidla - ať už psaná či nepsaná - a své standardy, a to i včetně kariérní dráhy sériového vraha. A právě striktní vyvarování se nepohodlných svědků je jednou z nejzákladnějších zásad, stejně jako jejich automatické zavraždění, když zmíněná zásada bohužel selže. Není to sice onen čin ospravedlňující, ovšem z určitého pohledu to lze chápat jako něco...přirozeného. Všichni ze svých životů odstraňují nevyhovující subjekty či předměty, a to platí jak v případě bezúhonných lidí, tak i nelidských monster, které mají s člověkem společný leda tak svůj biologický původ.

Ovšem to, že je to přirozený instinkt, neznamená, že by takové jednání mělo zůstat bez náležitého trestu. Pochopitelně je ale nutné hledět na okolnosti kompletně celého případu.

Ráda bych uvedla nějaký příklad, ale bohužel - nebo spíš naštěstí - si nevzpomínám, že by Dexter Morgan měl někdy nějakého, vyloženě nepohodlného svědka, jelikož se mu dařilo držet oné základní zásady. Další důkaz toho, že realita fiktivních vrahů je značně libější, než těch skutečných.

Mírně jsem sykla bolestí, když křeč v mé pravé paži zesílila natolik, že mě již dokázala probrat z dalšího myšlenkového transu.

„Chytni se," vyzval mě stroze Gill a natáhl ke mně volnou ruku, aby mi tak mohl pomoct zpátky na nohy o něco snadněji. „Stejně už jsem řekl všechno, co jsem chtěl," hlesl prakticky neslyšně, přičemž nepřestával upírat pohled na svrchní stranu světlé pískovcové zídky.

Plná rozporu hodných pocitů a nemalého zmatení z celé téhle šílené situace jsem jen mělce vzdychla a jeho nabídnutou pomoc přijala, načež jsem se po několika vteřinách ocitla podrážkami svých černých, okopaných conversek zpět na tvrdé zemi.