„Jsem na vás vážně pyšný, žáci," přiznal téměř se slzami na krajíčku pan Mayer a každému z nás vděčně potřásl rukou, když jsme vyšli z prezentační učebny. „A že jste tak pilně dřeli, nyní vás čeká patřičná odměna," zvolal nadšeně a pokynul nám, abychom ho následovali k výtahu.

„Jupí!" vypískla nadšeně Lily a vesele se chytila s Jacobem za ruku. „Taky už se těšíš na pizzu, co?"

„To si teda piš, od včerejška jsem nejedl nic jinýho, než ty blafy z automatů," odvětil.

„A jakou pizzu si dáš?" vyzvídala.

Jacob se zamyslel. „Nejspíš tu s ančovičkama a mozzarelou, co ty?"

„Já bych si dala nějakou se slaninou, nebo s parmskou šunkou." Lily si při pomyšlení na první vydatné jídlo dnešního dne mlsně olízla rty. „Do jaký pizzerie si myslíš, že nás Mayer vezme?"

Jacob pokrčil rameny. „Těžko říct, ale asi do tý nejbližší, což má bejt podle mapy Pizza Be Happy."

„To je teda název," ušklíbla se pobaveně Lily.

„Co jsem si ale tak stihl projet recenze a fotky, zase tak úplně špatná pizzérka to není, podívej," mínil Jacob a podal Lily svůj mobil s webovými stránkami oné pizzerie. Ta si letmo prohlédla několik fotek a přečetla pár recenzí, načež usoudila, že ta odměna od pana Mayera dle všeho nakonec nebude vůbec špatná.

Když jsme posléze opustili pozemky Drewova soukromého gymnázia, přešli jsme ulici na druhou stranu a po širokém, dlážděném chodníku se vydali směrem do centra jižního okrsku.

„Opravdu klobouk dolů, Gille, na to, že to byla vaše první účast v životě, musím uznat, že dýmovnice byl vskutku dosti zajímavý a originální nápad," chválil mého - naštěstí již bývalého - parťáka na letošní chemicko-fyzikální olympiádu pan Mayer. „Co si tak pamatuji, jste vůbec první, kdo s takovýmto výtvorem přišel."

Gill se triumfálně pousmál a koutkem oka blýskl po mé maličkosti. Byla jsem podstatně ráda, že přede mnou šel zrovna Chris, a já tak mohla využít jeho otylé tělo jako schovku před Gillovým pronikavým pohledem. Vím, jsem zbabělec, ale v tuhle chvíli je to to nejrozumnější, co můžu dělat. Potom, co jsem tak potupně selhala ve své vlastní hře.

I když zjevně i v tomto případě platí, že všechno zlé je pro něco dobré. To, jak nelogicky se zachoval po mé nesporné porážce a přiznání, že celou tu dobu věděl, že jsem všechno to kladné pouze předstírala, mi jen odpovědělo na otázku týkající se onoho druhého důvodu, proč mi vůbec nabídl šanci si nejen zachránit vysvědčení, ale i získat nemalou subvenci pro budoucnost obnášející úspěšné absolvování střední školy.

Upřímně se divím, že mně to nedošlo hned, jakmile s tím nápadem přišel, ostatně jako drtivá většina dalších, dosti podstatných věcí.

Běžného, bláhovými iluzemi oplývajícího člověka to pravděpodobně netrkne do očí ani na dvacátý pohled, a dál tak bude hledat pro Gillovo nelogické jednání nějaké emotivní - a tím pádem naprosto absurdní - vysvětlení. Ovšem to naštěstí není můj případ. Já o lidech žádné směšné iluze nemám, což v případě individuí s psychopatickou náturou platí aspoň trojnásobně.

V drtivé většině případů pramení stockholmský syndrom z jakéhosi vděku, jenž oběti - nejčastěji tedy únosu - pocítí, když se lupič či nějaký jiný kriminálník rozhodne ušetřit jejich životy, a využít je tak jako rukojmí. Unesené osoby si to posléze přeberou jako jakési slitování či milosrdenství, za které by měly být daným zločincům náležitě vděčné, a to i přes skutečnost, že to právě oni je dostali do této trýznivé situace.

Jak vzniklá situace postupně graduje, daná oběť má čím dál silnější tendenci hledat jistotu u jediného zdroje, jenž je k dispozici - tedy u pachatele, který toho neváhá patřičně využít. Pomalu, ale jistě si onu oběť s pomocí manipulace namotává kolem prstu s účelem tak díky její výpovědi dostat mírnější trest, pokud jim akce nevyjde podle plánu.

Rukojmí si bláhově myslí, že na ní pachateli skutečně záleží, a začíná mu tak ony sympatie - vědomě, či nevědomě - opětovat, což se únosci jen náramně hodí do karet. Oběť je v tuhle chvíli na přelomu kompletního propadnutí stockholmskému syndromu, a jemu tak stačí ji už pouze krapet postrčit k okraji oné sebezničující propasti.

Když se tak stane, bez odborné psychiatrické pomoci již není cesty zpět. Ono konání, jež oběť zpočátku činila pouze z pudu sebezáchovy, se stalo neochvějnou láskou k muži, jenž ji v počátku zcela jistě vyhrožoval fyzickou újmou, ba ne dokonce smrtí.

Zcela poblouzněna city k osobě, jež ji omezovala na svobodě, je pro svého milovaného rozhodnuta udělat naprosto cokoliv, včetně svědectví v jeho prospěch, díky kterému je pak onomu zločinci často ukládán mírnější trest, a to za humánní jednání s rukojmími. Mary McElroyová takto dokonce i zachránila život dvěma svým věznitelům, i když ji to však díky její, stockholmským syndromem sžírané psychice stálo tu nejvyšší možnou cenu. Patty Hearstová se za svého únosce pro změnu zase vdala, ale nepřekročení hranic legality se ve vztahu s ním bohužel nedočkala.

Právě vzhledem k těmto skutečnostem je prakticky evidentní, o co se Gill veškerou tou pomocí snaží, jaké manipulační metody se snaží použít k dobytí toho, co chce. V mém případě dle všeho ani tak nejde o případné svědectví v jeho prospěch, nýbrž jen o usnadnění průběhu té jeho zvrácené šachové partie se mnou coby královnou na hlavním tahu. V mém případě asi nelze mluvit o snaze o vyvolání plnohodnotného stockholmského syndromu, neboť mě neunesl a nedrží mě v zatuchlém sklepě pro výkupné, ovšem...ve své podstatě jsem...vězněm. Vězněm jeho samotného bytí a nedobrovolného života s ním coby jeho lidská hračka.

S emočně nakloněnými oběťmi je obecně podstatně snazší manipulovat ve svůj prospěch, neboť jim ony slabomyslné city značně zatemňují mozek. Této manipulační metody ovšem nevyužívají pouze vrazi či jiní kriminálníci, nýbrž i běžní, bezúhonní lidé, již sice mají čistý trestní rejstřík, ovšem jejich morální štít je výrazně pošpiněn jejich, sice legálními, ale za to nesporně ohyzdnými činy. Nejspíš je jasné, o kom mluvím. Tracey vždycky byla doslova názornou ukázkou.

Nejhorší na aktuální situaci je však fakt, že Gill - přesně, jak očekával - si je nyní až moc dobře vědom toho, že i když necítím žádný upřímný vděk ani za jednu jedinou věc, kterou pro mě udělal, svým způsobem...jeho plán přeci jen vyšel, i když naštěstí jen částečně.

Ačkoliv jsem se velice snažila, stále jsem nedokázala udolat to protivné nutkání přemýšlet o tom, proč jsem při pohledu na jeho, zdánlivou bolestí sužovanou maličkost necítila to uspokojivé horko, jež mi rozlívalo satisfakční potěšení takřka do celého těla, a hlavně proč jsem se podstatně víc, než o ono riziko diskvalifikace či selhání u prezentační zkoušky, podvědomě strachovala o něj samotného. A to naprosto bezdůvodně. Překvapivě ne v souvislostí s tím, že to celý bylo jen protřelý divadlo, nýbrž s tím, co je zač.

I kdyby ho mučili na skřipci, může - nebo spíš by mělo - mi to být jedno. Za to, co udělal, by si na něm zasloužil rovnou chcípnout. I když já osobně bych v jeho případě navrhovala spíš železnou pannu. Tak by alespoň poznal, jaký to je bejt prošpikovanej zaživa skrz na skrz.

Mělo by mně to být jedno, jenže z nějakého bizarního důvodu podvědomě není. A kdyby v Bellevillu existovala dostačující spravedlnost, a Gilla by tak skutečně čekal trest smrti, nejsem si ani jistá, zda bych se na to vůbec dokázala dívat.

Nevím, kdy jsem takhle směšně vyměkla. Byla jsem schopna zhlédnout Martyrs bez jediného uhnutí pohledem a ještě u toho spořádat dvě mísy popcornu, ale s největší pravděpodobností bych nedokázala chladně sledovat popravu osoby, jež v rámci svý morbidní zábavy sprovodila ze světa patnáct - i když oficiálně zatím pouze čtrnáct - nevinnejch lidí? Zaslouženou smrt člověka, jenž se pokusil - a to rovnou několikrát - zabít i mě, a to jenom proto, že se chtěl vyhnout trestu, jenž je v jeho případě ještě milosrdenství? 

   Gill si to dle všeho neuvědomuje, ale absolutní trest byl v Bellevillu již před desítkami let zrušen, a to bez šance na jeho obnovu, a to i v těch nejkrutějších případech. Jemu smrt nehrozí, alespoň tedy ne za pomoci místních justičních orgánů. V tomhle městě by byla jeho vražda stejně ilegální, jako náplň jeho zvrácenejch choutek, bohužel.

Zástupy lidí sice tvrdí, bůhví jak není trest smrti amorální, přičemž pořád a pořád dokola argumentují tím, že tím akorát klesáme na úroveň daného vraha. Lidskoprávní neziskovky pak ustavičně prosazují tvrzení, že trest smrti je porušení lidských práv. No, v tom případě by mě upřímně zajímalo, zda se jejich pracovníci vůbec někdy zamysleli nad nespornou skutečností, že to ona vražda nevinného člověka sama o sobě taky, a ještě daleko větší, než nepřirozená smrt pachatele.

Nezlomně si stojí za tím, že v tomto případě v podstatě ani nezáleží na motivu, neboť je to stále jeden a ten samý, trestný čin. V tom případě mám pro naši, rádoby civilizovanou a moderní společnost jednu zajímavou novinku: Není vražda jako vražda. Respektive při tomhle trestném činu sejde jen a pouze na tom, proč jsme to udělali.

Nuceně akceptuju, že někteří lidé toto nejsou schopni uznat, například z důvodu křesťanského vyznání. Ovšem náboženství je víra, a ne nezlomné dogma. Pokud to není v souladu s jejich krédem, beru to, ovšem stejně jako já nehodlám brát názor jim, nehodlám si nikým vzít ten svůj. Rozhodně ne tak lacinými, směšnými a především spornými argumenty, jako je tvrzení, že vražda je a pořád bude jen vražda.

Je vidět, že se na to nedívají objektivníma očima. Jsou zaujatí právě oním zmíněným, náboženským vyznáním či nějakým jiným krédem, jež je nutí vidět spravedlnost takhle pokřiveně.

Ovšem ať už si křesťané či lidé popírající toto tvrzení budou stát za tím, že vražda je pouze vražda, jak moc budou chtít, jsem si jistá, že kdyby se někdo z jejich blízkých stal obětí zvrácenýho, psychopatickýho maniaka, jenž daného člověka zabil pouze pro zábavu, uctívání desatera a zejména tedy jeho pátého bodu bude ta tam, stejně jako ona zkreslená představa o tom, co je a není nemorální.

V Gillově případě však amoralitu jeho jednání nelze popřít, a to ani kdybych chtěla či se v důsledku toho o popření závažnosti jeho činů snažila sebevíc.

I když...série vražd není jediný nelidský čin, kterého se ten bastard dopustil. Pochopitelně to ale pořád zůstává číslem 1 na listině jeho zvrácených a zcela amorálních činů. Ovšem značnou disturbanci mého životního kréda v rámci usnadnění si průběhu oné pošahané hry také samozřejmě nelze jen tak přehlédnout.

Rozhodl se zneužít mé snahy o subvenci šance na získání adekvátní kompenzace za všechny ty roky života, jež jsem byla a stále ještě jsem nucena v Bellevillu strávit, a přimět mě tak cítit onen naprosto zvrácený pocit jenom proto, aby bylo snadnější se mnou v rámci té jeho pošahané hry manipulovat.

Možná to zní dost složitě, ovšem je to podstatně jednodušší, než se může zdát.

Když mu díky mému, bohužel nedomyšlenému obratu v přístupu k jeho osobě došlo, že jsem se rozhodla náplň našeho - z mé strany nadále zcela nedobrovolného a psychiku drásajícího - soužití pod jednou školní střechou zvrátit ve svůj náležitý prospěch, rozhodl se onu moji hru hrát se mnou až do chvíle, dokud nebude mít ideální příležitost zjistit, zda se svými samonabytými znalostmi psychologie dokážu vyrovnat samotnému psychopatovi, jímž byla i Catherine Tramellová. Moje nesporná prohra je korunním důkazem, že odpověď na tuto Gillovu otázku je náležité ne, jelikož mně se tahle hra, přesně jak Gill potřeboval, z rukou kompletně vymkla, zatímco Catherine dokázala krach svého vlastního plánu zahrát tak dokonale, až Nick bláhově uvěřil, že jeho lásku opravdu opětuje, a to i přes její prvotní záměr ho využít jako předlohu pro svůj psychologický román, což ho během událostí mezi prvním a druhým filmem stálo holý život.

Ovšem...já jsem selhala už na samém začátku, a to tím, že jsem Gilla značně podcenila. Přesně, jak se - bohužel správně - domnívalo mé podvědomí. Znalost psychopatických manipulačních schopností se evidentně dostatečně nevyrovná jejich reálným verzím a především lidem, kteří jimi oplývají a bohužel i značně prosperují.

Upřímně by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby tomu tak bylo, a já v oné zkoušce pravdivosti svých výroků přeci jen uspěla. Kdyby Gill do mě nedokázal onou svojí simulací otravy mořskými plody zasadit to trýznivé semínko, jež ve mně dokázalo svými rostoucími šlahouny značně potlačit pragmatický a především adekvátní přístup k jeho osobě. Co by se stalo, kdybych se vážně dokázala vyrovnat Catherine Tramellové.

Co by Gill dělal pak? Co by dělal, kdybych při pohledu na jeho, bolestí zdánlivě sužovanou výsost cítila jen další sadistickou radost, a ne onen bizarní a především naprosto absurdní strach o jeho osobu?

Pokud si vzpomínám dobře, řekl, že můžu být za tohle svoje pochybení vlastně i ráda, protože se nepotřebuje stát obětí Catherininy slabší, náctiletý verze, a tím pádem mi to i zachránilo krk v téhle soutěži. Takže kdybych ve zkoušce pravdivosti svých výroků skutečně obstála, bez milosti mě potopí, neboť mu jako slabší, náctiletá verze Catherine Tramellový budu naprosto k ničemu, jelikož se mnou tak nebude moct manipulovat podle svejch zvrácenejch představ?

Jo, to se bohužel zdá jako ta nejpravděpodobnější možnost.

Je vážně k smíchu, nebo spíš k pláči, jak si myslel, že mi nedojde, co se mnou zamýšlel už od samého začátku. Myslel si, že když mě nepotopí po tom, co tak brilantně odhalil moji nedomyšlenou kamufláž, ocitnu se v pozici viníka, toho, co si za svůj čin zaslouží mít černé svědomí, což jen podpoří růst nelibého semínka, jež do mě oním bizarním pocitem strachu o jeho osobu úspěšně zasel.

Chápu, že moje jednání nebylo úplně nejférovější a ve spojitosti se zcela nevinným člověkem by se dalo označit za prachobyčejné vykořisťování. Zdůrazňuji, nevinným člověkem, do kterého má ale Gill zatraceně daleko.

Když horko těžko pominu, co všechno má na svědomí díky událostem, jež předcházely našemu setkání, stále je ten seznam Gillových zvěrstev dost dlouhý na to, aby si nezasloužil ani kapku lidského přístupu.

Pokusil se mě zabít - několikrát, a to jenom proto, aby se vyhnul trestu, jenž je v jeho případě ještě milosrdenství, pod výhrůžkou smrti mě přiměl k nechtěnému přistoupení na jeho první dohodu, jejíž uzavření si tehdy muselo jeho psychopatické ego náležitě vychutnat, čímž ve mně probudil oprávněnou tendenci do něj uštěpačně rejpat, což jeho nátura evidentně neunesla, a proto také vyrukoval s tou absurdní domněnkou o mindrácích z mé starší sestry, čímž mi zahřál krev v žilách natolik, že jsem se nedokázala soustředit při písemce ani z tak banální látky, jako jsou chemické prvky, v důsledku čehož jsem obdržela další kouli a s ní i riziko propadnutí, což shledal jako neopakovatelnou příležitost pro začátek procesu vylepšení si své lidské hračky.

Vsadím se, že tenkrát s oním druhým důvodem přišel jen proto, aby mi tak mohl nasadit brouka do hlavy. Přimět mě se zamyslet nad významem jeho slov, a nechat mě postupem času dojít k onomu, zcela absurdnímu úsudku, že to dělá nejen pro svoji zábavu, ale také proto, že mu na mně nějakým způsobem záleží. Což je ta největší možná pitomost, již ve spojitostí s ním mohla ona, psychicky labilní část mě vyplodit.

Gillovi nezáleží na nikom, a už vůbec ne na mně. Je to jen domněnka, již se ve mně snažil nechat zakořenit, aby si tak mohl připravit půdu pro rozvoj oné pokřivené verze stockholmského syndromu. Brouk v hlavě, jenž má za úkol sežrat všechny zbytky mého zdravého rozumu, a dovést mě tak k mínění, že ten strach o něj, co jsem při onom pohledu cítila, znamená něco víc.

Ale to je jen další úsměvná absurdita. Jak jsem mu sama ráno řekla, on je ten poslední člověk, na kterém by mně mohlo záležet, už jen z výše zmíněných důvodů a především kvůli samotné podstatě jeho osoby.

Na takovouhle zvrácenost jsem svoje srdce teda rozhodně necvičila.

Má dovoleno jediné - opravdu milovat jen a pouze svého nositele, a tak to taky zůstane. A Gill nemá sebemenší právo narušovat moje životní krédo, a to ani v rámci své prachpusté hry s lidskými loutkami.

O to víc mi vaří krev vědomí, že se o to nesporně pokusil a z části...i bohužel uspěl.