Krev se mi do tváří hrnula čím dál znatelněji, jak mě na prsou šimral Gillův horký dech. Jeho hlava na mé hrudi se v rytmu mých přerývaných výdechů lehce zvedala a následně zase pomalu klesala. Přední prameny vlasů mu znovu spadly do čela, zatímco se pravým koutkem mírně pootevřených rtů dotýkal světlé citlivé pokožky nad krčním lemem mého kouřově šedého crop-topu.

    Sice jen minimálně, ale konečně byl zase při vědomí. Nebo alespoň to jsem usoudila podle jeho, lehce hýbajících se víček a již značně pravidelnějšího dechu.

    Jindy bych ho ze sebe bez sebemenšího váhání rezistentně odstrčila, ovšem v tuto chvíli jsem na to neměla sílu...a svým způsobem ani srdce, o kterém sám prohlásil, že ho mám z diamantu. Někdy si říkám, zda i to není zbytečně moc. Někdy zjevně není úplně na škodu nemít žádný. Evidentně bych tak nebyla schopna cítit zvláštně hřejivý - ovšem naprosto neadekvátní - pocit ulehčení, jenž mi nyní proudil celým tělem.

    Se sotva slyšitelným, úlevným výdechem jsem nejistě zvedla levou ruku a jemně ho pohladila po uhelnatě černých, mírně zplihlých vlasech. Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak překvapivě hebké a příjemné na dotek je má.

    Překvapeně jsem sebou trhla, když jsem na odhalené části zad ucítila onen povědomý dotek jeho dlaně. Gill - se zřetelnou námahou - pomalu zvedl levou ruku, načež mně ji s pomocí všech svých aktuálních sil omotal kolem obnaženého pasu, a pokusil se mě tak přitáhnout ještě víc k sobě.

    Nedokázala jsem vysvětlit jak a proč, ale jeho obličej na mé hrudi a dlaň na prakticky nahém, levém boku mě přiváděly do jakéhosi euforického transu, v němž jsem se dosud nikdy neocitla. Byla to směsice nejen onoho hřejivého pocitu klidu a bezpečí, ale i intenzivního napětí, jež ve mně při každém jeho doteku začalo probíjet. Směsice tak silná, až mi kompletně dokázala zatemnit mozek i spolu se všemi zbytky rozumu.

    Ovšem v tuto chvíli jsem si to nebyla schopna připustit ani z té nejmenší možné části. Ne při pohledu na jeho lehce se zvedající a následně zase pomalu klesající hruď, ne při cítění jeho dechu a doteků na obnažených částech svého těla. Ne přitom, co ve mně vyvolal něco naprosto šíleného.

    S dalším dlouhým výdechem jsem mírně sklopila hlavu, v důsledku čehož se mé rty nepatrně dotýkaly temena jeho hlavy. „Tohle mi nedělej, Fialko," šeptla jsem mu do vlasů a slabě se pousmála, načež se moje levá dlaň svezla na jeho pravé rameno.

    Cítila jsem, jak se Gillovy, mírně pootevřené rty rozepjaly do slabého úsměvu. „Zníš, jako bys snad o mě měla vážně starost," poznamenal s ironickým pobavením v hlase.

    „Já vím," potvrdila jsem téměř neslyšným šeptem.

    Gill se mírně uchechtl. „Přestaň si tak úsměvně protiřečit, Williamsová," vyzval mě. „Ráno jsi říkala pravej opak, a musím uznat, že to znělo poměrně přesvědčivě. Možná i víc, než všechny tvoje dosavadní výroky."

    „Já vím," hlesla jsem kajícně.

    „To toho ve svým slovníku víc nemáš?" znovu se pobaveně uchechtl. „Škoda, popravdě jsem byl zvědavej na tu část, kdy mi to zopakuješ."

    Dlouze jsem vydechla a na vteřinu zavřela oči. „Gille, poslyš..." vzápětí jsem se zastavila, neboť mi došlo, že opět nevím, co mu chci vlastně říct.

    „No?" zeptal se překvapeně a já cítila, jak tázavě povytáhl obočí.

    Opět jsem dlouze vydechla, ovšem tentokrát už poněkud roztřeseně. „Asi nedokážu odvolat to, co jsem ti ráno řekla, ale...zjevně to už není tak, že bych tě úplně...nenáviděla," usoudila jsem a přiznala zároveň.

    Gillovy rty se rázem začaly rozpínat do širokého, znepokojivého vítězného úsměvu, načež se začal zvedat z mé náruče a pomalu se narovnal do sedu, přičemž se zády opětovně opřel o onu kachličkovou stěnu.

    „G-Gille?" vypravila jsem ze sebe zaskočeně. Onen náhlý, nepříjemný pocit, jenž mě při pohledu na jeho vítězoslavný úšklebek přepadl, se mi vůbec nelíbil. Veškeré obavy o něj a jeho zdravotní stav byly rázem ta tam, načež se místo nich dostavilo nelibé trýznivé tušení, že něco zjevně není tak, jak to Gill přiměl vypadat. A já bohužel s každým dalším okamžikem začínala tušit co.

    Gill si se stále přetrvávajícím, vítězným úšklebkem na rtech založil ruce na prsou, přičemž nepřestával zabodávat svoje pronikavé olivínové oči, ve kterých v tuhle chvíli plápolaly plamínky náležitého vítězství, do těch mých.

    „Upřímně jsem nečekal, moje milá, že to bude až takhle snadný," připustil uštěpačně a jeho vítězný úšklebek se ještě o něco rozšířil. „Kdo by si jen pomyslel, že ručník namočenej v horký vodě a laciný oční stíny budou mít tak skvostnej efekt," pronesl triumfálně poté, co si pravou rukou sáhl do kapsy své fialové mikiny a vytáhl z ní malou černou paletku.

    Šokem jsem ztuhla v pohybu, když mi to vzápětí došlo. Ty rozpálené tváře, to znepokojivé zbarvení pleti. Když mi došlo, že to celý bylo jen obyčejný divadýlko. Další pasáž tý jeho zvrácený hry...kterou jsem projela na plný čáře.

    „Konec týhle úsměvný šachový partie, zlato," oznámil mi rozhodně. „Prohrála jsi," konstatoval vteřinu na to a opět se vítězoslavně ušklíbl, „a to se vším všudy."

    „Prohrála jsi..." zněla mi v hlavě Gillova nedávná slova pořád dokola, zatímco jsem v opojení nepopsatelného šoku strnule hleděla do těch jedovatě zelených očí, jež mě nyní propalovaly vítězným pohledem.

    Evidentně má pravdu. Skutečně jsem...prohrála. A ještě tak potupně. Jedno se ale - ačkoliv nechtěně - musí nechat, měl to vymyšlený vskutku geniálně, a tím pádem zatraceně podle a bizarně. Zjevně se mu nezalíbila pravda, již jsem mu ráno v afektu vzteku, dotčení a pohoršení přiznala, a tak se ji rozhodl zvrátit. Sice jen z té miniaturní části, ale povedlo se mu to, to bohužel nelze popřít, neboť si je toho sám moc dobře vědom.

    Popravdě nevím, co mě děsí a zároveň štve víc. Zda vědomí jeho vítězství, či bizarní strana mince mého přístupu k němu, na kterou touhle zpropadenou simulací přesel ono zrnko skutečné pravdy.

    Trýznivé zaskočení, jež vystřídalo jeho sentimentálního předchůdce, pomalu, ale jistě pomíjelo, přičemž ho postupně nahradil nehorázný vztek a touha po adekvátní satisfakci. Nějaké obavy o jeho fyzické zdraví byly už daleko vzdálenou minulostí. To jediné, po čem jsem toužila, bylo ho vidět v trýznivé agonii. Ve stejné, v níž se nyní bolestivě zmítala značná část mého rozumu a psychického zdraví.

    „Jakej je to pocit?" zeptal se se značnou zvědavostí v hlase, když se mého trýznivého šoku zjevně nabažil už dostatečně.

    „Takovejhle," odsekla jsem nevraživě, křečovitě zatla pravou ruku v pěst a plná spalujícího hněvu se mu bez rozmýšlení pokusila uštědřit co nejsilnější úder přímo mezi oči, kterýma mě tak povýšeně propaloval.

    Gill ale v poslední vteřině stačil pohotově sklonit hlavu na stranu, v důsledku čehož se klouby mé pravé ruky rázem nesetkaly s kořenem jeho nosu, nýbrž se zatraceně tvrdou, bílými kamennými kachličkami posázenou stěnou.

    Do celé paže mi rázem probila nehorázná brnivá bolest a já onu ruku instinktivně stáhla zpátky. „Kreténe!" zakřičela jsem z plných plic namísto toho, abych poníženě vyjekla bolestí, jež mi s každým okamžikem připadala horší a intenzivnější. Špičky prstů se mi výrazně třásly a klouby byly s každou další vteřinou čím dál zarudlejší. Posléze to už ani tolik nepřipomínalo konsekvenci přímého zásahu něčeho hodně tvrdého, nýbrž čerstvou popáleninu prvního stupně.

    „Hádám, že evidentně ne zrovna příjemnej," usoudil posměšně Gill a shodil mě ze svého klína na podlahu, aby se mohl postavit. Na obnažených stehnech jsem hned po dopadu na zem ucítila mrazivý chlad oněch sněhově bílých, kamenných dlaždic.

    Gill se poté, co se postavil na nohy, letmo posadil na hranu jednoho z umyvadel a se stále přetrvávajícím, vítězným úšklebkem si založil ruce na prsou. „I když překvapivě ne tu, kterou myslíš, má drahá," objasnil mi a s potměšilým úsměvem sklopil pohled na špičky svých punkových bot.

    Hned vedle pramene vzteku ve mně díky jeho šalebnému objasnění začalo pomalu klíčit semínko značného zmatení, a tím pádem i oprávněného znepokojení.

    „Ty si evidentně myslíš, že jsem úplně blbej, co?" zeptal se řečnicky a ironicky se uchechtl. „Že s tou svojí, rádoby psychologickou erudicí mě můžeš řídit jako nějakou natvrdlou loutku, prostřednictvím který nabudeš svejch kýženejch cílů, i když dle všeho nejsi schopna řídit ani strůjce svýho vlastního plánu?

    Myslíš, že mě můžeš ovládat jako nějakej nemyslící nástroj, když přitom nedokážeš ovládat ani sama sebe?"

    Netrvalo ani vteřinu, než mi došlo, na co naráží, nespornou porážku ve které hře má vlastně na mysli.

    A-ale jak, kruci...vždyť on přece...já jsem...

    „Ty sis fakticky myslela, že mi celej ten tvůj, rázem pozitivnější přístup nebyl ani trochu podezřelej?" pokračoval a přestal se kostrčí opírat o hranu umyvadla, načež ke mně o krok přistoupil. „Kdyby ses takhle rapidně změnila za jakýkoliv jiný situace, pravděpodobně by to bylo poněkud míň průhledný, ovšem tohle byla ta nejtransparentnější pikle, jakou jsem kdy viděl, moje milá.

    Bylo mi jasný, že se toho chytneš - ostatně taky proto jsem ti účast v týhle šprtovský soutěži horko těžko zařídil, ovšem nečekal jsem, že zosnuješ tak podlej plán na moje využití coby značně hodícího se nástroje, kterýho ses ale díky svýmu cholerickýmu temperamentu dokázala držet opravdu jen zřídka. Přesněji tedy za situací, kdy si pro onu svoji roli měla emoční prostor."

    Znovu ke mně o krok přistoupil. V jeho napjaté tváři se mísilo tolik „emocí", že jsem ani nedokázala odhadnout, která z nich kompletně převládá. Jestli evidentní zloba za můj čin, potěšení z mé porážky, či paradoxní radost z něčeho mně doposud neznámého, a tím pádem i děsivě znepokojujícího.

    „Věděl jsem, že tě stačí jen trochu popíchnout, aby se projevilo tvoje skutečný mínění a přístup ke mně." Pohledem krátce ukázal na ono šedé tílko, jež jsem nucena mít od rána na sobě. „A kdyby nebylo týhle tvý podlý kamufláže, věř mi, že bych tý Donaldsonovy touhy po malým smyslným mecheche na hotelovým pokoji využil za poněkud jiným účelem," informoval mě a potměšile se ušklíbl. „Což by sis očividně užila podstatně víc, než strávení drtivý většiny dneška v tomhle sporým kusu bavlny," povytáhl náznačně obočí a mně přejel mráz po zádech. Doufala jsem, že to je pouze účinnej způsob, jímž se mi snažil dát sežrat tuhle moji malou, evidentně již od samého začátku nefungující kamufláž.

    „Nicméně, stalo se," poznamenal neradostně, načež v jeho tváři převládlo potěšení z mé potupné porážky. Lehce se ke mně naklonil. „Ale ne tak, jak jsi evidentně čekala, že?" prohodil uštěpačně. Z jeho pokřiveného pohledu se možná může vidět v právu, ovšem realita je jiná. Lepší zacházení si za to všechno, co má na svědomí, ani v nejmenším nezaslouží.

Gill se ke mně naklonil ještě o něco blíž. „A víš proč?" zeptal se dychtivě, načež se mi rozhodl i sám odpovědět. „Protože ty, moje milá, nejseš a nikdy nebudeš Catherine Tramellová," objasnil mi posměšně. „Možná máš ke studiu psychologie nemalý předpoklady, ale to je tak všechno, čeho bys při tvrdý píli byla schopna dosáhnout. Ty nejsi schopna plně ovládat ani sebe, natož pak abys dokázala úspěšně řídit někoho dalšího."

    Onen výsměšný tón, kterým to vyslovil, zadal mému cholerickému temperamentu nezkrotný stimul pro jeho prudký vzestup. Vztek a ponížení z porážky ve své vlastní hře ve mně stále plápolaly, stejně jako moje touha po další - tentokrát již úspěšné - Gillově inzultaci. Zasloužil si to, a pokud ne za mé pokoření, tak aspoň za onen bizarní pocit, jenž ve mně - evidentně účelově - vyvolal. Se zatměním veškerého pudu sebezáchovy jsem se bleskově zvedla z podlahy a nasupeně se na něj vrhla.

     Nestihla jsem mu však zasadit ani jedinou ránu, jedinou facku, než mě pohotově popadl za zápěstí pravé ruky a v doprovodu mého hlasitého vyjeknutí bolestí mi ji zkroutil za zády, načež se moje pravá tvář ocitla prudce přiražená na té samé zdi, o kterou se před nedávnem sám opíral.

    Pokusila jsem se po něm ohnat volnou rukou, ovšem rázem mě popadl i za tu a udělal s ní stejně bolestivý proces, jako s tou pravou.

    Ve zvukovém doprovodu alespoň tuctu trefných pojmenování a nadávek na jeho adresu jsem se pokoušela z jeho sevření obou mých zápěstí, jež vzápětí urychleně překřížil přes sebe, aby tak mohl mít jednu ruku volnou, všemožně vymanit. Vší silou jsem sebou šila a rezistentně sebou cukala, což se mi ale po chvíli spíš vymstilo, než vyplatilo. Bolestivě jsem sykla, když využil celé svoje tělo k mému uzemnění, a přitlačil mě tak na onu kachličkovou zeď ještě silněji.

    „Pusť mě, zatraceně!" vyzvala jsem ho už minimálně po dvanácté a nepřestávala prudce oddychovat. Adrenalin v mém těle byl zřejmě o něco intenzivnější, než ten v tom jeho, ovšem ani to nedokázalo zastřít napětí, jež mezi námi probíjelo. Gillův dech byl překvapivě také výrazně zrychlený. Pacifikace mé cholerické maličkosti ho zjevně zmohla víc, než sám čekal.

    „Ty víš, že to udělám, jakmile se aspoň trochu uklidníš," odvětil nečekaně rozvážně, „stejně jako vždycky."

    „Já jsem klidná!" ohradila jsem se vztekle a znovu sebou rezistentně trhla, a pokusila se tak ještě jednou vymanit z jeho drtivého sevření. Neúspěšně, samozřejmě. Věděla jsem, jak transparentní lež to je, ovšem v tuhle chvíli mě nenapadl žádný lepší odvětek. „Takže mě laskavě přestaň držet v týhle potupný pozici!" vyzvala jsem ho razantně.

    „Potupný?" zopakoval překvapeně. „Popravdě mě napadá zástup jinejch věcí, který by se daly označit za potupný," prohodil zamyšleně.

    Mírně jsem se ušklíbla. „Pouč mě," vyzvala jsem ho s ironickým zájmem, přičemž se můj, již poměrně zklidněný dech pozvolna svezl po kachličkové zdi, na kterou mě tak nelibě tiskl prakticky celým tělem. Nelze popřít, že jsem byla ráda, že jsem na poslední chvíli stihla otočit hlavu, a neskončila tak na ní přiražená celým obličejem, v důsledku čehož bych s největší pravděpodobností utrpěla závažnou frakturu nosní přepážky.

    Gill se ke mně se znepokojivým úsměvem značně naklonil. Jeho rty se téměř dotýkaly mojí levé tváře. Opět ve mně začínalo narůstat to prapodivné napětí a můj dech znovu o něco zrychlil. Nenáviděla jsem, když se ke mně takhle přibližoval ve chvílích, kdy jsem se nemohla takřka ani pohnout. Kdy mě držel kompletně pod svojí kontrolou, a já tak nemohla ovlivnit prakticky nic, co se chystal udělat. Ovšem té části mě, jež už dle všeho ztratila veškerý zdravý rozum, to přišlo vzrušující.

    Gillovy, do širokého úsměvu rozepjaté rty se následně přemístily k mému levému uchu. „Kdybych ti, například," zaskočeně jsem sebou trhla, když jsem na zadní straně levého stehna ucítila mrazivý dotek špiček jeho prstů, jež vzápětí pomalu vystoupaly až k dolnímu lemu mých džínových šortek, „stáhnul ty tvoje, velikostně nepadnoucí džíny s amputovanejma nohavicema a vyšukal ti z hlavy všechny zbylý tendence ze mě dělat slabomyslnýho idiota. To by teprve bylo potupný, moje milá." Jeho dotyk na mém stehně záhy nečekaně pominul. „Ovšem znásilnění vážně není můj šálek trestního čaje," oznámil mi, když se ode mě vzápětí odtáhl a narovnal se.

    Netečně jsem si odfrkla s úmyslem tak zakrýt značnou úlevu z jeho sdělení.

    „Hádám, že už seš klidná," usoudil Gill a drtivý tlak vyvíjený na moje drobné tělo vzápětí pominul stejně tak, jako nepříjemný stisk na obou mých, silou překřížených zápěstích.

    Pár kroky jsem poodstoupila ode zdi a pomalu se otočila ke Gillovi, jenž stál jen necelý metr ode mě. Z jeho pohledu bylo patrné, že napjatě čeká na moji další reakci. Evidentně si myslel, že se pokusím o další jeho inzultaci, ale to se výjimečně pletl. Toužila jsem mu sice přelámat všechny kosti v těle, ale v tuhle chvíli by mi to už očividně bylo k ničemu. Hra skončila, a podle toho se také musím zařídit.

Krátce jsem si promnula pohmožděná zápěstí a nuceně smířená se svým nelibým osudem se natáhla pro svůj školní batoh, jenž jsem si přehodila přes rameno a následně se vydala k východu z pánských toalet.

    Stačila jsem však ujít pouze necelé dva kroky, než jsem na levé paži ucítila povědomý stisk. „Kam jdeš?" zeptal se zmateně Gill.

    Překvapeně jsem obrátila pohled k němu. „Najít Mayera a poprosit ho, jestli by mě nemohl doučovat na reparát," objasnila jsem mu suše.

    Gill povytáhl obočí. „O čem to mluvíš?" nechápavě se uchechtl. Jeho stisk nečekaně povolil natolik, abych se z něj dokázala vymanit. Pohotově jsem se mu vyškubla.

    „Prohrála jsem," konstatovala jsem neradostně, „a každá porážka s sebou nese následky." S příkrým výdechem jsem si založila ruce na hrudi. „Je evidentní, že mě potopíš, takže nechápu, proč tě tak udivuje, že se podle toho snažím zařídit."

    Gill si s pobaveným uchechtnutím založil ruce na prsou. „A kdo řekl, že tě plánuju potopit?" zeptal se řečnicky a já zaskočeně ztuhla v pohybu. „Nemyslíš si, že vzhledem k tomu, že jsem o tvejch skutečnejch záměrech věděl už od samýho začátku, bych tě podrazil už dávno, kdybych to chtěl opravdu udělat?

     Věř, nebo ne, ale překvapivě nejsi jediná, koho napadlo vytěžit z činů toho druhýho svůj kýženej cíl."

    Jeho rty se znovu rozepjaly do vítězného úšklebku. „Hrál jsem s tebou tuhle úsměvnou šaškárnu až do chvíle, než se mně naskytla šance si pomocí týhle kamufláže ověřit, co je na tvejch spontánních výrocích vůbec pravdy," informoval mě pyšně. „Moc toho teda není, abych řekl pravdu, ale na druhou stranu můžeš být ráda. Zachránilo ti to totiž krk v týhle soutěži."

    „Jak to myslíš?" vypravila jsem ze sebe, stále značně zmatená a zaskočená z jeho nečekaných slov.

    „Přesně tak, jak to říkám," odvětil. „Zkus trochu popřemýšlet o tom, proč jsem ti řekl, že nejseš a nikdy nebudeš jako Tramellová," vyzval mě záměrně. „Ona vyhrála jak svoji hru s Curranem, tak s Glassem. A já vážně netoužím bejt obětí její slabší, náctiletý verze. Což ovšem ty podle toho, jak ti tahle úsměvná hra přerostla přes hlavu, evidentně nejseš." Gill se spokojeně pousmál. „Tobě se to nevymklo z rukou jenom zdánlivě, jako tomu bylo v případě Catherine, viď?"

    Značné zaskočení v mém obličeji rázem vystřídala ledová příkrost. „Nevím, o čem to mluvíš," procedila jsem chladně s kamenným výrazem ve tváři. Byla to lež. Svým způsobem jsem tušila, na co naráží. Jaký, před několika málo minutami prokázaný fakt má na mysli. Ovšem raději jsem byla ochotna strávit prakticky celé letní prázdniny v učebnicích chemie, než ho v tom utvrdit. Navíc...když i já sama jsem tomu odmítala věřit, jelikož bizarnější věc jsem si - tedy s výjimkou jeho samotného - nedovedla představit ani v těch nejzvrácenějších snech. Něco takovýho je prostě naprosto absurdní, zvrhlý a především v rozporu s mojí morální integritou.

    Gill se nevěřícně uchechtl a sehnul se na zem pro svůj černý batoh, jenž si následně přehodil přes rameno. „Víš, prcku, tvoje herecký schopnosti nejsou úplně nejhorší, ale lhářka seš na pendrek." S těmito slovy a vítězným úsměvem na rtech se vydal k východu z téhle přesvícené místnosti.

    „Tak pojď," vybídl mě, když se zastavil krok přede dveřmi a obrátil pohled k mé, stále značně zaskočené maličkosti. „Přece nechceš, aby nás ve finále diskvalifikovali za neúčast."