S jeho pomocí se mi ho nakonec podařilo vytáhnout na nohy, i když tedy až na druhý pokus. Gilla výrazně sužovalo vyčerpání z urputné snahy ze sebe za každou cenu dostat onen zkažený sendvič s pomazánkou z mořských plodů, mě zase stres a obavy z celé této situace. Ovšem i přesto jsem ze sebe vydala všechny své síly, abych mu jakožto lidská podpěra pomohla se postavit na nohy.

    Ještě předtím, než jsme opustili prostory záchodové kabinky, jsem volnou rukou, jíž jsem doposud svírala Gillovu paži, již mi přehodil přes pravé rameno, popadla jeho černý batoh, jenž měl odložený na záchodové nádržce.

    Ovšem při mých devětačtyřiceti kilech a Gillově, na svém drobném těle rázem pocítěné váze, jež činila minimálně o polovinu víc, než ta moje, nebyl zrovna snadný úkol s ním dojít až ke kachličkové zdi, jež od sebe oddělovala kabinky a část místnosti se řadou umyvadel a obrovským obdélníkovým zrcadlem na jedné straně a zástupem pisoárů na druhé.

    Nejprve jsem na zem odložila jeho černý ruksak a až poté jsem mu pomohla se posadit na podlahu, načež se s dlouhým, sípavým výdechem opřel zády i hlavou o kachličkovou stěnu vedle umyvadel. Pod sytým bílým světlem stropních zářivek vypadal Gillův pobledlý obličej ještě znepokojivěji, než ve stínu dveří laminátové kabinky.

    Zatímco jsem si pohotově sundávala ze zad svůj černý batoh, Gill s mírným, bolestivým syknutím lehce pokrčil nohy a levou ruku si položil na břicho.

    S jeho bolestí se to pochopitelně nedalo srovnávat, ovšem z pohledu na něj, nervozity a všesměrného strachu jsem značnou křeč v žaludku začínala pociťovat i já.

    Ze zadní kapsy jsem vytáhla lahev se zbytkem hroznové minerálky a postavila se na nohy, načež jsem se obrátila k jednomu z umyvadel. Spěšně jsem odšroubovala malé plastové víčko a veškerý její zbytkový obsah do něj vylila, načež jsem onu lahev provizorně vypláchla a nechala ji napustit kohoutkovou vodou.

    S půllitrovou lahví studené průzračné tekutiny jsem se vzápětí obrátila zpět ke Gillovi a opatrně se vedle něj posadila na kolena. Na odhalených holeních jsem rázem pocítila výrazný chlad kamenných kachliček.

    „Gille?" oslovila jsem ho nejistě s úmyslem se ho zeptat, zda se dokáže napít sám, ovšem dle následné odezvy, jíž se mi dostalo jen ve formě bolestivého syknutí, jsem usoudila, že očividně ne.

    Se smířlivým výdechem jsem si poposedla těsně vedle něj a položila mu dlaň na rozpálenou levou tvář, a přiměla ho tak pomalu otočit hlavu ke mně. Olivínově zelené oči měl prakticky zavřené, zatímco z jeho mírně pootevřených úst unikaly tiché, přerývané výdechy.

    Věděla jsem, že ho tím zjevně ještě víc zmůžu, ale stejně tak jsem si byla vědoma faktu, že dosti brzy by se také mohla dostavit dehydratace, neboť od rána, pokud vím, kromě oné plechovky Coca Coly nic nepil. Byla jsem si tím ale vcelku jistá, jelikož od onoho okamžiku neuplynula snad ani jediná chvíle, již bychom nestrávili v přítomnosti toho druhého.

     Opatrně jsem mu přiložila hrdlo lahve k mírně pootevřeným rtům a lehce ji naklonila, aby mu tak do úst mohla začít proudit studená voda. Gill se v první chvíli značně zakuckal, ovšem po pár vteřinách už se jeho ohryzek začal zvedat a následně zase klesat v pravidelném rytmu. Když vypil přibližně tři čtvrtiny obsahu lahve, pomalu jsem její hrdlo odklonila od jeho rtů a opatrně ji postavila na zem.

    Gill se opřel levým spánkem o stěnu a dlouze oddychoval.

    Moji pozornost náhle upoutala malá kapička vody, jež se mu svezla po rtu až do jeho koutku, načež mu pomalu začala stékat po bradě. Mírně jsem se k němu naklonila a bříškem palce ji jemně setřela.

    Chystala jsem se odtáhnout zpět, když vtom jsem na zápěstí ucítila povědomý stisk. Zaskočeně jsem přesměrovala pozornost ke Gillovi, načež se můj, značně překvapený pohled setkal s pronikavýma, olivínově zelenýma očima. Jeho mrtvolně bledé rty se rozpínaly sice jen do mírného, ale za to značně znepokojivého úsměvu.

    „Proč tohle vůbec děláš?" zeptal se a nechápavě svraštil obočí, přičemž stále pevně držel mé zápěstí kousek od svého bledého obličeje. Jeho hlas už nezněl tak suše a drásavě, ovšem stále značně chraplavě a bylo zjevné, že mluvení pro něj není zrovna komfortní záležitost. Popravdě mě ani tak nenamíchla otázka jako taková, nýbrž pochybovačný a pohrdavý tón, jímž ji vyslovil.

    Nejsem naivní, abych od něj za snahu mu pomoct čekala nějakou adekvátní vděčnost, ovšem toto jednání jsem si ani přes jeho nynější zdravotní stav nehodlala nechat líbit.

    Rezolutně jsem se mu vyškubla. „Proč asi? Snažím se ti pomoct, zatraceně!"

    Gill se pochybovačně uchechtl. „Fakt?" povytáhl tázavě obočí a ironicky se ušklíbl. „Mně se snažíš pomoct?" pokračoval nevěřícně. „Není to spíš tak, moje milá, že se snažíš pomoct především sobě? Není to tak, že se mně snažíš pomoct jenom proto, že beze mě tu prezentačku zkrátka a jednoduše nedáš, a evidentně tak přijdeš o svoje vysněný, bonusový body? Protože já si myslím, že jo, ostatně jsi mi to i sama přiznala."

    Ztuhla jsem šokem, přičemž mi z jeho slov značně spadla brada. „J-já -" Nedokončila jsem to, neboť jsem ve finále ani nevěděla, co chci říct na svoji obhajobu.

    I když...je třeba se vlastně hájit? Vždyť...je to přece pravda, nebo snad ne? Je...pochopitelně, že je.

    I když při pohledu do jeho pronikavých očí ve mně podvědomě začalo klíčit semínko pochybností. V tu chvíli jsem si toho nebyla vědoma, ale tenhle prapodivný pocit byl s největší pravděpodobností příčinou toho, proč jsem se Gillovi už nedokázala dívat do očí, a zbaběle tak sklopila pohled do klína.

    „Je to tak, že jo? Nezáleží ti na mně, nýbrž jen na záruce získání vytouženýho cíle, kterou pro tebe za naší situace představuju," mínil s ironickým pobavením v chraplavém hlase. „Jak by ale taky mohlo, když mě i přes to všechno evidentně toužíš vidět skapat na elektrickým křesle."

    Nechápala jsem, proč se kvůli tomu cítím tak...provinile. Jindy jsem byla na svůj příkrý postoj k němu pyšná, ale teď bych podvědomě raději byla zarytý křesťan, jenž podle onoho náboženského kréda zcela dobrovolně a z vlastního přesvědčení nepodporuje trest smrti. Jenže...to já nejsem a evidentně ani nikdy nebudu. Vždycky jsem měla smysl pro tu jedinou skutečnou spravedlnost, co se tohoto odvětví zločinu týče. Možná ze strachu, kolik lidí by si za své činy zasloužilo absolutní trest, bylo právo na jeho užití jedním z nich definitivně zrušeno. Nedivila bych se, kdyby někdo porušil páté přikázání jenom proto, že si to daná oběť za svoje činy zasloužila. To už pak není čin hodný vězení, či snad nejvyššího trestu, nýbrž důkaz, že zdejší justice evidentně selhala, když za soudce musí jejich práci vykonávat řádoví občané, kteří tím riskují svoji vlastní bezúhonnost.

    Jenže...tohle není Gillův případ. Ze všech jeho obětí jsem osobně sice znala jen Brittany a Meredith, které však - i když za svoje působení na Bellevillské střední provedly dost nelidských věcí - neudělaly nic tak závažného, aby si za to skutečně zasloužily umřít, a navíc ještě tak krutým způsobem, jako je ubodání a následná hemoragie.

    Gill bohužel skutečně není...ten typ vraha, jenž by za své činy zasluhoval justiční metál, a podle toho bych se k němu měla stavět, a to i přes odpor nějaké své, emočně labilní části, jež už zřejmě přišla o veškerý rozum, a to nejspíš jen díky pohledu na jeho bolestí sužovanou osobu.

    Ale...to, že už mě z nějakého neznámého důvodu kupodivu nenaplňuje pohled na jeho utrpení, přeci neznamená, že mně na něm záleží, ne? Pořád je to přece jen nástroj, existence, jež si lepší přístup ani nezaslouží.

    Tak tomu vždy bylo...a má být. A také bude.

    „Ty tvoje transy jsou fakticky legrační," poznamenal uštěpačně Gill. Jeho hlas podivně pokulhával. „M-maj ale jednu vadu - n-nemůžeš zamezit tomu, aby tvůj výraz dokázal zrcadlit pocity, k-který tě b-během nich o-ovládaj..." Gillův chraplavý hlas slábl, jako by s každým slovem čím dál silněji propadal spánku.

    Ovšem tohle nebyla jen konsekvence nemalého vyčerpání organismu, nýbrž něco mnohem, mnohem horšího.

    „Gille!" vyjekla jsem konsternovaně, když mu hlava náhle samovolně klesla na stranu.

    Sakra, sakra!

    „Gille! Kruci, tohle ne!" Instinktivně jsem se mu posadila obkročmo do klína, rychle ho chytila za ramena a pokusila se s ním zatřást. „Neomdlívej mi tady, zatraceně!" Teď už jsem neměla sebemenší pochyby, že se nejedná jen o standardní žaludeční nevolnost, nýbrž o pravděpodobnou otravu zkaženým jídlem. Jinak by mi tady přece neomdlíval pod rukama.

    Gill překvapivě nijak nereagoval. Oči měl zavřené, zatímco z mírně pootevřených rtů mu vycházely sotva slyšitelné, přerývané výdechy, přičemž jeho hlava stále měla tendenci samovolně padat na stranu.

    „Gille! Notak! Prober se!" Vzala jsem jeho obličej do dlaní a oběma jeho tvářím rázem uštědřila jedno budící proplesknutí. Sice jsem ho toužila uhodit už od rána, co mě nepřímo donutil na sebe navléknout onen kus šedivé bavlny s neadekvátně hlubokým výstřihem, ovšem nyní bych překvapivě dala téměř cokoliv za to, abych tak mohla učinit za jakékoliv jiné situace, než je tahle.

    „Notak, podívej se na mě!" V podstatě jsem už prosila. Prosila jsem, abych se konečně mohla podívat do oněch pronikavých olivínových očí, které jsem v některých chvílích tak vehementně nenáviděla. Ovšem nyní jsem jen zoufale čekala, až se v doprovodu onoho pověstného, kousavého úšklebku zahledí do těch mých. Podvědomě jsem si to dle všeho přála víc, než jsem si byla v tento okamžik ochotna připustit. Překvapivě ale ne kvůli nadcházející prezentaci, a tím pádem i zisku své vytoužené odměny. Přála jsem si to na popud jakéhosi divného pocitu strachu a obav, jenž ve mně při pohledu na Gillovy mdloby plně propukl.

    Náhle ve mně zahořel plamínek radostné naděje, když mu - byť ale jen nepatrně - zacukala víčka. Na zlomek sekundy jsem spatřila jeho olivínové duhovky, než však obě oči zase kompletně zavřel a s dlouhým výdechem se přestal zády i hlavou opírat o kachličkovou zeď.

    Do obličeje se mi rázem nahrnula nepopsatelná horkost, když jsem vzápětí na svém dekoltu a odhalené části prsou ucítila dotek jeho rozpálené, pravé tváře.