K našemu značnému překvapení se jeden z nich nacházel hned ve vedlejším křídle, a my se tak nemuseli vydat do přízemí, kam se však na doporučení Thomase vypravili všichni ostatní. Samozřejmě všichni s výjimkou pana Mayera, jenž se s horlivou připomínkou, že náš prezentační čas začíná přesně za půl hodiny, vydal za svým bratrem do místní učitelské kantýny.

Ovšem když jsme vzápětí spatřili jeho, jaksi značně omezený sortiment, rázem jsem zalitovala, že jsem nedala na Thomasovu radu a místo toho bláhově poslechla Gilla, jenž tvrdil, že než bychom přešli takřka celou školu, z oné ošizené polední pauzy by nám na oběd zbyla sotva třetina stanoveného času, a na cestu do učebny G-1, jež se podle nástěnné mapy areálu školy nacházela v tom nejsevernějším křídle, zatímco přízemní hale náleželo to nejjižnější, by tak nezbyl čas.

Evidentně to byl nemalý risk, jenž ale můj žaludek hodlal podstoupit, a to především z důvodu, jakého zaměření byl sortiment daného automatu.

Znechuceně jsem nakrčila nos, když jsem spatřila to množství všemožných výrobků s mořskými plody. Nikdy jsem jim ke značné neradosti své sestry nepřišla na chuť, a to v žádném stavu. I když...soudě dle výrazu té umělé makrely na místě, kde by dle všeho mělo tkvět výrobní logo onoho automatu, se zdejšímu jídelnímu sortimentu nezamlouvaly ani moje, chuťové pohárky.

„Proč tu nebohou maketu tak nenávistně hypnotizuješ pohledem?" zeptal se pobaveně Gill, když si všiml mého znechuceného výrazu.

„Nesnáším ryby," vysvětlila jsem stroze. „Hádám ale, že už je pozdě jít hledat automat s nějakým přijatelnějším sortimentem, takže pro jednou to holt přežiju." S těmito neradostnými slovy a smířlivým vzdechem jsem zalovila v pravé přední kapse svých džínových šortek a chystala se z ní vytáhnout složené bankovky od pana Mayera, když vtom mě Gill nečekaně zastavil.

„To už mi došlo," opáčil se smíchem a natáhl ke mně pravou ruku, načež můj pohled upoutalo balení ořechových oplatek. Těch samých, se kterými se včera ráno prakticky zadusil. „Na, vem si je," vybídl mě. „Měl jsem je sice připravený jako takovou provizorní záchranu pro případ, že obědy na Drewově škole budou poživatelný na vlastní nebezpečí, jako je tomu u nás, ale hádám, že pro tvoji maličkost by bylo pozření sendviče s krabí pomazánkou podstatně větší utrpení než pro mě.
Takže neváhej a ber," vybídl mě ještě jednou a ruku s oním balením oříškových pišingrů natáhl ještě blíž k mé, viditelně zaskočené maličkosti.

Překvapivě jsem nijak neotálela a ono balení sušenek si od něj vzala. „Děkuju," hlesla jsem s pohledem tkvějícím na malém plastovém sáčku v mých rukou, načež jsem zvedla hlavu, a se stále přetrvávajícím překvapením ve tváři ho tak přesměrovala ke Gillovi.

Ten se spokojeně pousmál a odvětil: „Rádo se stalo, prcku." Následně obrátil pozornost k onomu automatu, do jehož úzké štěrbiny posléze vsunul všechny bankovky od pana Mayera a zmáčkl dvě tlačítka na malé klávesnici, načež do výdejní přihrádky spadla ambaláž s na dva trojúhelníčky rozříznutým sendvičem s krabí pomazánkou.

Gill se ovšem hned po prvním soustu zatvářil ještě kyseleji, než byl onen slabý plátek citronu položený na vrchu obou trojúhelníčků jako jedlá dekorace.

„Vidím, že to nejsou zrovna chuťový orgie," pronesla jsem a pokusila se potlačit pobavený smích, i když při pohledu na jeho výraz to opravdu nebylo dvakrát snadné.

„Kecal bych, kdybych tvrdil, že jo," přiznal Gill a zhluboka polkl. „Na druhou stranu ale nemůžu říct, že je to úplně to nejhorší, co jsem měl za celejch osmnáct let k obědu," zhodnotil a ukousl si další sousto sendviče s krabí pomazánkou. „No, vlastně to není zase tak hrozný," usoudil nakonec a s překvapivou chutí si ukousl ještě jedno.

„Vážně?" povytáhla jsem pochybovačně obočí. „Mně přijde, že je to cejtit trochu...mrtvě," přiznala jsem se značnými obavami v hlase. I když...to dle mého názoru byly všechny mořské plody. Především tedy krevety. Vždy, když jsem se ocitla v jejich těsné blízkosti, připadala jsem si jako na léta nechané ladem oddělení patologie.

„Pochopitelně, že je to mrtvý," ušklíbl se Gill, jako by to byla naprostá samozřejmost, což s největší pravděpodobností i byla. „Pokud se nepletu, žijeme v Americe, a ne v nějakým z pochybnejch států našich asijskejch sousedů," konstatoval s uštěpačným smíchem.

„To já samozřejmě vím," ujistila jsem ho. „Jenom nechci riskovat, že hned, co vejdeme do učebny, hodíš šavli přes celej prezentační pult," vysvětlila jsem, „protože to bychom z těch možnejch 10 000 bodů nezískali ani tu politování hodnou setinu."

Gill se jistě ušklíbl. „Pragmatická jako vždy," pronesl a ukousl si již čtvrté sousto, a spořádal tak první trojúhelníček sendviče s krabí pomazánkou. „Nemusíš mít ale sebemenší obavy," ujistil mě. „Nezapomeň, že na výhře v týhle soutěži závisí i implementace naší druhý dohody, takže žádnej strach, prcku, nějakou sabotáž opravdu nemám zapotřebí," dodal ve snaze podpořit váhu svého předešlého ujištění.

„O tom nepochybuju, Fialko," odvětila jsem se sardonickým úšklebkem na semknutých rtech a založila si ruce na prsou. „Každopádně i tak si stojím za tím, že není ani zdaleka nejchytřejší jíst v tuhle chvíli oběd s mořskýma plodama z automatu, na kterej evidentně už od rána praží téměř již letní slunce. Počkat do tý pizzerie by bylo rozumnější," podotkla jsem.

Gill si ovšem jen s netečným uchechtnutím ukousl další kus onoho krabího sendviče. „Dej si sušenku, prcku. Evidentně už začínáš moudřet z hladu," poznamenal jízlivě a znovu si kousl do kusu toustového chleba s pomazánkou z jednoho mnou nejnenáviděnějších, slanovodních tvorů.

„Přesně to taky udělám," oznámila jsem mu rozhodně a jedním trhnutím rozdělala onen balíček s ořechovými pišingry, načež jsem si jeden z nich strčila do pusy. Překvapivě chutnaly podstatně líp, než ty karamelové oplatky, jež jsem měla spolu s půllitrovou lahví hroznové minerálky k snídani, i když mi nepřišly zrovna syté. Nejspíš proto jich Gill včera ráno spořádal rovnou tři balení.

Gill se s lehkomyslným úsměvem opětovně zakousl do posledního trojúhelníčku onoho sendviče. Tentokrát už jsem se zdržela všech svých racionálních poznámek a vložila si do úst další pišingr s ořechovým krémem.

Je to koneckonců jeho věc, jak si naloží se svým žaludkem. Jestli ho chce překrmovat pochybnou krabí pomazánkou, prosím, klidně do toho. Každopádně by bylo na místě, aby jeho žaludek vyslal zpětnou vazbu až poté, co budeme mít za sebou prezentaci naší podomácku vyrobené dýmovnice. To, zda si poté nechá díky své neuváženosti a neschopnosti dát na moje rozumná doporučení ujít bezplatnou, dvaatřiceticentimetrovou pizzu se sýrem navíc, mi už je kompletně šumák. Každopádně...já u něj s kbelíkem a flaškou Coca Coly ale rozhodně dřepět nebudu.

„Prcku..." vypravil ze sebe zničehonic Gill a už z tónu, kterým ze sebe dostal onu stupidní přezdívku, bylo evidentní, že moje domněnky nakonec nebyly zase tak vzdálené od potenciální reality. S poslední oplatkou v rukou jsem zvedla hlavu, a přesměrovala tak svůj pohled ke Gillovi, jehož, jindy už tak dost znepokojivě bledý obličej v tuhle chvíli připomínal kus místy našedlé křídy.

Ale ne...

„Nerad to přiznávám, prcku, ale...zřejmě jsi měla pravdu. Ten sendvič byl dle všeho skutečně trochu jetej," připustil neradostně a zhluboka polkl, aby tak nejspíš zabránil okamžitému vzestupu obsahu svého, v tuhle chvíli jistě dosti nespokojeného žaludku.

S nuceným přijmutím okolností jsem dlouze vydechla. „Rovně a na konci chodby potom doprava," nasměrovala jsem ho na nedaleké klučičí záchody, jež jsme cestou sem minuli. Upřímně začínám trochu litovat, že jsem nenavrhla, abychom si ty pišingry rozdělili napůl. Sice bychom tak k obědu každý měli jen jeden a půl malého, chuťově ani ne moc výrazného čtverečku s lískovým krémem, ale pořád by to bylo lepší, než nesporné a především již nijak nezvratné konsekvence pozření onoho pochybného sendviče s mořskými plody. „Počkám na tebe přede dveřma," sdělila jsem mu s dalším, nuceně smířlivým povzdechem.

Gill jen s křečovitě semknutými rty mírně přikývl na znamení souhlasu, načež spěšným krokem prošel kolem mě, a zamířil tak k nejbližším pánským toaletám.

S dalším a doufala jsem, že již finálním, neradostným povzdechem jsem si do úst vložila poslední ořechovou oplatku a obal od nich vyhodila do odpadkového koše vedle automatu.

Modlila jsem se, aby se Gillovi onen sendvič podařilo vyzvrátit dřív, než nadejde čas naší prezentace.