Chemická laboratoř, jež nám byla na vyhrazených devadesát minut přidělena, spíš na první pohled připomínala výzkumnou pracovnu nějakého farmaceutického centra, než standardní školní laborku.

    Nalevo od masivních vstupních dveří se nacházela obrovská, čerstvě vyleštěná pracovní plocha s nablýskaným železným dřezem a základními vědeckými pomůckami, jako jsou kádinky, zkumavky, odměrky, vaničky, teploměr, jednomístný vařič a tak dále, zatímco na té pravé straně se nacházel dvoukřídlý vchod do chemického skladu.

    „Evidentně nemá cenu ztrácet čas," usoudil Gill, čímž mě probral z onoho prvotního zaskočení z modernizovaného a zejména rozmanitého vybavení zdejší vědecké laboratoře, a odložil na pracovní plochu černou transportní krabici s varovnou chemickou značkou na přední straně, jež nám byla těsně před vchodem do laboratoře propůjčena jako přepravka pro náš budoucí chemický výtvor. Do laminátového štítku na jejím deklu byla vložena bílá kartička s trojmístným číselným kódem a jménem naší školy.

    „Předpokládám, že teď už mi konečně prozradíš, s jakým chemickým masterpiecem to vlastně hodláš naši školu protlačit do top desítky," povytáhla jsem tázavě obočí a založila si ruce v bok.

    „Tak to předpokládáš správně, má milá," odvětil náznačně Gill a zády se opřel o hranu naleštěné, bílé pracovní desky, jež mi sahala těsně nad pas. „Takže, říká ti něco kouřová bomba?"

    Nechápavě jsem povytáhla obočí. „Vypadám na to?"

    Gill pobaveně zakroutil hlavou, načež jeho pohled spočinul zpět na mé, viditelně zmatené maličkosti. „Běžně řečeno dýmovnice," objasnil mi a založil si ruce na prsou.

    „Samozřejmě jsi mi to nemohl říct hned, co?" Koutky mi lehce cukly do mírného úšklebku a já smířlivě vzdychla. Tenhle pojem mi byl již poněkud bližší, než ten prvotní.

    „To je ve svý podstatě řečnická otázka, prcku," odvětil s pobaveným úšklebkem na rtech a sáhl si do zadní kapsy u svých černých džín, načež z ní vytáhl třikrát přehnutý, linkovaný papírek a vtiskl mi jej do dlaně.

    „Seznam věcí, který na její výrobu budeme neprodleně potřebovat a v případě kterých bych byl velice rád, kdyby mi je moje pohledná slečna asistentka obstarala při brzké návštěvě chemického skladu," vysvětlil mi a přestal se zády opírat o hranu pracovní plochy.

    Nad onou Gillovou invektivou jsem jen s mírným úšklebkem protočila oči, onen kus linkovaného papíru rozložila a pustila se do čtení seznamu jeho požadavků.

    „Um...Gille?" oslovila jsem ho nejistě, načež se ke mně s tázavě povytaženým obočím otočil.

    „Proč jsou pojmy jako 'hliníková nádoba', 'papírová rulička', 'potravinářská barva', 'zápalky' a 'otvírák na plechovky' v tom nepravidelným kroužku?" zeptala jsem se nechápavě.

    „Z jednoho prostýho důvodu," odpověděl mi, načež zalovil v přední kapse svého černého batohu a vytáhl z ní přesně těch pět předmětů, jež měl ve svém seznamu potřeb označené tím nepravidelným kruhem, nebo spíš poněkud úhlednější šiškou. „Tyhle věci už jsem totiž stačil obstarat sám," objasnil mi poté, co přede mě položil prázdnou plechovku od hroznové sodovky, ruličku od toaletního papíru spolu s kusem kartonu, krabičku sirek, pytlík fialového, potravinářského barviva a již téměř dosloužilý otvírák na konzervy. „Ovšem aby sis nepřišla zbytečná, všechno ostatní jsem nechal výhradně na tobě," dodal a pohledem vzápětí ukázal na vchod do místního chemického skladu, „takže pohyb. Běží nám přece čas, ne?"

    Ještě jednou jsem si přečetla všechny kýžené chemické složky potřebné k výrobě oné „kouřové bomby" a se seznamem v rukou se vydala ke dveřím zdejšího skladu chemických látek.

    Jeho sortiment byl podstatně větší, než jsem čekala. Hned po vstupu do kolosální místnosti bez oken, již však osvětlovaly tři dlouhé řady bílých stropních zářivek, mě udeřily do očí přeplněné police, jež byly prakticky dvakrát vyšší než já, a jejichž klikaté spleti tvořily značně komplikovaný labyrint. To jediné, co mně dodávalo klid na duši, byly popisné cedulky s názvy látek a abecední písmena na každém jednotlivém sektoru příslušné police.

    Nejistě jsem vkročila dál do místnosti a opětovně sklopila pohled ke kusu linkovaného papíru, jenž jsem držela v rukou. „Kostku bezbarvého vosku, padesát gramů dusičnanu draselného, třicet gramů cukru, dvacet gramů hydrogenuhličitanu sodného, deset centimetrů knotového provázku a minimálně jednu náplň do tavící pistole," ještě jednou - a tentokrát nahlas - jsem si pozorně přečetla všechny nezakroužkované položky na Gillově seznamu a vydala se do centra onoho chemického labyrintu.

    Sehnat onen bezbarvý vosk, kus knotového provazu, náplň do tavící pistole a přibližných třicet gramů krystalického cukru překvapivě nebylo zase tak těžké, jak jsem vzhledem k rozsáhlosti místního sortimentu očekávala. Nález dusičnanu draselného byl už sice o něco větší oříšek, ovšem na objevení hydrogenuhličitanu sodného, neboli, jak jsem se díky svému elektronickému spasiteli dozvěděla, jedlé sody, to ani zdaleka nemělo. Pátráním po téhle látce, jež však byla na příslušné nádobě uvedena pod jejím běžnějším názvem, jsem strávila minimálně několik minut, než jsem se konečně odhodlala vytáhnout z kapsy mobil, i když to s největší pravděpodobností nebylo zrovna v souladu s pravidly.

    Ještě, než jsem se vrátila zpět do laboratorní učebny, jsem z železného věšáku u dveří popadla dva bílé pláště.

    „Popravdě jsem nečekal, že ti obstarání šesti předmětů prakticky denní potřeby zabere víc jak šestinu našeho drahocennýho času," poznamenal uštěpačně Gill, zatímco se pokoušel zprovoznit jednomístný sporák, jenž sundal z jedné z polic vedle pracovního stolu.

    „Kdybys byl tý lásky a namáhal se mě informovat, že ten hydrogenuhličitan sodnej je ve skutečnosti jen obyčejná jedlá soda, možná by mi to tak dlouho netrvalo," ohradila jsem se nevrle a hodila po něm jeden z oněch bílých laboratorních plášťů, jenž se mu v poslední chvíli podařilo chytit.

    „Sorry, prcku, nevěděl jsem, že jsou tvoje znalosti základní chemie až takhle mizerný," odvětil s uštěpačným smíchem a rozložil si svůj pracovní úbor.

    Dotčeně jsem si odfrkla a spolu s kostkou průhledného vosku a kusu knotového provázku na pracovní desku položila i několik plastových misek s požadovaným množstvím inkriminovaných látek, načež jsem si na sebe oblékla ten druhý z laboratorních plášťů.

    „Na tohle bych si vážně nezvykl," prohlásil Gill, když se mu konečně podařilo nasoukat do toho svého. „Vypadám v tom děsně," zhodnotil poměrně trefně.

    „To ti nebudu vyvracet," opáčila jsem s kousavým úšklebkem a posadila se na malou, kruhovou kovovou stoličku vedle dřezu. „Říkal jsi, že budeš potřebovat moje asistenční služby," připomněla jsem mu jeho vlastní slova. „No, takže, co mám dělat?"

     Věděla jsem, že moje zběhlost v oboru chemie skutečně není bůhví jak působivá, ovšem nečekala jsem, že mi Gill dá tak podřadnou práci, jako je seškrabování hlaviček oněch samoškrtacích zápalek. Vzhledem k tomu, že ani na jedné z polic za pracovním stolem se nenacházelo doslova nic, čím by se tahle piplavá činnost dala vykonávat podstatně snadněji, nezbylo mi, než vytáhnout penál a onu cihlovou hmotu z jejich špičky seškrabávat černými kancelářskými nůžkami.

    Tenhle způsob využití mých povinných asistenčních služeb byl sám o sobě úděsný, především tedy co se týče poutavosti jeho náplně, ovšem Gill tomu se svým upřeným pohledem, jenž takřka v jednom kuse upíral na moje ruce, ještě značně přidával.

    Já vím, že jsem osoba, do které se nevyplácí vkládat bůhví jak velikou důvěru, ovšem nemyslím si, že jsem v tomhle oboru až tak neschopná, aby mě nemohl nechat skalpovat byť jen jedinou sirku bez toho, aby mi pořád koukal tak obezřetně pod ruce.

    Gillův, téměř nehybný pohled mě s každou další oškrabanou sirkou znervózňoval čím dál znatelněji.

    „Co?" procedila jsem podrážděně skrz zuby, když už mi ta jeho neustálá oční kontrola značně přerostla přes hlavu. „Jestli teda dělám něco špatně, tak by nebylo na škodu mi to říct rovnou a především bez toho, abys mi v jednom kuse civěl pod ruce!" ohradila jsem se zjevně poněkud tvrději a nevraživěji, než jsem měla. Nemohla jsem si ale pomoct, ten jeho upřený pohled mi čechral nervy víc, než většina jeho iritujících gest, i když na některé tedy opravdu neměl. To bych ho vážně přeceňovala.

     Gill však jen bez jediného slova a s nečitelným výrazem ve značně bledší tváři, než bylo obvyklé, mírně sklopil pohled k plechové nádobě s fialovou práškovou směsí z roztaveného vosku, potravinářského barviva a dalších sypkých látek.

    Jeho ignorantské gesto mě v ten moment popíchlo ještě víc. „Víš co, hádám, že nikomu ani ničemu neuškodí, když se po zbytek týhle výrobní pasáže prohodíme," usoudila jsem, vstala ze židle a dvěma rychlými kroky přešla k němu, „jelikož i když si to očividně nemyslíš, míchat roztavenej vosk spolu s cukrem a jedlou sodou na mírně nahřátým sporáku dokážu taky." S těmito rozhodnými slovy jsem ke Gillovi natáhla pravou ruku, v níž jsem svírala ony kancelářské nůžky. „Tak prosím," vyzvala jsem ho, „zkus si to sám, když mě dle všeho musíš neustále civět pod ruce."

    Ovšem Gill se tvářil, jako by moji ráznou výzvu ani nezaregistroval, načež mírně zvedl hlavu, a jeho pohled tak spočinul na ostrém předmětu, jenž jsem držela v ruce. Už tak dost úzké zorničky se mu v ten okamžik ještě zmenšily a jeho pochmurná pleť nabrala stejný odstín, jako měl jeho pracovní úbor. Znepokojivý výraz, s nímž hleděl na ony kancelářské nůžky, mě donutil od svého rozhodného nápadu raději upustit.

    „Gille...?" oslovila jsem ho nejistě, což ho kupodivu dokázalo z onoho transu částečně probrat, přičemž sebou překvapeně škubl, a konečně tak přestal upírat pohled na předmět v mé pravé ruce, již jsem následně stáhla zpět a s křečovitým stiskem ji narovnala podél těla. Napjaté svaly v mém obličeji značně povolily, když se jeho olivínově zelené oči, ve kterých nyní zelo něco neidentifikovatelného, jež záhy vystřídala jakási úleva z návratu do reality, zabodly do těch mých.

    „Promiň," zašeptal Gill a dlouze vydechl, přičemž lehce sklopil pohled. „Trochu jsem se zamyslel," objasnil mi zjevnou příčinu onoho prapodivného transu.

    „Nad čím?" zeptala jsem se podezřívavě. Vzápětí mi došlo, co jsem vyslovením této otázky udělala. Že jsem opětovně strčila nos do jeho byznysu, kterého mi radil se pro své vlastní dobro vyvarovat.

    Gill se mírně uchechtl, přičemž zvedl pohled zpět k mému obličeji. „Nad tvou vraždou rozhodně ne," ujistil mě kousavě, „takže -"

    „Takže tvoje myšlenkový pochody nejsou moje věc," přerušila jsem ho, a dokončila tak jeho větu. „Chápu," hlesla jsem smířlivě. „Ne, že bych teda o to stála." Už jen z toho důvodu, že si jejich náplň umím dost dobře představit. I když často bych byla ráda, abych to nedokázala.

    „Na to ti nemám co říct, moje milá," připustil Gill a přesměroval pozornost zpět k oné plechové nádobě na jednomístném sporáku, z jejíhož obsahu již byla jednobarevná písková hmota. „Možná nakonec nebudeme potřebovat drť ze všech dvaceti čtyř sirek," usoudil, když si onu sypkou směs vosku, cukru, potravinářského barviva a sody pozorně prohlédl. „Podej mi to, co už máme," vybídl mě Gill a pohledem letmo ukázal na malou skleněnou misku nedaleko dřezu, do níž jsem sypala všechen ten cihlový prášek. Mírně jsem přikývla a jeho požadavku bez jediného slova vyhověla. Ony nůžky jsem raději hned poté uklidila do batohu a víckrát už je nevyndala.

    Zatímco jsem dala nahřát tavící pistoli, Gill s pomocí onoho otvíráku na konzervy oddělal z plechovky od hroznové sodovky svrchní kovovou část, do jejíhož zbytku následně umístil onu papírovou ruličku, jejíž spodní konec jsem ještě předtím přelepila malým kusem tenkého kartonu a již následně naplnil onou fialovou sypkou směsí, na kterou hned poté nasypal i sirkovou drť. Posléze na plechovku nasadil zpět její odříznutou část, načež otvorem na pití provlékl kus onoho knotového provázku.

    „Hotovo," prohlásil pyšně Gill a založil si ruce na prsou, „a to ještě s pětiminutovou rezervou."

    Musela jsem uznat, že to vypadalo působivě, alespoň tedy po té vizuální stránce. Na první pohled to skutečně připomínalo malou dýmovnici domácí výroby, kterou Gill následně uložil do přepravního boxu.

    „Konečně," vydechl úlevou, když si ze sebe sundal onen laboratorní plášť, jenž mu byl zjevně značně malý, a ledabyle ho odhodil na pracovní desku.

    „Vím, že ti do toho nemám právo kecat, ale tohle mně nepřijde jako nejvhodnější chvíle na další náměsíční trans," podotkl Gill, čímž mě probral zpátky do reality, ve které jsem se doteď nacházela sotva napůl.

    Přestala jsem zamyšleně hledět na dřez před sebou, a přesměrovala tak pohled směrem ke Gillovi, jenž následně naklonil hlavu na stranu. „Co seš taková přešlá?" povytáhl tázavě obočí a s rukama založenýma na prsou se bedry opřel o hranu pracovního stolu vedle mě.

    Mírně jsem sklopila pohled a lehce si dloubla pod černě nalakovaný nehet. „Taky jsem se zamyslela," přiznala jsem s pohledem tkvějícím na své neprofesionální manikúře.

    „Nad čím?" zeptal se, přičemž byla v jeho hlase znát potměšilá zvědavost.

    „Myslím, že tohle není otázka, na kterou by sis přál znát odpověď," podotkla jsem. Už jen z důvodu, že je to nejspíš stejně naprosto absurdní.

    Vždyť...který sériový vrah, jenž používá k vraždám kuchyňský nůž, by byl schopen jevit - byť jen ty nejzákladnější - známky aichmofobie?

    „Když myslíš, tak holt myslíš," vydechl smířlivě Gill a já překvapeně zvedla pohled zpět k němu. Čekala jsem, kdy přijde onen očekávaný háček, kdy k tomuto překvapivému výroku přidá i nějaký nelibý dodatek, a já tak budu litovat, že jsem pro jednou zase mluvila čistou pravdu. Ovšem nic takového se nestalo ani po pěti vteřinách překvapivého ticha.

   „Každopádně, já si zase myslím, že vzhledem k tomu, že za necelý tři minuty vyprší časovej limit, je nejvyšší čas ze sebe shodit ten rádoby vědeckej mundúr a vypadnout někam na oběd."