„A jsme tady," zvolal hlasitě pan Mayer, když jsme se opětovně ocitli před hlavní branou Drewova gymnázia.

    U vchodu do budovy musela každá dvojice uvést svoje celé jméno a podle toho posléze dostala malou zalaminovanou kartičku s identifikačním číslem, jež měla sloužit i jako naše jmenovka. Teprve až potom nám byl umožněn vstup do přízemní haly Drewovy školy.

    Pan Mayer nám posléze každému rozdal po šesti dolarech s tím, že si před začátkem finále máme jít obstarat něco malého k snídani, načež dodal, že to od něj máme brát jako dárek za dosavadní snahu, což mě viditelně udivilo. Výplatní mzda kantorů na naší škole není příliš rozmanitá, samozřejmě tedy s výjimkou slečny Cadwellové coby ředitelky, takže mě znatelně překvapilo, že pan Mayer v podstatě plýtvá penězi dřív, než bude mít stoprocentní jistotu, že se mu vrátí i s kýženými úroky v podobě oněch celoročních prémií.

    Zřejmě ale myslel s pomocí jídelních automatů, neboť bufet u jednoho z výtahů byl opět naplněn téměř k prasknutí. A onen kiosek na školní zahradě dle otevírací doby ještě ani nebyl v provozu.

    „Ještě jednou a tentokrát již nejspíš naposledy vám přeji do letošního finále hodně štěstí. Pamatujte, pro naši školu začíná poslední kolo přesně za půl hodiny. Zezadu na cedulkách, jež jste dostali u vchodu, má každý z vás napsáno, do jaké třídy máte následně jít. Rád bych vám ještě připomněl, že prezentace vašich výtvorů se koná ve 12:15 v přírodopisné učebně G-1. Po jejím ukončení se všichni znovu sejdeme tady u schodů. A kdyby někdo z vás něco potřeboval, víte, kde mne hledat." S těmito slovy a optimistickým úsměvem na matných, úzkých rtech opětovně zamířil do zdejší učitelské kantýny.

    Lily a Jacob se rozhodli, že využijí zbylý čas k návštěvě místní kolosální knihovny, Chris a Thomas bez delšího přemýšlení zamířili do školní herny a Blair s Amber se vydaly k nedalekému veganskému automatu utratit peníze na snídani od pana Mayera.

    Ostré bílé světlo kruhových stropních zářivek mě nepříjemně bodalo do očí, zatímco jsem zůstala stát jako přibitá k bílé dlaždicové podlaze a pohledem tkvěla na jednotlivých článcích širokého mramorového schodiště. Onen pronikavý pohled olivínově zelených očí, jenž jsem cítila prakticky na celé zadní straně své maličkosti, mně nedovolil udělat jediný krok. Mělo to však výhodu, aspoň jsem s ním nemusela navázat oční kontakt. To, čemu jsem se od okamžiku Gillova znepokojivého ujištění o uvědomění si podstaty mé odpovědi snažila mermomocí vyhýbat.

    Křečovitý stah v mém žaludku postupně sílil, když k mým uším dolehly rychle přibližující se kroky punkových bot následované znepokojivým, potměšilým uchechtnutím.

    „No, a my půjdeme kam, zlato?" zeptal se se smíchem Gill a s hlasitým plesknutím mi položil ruce na značně obnažená ramena tak prudce, až jsem sebou trhla. Cítila jsem, jak mi světlá pokožka pod jeho dlaněmi výrazně rudne. Gill se naklonil k mojí pravé tváři, načež mě na lícní kosti krátce zašimraly prameny jeho černých vlasů. „Hádám, že vylidněná šatna v zapadlým křídle to zřejmě nebude," usoudil s kousavým úšklebkem na rtech, když jsem beze slova a s dotčeným výrazem v napjatém obličeji pohotově odvrátila pohled na opačnou stranu, načež kupodivu přestal spočívat dlaněmi na mých odhalených ramenou, prosmýkl se kolem mé maličkosti a usadil se na začátku širokého mramorového schodiště.

     „To se mnou jako nehodláš mluvit až do konce svejch dnů?" zeptal se uštěpačně a dle jeho vysokého stínu jsem poznala, že mírně naklonil hlavu na stranu. Měla jsem za to, že si moje přetrvávající mlčení přebere jako pozitivní odpověď, což se zřejmě taky stalo.

    Gill se s pobaveným povzdechem opřel zády o hranu následujícího schodu a mírně sklopil hlavu. „A to jenom proto, že tvoje puritánská maličkost je díky mýmu špatnýmu odhadu nucena přežít necelejch osm hodin v tílku s krapet větším výstřihem, než na kterej je evidentně zvyklá," poznamenal, jako by to snad byla jen zcela nepodstatná banalita.

    „Což by ani nebyl takovej problém, kdyby však nebylo tvojí existence," pomyslela jsem si a odolala nutkání to vyslovit nahlas.

    Za jakýchkoliv jiných okolností bych se bez rozmyslů urazila, že mě nazval puritánkou, ovšem v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Mé značné dotčení už si vysloužil podstatně horším činem.

    „Hádám, že ty budeš opačnýho názoru, ale mně to nepřijde zrovna jako adekvátní důvod pro tichou domácnost," poznamenal a narovnal se do sedu, přičemž se lokty zapřel o rozkročená kolena. „Vždyť se ve finále prakticky nic nestalo."

    Věděla jsem, že mě tím kousavým a posměšným tónem hlasu zkouší vyprovokovat k nějaké reakci. Věděla jsem to, ale i přesto už jsem nedokázala dál mlčet.

    Kdyby vztek a dotčení v mém hlase spalovaly, už by z něj dávno byla jen doutnající lidská topinka. „Nestalo?!" vyjela jsem na něj evidentně ještě prudšeji, než on sám vůbec čekal. „Kvůli tobě a tý tvý debilní touze se zabavit během tý nudný, denní části života vypadám jak Pendleová na pochybnejch večírcích Steva Darbyho!"

    Gill tázavě povytáhl obočí a pohledem si mě přeměřil od hlavy až k patě, načež se jeho bledé rty pomalu roztáhly do znepokojivého, dychtivého úšklebku. Krátce si skousl dolní ret. „Myslíš sexy?" zeptal se a jeho náruživý pohled v tu chvíli spočinul na malé šedé mašli, jež držela u sebe podstatný kus hrudní části onoho zkráceného tílka.

    Moje tváře okamžitě zrudly jako čerstvě uzrálé jahody, jak se mi do nich náhle nahrnula krev. „C-cože?" vyhrkla jsem. „T-tak jsem to zatraceně nemyslela!" ohradila jsem se bleskově, a pokusila se tak překrýt znatelné rozpaky, jež mě z jeho absurdních slov nechtěně přepadly.

    Gill se však nad mým rozhodným tvrzením jen skepticky uchechtl. „No...ať už jsi to teda myslela jakkoliv, čekal bych, že mi poděkuješ, že se mi podařilo vyzdvihnout aspoň nějaký tvoje přednosti," znovu si skousl dolní ret a pohledem stále nepřestával lpět na mé hrudi, „jelikož ty charakterový máš tendenci potlačovat stejně tak, jako podtrhovat svý povahový nedostatky."

     Tenhle jeho výrok mi překvapivě dokázal hnout žlučí víc, než celá tahle bizarní šaškárna. „Ty nedostatky, jak ty říkáš, mně alespoň pomohly v tomhle městě přežít bez psychický úhony, a zároveň si tak zachovat dostačující množství lidskosti!" ohradila jsem se příkře a o krok k němu rozhorleně přistoupila. „Jenže to ty se svým naprosto ujetým, prioritním žebříčkem evidentně nikdy nepochopíš!"

    Gill zaklonil hlavu, aby se mi tak mohl zahledět zpříma do obličeje, a ještě jednou se skepticky ušklíbl. „Tím bych si zase tak jistej nebyl, myslím tedy tou tvojí zdánlivě nulovou, psychickou újmou."

    „A to jako proč?" vyhrkla jsem tázavě, přičemž v mém hlase bylo znát nemalé znepokojení. Že by mu došlo, že se u mě díky němu rozvinula samomluva? Chtěla jsem od něj odstoupit zpět do bezpečné vzdálenosti, když vtom jsem nad kotníky ucítila dotyk tvrdé černé kůže jeho punkových bot. Gill ty své záhy obratně překřížil přes sebe, a uzavřel mě tak v jakémsi nepravidelném kruhu. Mohla jsem z něj sice prostě a jednoduše vystoupit, ovšem tohle gesto samotné a jeho důrazný pohled mi napovídaly, ať to pro své vlastní dobro raději nedělám.

    „Už jsem ti to jednou řekl, respektive jsem tě tím nazval," připomněl mi a jeho rty se rozepjaly do triumfálního úšklebku. „A já vážně nemám ve zvyku věci opakovat, takže si holt budeš muset vzpomenout."

    Poslední zbylé rozpaky ze mě již kompletně vyprchaly a já si netečně odfrkla. Když mu - evidentně - nestojím za to, aby mi to zopakoval, hádám, že to s největší pravděpodobností nebude nic podstatného, respektive jen další z jeho nesmyslných poznámek. A tím se já teď rozhodně zabývat nehodlám.

    „I když tobě jako psycholožce, na kterou si pořád tak zajímavě hraješ, by tenhle pojem nemusel bejt až tak cizí," připustil. „A ne, psychopatie to není," dodal s uštěpačným smíchem, načež se lokty zapřel o hranu schodu a znovu lehce zaklonil hlavu, aby se mi mohl zahledět do očí.

    Ona potměšilá grimasa na jeho tváři mě znervózňovala čím dál tím víc, čehož si byl moc dobře vědom a ochotně toho využíval. Štvalo mě to mnohonásobně víc, než dokážu slovy popsat, ovšem v tuhle chvíli si můj značný vztek a dotčení zjevně nezasluhovaly být na pořadu dne.

    „Každopádně, abychom dořešili tu předchozí záležitost," pohledem ukázal na ono šedivé tílko a opět si krátce skousl dolní ret, „vzhledem k tomu, kolik všemožnýho úsilí vynakládám, abych ti splnil ten tvůj velkej sen, bys mě nemusela tak krutě soudit jenom proto, že jsem neplánovaně využil šance si dopřát takový menší rozptýlení. Ty sama přece víš, jaká nuda dokáže bejt mrcha, nebo snad ne?" S triumfálním úšklebkem na rtech povytáhl tázavě obočí. „Tobě běžnej život s periodicky opakující se náplní jednotlivejch dnů přijde stejně frustrující jako mně, je to tak?" Ta druhá otázka vyzněla spíš jen jako jisté konstatování, než jako plnohodnotný dotaz.

    „Neptej se mě na otázky, na který už stejně znáš odpověď," vyzvala jsem ho příkře a mírně uhnula pohledem na jednu z velkých, bílých podlahových dlaždic.

    „Nebudu," slíbil se svolným výdechem a já překvapeně obrátila pohled zpátky k němu. Tohle bylo vážně to poslední, co bych od něj čekala. I když, mohla jsem tušit, že v tom bude nějaký, dosti podstatný a pro mě značně nelibý háček. „Ovšem jen za podmínky, že se přestaneš tvářit, jako bych ti z ruky vzal poslední sušenku štěstí," dodal a opět se potměšile ušklíbl. „Pořád si stojím za tím, že jsem neudělal nic, čím bych v tobě vyvolal oprávněnou touhu mě upálit zaživa."

    S ironickým úsměvem na rtech jsem si založila ruce na prsou a beze slova pochybovačně povytáhla obočí.

     „A i přes to," Gill se s vítězným úšklebkem zvedl ze schodů a postavil se zpátky na nohy, přičemž moji maličkost opět pohltil jeho znepokojivě vysoký stín, „že ty seš evidentně jinýho názoru," lehce si namotal na prst slabý pramínek čokoládových vlasů, jenž se mi uvolnil z povislého drdolu, „ti stejně nezbude nic jinýho, než to svoje dětinský dotčení prostě překousnout, jelikož mě tímhle přístupem začínáš výrazně motivovat k tomu, abych tu naši druhou dohodu patřičně stornoval, což se vsadím, že opravdu nechceš, vzhledem k tomu, že beze mě si o nějakým bonusovým kreditu můžeš nechat leda tak zdát."

    S podrážděným vzdechem jsem mírně sklopila hlavu a zavřela oči. „Tohle není fér," poznamenala jsem frustrovaně skrz křečovitě zaťaté zuby. Věděla jsem, jak uboze to zní, jelikož to není ani život sám o sobě, ale nemohla jsem si prostě pomoct. Byla to pravda. Tohle zatraceně není fér.

    Nevím, zda mě víc štvalo vědomí, že mi nakonec stejně nic jiného nezbude, nebo důvod jeho bezostyšného jednání, že mu evidentně nejde o mně jako takovou, nýbrž o nemalé rozpaky, které ve mně tímhle počínáním - k mé evidentní neradosti - vyvolává. O jev, na kterým se má šanci náležitě bavit, a zabíjet tak nudu během svého denního života.

    I když na druhou stranu bych za to měla být svým způsobem ráda, jelikož takhle aspoň vím, na čem trvale jsem. A taky to jediné, co v téhle situaci můžu dělat - trpět mu to v takovéhle míře až do chvíle, dokud se nedočkám své kýžené kompenzace.

    Gill se mě s pochybovačným ušklíbnutím pokusil chytit za bradu a nadzvednout mi ji tak, aby mě přiměl se mu podívat do očí, ale já hned poté, co se špičky jeho prstů dotkly mého obličeje, instinktivně ucukla.

    „Myslím, že my dva si ještě povíme, co je a není fér, moje milá," pronesl až znepokojivě jistě, což mě přimělo obrátit pozornost zpět k jeho olivínově zeleným očím, ve kterých se nyní míhaly desítky vítězných jiskřiček.

    Neměla jsem tušení, co tím myslí, ale pro své vlastní dobro jsem se raději ani neptala. Z jeho výrazu bylo evidentní, že se nejedná o něco, co bych - aspoň tedy v tuhle chvíli - toužila slyšet. Zřejmě z důvodu, že bych se opětovně neudržela, a pokusila se tak o další Gillovu inzultaci. Ovšem nedokázala jsem ignorovat jinou podstatnou věc, jež byla z jeho pohledu patrná, a to ujištění, že na onu rozmluvu dojde dřív, než vůbec čekám.

    „Tak co, prcku, mír?" zeptal se s pobaveným úsměvem Gill a natáhl ke mně ruku.

    „Mám snad na vybranou?" zeptala jsem se, a jeho gesto tak netečně ignorovala.

    „To záleží jenom na tobě, ovšem dle tvýho výrazu soudím, že už ses rozhodla dávno."

    „Fajn," podrážděně jsem vydechla a jeho ruku přijala, „mír."

     Odvrátila jsem pohled na stranu, abych tak dostala z očí ten jeho vítězoslavný úsměv, jenž se mu následně rozepjal přes celý, nepřirozeně bledý obličej.

    „Spokojenej?" prskla jsem nevrle, když konečně přestal svírat moji pravou ruku, načež jsem si ji i spolu s tou levou založila na prsou.

    „Víc, než si jen dovedeš představit, moje milá," odvětil se šibalským úšklebkem a naposledy zavadil pohledem o malou mašli na hrudi onoho kouřového crop-topu, než jeho pozornost upoutal jídelní automat s podstatně větším sortimentem, než měl ten v hotelu. Hádám, že ho naplnily teprve pár okamžiků před naším příchodem.

    „Do začátku třetího kola zbejvá ještě necelejch deset minut," informoval mě a s pohledem stále tkvějícím na onom automatu sáhl do pravé přední kapsy, načež mezi dvěma prsty sevřel jednou přeložené bankovky od pana Mayera. „To bychom nějakou rychlou snídani mohli stihnout, co myslíš?"

    Vzhledem k tomu, že můj prázdný žaludek se rázem přihlásil o odpověď dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout, bylo už poměrně pozdě nesouhlasit.