Ranní slunce mě skrz bílé okenní závěsy nepříjemně zašimralo v obličeji.

„Ještě pět minut..." S těmito slovy jsem se ještě téměř v polospánku převalila na druhý bok a přetáhla si přikrývku přes hlavu.

Počkat...přikrývku?  Bleskově jsem se posadila na postel. Moment...na postel? Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti. Nacházela jsem se v našem hotelovém pokoji a postel vedle té mojí byla překvapivě prázdná - a kupodivu i provizorně ustlaná.

Jak je zatraceně možný, že si sice vzpomínám, jak jsme uprostřed noci s Gillem odcházeli neznámo kam, ale návrat na pokoj si už nevybavuju? Ovšem za to noční můru o pětileté Josephine Goodmanové si nejspíš budu pamatovat už do konce života. Ovšem onen morbidní sen bylo to poslední, na co jsem si uceleně dokázala vzpomenout. Zbytek už byly pouze přerušované záblesky, jež končily krátkou vzpomínkou na zaklapnutí pokojových dveří.

Ještě jednou jsem se zmateně rozhlédla po pokoji. „Jak je zatraceně možný, že mám takový okno?" zeptala jsem se po chvíli sama sebe a stále se pokoušela vybavit si alespoň něco, co se odehrálo po našem odchodu z pokoje. Neúspěšně, bohužel.

Pohotově jsem obrátila pozornost ke dveřím, za nimiž se náhle ozvalo zachrastění klíčů, načež se můj, stále značně zaskočený pohled vteřinu na to setkal s tím Gillovým.

„Koukám, že seš vzhůru přesně včas," pronesl s pobaveným úsměvem a zlehka kopl patou do dveří, aby je za sebou zavřel. Moji pozornost v tu chvíli upoutal čtvercový, šedivý igelitový balíček, jenž svíral v náručí spolu s plechovkou vanilkové kávy Mr. Brown.

„Včas na co?" nechápala jsem.

Gill se mírně uchechtl a pohledem ukázal na digitální hodiny na bílé dřevěné komodě u dveří, na kterou jsem včera večer odložila jeho fialovou mikinu, již už si evidentně vzal zase zpátky. Podle číslic na malém obdélníkovém displayi bylo přesně 8:43.

„Za necelejch dvacet minut má bejt sraz v přízemní hale," informoval mě a koutky rtů mu ucukly do pobaveného úsměvu. „Měl jsem za to, že to víš, prcku."

„Jo, vím, nebo spíš...slyšela jsem Mayera, když to včera říkal," odvětila jsem a odolala nutkání se svalit na záda a spát zase dál. Ovšem tíživý tlak na obou spáncích mi to značně ztěžoval. Jeden z primárních důvodů, proč nikdy neužívám prášky na spaní.

„Zřejmě jsme se nevyspali zrovna dorůžova, že?" usoudil s pobaveným úsměškem Gill a posadil se do nohou mé postele. Mírně jsem pokrčila nohy a položila si dlaně na kolena.

„To je to na mně tak vidět?"

„No, svým způsobem vlastně ani ne," připustil Gill a znovu se pobaveně ušklíbl. „Netváříš se nevraživějc, než je tomu obvykle."

Netečně jsem si odfrkla a mírně odvrátila pohled na stranu.

„I když...možná bych to dokázal něčím zpravit," usoudil a natáhl ke mně pravou ruku, v níž držel onu plechovku vanilkového nápoje. „Říkala jsi přece, že to ráno bude minimálně na tři kafe, ne?" připomněl mi moje vlastní slova. „Plnej počet jsem bohužel nesehnal, tak doufám, že ti bude stačit alespoň to jedno."

„D-díky," špitla jsem překvapeně a onu plechovku si od něj ochotně vzala. Popravdě jsem nečekala, že bych mu stála za to, aby se mi alespoň pokusil částečně vynahradit konsekvence svého včerejšího jednání. Nemohla jsem ale popřít, že to bylo poměrně příjemné překvapení. Stejně příjemné, jako sladká chuť oné vanilkové kávy, která mi hned po prvním loku dodala do těla značné množství potřebného kofeinu.

„A tohle je co?" zeptala jsem se zvědavě vteřinu poté, jsem polkla poslední lok, a pohledem ukázala na onen igelitový balíček, jenž měl odložený vedle sebe.

„Řekněme, že taková menší kompenzace za to, že jsem ti včera nedopatřením zničil ten tvůj seriózní outfit," objasnil mi a zvedl se z postele. „Hádám, že si na dobrejch deset minut zabereš koupelnu, takže evidentně bude výhodnější jít na záchod do přízemní haly," usoudil a zamířil ke dveřím. „Sejdeme se tam," oznámil mi krátce předtím, než s potměšilým úšklebkem na tváři za sebou zavřel dveře, načež se hotelovou chodbou rozlehly spěšně vzdalující se dunivé kroky jeho punkových bot.

Již prázdnou plechovku jsem odložila na noční stolek a svoji pozornost přesměrovala k onomu igelitovému balíčku, jenž se povaloval v nohou mé úzké postele. Zaujatě jsem nadzvedla obočí a zvědavě se pro něj natáhla. Po několika vteřinách jeho zkoumání jsem se konečně odhodlala strhnout tlustý pruh průhledné izolepy, jenž u sebe držel dva jeho nestavené konce.

Na tvářích jsem ucítila štiplavou horkost, když jsem posléze spatřila podobu jeho sporého obsahu. Zaskočeně jsem upírala pohled na šedivé zkrácené tílko s - naštěstí - širokými ramínky a krátkým šněrováním na prsou. Svým způsobem bylo i hezké, ovšem do seriózního kousku oblečení mělo dosti daleko. Což ale překvapivě nebyl ten nejhlavnější problém. Už na první pohled se zdálo být viditelně menší, než by odpovídalo mým tělesným proporcím, a to hlavně co se týče oblasti hrudi. Ovšem nechtěla jsem házet flintu do žita dřív, než se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Už jen pro své vlastní dobro jsem doufala, že se mýlím, jelikož to evidentně byl jediný kousek oblečení, ve kterém jsem mohla vyjít na ulici. Gill si svoji mikinu odnesl rovnou na sobě a mé oprané a navíc i značně propocené, pyžamové tričko rozhodně nepřipadá v úvahu.

Svlékla jsem ze sebe pyžamo, jež jsem následně uklidila do batohu, načež jsem vklouzla do svých džínových šortek a s oním tílkem v rukou se vydala do hotelové koupelny. Spěšně jsem si vyčistila zuby a z vlasů si vymodelovala jakýsi provizorní drdol, načež se moje pozornost ubrala k onomu šedému tílku, jež jsem předtím přehodila přes hranu umyvadla.

Nechápala jsem proč, ale čím dál rychleji ve mně začínalo klíčit semínko neblahého tušení. Tušení, že ten Gillův potměšilý úšklebek, s nímž opouštěl tenhle pokoj, přeci jen něco znamenal. A já bohužel záhy poznala, co přesně a proč se tak rychle za záminkou návštěvy toalety vytratil z pokoje, a to i se všemi svými věcmi.

Dalo se čekat, že mi to tílko bude malé. Ovšem nepomyslela bych si, že po jeho oblečení budu vypadat jako Mandy Pendleová na pochybných víkendových večírcích u Steva Darbyho, fotky ze kterých má neustálou potřebu cpát na Instagram.

Největší výzva byla ho pracně natáhnout přes hlavu, aniž by praskl jediný steh. Díky výrazně neodpovídající velikosti mi ani nešlo zavázat krátké šněrování na hrudi, v důsledku čehož mi onen zašpičatělý výstřih končil na úrovni spoje bezešvých košíčků černé krajkové podprsenky.

Očividně také nebylo na škodu dát na svoji intuici, a dočasně se tak zbavit všech piercingů, včetně toho, jenž není vidět na první pohled, jelikož délkově se ono tílko rovnalo lehce prodlouženému crop-topu.

„Auvajs," sykla jsem, když mě do šíje škráblo cosi nepříjemně kousavého. Vsunula jsem ruku za krční lem a nahmatala papírovou cedulku na relativně dlouhém, tenkém šedivém provázku. Ovšem to, co mi po jejím rozevření nelibě vyrazilo dech, nebyla ona cena, jež k mému značnému šoku činila rovných padesát dolarů, nýbrž miniaturní obrázky smíchy brečícího smajlíka a fialového srdce, jež byly nakresleny purpurovou fixou hned pod symbolem amerického dolaru vedle oné enormní ceny.

Pomalu jsem si začínala dávat dvě a dvě dohromady, a krev v mých žilách tak pomalu, ale jistě dosahovala bodu varu.

Věděla jsem, že je schopnej všeho. Že se nebude štítit prakticky ničeho, pokud mu to přinese kýženou dávku zábavy, což podle všeho zahrnuje i navlečení mé maličkosti do sporého kusu šedé bavlny, jehož šněrování mi jde zavázat leda tak na miniaturní mašli, přičemž ještě má drzost nakreslit na cenovku tu svou dětinskou vizitku, aby mi to došlo. Aby mi došlo, že mě opětovně uvrtal do dalšího kola tý svý pošahaný hry.

Pevně jsem onu cenovku sevřela v ruce a prudce škubla, v důsledku čehož jsem ji od toho rádoby crop-topu odtrhla i s oním tenkým provázkem, a následně ji vyhodila do pleteného koše vedle umyvadla, načež jsem se vrátila zpět do pokoje.

Popadla jsem batoh a zbavená veškerého racionálního myšlení vyběhla na chodbu. V tuhle chvíli jsem toužila pouze po jediném - praštit s tím pošahaným hajzlem o nejbližší zeď, co nejsilněji to jen bude možné, a to nehledě na všechny potenciální následky. Protože tohle už zatraceně přehnal.