„Tam nemůžete, paní!" S těmito slovy zatarasil jeden z mužů zákona cestu mladé ženě, která se i přes veškeré výstrahy snažila dostat do areálu vyhraničeného tlustými policejními páskami. Její deštěm nasáklé, medové vlasy jí lemovaly bledý, strachem sužovaný obličej. Vypadala jako porcelánová panenka, jež se ale každou chvílí roztříští.

    „Pusťte mě tam, hned!" naléhala a vší silou se snažila dostat přes policisty, již jí odhodlaně blokovali cestu. „Pusťte mě tam! Slyšíte?!"

    „Už jsem vám alespoň desetkrát řekl, že teď tam nikdo z civilistů nemůže!" připomněl důrazně vyšší z oněch dvou policistů. „Až do odvolání je tohle místo uzavřeno z důvodu vyšetřování závažného trestného činu!"

    „Jossie! Pusťte mě za Jossie!" To jméno křičela pořád dokola. Tváře jí už začínaly rudnout od palčivých slz, jež se jí po nich nepřetržitě kutálely. „Pusťte mě za mojí dcerou!"

    Policisté nebrali prakticky žádný ohled na to, že se s největší pravděpodobností jedná právě o matku dívky jménem Jossie. „Už jsem vám přece řekl, že za tu pásku nikdo nesmí! Odejděte odsud, než vás nechám zadržet za maření vyšetřování!" Musel znatelně zvýšit hlas, aby tak přehlušil houkavý zvuk policejních sirén.

    Žena však zcela ignorovala jakékoliv výstrahy oněch dvou policistů a s hysterickým pláčem se ještě jednou pokusila prodrat skrz ně, a dostat se tak do areálu vyhrazeného policejní páskou. Tentokrát se jí to už konečně povedlo. Silně odstrčila oba dva muže v tmavě modrých uniformách, kteří se jí mermomocí pokoušeli zablokovat cestu, sehla se, aby tak mohla podlézt jeden z pruhů žluté pásky, a co nejrychleji se rozeběhla do vyhraněného areálu.

    „Zastavte ji někdo, zatraceně!" křičel na své kolegy jeden z policistů, zřejmě vedoucí celého zásahu. „Jestli je to vážně její matka, nesmí tu holku vidět v takovýmhle stavu!" Na přímý rozkaz za ní vyběhli právě ti dva muži, již jí měli za úkol zabránit ve vstupu na místo činu.

    Mezitím matka Jossie prohledávala areál místa činu, přičemž míjela desítky oken, ve kterých visely pestré výkresy nejrůznějších podob.

    Budova, jíž náležely ony, sytě barevnými výkresy vyplněná okna, byla školka. Jedna z těch nejprestižnějších ve městě, již navštěvovaly především děti těch největších prominentů. Kdo by si jen pomyslel, že zrovna tady dojde k tak závažnému trestnému činu, jako je vražda.

    Jossině matce se konečně podařilo dostat k tomu, co v nepřístupném areálu školky tak urputně hledala. Za východním křídlem velké budovy se dvě policistky skláněly nad bezvládným dětským tělem, kolem kterého byly rozestavěné bílé cedulky s policejními číslovkami.

    „Josephine Frances Goodmanová, 5 let, v září by nastupovala do školy," diktovala blonďatá policistka údaje malé Jossie a ta černovlasá si je pečlivě zapisovala. Obě dvě se musely znatelně přemáhat, aby při pohledu na mrtvé tělo zubožené Jossie udržely svůj dnešní oběd v žaludku. Opravdu to nebylo nic pro slabé povahy. „Tohle je fakt hnus," poznamenala jedna z policistek. „Co za monstrum dokázalo něco takovýho udělat teprve pětiletýmu dítěti?" S těmito slovy stiskla spoušť policejního fotoaparátu, a pořídila tak další detailní snímek zohyzděného těla malé Josephine. Musela se zhluboka nadechnout, aby ustála přímý pohled na onu, lehce poodhalenou lebeční kost, krví do tmavě ruda zbarvené vlasy, vyražené přední zuby a hlavně na ony do široka rozevřené, skelné tyrkysové oči, které i po smrti tkvěly na jednom z vysokých hustých keřů. Zřejmě to bylo to poslední, co Jossie spatřila předtím, než zemřela na intenzivní krvácení do mozku.

    Černovlasá policistka zhluboka polkla, přičemž se opětovně zadívala na mrtvé tělo teprve pětiletého dítěte, jež leželo necelý metr od ní. „Na tohle kupodivu neexistuje nějaká, zvlášť složitá odpověď, Jules," mínila s příkrým výdechem a rukama ledabyle založenýma na prsou, přičemž v jedné z nich svírala svůj policejní zápisník, „jelikož pro vraždu malý Goodmanový mohl mít motiv pouze jedinej oddíl zdejší populace, jenž už jen ze sebezáchovnýho důvodu nemá bůhví jak dlouhý zástupy členů."

    Jules se se zmatenou grimasou v opálené tváři přestala dívat do hledáčku policejního fotoaparátu. „Jak to myslíš?" zeptala se nedůvtipně, přičemž na starší kolegyni upřela svoje sytě šedé oči.

    Černovlasá žena zákona obrátila pozornost ke své znatelně zmatené spolupracovnici. Silnou vrstvou matné korálové rtěnky obtáhnuté rty se jí rozepjaly do slabého, jistého úsměvu. „Ty očividně nevíš, čí to je - nebo spíš tedy byla - dcera a hlavně tedy vnučka, co?"

    Jules s překvapeným výrazem ve tváři lehce pootevřela rty, aby mohla něco říct, a s největší pravděpodobností tak potvrdit domněnku své černovlasé partnerky, když vtom k uším obou policistek dolehl hlasitý výkřik: „Jossie!" Paní Goodmanová se bez váhání rozeběhla k oběma ženám zákona. Porcelánově bledá tvář se jí zkřivila do šokované grimasy, když vzápětí spatřila bezvládné tělo své pětileté dcery. Černovlasá policistka pohotově odhodila svůj černý služební zápisník a pokusila se paní Goodmanovou co nejrychleji zastavit. Ta ji však jen odstrčila na deštěm zmáčenou zem a prudce se vrhla k tělu své mrtvé dcery.

    Z pohledu na tu hrůzu se jí stejně jako všem zvedl žaludek, ale i přesto odmítala od Jossina těla odvrátit pohled. „Holčičko moje," plakala s položenou hlavou na zakrvavené hrudi své jediné dcery. „Holčičko moje, kdo ti to jenom udělal." Paní Goodmanová ignorovala to, že si krví zničila svůj značkový, smetanově bílý kabát, který měla tak ráda. V tuhle chvíli jenom zoufale naříkala nad smrtí svého jediného dítěte.

    Blonďatá policistka Jules si ani netroufla psychicky rozrušenou ženu nějak oslovit, či se jí dokonce dotknout. Jen s lítostivým pohledem a fotoaparátem v rukou hleděla před sebe a soucítila s mladou matkou, jež právě přišla o svoje jediné dítě.

     „Odveďte ji odsud, hned!" zavelel náhle hluboký hlas vedoucího policisty se širokými rameny a pronikavýma, tmavě hnědýma očima, jenž i se svými dvěma podřízenými konečně našel onu ženu, jež bez dovolení vstoupila na místo činu.

    Oba jeho podřízení okamžitě popadli paní Goodmanovou za ramena a vší silou se ji pokusili odtrhnout od Jossina těla, jež zoufale svírala v náručí. „Nechte mě! Pusťte mě! Okamžitě mě pusťte!" ječela mezi hysterickými vzlyky, během čehož se snažila vší silou vymanit ze sevření oněch dvou mužů zákona, již ji proti její vůli vláčeli k východu z místa činu.

    S hlasitými nářky a protesty paní Goodmanové se jim ji nakonec podařilo odvléct až k sanitce, již vedoucí zásahu pro jistotu zavolal. Jeden ze záchranářů jí přímo na místě píchl injekci se sedativy. Pod vlivem uspávacích látek ji následně spolu se svými kolegy naložil do vozu.

    „Odvezte ji k Wallisovi," doporučil záchranářům vedoucí zásahu. „Po tom, co tam ta ženská viděla, se cvokhausu jen tak nevyhne." Jeden ze záchranářů přikývl na souhlas a zavřel za sebou dvojité dveře od sanitky. Vedoucí zásahu se následně obrátil k postarší ženě, jež stála kousek od místa, kde ještě před chvílí parkovala sanitka. „Jak je vám, Gretchen?" zeptal se své černovlasé podřízené.

    „Jsem v pohodě," uklidnila ho, když si nechala ošetřit drobné šrámy a modřiny, jež jí paní Goodmanová oním, ne zrovna slabým odstrčením způsobila. „Kdo tu holku vlastně našel? Doteď mi o tom nikdo nic neřekl."

    Vedoucí zásahu si jen znepokojeně zamručel pod vousy - doslova - a pohledem ukázal na drobnou blonďatou dívku se dvěma culíky v kompletně promočených a blátem a místy i krví zašpiněných, fialových šatech, jež seděla na kapotě jednoho z policejních aut. Mohla být zhruba tak v Jossině věku. S tázavě nakloněnou hlavou a semknutými rty pozorně sledovala veškeré dění kolem sebe a střídavě houpala nohama. V jejích pronikavých očích se matně odrážely barvy policejních majáčků.

    „To si ze mě děláte legraci..." hlesla šokovaně Gretchen.

    Vedoucí zásahu však jen s dalším zabručením zakroutil hlavou. „Někdo by si s ní měl co nejdřív promluvit. To děvče si evidentně ani neuvědomuje, co ji čeká. Někdo jí musí připravit na všechny ty vyšetřovací tahanice a mediální bouře, jichž se jako korunní svědek bude muset účastnit."

    „Nejsem sice žádnej dětskej psycholog, ale...zkusit to můžu," nabídla se Gretchen, „tedy jen prozatím..."

    „Dobrá," svolil vedoucí zásahu. „Mimochodem, její rodiče jsem o této...události již informoval. Matka by tady měla být do pěti minut."

    Gretchen krátce přikývla a vydala se k malé blondýnce, jež seděla na kapotě jednoho z jejich služebních aut. „Ahoj," pozdravila ji vřele, „já jsem Gretchen, a jakpak se jmenuješ ty?"   

    Blonďatá holčička ve fialových šatech přesměrovala svoji pozornost od vyšetřovacího dění k černovlasé policistce. Chvíli si ji zkoumavě prohlížela a poté odpověděla: „Jmenuju se -"

    „Violet!" uslyšela jsem vzdáleně Gillův hlas. „Notak, probuď se!" To pořád sním...nebo mně snad poprvý v životě řekl jménem? Osobně bych to spíš viděla na tu druhou možnost.

    Rozespale jsem zamrkala, zmateně se zvedla do sedu a dezorientovaně se rozhlédla kolem sebe. Po policejních sirénách, psychicky zhroucené paní Goodmanové, brutálně zavražděné Jossie, černovlasé policistce Gretchen a blondýnce v purpurových šatech nebylo ani stopy.

    Seděla jsem na posteli s téměř skrz na skrz propoceným tričkem a zmateně se rozhlížela po našem hotelovém pokoji. Kupodivu jsem stále měla před očima ono mrtvé, života morbidně zbavené tělo pětileté Josephine. I teď to působilo znepokojivě živě, i když moje oči již dávno spočívaly na protější stěně hotelového pokoje.

    „Seš v pohodě?" zeptal se nejistě Gill a opatrně se posadil na postel kousek ode mě. „Vypadáš jako sádrokarton," poznamenal s mírným, křečovitým úšklebkem na semknutých rtech. Jeho chorej humor byl fakticky to poslední, co jsem v tuhle chvíli potřebovala.

    „Jo," odsekla jsem příkře, „nic mi není."

    Ovšem z mých rozpálených tváří a roztěkaného pohledu bylo jasně patrné, že to s tou psychickou pohodou zase taková pravda nebude. „Aspoň tentokrát mi nekecej," vyzval mě sice rázně, ale zároveň netypicky jemně. Jeho nezvyklý tón hlasu mě výrazně překvapil, a tím pádem i celkem rozhodil. Značně jsem znervózněla, když si ke mně poposedl ještě o něco blíž. Upřímně nevím, zda mě víc vyváděl z míry onen jeho soustředěný pohled, nebo ta nebezpečně neobvyklá blízkost.

    „Ale vždyť já ti říkám pravdu," částečně jsem zalhala. Tohle sice nebyl první „tématickej" sen, jenž se mi od té noci zdál, nicméně...tenhle se mi do hlavy kupodivu zaryl podstatně víc, než všechny ty předchozí. Popravdě jsem nechápala proč vlastně, jelikož Gill si vybíral oběti ve značně vyšším věkovém rozmezí a pokud se nepletu, tak všechny jeho oběti zemřely na smrtelné poranění břišní tepny a následnou hemoragii, a ne na krvácení do mozku.

    „Vážně jsem...v pořádku," ujistila jsem Gilla a zároveň i sebe. Tenhle sen podle všeho neměl žádnou přímou spojitost s ním nebo s jakoukoliv částí jeho případu. Možná proto jsem ho nedokázala přejít stejně rychle, jako ty předchozí.

    Zaskočeně jsem sebou trhla, když mi zcela nečekaně položil ruku na levé rameno. „Kdybys byla v pohodě, neklepala by ses jak čerstvě nadopovanej ratlík," prokoukl mě. „Takže buď tý lásky a zkus výjimečně přiznat barvu."

    S neradostným výdechem jsem mírně sklopila hlavu do klína. Vážně nechápu, co tímhle Gill sleduje. Jestli se nudí a chce se nějak zabavit, tak ať mi dá pro jednou svátek a jde o pokoj dál.

    „Tak co je s tebou?" zeptal se netypicky vlídně a klidně a dlaní mi pomalu sjel z ramene až na lopatky. Nemohla jsem popřít, že to byl vcelku příjemně konejšivý dotek.

    „Já jen...měla jsem blbej sen," přiznala jsem stručně, aniž bych přestávala spočívat pohledem na bílé péřové přikrývce. Vím, že mu to znělo dost komicky, ale chtěl pravdu, tak ji dostal.

    „A kvůli tomu seš tak vyklepaná?" nevěřícně se uchechtl. I když mi přes prameny hnědých vlasů prakticky neviděl do obličeje, zřejmě si dokázal představit, jak se teď tvářím. „Tak promiň," dodal po chvíli hrobového ticha, načež si ke mně poposedl ještě blíž, a kompletně tak porušil moji intimní zónu. Vzdálenost mezi námi nyní činila jen necelých dvacet centimetrů.

    „Já jen..." jemně mi zastrčil pramínek vlasů za pravé ucho, „že noční můry a s nima spojený záležitosti nejsou můj obor." Pokud mezi to počítá i empatii, tak s ním výjimečně můžu jen souhlasit.

    Tělem mi projela vlna napětí, když mi dvěma prsty jemně zavadil o pravou tvář. Nejspíš to neudělal schválně, ale i tak by mi prospělo, kdyby si tyhle, byť jen nepatrné a údajně nevinné doteky zcela odpustil.

    Dotek Gillova těla na tom mém náhle o něco zintenzivněl. Zaskočeně jsem se zajíkla, když mi ovinul obě ruce kolem pasu a pevně si mě přitáhl k sobě. „Co to dě-" stačila jsem vyhrknout těsně předtím, než se moje pravá tvář ocitla přitisknutá na jeho hrudi. Překvapivě se mi nedostalo žádné odpovědi.

    Stejně jako ten inkriminovaný večer, i teď se prakticky celým mým tělem rozlil onen roztodivný, nemístný a hlavně naprosto iracionální pocit klidu a bezpečí. Nechápala jsem, že zrovna on dokáže ve mně vyvolat něco takového. Měla jsem za to, že tenkrát před onou pizzerií to bylo poprvé a naposledy, co jsem cítila tohle, podivně hřejivé blaho a klid.

    „Byl to jenom blbej sen, dobře?" šeptl mi do vlasů prakticky neslyšně. Ještě nikdy jsem ho neslyšela mluvit takhle tiše.

    Měla jsem sice sto chutí se ohradit, že mě nemusí konejšit jako malý děcko, co se právě probudilo z noční můry, a bez okolků ho od sebe odstrčit, ovšem místo toho jsem jen šeptem zamumlala: „Dobře." Byla jsem až moc vyčerpaná a díky oněm uspávacím práškům bohužel i stále omámená na to, abych mu dokázala vzdorovat. Navíc, určitá část mě si tuhle chvilku svým zcela zvráceným, iracionálním a hlavně amorálním způsobem užívala a nechtěla se jí jenom tak vzdát.

    „Tak co? Lepší?" zeptal se po několika minutách vzájemného objetí a mírně se ode mě odtáhl.

    Stále ještě relativně na rozpacích z našeho náhlého fyzického kontaktu jsem přikývla na potvrzení a sotva slyšitelně hlesla: „J-jo." Ačkoliv jsem se snažila, nedokázala jsem skrýt ony dva zřetelné ruměnce, jež mi i pod rouškou tmy výrazně zářily na tvářích.

    „Dobře," vydechl se slabým, spokojeným úsměvem na semknutých rtech a jeho sevření vzápětí kompletně pominulo, „takže za dnešek ještě jednou...dobrou noc," popřál mi s mírným, povzbudivým uchechtnutím a vrátil se zpět do své postele.

    „D-dobrou..." hlesla jsem za ním sotva slyšitelně a lehla si zpátky na jeden z velkých bílých polštářů, načež jsem se otočila zády k jeho posteli a onu duchnovou přikrývku si přitáhla až ke bradě.

    Gill rázem usnul do několika vteřin, ale mně se ani po nepředstavitelně dlouhé půlhodině nepodařilo zamhouřit oči. I když jsem se snažila myslet na cokoli jiného, například na banánové palačinky s čokoládovou pomazánkou, v mé hlavě se stále nechtěně střídaly obrázky zavražděné Jossie, její zhroucené matky a policistky Gretchen, jež se i bez diplomu z psychologie snažila do příjezdu rodičů zaměstnat tu malou holku v jednoduchých purpurových šatech.

    „Ty pořád nespíš?" probral mě z mého duchovního promítání rozespalý Gillův hlas, načež jsem se k němu překvapeně otočila. „Nemusím ti snad připomínat, že nás zejtra - nebo vlastně už dneska - čeká poslední, a tím pádem i nejdůležitější kolo týhle soutěže, že ne?" Ještě v polospánku se zvedl z postele a přešel k té mé, přičemž jsem se pohotově vytáhla do sedu. „Neber to zle, prcku, ale přeci jen...budu potřebovat k ruce svoji pohlednou slečnu asistentku a bylo by fajn, kdyby kvůli evidentnímu nedostatku spánku nevyhodila celou laborku do vzduchu."

    „Já vím," odvětila jsem s frustrovaným povzdechem, „jenže já ani za živýho Boha nedokážu usnout - a to mi věř, že jsem se poslední půlhodinu nesnažila o nic jinýho."

    Gill si s vyčerpaným výdechem ledabyle prohrábl uhelnatě černé a v tuhle chvíli i viditelně rozcuchané vlasy, přičemž mu několik pramenů opětovně spadlo do sinalého obličeje. „To vidím." Hádám, že příště už se aspoň třikrát rozmyslí, než se mi zase rozhodne nakvartýrovat do pokoje. Vím, nejsem zrovna ideální spolubydlící. „Tak vstávej," vybídl mě zcela nečekaně.

    Zaskočeně jsem sebou trhla, a obrátila tak výrazně překvapený pohled ke Gillově tváři, ve které pyšně zela značná potměšilost. „Cože?" vyhrkla jsem nechápavě.

    „Slyšelas mě," opáčil stručně. „Prostě vstaň." Pohledem ukázal směrem ke dveřím. „Čerstvej vzduch prej na nespavost pomáhá."

    „Vždyť jsou dvě ráno," informovala jsem ho. „Kam chceš jako jít?"

    „Uvidíš," mrkl na mě a pohledem mi naznačil, abych konečně vstala z postele.

    „Tohle vážně není dobrej nápad - ať už tedy jeho implementace obnáší cokoli," mínila jsem. Tedy, ne, že bych mu vzhledem k naší první dohodě v tomto směru nevěřila, ovšem i tak jsem z onoho Gillova, očividně spontánního nápadu měla nemalé a především oprávněné obavy.

    Gill se pochybovačně uchechtl. „Nesuď, dokud nezažiješ, zlato," odvětil a pohledem mi naznačil, abych vyměnila hotelové pantofle za svoje černé conversky. „Ale notak," usmál se, když si všiml značné rezistence v mé tváři, a mírně naklonil hlavu na stranu, „bude se ti to líbit," ujistil mě.

    „Tak...fajn," svolila jsem nakonec a v duchu se modlila, aby tím čerstvým vzduchem myslel jen rychlou procházku kolem hotelu.