Můj spánek však neměl příliš dlouhého trvání. Přibližně po hodině mě probudil jakýsi prapodivný šramot, tiché kroky a nepříjemně hlasité zavrzání dveří.

Nijak jsem tomu ale nevěnovala pozornost, jelikož jsem předpokládala, že si Lily nejspíš šla zase pro něco k pití, neboť když jsem vycházela z koupelny, její láhev s džusem byla již prázdná do poslední kapky. Se zívnutím jsem si přitáhla přikrývku až ke krku a zachumlala se do peřin.

Zavrzání pokojových dveří se po chvíli opakovalo a já vzápětí uslyšela otočení klíče a následné cvaknutí dveřního zámku. Byla jsem svým způsobem ráda, že Lily zamkla. Ne, že bych neměla důvěru v zabezpečení hotelu, ale na druhou stranu by bylo logicky poněkud riskantní spát v budově veřejného ubytování v otevřeném pokoji.

Chtěla jsem se vrátit zpátky do říše snů o palačinkách s čokoládou, ale nepříjemně ostré, nazlátlé světlo textilní lampičky na Lilyině nočním stolku, kterou dle všeho pustila před svým odchodem z pokoje, mě protivně bodalo do očí i přes to, že jsem k ní byla otočená zády.

„Lily...zhasni to," zamumlala jsem rozespale. Překvapivě tak ale neučinila.

„Lily...?" špitla jsem tázavě a pootočila se. Jelikož jsem se nedočkala žádné zpětné reakce, podruhé jsem již zvýšila hlas.

„Hej, Lily?" Opět žádná odezva. Tak dost. Tvoje lampa, ty zhasni!

„Lily?!" Teď už jsem se ani nenamáhala šeptat.

„Vypadám krucinál jako Lily?!" vmetla mi rázem do obličeje osoba, jež ale k mému náhlému šoku rozhodně nebyla moje spolubydlící.

„CO TY TADY, DO PRDELE, DĚLÁŠ!?" vykřikla jsem naštvaně a hodila po Gillovi jeden z plněných bílých polštářů. V ten okamžik se mi v žilách zahřála krev prakticky na bod varu, jak mnou cloumal vztek, jemuž ještě před pár vteřinami předcházel nehorázný šok.

„Notak, uklidni se! Vysvětlím ti to -" Gill ani nestihl doříct větu, než mu v obličeji přistál již druhý polštář. Ačkoliv byly plněné peřím, prudký úder jimi nebyl - soudě dle jeho výrazu - zrovna komfortní záležitost.

„Kašlu ti na nějaký vysvětlování!" Hodila jsem po něm další polštář, přičemž z něj vypadlo pár chomáčů péřové výplně. Tentokrát jsem však bohužel minula, a zasáhla tak stěnu těsně vedle vchodových dveří.

„Notak, nech toho! Mám na peří alergii -"

„Nezájem!" A další polštář, co se ocitl v Gillově obličeji, bohužel ale už můj poslední.

„Dobře, tak už seš klidná?" zeptal se opatrně, když ke své evidentní radosti zjistil, že mi kompletně došla munice.

„Ne!" Nasupeně jsem vstala z postele a vydala se k „jeho" posteli za účelem mu za tohle noční překvapení jednu vrazit, a to i nehledě na následky či značné znehodnocení mé propracované role, ze které jsem pro jednou opět kompletně vypadla. I když v tuhle chvíli mi to bylo naprosto jedno. Plná nehorázného vzteku jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než na vytouženou ujmu na Gillově nepřirozeně pobledlé, ale i tak jistým způsobem celkem pohledné tváři.

Hnaná touhou po satisfakci za tenhle nelibý šok jsem se zapomněla dívat pod nohy, v důsledku čehož jsem po dvou spěšných krocích nechtěně zakopla o jeden z pohozených polštářů, a skončila tak rozplácnutá v nohách „jeho" postele.

„Impulzivita se holt nevyplácí," poznamenal s pobaveným úšklebkem a vytáhl se do sedu. S nevraživým výrazem ve tváři jsem zvedla obličej z měkkých peřejí hotelové přikrývky.

„Tak co? Teď už mě budeš poslouchat?" zeptal se Gill s triumfálním úsměvem na rtech.

„Jako bych snad měla na vybranou," odvětila jsem nevrle a zapřela se dlaněmi o matraci, načež jsem se posadila do tureckého sedu a zkřížila ruce na prsou. Náhlé ticho a můj kamenný výraz pro Gilla zjevně byly dostatečným náznakem toho, že by měl - už jen pro svoje vlastní dobro - co nejrychleji začít s nějakým racionálním vysvětlením toho, co zatraceně v tuhle hodinu pohledává v mým pokoji, jenž jsem původně sdílela se svojí spolužačkou, která záhadně zmizela neznámo kam.

„Takže pro začátek bych ti chtěl hlavně říct, že tahle výměna pokojů původně nebyl můj nápad -"

„A čí teda, prosím tě?" skočila jsem mu podrážděně do řeči.

„No, v podstatě můj byl, ale Donaldson v tom má taky prsty." Gill se zřejmě pokusil aspoň o jakousi obhajobu, i když na něj to teda byla opravdu směšně žalostná slabota.

Skepticky jsem povytáhla jedno obočí. „Jacob? Co ten s tím má společnýho?"

„Věci se maj přibližně nějak takhle," začal svoji obhajobu Gill. „Když Mayer odešel do svýho pokoje, Donaldson se rozhodl pro malou návštěvu zdejšího baru, ve kterým toho nečekaně nevypil zrovna málo. Během toho, co do sebe lil už třetí plechovku nealkoholickýho piva, se dost rozmluvil o Mayerovi a taky o tý zrzce."

„Lily?" nadzvedla jsem překvapeně obočí. „To mi jako chceš říct, že v tomhle jede i ona?"

Gill lehce přikývl na potvrzení. „Jo, celkem mě i překvapilo, že s tím tak nadšeně souhlasila."

„A dozvím se už konečně účel tohohle, pravidla zcela porušujícího divadýlka?"

„No, de facto jsem výjimečně pomohl udělat dobrej skutek," objasnil mi s nečekanou hrdostí.

„Ty a dobrej skutek?" doslova jsem vyprskla smíchy. „Se vší úctou...apríl už letos byl." Gill a dobrej skutek? Tak to je vtip sám o sobě.

„Sorry, jestli se pletu, prcku, ale dopřání společnýho pokoje dvěma mladejm, zamilovanejm lidem není snad dobrej skutek?"

„Dobrej skutek by to byl, Gille, jenže jak to v tvým případě obvykle bejvá, bude to mít nějakej malej háček nebo vedlejší účel, že? Hlavně nezkoušej tvrdit, žes přitom neměl ani jeden postranní úmysl."

„Já a postranní úmysl?" nevěřícně se uchechtl. „Ale notak, Williamsová, za koho mě vůbec máš?"

Tohle vážně nebyla ta nejlepší chvíle pro ironii. Už jen z toho důvodu, že ve mně probouzela výrazně nehodící se upřímnost. „Na to ti, doufám, nemusím odpovídat," ohradila jsem se. „Ty moc dobře víš, za koho, nebo spíš za co, tě -"

„Jo, já vím. Sériovej vrah, sadistickej psychopat, vraždící zrůda, co si zaslouží chcípnout," přerušil mě, a překvapivě správně tak shrnul všechna má mínění o jeho osobě. „Mám pokračovat?"

Popravdě...bylo zvláštní to slyšet od někoho jiného, a ještě divnější to bylo slyšet přímo od něj. Znovu jsem uhnula pohledem stranou, dnes už po několikáté. Není to zrovna chválihodný návyk, ovšem často je jednodušší hledět do zdi, než někomu do očí. A v tomto případě to platí minimálně trojnásobně.

„Ne..." odpověděla jsem mu s téměř neslyšným povzdechem, „radši ne." Následovala další a pro mě ještě nepříjemnější chvíle ticha. Ale tentokrát jsem to chtěla být já, kdo to psychiku drásající ticho prolomí.

„Takže, jestli to chápu dobře, Lily teda bude spát u Jacoba?" Částečně vynuceně jsem se pousmála pro uvolnění onoho nepříjemného napětí. Věděla jsem, že je pouze dobře, že mi tímhle svým shrnutím mých mínění připomněl, co je vůbec zač, ale na druhou stranu bylo vědomí Gillovy nelidské nátury to poslední, na co jsem v tuhle chvíli měla myšlenky.

„Jo," potvrdil, „akorát se to teda nesmí dozvědět Mayer, protože pak by z toho byl celkem solidní průšvih."

„To je mi samozřejmě jasný," ujistila jsem ho. „Ale kde teda budeš spát, když tvoji postel evidentně obsadila budoucí paní Donaldsonová?"

Nechápavě naklonil hlavu na stranu. „Jak to myslíš, kde budu spát? Asi v posteli, na který právě sedím, ne?"

„Tak to tě očividně zklamu, Gille, ale ty si budeš muset najít nocleh někde jinde," oznámila jsem mu rozhodně, pohotově se přes něj natáhla pro klíče od pokoje, které se povalovaly na jeho nočním stolku, a spěšně zamířila ke dveřím.

„Takže za 1. Jak to do háje myslíš a za 2. Kam to sakra jdeš?" Pokusil se mě chytit za zápěstí, ale tentokrát se mu to výjimečně nepovedlo.

„Zařídit ti karimatku u Mayera, protože já s tebou v jednom pokoji spát rozhodně nebudu!" Gill se pohotově zvedl z postele a postavil se mi do cesty. Otráveně jsem obrátila oči v sloup. „Jak dlouho že mi to hodláš blokovat východ?"

„Jenom do tý doby, než mi teď a tady svatosvatě slíbíš, že Mayerovi o týhle výměně pokojů necekneš jediný slovo," oznámil mi.

„O tom si můžeš nechat leda tak zdát a teď laskavě uhni!" Pokusila jsem se dosáhnout aspoň na kliku, což se mi však ani zdaleka nepodařilo. Za to Gillovi už se mě povedlo pevně chytit za pravé zápěstí.

„Pusť mě," sykla jsem se znatelným vztekem v hlase a propálila ho nevraživým pohledem.

„Ale notak, nebuď bláhová, prcku. Chceš-li volnou ruku mýti, musíš mi napřed mlčenlivost slíbiti -"

„Nech si ty debilní básničky a okamžitě mě pusť, nebo začnu křičet o pomoc na celej hotel, a garantuju ti, že to vážně nechceš!" vyzvala jsem ho výhrůžně a ještě jednou sebou rezistentně škubla.

Gill se ke mně pomalu naklonil a znepokojivě klidným hlasem pronesl: „Myslím, že zrovna ty nejseš v pozici, kdy bys mně mohla vyhrožovat. A pokud nechceš, abych tě musel umlčet vlastním způsobem, doporučoval bych ti držet jazyk za zuby. Rozumíme si?"

Bohužel měl pravdu, zrovna teď jsem skutečně nebyla v pozici, kdy by nějaké výhrůžky mohly mít aspoň minimální efekt.

„O co ti ksakru jde?" prskla jsem stále naštvaným, byť už ale o něco klidnějším hlasem.

„Jak to myslíš, o co mi jde? Výjimečně se mi naskytla možnost udělat dobrej skutek, tak jsem toho prostě využil, toť vše, prcku. Žádnou záhadu v tom nehledej."

„Ale notak, Gille, celou pravdu, jo?" nevěřícně jsem se ušklíbla.

„Dobře, dobře, no. Jednak jsem chtěl nějak helfnout Jacobovi..."

„A dál?" nadzvedla jsem tázavě obočí. Gillovi se na tváři opět zjevil onen typický, problémy zvěstující úsměv.

„A ve druhý řadě si myslím, že ti dva jistě nebudou jediný hrdličky, kterým by bodla trocha soukromí," prohlásil potměšile a náznačně nadzvedl obočí.

Z jeho slov mi rázem přejel mráz po zádech. C-cože...to řekl? Já jsem překvapivě schopná tu jeho bizarní hru do určitých hranic jakžtakž snášet, ale tohle už bylo sakra moc.

„Fajn, jdu k Mayerovi!" Spěšně jsem se vymanila z Gillova sevření a pokusila se znovu projít kolem oné lidské zátarasy, ovšem neúspěšně.

„Ale notak, Williamsová, nešil. Byl to jen nevinnej vtip," hájil se Gill.

C-co? Cože? Vtip? Díky bohu. Ale každopádně...tenhle vtip už byl teda sakra daleko za hranicemi.

„Ještě jeden takovejhle vtip a já přísahám, že za sebe neručím, Gilesi," procedila jsem varovně skrz zuby, přičemž jsem dala na ono oslovení ho celým jménem zřetelný důraz.

„Fajn, ale zadarmo to nebude," informoval mě triumfálně.

I když si to velice nerada připouštím, nejspíš mi vážně nezbejvá nic jinýho, než na to přistoupit a nějak přežít noc s touhle fialovou kreaturou. „Fajn, Mayer se o týhle výměně nedozví, aspoň ode mě teda ne," ujistila jsem ho a smířlivě vydechla. Bože, do čeho jsem se to od něj zase nechala uvrtat.

„Beru tě za slovo, prcku," usmál se Gill a posadil se zpátky na „svoji" postel.

„Ale mám pár pravidel, Fialko, který holt budeš muset respektovat, pokud nechceš, aby se o tomhle rádoby dobrým skutku dozvěděl," oznámila jsem mu a rozhodně si založila ruce na prsou.

„A jak ty pravidla zní?" povytáhl netečně obočí.

„Takže za 1. Jednou jedinkrát se mě během noci dotkneš a stěhuješ se k Mayerovi. Za 2. Upřímně doufám, že si seš vědom faktu, že pro tuhle noc sdílíš pokoj s osobou opačnýho pohlaví, takže měj nějakou úroveň a neudělej si ráno z koupelny druhou ložnici. A poslední věc - i přes to, co vlastně seš, doufám, že máš v tomhle směru alespoň ty politování hodný základy primárních zásad standardního chápání slušnosti."

Gill krátce pokýval hlavou. „Beru na vědomí." Z jeho hlasu výjimečně nebyly patrné žádné známky výsměšné ironie, a já tak pro svůj vlastní, duševní klid raději uvěřila, že si ony mé tři prosté podmínky opravdu vzal ke svému, pouze k životní funkci sloužícímu srdci.

„Fajn, a teď chci slyšet, jakou roli v tomhle bizáru hraje Lily," vrátila jsem se k původnímu tématu téhle ujeté debaty a autoritativně si založila ruce na prsou.

„No...jak to jen říct...prostě měla ten nejdůležitější úkol..." K mému nemalému údivu to z něj lezlo jako z chlupaté deky. Divný. Spíš bych čekala, že se tím svým rádoby velkolepým plánem na realizaci zdánlivého dobrého skutku bude chvástat až do stropu.

„A to znamená konkrétně co?" chtěla jsem vědět.

„No...to znamená, že..."

Podrážděně a především s již nepotlačovaným vyčerpáním jsem si hlasitě povzdychla. „To znamená co?" procedila jsem nevolně skrz zuby.

„Že...ti měla v nějakým pití rozpustit několik tabletek zolpidemu, protože co si my dva budeme nalhávat, s touhle výměnou pokojů bys nikdy dobrovolně nesouhlasila a hned bys mně zabouchla dveře před nosem, v tom lepším případě."

„A to je co?" zeptala jsem se se zdánlivou nevědomostí. Teď už mi je jasný, proč ten džus chutnal tak divně. Každopádně, tohle si s Lily náležitě vyřídím. Ovšem i kdybych nechtěla, evidentně to bude muset počkat do rána.

„Celkem silný a dost rychle účinkující prášky na spaní. V některejch státech je to téměř nedostupný zboží, ale v Bellevillu to seženeš skoro v každý druhý lékárně, a to i bez doktorskýho receptu," vysvětlil mi.

„Takže...tys mě nechal uspat mou vlastní spolubydlící, aby ses sem pak mohl potají proplížit, a já tak přitom neměla sebemenší šanci tě vyhodit hned ve dveřích?" shrnula jsem tázavě.

„Když to řekneš takhle, tak vlastně jo," potvrdil nenuceně a přikývl. "Nicméně podotýkám, že jsem to udělal pro dobrej skutek," dodal v rámci své alibistické obhajoby.

Dobře...myslela jsem si, že moje bázně z toho, že nikdy nemám nejmenší představu či tušení o tom, co od něj můžu očekávat, už nemůžou být větší, ale po tomhle by bylo na místě to ještě jednou a především důkladněji přehodnotit.

Spontánně jsem popadla nejblíž válející se polštář a přetáhla ho s ním po hlavě, co nejsilněji jsem v tu chvíli dovedla. Díky stále trvajícímu působení oněch hypnotických sedativ se nejednalo o příliš prudký či silný úder, ovšem aspoň jsem ho trefila tou hranou polštáře, již lemovaly knoflíky. A to už evidentně zabolí.

„Auvajs! Za co to ksakru bylo?" vyhrkl a ublíženě si promnul temeno hlavy.

„Za to, že jsi mě nechal uspat jak kočku před kastrací a vloupal ses mi uprostřed noci do pokoje!" osvětlila jsem příkře. „A jenom tak na okraj," napřáhla jsem se a přetáhla ho po hlavě ještě jednou, „tohle je za ten tvůj debilní vtip!"

„Ale notak, Williamsová, to je snad důvod k tomu, abys mě umlátila polštářem?" pochybovačně se uchechtl.

„To je pouze jeden z milionu důvodů, proč bych tě s největší radostí umlátila polštářem," prskla jsem a odhodila polštář na svoji postel.

„Trochu silný slova, ne? Abys toho potom nelitovala, prcku," poznamenal Gill a provizorně si srovnal rozcuchané vlasy do původního stavu.

„Tohohle bych teda nikdy nelitovala," odsekla jsem a podívala se na digitální hodiny na komodě u dveří, jež už dávno neukazovaly půlnoc.

„Skvělý," povzdechla jsem si ironicky a hodila mu do nohou postele ony klíče od pokojových dveří. „Zejtra ráno to bude přinejmenším na tři kafe, než se vůbec postavím na nohy, takže díky moc." S těmito nevolnými slovy jsem mu věnovala poslední nevraživý pohled a lehla si zpět do postele, načež jsem si vytáhla přikrývku až ke krku.

„Gille?" oslovila jsem ho příkře několik vteřin poté, co jsem se znovu uvelebila ve své posteli.

„Copak, prcku?"

„Buď tý lásky a zhasni konečně tu zatracenou lampu, nebo poletí z okna," požádala jsem ho, i když díky neskrývanému vzteku na jeho osobu to vyznělo spíše jako nekompromisní rozkaz.

Gill se naklonil k nočnímu stolku a mému požadavku bez jediného slova vyhověl.

„Dobrou..." špitla jsem téměř neslyšně a přetočila se na druhý bok, tedy zády k němu.

„Nápodobně, prcku," odvětil a díky hlasitému zavrzaní postelových pantů jsem následně usoudila, že se taky převalil na druhý bok, respektive čelem k mé nesmělé maličkosti.

„Neplánuješ na mě civět celou noc, že ne?" zeptala jsem se nevolně, aniž bych k němu obrátila pohled.

„Možná jo, možná ne," odvětil pobaveně a já podrážděně vydechla. Ten cvok už mi vážně pije krev. Ale budiž, jestli za všechno to psychické úsilí, jež jsem na soužití s ním musela vynaložit, přijde ona kompenzace ve formě výhry v téhle šprtovské soutěži, klidně ten jeho upřený pohled na své maličkosti snesu celou noc.

Překvapivě jsem jeho pozornost přestala vnímat několik vteřin poté, co jsem až znepokojivě rychle opět propadla spánku.