„A ještě jeden kousek toho čokoládovýho koláče, prosím," požádala jsem vřele baculatou ženu s červenou pracovní zástěrou za pultem stánkového kiosku, jenž se nacházel v západní části školní zahrady, a prstem ukázala na trojúhelníkový kousek moučníku z kakaového těsta a čokoládovými lupínky uvnitř. Už jen při první bližší prohlídce sortimentu zdejších dezertů bylo evidentní, že to byla láska na první pohled, alespoň tedy z mé strany. I když bych se vsadila, že onen čokoládový dort křížený s koláčem to cítil naprosto stejně.

„Takže v součtu to bude 8,89," oznámila mi prodavačka, když přede mě položila onen kus moučníku na papírovém tácku, načež mně k němu dala i malou plastovou vidličku.

Zalovila jsem v zadní kapse svého černého batohu, načež jsem z ní vyndala peněženku a na prodejní pult následně položila přeloženou desetidolarovou bankovku. „Drobný si nechte," vyzvala jsem prodavačku a spolu s posledním obědovým chodem si vzala i již zaplacený pytlík brusinek v hořké a bílé čokoládě. Po cheeseburgeru s dvojitými hranolky mi něco sladkého jedině bodne.

S posledním dnešním chodem v rukou jsem se přemístila k nedalekému zahradnickému stolku a posadila se na jednu z kovových židlí, jež k němu náležely. Když jsem na něj postavila obě zakoupené sladkosti, už jsem nedokázala odolat, a plastovou vidličkou si tak ukrojila první sousto své spřízněné duše. Jo, tak tohle za těch šest babek opravdu stálo. Otevřela jsem malý plastový pytlík a strčila si do pusy hrst brusinek v čokoládě, načež jsem se vrátila ke hřebu dnešní sladké tečky na závěr oběda.

„Koukám, že ses rozhodla ten svůj dnešní úspěch patřičně oslavit," ozval se za mnou dívčí hlas a já se překvapeně otočila.

„Dá se to tak říct," odvětila jsem s úsměvem a pokynula Lily, aby se posadila na volnou židli naproti mně, načež mé nabídky s radostí využila. „Vezmi si, jestli chceš," vybídla jsem ji a přisunula k ní otevřený pytlík s brusinkami ve dvou druzích čokolády.

„Ne, děkuju," odmítla a vděčně se pousmála. „Já jenom...mám raději sušené ovoce, než to v čokoládě," vysvětlila.

Mírně jsem přikývla a strčila si do pusy další sousto onoho čokoládového moučníku, jenž se mi doslova rozplýval na jazyku.

„Vidím, že máš dobrou náladu," poznamenala s úsměvem Lily a položila si ruce na desku zahradního stolku. Mírně jsem sklopila pohled ke svému zákusku a lehce do něj dloubla vidličkou.

„Dá se to tak říct," připustila jsem nakonec a na vteřinu zavřela oči. Všechno mi dneska zcela nečekaně vycházelo tak, jak by mě to nenapadlo ani ve snech, a to je evidentně dostatečný důvod k dobré náladě.

„Nevzpomínám si, že bych tě takhle někdy viděla," prohlásila náhle.

„Jak?" Povytáhla jsem tázavě obočí a strčila si do pusy další sousto čokoládového moučníku.

„Spokojenou," objasnila mi Lily a šťastně se usmála. Opravdu měla nádherný úsměv, jenž očividně dokázal dokonale zrcadlit všechny její emoce a pocity.

„To bude nejspíš tím, že jsem doposud neměla žádnej důvod se tak cítit," objasnila jsem jí a polkla již rozžvýkané sousto onoho čokoládového koláče, načež jsem si hned ukrojila další.

„Hádám, že oním důvodem je ale především Gill," prohodila potměšile, zapřela se lokty o desku zahradního stolu a lehce si propletla prsty. „Bylo mi jasné už od samého začátku, že mezi váma dvěma něco je. Chápu ale, žes to nechtěla přiznat v jeho přítomnosti." Lily smířlivě vzdychla. „Koneckonců...Jacob si na objasňování našeho vztahového statusu na veřejnosti taky moc nepotrpí, i když doufám, že je to jen dočasná záležitost," přiznala a krátce semkla rty.

Div jsem si náhlým šokem z jejích slov nepřekousla jazyk. Překvapivě mě ani tak neudivilo její přiznání o Jacobovi, nýbrž naprosto šílená absurdita, kterou vypustila z pusy krátce před ním.

Ovšem v určitém smyslu...to možná nebyl zase až takovej...nesmysl. Mezi mnou a Gillem přeci jen něco je, a to především dvě naprosto ujetý dohody. Ovšem tou druhou pozitiva našeho „vztahu" končí, a začíná tak téměř nekonečná linie záporů, počínaje samotnou existencí jeho zvrácené výsosti a mojí, stále trvající touhou po jejím bolestivém skonu.

„Za 1. Mezi mnou a Gilesem Garstonem opravdu není to, co myslíš," vyvedla jsem ji bleskově z omylu, „a za 2. Ty a Jacob...spolu doopravdy..." Raději jsem onu větu nedokončila a nechala Lily, aby si její zbytek domyslela.

Lily mírně přikývla. „Jacob mi vyznal city teprve před týdnem, takže nevím, zda to můžu nazývat chozením vzhledem k tomu, že jsme ještě...no, je mi trapné to říkat takhle doslova," přiznala rozpačitě. „I když ty nejspíš chápeš, co mám na mysli, ne?"

„Jo, chápu," ujistila jsem ji. „Koneckonců...nejsme na tom moc odlišně, ale to nejspíš víš vzhledem k tomu," pobaveně jsem se ušklíbla, „kolikrát už mě Pendleová nazvala 'frigidním psím čumákem'."

Lily se pobaveně uchechtla. „Jo, to už jsem od ní jednou slyšela, ale ty ses tenkrát nezdála, že by sis to nějak vzala k srdci. Za to ona ten tvůj vztyčenej prostředníček dle všeho nesla dost těžce."

„Stejně jako v devadesáti devíti procentech všech předchozích případů," ušklíbla jsem se.

Lily s pobaveným úsměvem na rtech mírně přikývla a přesměrovala diskuzi ke staronovému a pro moji maličkost výrazně nelibému tématu. „Nicméně...v každým případě musíš přiznat, že se ti Gill alespoň trochu líbí," pobídla mě Lily a šibalsky se zahihňala. „Být na tvým místě, byla bych opravdu šťastná žena. Čímž ale rozhodně nechci říct, že bych po něčem takovém toužila, zvláště když jsem...zadaná, dá-li se to tedy takto nazvat."

„J-jak to jako myslíš?" zeptala jsem se nechápavě a pravý koutek mi ucukl do sardonického úsměvu. Na levé líci jsem ucítila nepříjemné škubání, jako bych každou vteřinou měla dostat tik.

„Přesně tak, jak to říkám," objasnila mi a s úsměvem lehce naklonila hlavu na stranu.

Mírně jsem sklopila hlavu, a opět tak spočinula pohledem na zbytku svého čokoládového dezertu. „Svým způsobem...asi má něco do sebe," připustila jsem a lehce se kousla zevnitř do tváře, „ale...to platí jen v případě té vzhledové stránky - a občas ani to ne, ovšem co se týče té duševní, tam už je to podstatně horší, mírně řečeno."

Ono zvláštní charisma Gillovi nejspíš nelze upřít, a to zejména díky nesporné skutečnosti, kolika lidem se už zlákání touhle jeho osobitostí a především nebezpečnou schopností přesvědčivosti stalo osudným. K této mrazivé opojnosti evidentně přispívá i onen pronikavý pohled, i když mě osobně spíš viditelně děsí, než fascinuje, jako tomu bylo a očividně i pořád je v případě ostatních. Ovšem...našly se i momenty, kdy ve mně jeho jiskřivě olivínové oči nevzbuzovaly tendenci se schovat pod nejbližší stůl a modlit se, ať mě nenajde. Já vím, je to poměrně úsměvné připodobnění. Ovšem těchto znepokojujících okamžiků naštěstí bylo opravdu málo, za což jsem nehorázně vděčná z dosti dlouhého řádu důvodů. Zejména tedy kvůli znepokojivému pocitu, s jehož přičiněním se mi pokaždé nepříjemně sevřel žaludek a celým mým tělem se hned na to rozproudilo ono roztodivné napětí.

Ovšem kdyby v jeho případě platilo, že tvář je zrcadlem duše daného člověka, byl by na tom ještě několikanásobně hůř než Jocelyn Marshallová.

Při té vzpomínce jsem se znepokojeně otřásla. Ten její traumatizující ksicht mě zjevně bude děsit až do konce života.

„Opravdu seš si tím jistá?" zeptala se namítavě Lily. „Poněvadž mně přišlo -"

„Jo, jsem, protože ho znám," přerušila jsem ji poněkud rázněji, než jsem vzhledem k okolnostem chtěla. „A to bohužel líp, než bych si přála," dodala jsem již o něco klidněji. „Promiň," hlesla jsem kajícně a mírně odvrátila pohled na písečnou zem. „Nechtěla jsem na tebe takhle vyjet, ale bohužel máš o Gillovi dost zkreslený mínění," vysvětlila jsem. „On tak sice možná nepůsobí, ale není to ten typ člověka, jemuž by záleželo na někom dalším než na sobě samotným."

Věděla jsem, že tenhle rozhovor je tanec na zatraceně tenkém ledě, jehož prolomení by znamenalo můj definitivní konec. Kdybych řekla byť jenom jediné slovo, díky kterému by Lily mohla odtušit, na co narážím, z mého života by skutečně zbyly jen trosky, na kterých by už však bylo nemožné vybudovat jakoukoliv novou stavbu. Gill mi nejednou dost zřetelně naznačil, že jestli se pokusím v téhle jeho dokonalé pavučině vražd a kriminality udělat jedinou trhlinu, půjdu ke dnu s ním, v tom lepším případě. V tom horším se evidentně nevyhnu nepřirozeně pomalé a především bolestivé smrti, již by si samozřejmě jeho sadistická výsost s radostí vychutnávala plnými doušky až do okamžiku mého posledního výdechu. Právě proto jsem se snažila tuhle diskuzi udržet v co nejvágnějších kolejích.

Lily mírně přikývla a sklopila pohled k desce bílého zahradnického stolku. „Nejspíš máš pravdu, že ho znáš líp než já, ale...vzhledem k tomu, co kvůli tobě před týdnem předvedl, bych i navzdory všemu věřila, že mu na tobě skutečně záleží, i když dle tvého mínění ti to zřejmě nedává moc najevo, což ale u kluků není zase taková rarita. Jacob také sem tam mívá chvíle, kdy neví, co a jak podat, takže mi to raději neřekne vůbec."

Její slova mě znatelně zaskočila. „O čem...to mluvíš?"

Lily přesměrovala svůj pohled zpět ke mě. „Počkej, on ti to neřekl?" podivila se.

„A co mi měl říct?" Narůstající zmatení v mém obličeji bylo čím dál výraznější.

„To, jak se mu tě povedlo dostat do téhle soutěže," osvětlila mi.

„Jestli si teda vzpomínám dobře, tak říkal něco ve smyslu, že Mayera prostě a jednoduše překecal," objasnila jsem pro změnu zase já jí.

„Tak to je tedy dost simplifikované tvrzení," poznamenala Lily. „Víš, možná to bude znít až neuvěřitelně, nicméně je pravdou, že musel vynaložit podstatně více úsilí, než ti očividně přiznal, aby Mayer povolil tvoji účast ve své srdcové záležitosti.

V tuhle hodinu je to tak přesně týden, co k velkému překvapení nás všech vpadl do Mayerova kabinetu s tím, že pro něj má ideální kandidáty na poslední dvě volná místa v téhle regionální soutěži. Za toho prvního pochopitelně označil sebe, v případě čehož Mayer nic nenamítal, právě naopak, ovšem když přišla řeč na tebe, Gill ho prakticky prosil na kolenou, aby tě na tuhle olympiádu zapsal s ním, což byla značně nečekaná podívaná pro všechny z nás. Zlomový bod samozřejmě přišel až ve chvíli, kdy tvoji osobu spojil s herní strategií Carlswellovy školy, a Mayer tak jeho požadavku nakonec vyhověl. Pochopitelně se za tebe musel zaručit, že z rebelie či nudy neprovedeš nějakou sabotáž, nebo něco podobného. Ovšem to pořád není ten nejhlavnější důvod, proč ti to říkám.

Všichni, samozřejmě včetně Mayera, věnovali pozornost především jemu samotnému, takže s největší pravděpodobností jsem onu tisícidolarovou bankovku, jejíž okraj mu nevědomě koukal z pravé přední kapsy a jež mu evidentně měla sloužit jako taková poslední záchrana, zpozorovala jako jediná.

Nijak by mě nepřekvapilo, kdyby se to chystal takto provést pro sebe, ovšem mít v plánu oběť takto vysoké částky pro někoho druhého, to už svědčí alespoň o podvědomé náklonnosti, nemyslíš?"

Musím přiznat, že mě ono Lilyino sdělení překvapilo podstatně víc, než bych si původně myslela, ovšem ne v tom očekávaném smyslu. Bylo mi už od samého začátku jasné, že Gill je pro zajištění své kýžené denní zábavy schopen opravdu hodně věcí, a to i nehledě na jejich nezákonnost, ovšem...nepomyslela jsem si, že by byl kvůli tomu schopen narušit krédo celého Bellevillu.

Pokud si vzpomínám dobře, štítí se braní úplatků, a ne jejich dávání, ovšem...žádný z principů bellevillského systému neříká nic o korupci nekončící prospěchem svým či osoby blízké, za což se lidská hračka rozhodně považovat nedá. Musím ale uznat, že je vcelku zajímavé na vlastní oči poznat prioritní žebříček psychopatů, nebo alespoň tedy toho prvního - a doufám, že taky jediného -, se kterým jsem se ke své značné smůle setkala.

„Ani ne..." odvětila jsem a koutky rtů mi cukly do ironického úsměvu. „Jak už jsem řekla, Gill Garston svým jednáním dokáže v lidech vzbuzovat skutečně dosti mylná mínění." A kdybych mohla, ráda ti vyjmenuju rovnou patnáctičlenný zástup zářných příkladů.

Lily znovu sklopila pohled k desce bílého zahradního stolku. „Když myslíš," hlesla smířlivě, „ale i tak mi přijde, že mu trochu křivdíš. Nejspíš mi do toho nic není, ale zkus o tom alespoň popřemýšlet. Ne kvůli Gillovi, ale kvůli sobě. Dokud jste vy dva na sebe nějakou záhadou nenarazili, nikdy jsem tě neviděla se usmívat. Myslím skutečnou radostí, a ne tou z výhry slovního boje s Mandy."

Křivdit sériovýmu vrahovi?  Větší pitomost jsem snad v životě neslyšela. No...i když...možná by se našel jeden sériovej vrah, jenž by si za svoje činy zasloužil justiční metál a společenské ovace, po kterých nejednou toužil. I když přirovnávat Gilla k Dexterovi Morganovi je vážně ta největší a nejabsurdnější šílenost, která by mě mohla napadnout. A to především z důvodu, že je to jeho přesný opak - typ Dexterových obětí.

„To je naprosto zbyteč-"

Můj odvětek ale těsně ke konci přerušilo již dobře známé zavibrování Lilyina telefonu, který pohotově vytáhla z kapsy.

„Jacob píše, že konečně vystál frontu na Mac 'N' Cheese," informovala mě Lily a zvedla pohled zpět ke mně. „Nechceš jít se mnou? Jsem si jistá, že Jacobovi by to nevadilo," nabídla mi. Ovšem já jen odmítavě zakroutila hlavou.

„Ne, ale díky. Já se spíš půjdu projít, nebo tak něco. Chci si před tím testem ještě trochu vyčistit hlavu."

Lily mírně přikývla a s mobilem v rukou se zvedla ze židle. „Dobře, tak se uvidíme tam," rozloučila se, načež mi krátce zamávala a po písečné cestě se vydala zpátky do budovy Drewova gymnázia.

Nespustila jsem z ní zrak do té doby, než společně i se svým stínem zmizela za mohutným kmenem vysokého, zelenajícího se buku. Teprve až pak jsem se odvážila přemístit pohled ke zbytku čokoládového moučníku, jenž přede mnou pořád tkvěl na tenkém papírovém tácku.

S dlouhým nádechem, jímž jsem si pokusila dodat alespoň nějakou odvahu, jsem se přinutila potlačit všechny ty znepokojující a především tedy žaludek nepříjemně svírající představy, jež ve mně Lilyiny absurdní domněnky a úsudky vyvolaly, a dojedla posledních několik soust, načež jsem popadla sáček se zbytkem čokoládou obalených brusinek, srolovala ho a zastrčila si ho do levé kapsy u svých džínových šortek.

Onen papírový tácek jsem následně i s vidličkou vyhodila do nedalekého koše na odpadky a vydala se na před nedávnem namyšlený průzkum kolosální zahrady této přepychové školy. Doufala jsem, že se mi tak podaří zabít nemalou část jarního odpoledne a zároveň se po čas zbývající do začátku druhého kola kompletně vyhnu Gillovi. Byla jsem ráda za takovéhle chvíle, jež jsem mohla strávit jen sama se sebou. Připomínaly mi totiž dávno ztracenou dobu, kdy jsem nuceně přežívala svou nezáživnou denní rutinu, a můj život tak neměl podobu bizarní šachové partie s lidskými figurkami, ve které však nyní ke svému nemalému překvapení značně vedu. A jsem si vcelku jistá, že Gilla zanedlouho čeká první šach-mat.