Když jsme vyšli z pizzerie, městské ulice byly již zcela zahaleny do černočerné tmy, přičemž to jediné, co ji narušovalo, byla matná nazlátlá světla vycházející z LED žárovek pouličních lamp.

„Takže...teď už mi konečně prozradíš, proč seš od východu ze školy taková, řekněme, nesvá...?"

Kdy už s tím dá konečně pokoj?

„Nemám ti co prozradit, nic se nezměnilo," stále jsem si opakovala to svoje, i když jsem moc dobře věděla, že to bohužel nemá požadovaný efekt.

„Zase kecáš."

„Tak mi klidně nevěř, ale vážně je všechno v pohodě," odvětila jsem kapitulačně.

„Prcku, prcku, prcku...můžeš mi lhát, jak chceš, ale jak už jsem řekl, stejně na to přijdu."

„Nic se neděje, takže přestaň bejt tak směšně paranoidní," odsekla jsem již se znatelným podrážděním v hlase.

„Když myslíš...tak se teda přesvědčím sám," oznámil mi potměšile.

„Cože?" vylétlo mi vyděšeně z pusy, čehož jsem taky rázem litovala. Gill tak očividně poznal, že uhodil hřebík na hlavičku, jelikož na tváři se mu opět objevil onen pro něj typický, problémy věštící úsměv.

„Notak, moc dobře víš, o čem mluvím, ne?" zeptal se a se šibalským úšklebkem přes celou bledou tvář tázavě povytáhl obočí.

Zakroutila jsem hlavou. Odmítala jsem riskovat, že by z mého tónu hlasu mohl poznat další lež.

Mlčky a především děsivě pomalu ke mně přistoupil o několik kroků. Já instinktivně stihla ustoupit sotva o jeden, než jsem zády náhle narazila do zdi. Hned, co se bříška mých třesoucích se prstů dotkla červené a na dotek nepříjemně hrubé, cihlové zední struktury, bylo evidentní, že jsem kompletně v pasti. V Gillově pasti.

Mým roztřeseným tělem rázem projela silná vlna nervozity a strachu z toho, co bude následovat. Ať už to ale bude cokoliv, nesmím ho nechat překročit hranice, znovu už ne.

Gill ke mně natáhl ruku a lehce mi dvěma prsty přejel po levé tváři, kterou intenzivně osvětlovalo zlatavé světlo nedaleké pouliční lampy.

Z jeho doteku mě automaticky zamrazilo, ovšem snažila jsem se to nedat ani trošičku najevo. I když nakonec...jsem přeci jen trochu ucukla. Což byla další významná chyba. Akorát se mu tak potvrdilo, co na mě - i k mému zřetelnému překvapení - platí.

„Řekla jsem ti, abys to už víckrát nedělal, ne?" připomněla jsem mu podrážděně. Když viděl, jaký provokativní účinek na mě jeho gesta mají, triumfálně se nad svým nesporným úspěchem pousmál. Štvalo mě to, to snad ani nemá cenu podotýkat.

„Vážně? Promiň, nejspíš jsem...zapomněl." Nezapomněl, jenom jsi to naprosto ignoroval.

„Tak pojď, prcku, říkala jsi přece, že je to ještě kus cesty," vybídl mě nakonec a otočil se zpátky k odchodu.

S úlevou jsem vydechla a zády se „odlepila" ode zdi.

Čekala jsem, že tímhle ony jeho pokusy nadobro skončí. Ovšem bohužel pro mě, toto byl jenom první level. Ani jsem se nestačila znova nadechnout, než jsem se ještě jednou ocitla v Gillově pevném objetí.

Ale ne...tohle už ne!

V duchu mi Anděl sedící na mém pravém rameni radil, abych tomu ani nezkoušela podlehnout, abych se z onoho objetí nekompromisně vymanila a co nejrychleji spěchala domů, zatímco Ďábel mi do levého ucha našeptával pravý opak.

Tohle není správný! Nesmím to už udělat. Ovšem...onen pocit klidu a bezpečí tu byl znovu, a to v jeho plné míře. To hřejivé teplo, jež mi do celého těla rozlíval dotek příjemné fialové bavlny.

Ne, tohle je šílený, totálně šílený! S něčím takovým jsem nepočítala!

Ale...i když ve skutečnosti nechci, musím udělat to, co je správný.

„Gille, pusť mě, hned," vyzvala jsem ho úpěnlivě.

„Ne," odpověděl prostě a rychle.

„Gille...já tě prosím -" Ovšem vyznělo to spíš jako podrážděné varování, než jako zoufalá prosba.

„Podívej se mi do očí," přerušil mě a vyzval zároveň.

„C-co?"

„Zvedni hlavu...a podívej se mně do očí," zopakoval své nařízení. Ve vteřině jsem se pomodlila, aby v mých očích nebyly znát blížící se slzy, a zdráhavě udělala to, co po mně žádal.

Gill se na mě zkoumavě zahleděl a s pochybovačně nadzvednutým obočím prohlásil: „Já tě nechápu. Proč tak srdceryvně prosíš o něco, co ve skutečnosti sama nechceš?"

Tohle byla trefa přesně do černého. Teď už opravdu asi nemá cenu mu dál lhát, stejně mě prokoukl již na samém začátku oné zbytečné snahy o přetvářku.

„Nezáleží na tom, co chci, Gille...ale na tom -"

„Na tom, co říkají ty vaše rádoby morální zákony?"

No, v podstatě ano. Záleží na tom, co říkají morální zákony, tudíž co určuje hodnotu lidskosti daného člověka. Už to, že jsem se nepokusila tu noc Brittany jakkoliv pomoct, je s nimi v jistém rozporu, ovšem to by se ještě našli lidé, kteří by si stejně jako já stáli za tím, že to byl pouze projev přirozeného pudu sebezáchovy.

Ovšem pro to, co dělám teď, pro to, že jsem setrvala v objetí vraha, ve kterém se z nějakého šíleného důvodu cítím v klidu a bezpečí...pro to by už žádný, psychicky zdravý člověk na světě neměl pochopení.

To, co dělám, porušuje naprosto všechny morální normy. Překvapivě mi ale nejde o případné odsouzení společností, které v Bellevillu hrozí pouze na oko, neboť zde skutečná morálka zemřela již dávno, nýbrž o svoji vlastní morální integritu.

Mlčela jsem, jelikož jsem neměla tušení, co na to odpovědět. Jak už jsem řekla, vždyť má vlastně pravdu. Nemělo by cenu vymýšlet další zástěrné výmluvy, které by stejně prakticky ihned prokoukl.

„Takže jsem měl pravdu." Na to už jsem neměla znovu co říct. Sklopila jsem hlavu, načež můj rozmazaný pohled spočinul na špičkách mých černých conversek.

„Podívej se na mě," vyzval mě stroze. Já jen mlčky ještě jednou zvedla hlavu. Gill se naklonil do výše mého obličeje a položil mi ruce na ramena, v důsledku čehož jsem se na něj překvapeně zahleděla.

„Hele, nějaký nepsaný zákony vážně nejsou záruka humanity. Je sice hezký, že podle všeho neodmyslitelně tvoří tu primární část lidskosti, ale to fakt ještě neznamená, že je musíš striktně dodržovat, i když to tedy obnáší spor s vlastní vůli a tím, co hluboko uvnitř skutečně chceš."

Gill se nadechl a pokračoval: „Většina lidí se jimi stejně stoprocentně neřídí, prcku, neboť jejich porušení nemusí vždycky nutně znamenat smrtící újmu na lidskosti. Ovšem stejně jako všechno, i tohle má svý určitý hranice. Ovšem pokud tím nikomu zásadně neubližuješ, tak pak nevidím důvod, proč se omezovat, a to i nehledě na to, že je to teda ze společenskýho hlediska amorální. Což je jeden z důvodů, proč každej, kdo je dneska nohama pevně na zemi, tu morálku jenom předstírá, aby ho jeho okolí nezavrhlo."

Gill má bohužel pravdu, zase. Nikdo, kdo je nohama pevně na zemi, se jimi ve skutečnosti neřídí, jen to ovšem neřekne nahlas. Což definuje drtivou většinu obyvatel Bellevillu.

Jenže já nejsem jako ostatní z tohohle města. Nikdy jsem nebyla. Já se nesnažím morálku jen předstírat. Nechci ji předstírat, a tím pádem být jako oni.

„Nemá cenu s tím bojovat," pronesl přesvědčeně. „Nikdy nemůžeš vyhrát, když bojuješ sama se sebou."

„Co?" zamumlala jsem zmateně.

„Co chceš víc? Udělat to, co bys údajně udělat neměla, i když víš, že to tak skutečně chceš, nebo jsi ochotna jednat na základě toho, co je podle všech těch heteronomních sraček správný, a to i nehledě na to, že je to v zásadním rozporu s tvojí podvědomou touhou?"

Nechápavě jsem zvedla hlavu a jemně si otřela zarudlé oči. „Ale -"

„Rozhodnutí je na tobě. Ty si musíš vybrat, ovšem, jak už jsem řekl, boj se sebou samotnou nikdy nevyhraješ."

Nikdy nevyhraju? Nikdy to nevymažu z hlavy? Nikdy to neskončí?

Bohužel má pravdu. Nikdy to neskončí, ať se ale rozhodnu jakkoliv. Vždycky budu litovat, že jsem se nerozhodla jinak. Vždycky bohužel budou nějaká pro a proti. Vždy budou existovat nějaké nezvratitelné argumenty pro to, že jsem se měla rozhodnout pro tu druhou možnost.

„A jestli ti jde jen o tvoji rádoby morálku, tak komu, proboha, ublížíš, když ty její pošahaný zákony vyjímečně porušíš?"

Nikomu tím asi neublížím...kromě sebe. Ovšem ta pozdější bolest a výčitky mě neminou, ať už se rozhodnu jakkoliv. Otázkou jen je, které by byly ty větší.

„Máš...pravdu." Na tváři se mi objevil slabý úsměv. „Asi tím opravdu nikomu neublížím." Nikomu, kromě sebe, ale to už mám nejspíš jedno. Výčitky přijdou tak jako tak, ať se rozhodnu jakkoliv.

„Takhle se mně líbíš, zlato," Gill mi se spokojeným úsměvem jemně položil ruku na záda a přitáhl si mě k sobě, načež mě znovu objal kolem ramen. Se značnou bázlivostí jsem protáhla ruce mezerou mezi jeho pažemi a hrudí a položila mu je zezadu dlaněmi na ramena.

Pokud skutečně neubližuju ostatním - což opětováním objetí sériovému vrahovi pravděpodobně nedělám, tak to asi není tolik moji morální integritu devastující záležitost.

S rozpálenými tvářemi jsem se čelem lehce opřela o Gillovu hruď a s téměř neslyšným výdechem zavřela oči. Onen prazvláštní pocit klidu a bezpečí tu byl znovu.

Už teď jsem to jakýmsi šíleným způsobem milovala. To, jaké uklidňující teplo mi to opětovně rozlilo do těla. Stálo mi to za to, a i když to nerada přiznávám, část mojí morální integrity byla ještě vcelku malá cena za tenhle blaživý pocit.

A navíc, jde jen o chvilkovej pocit, takže snad si na své morálce neponesu až tak bolestivý šrám. Ale každopádně...tady natrvalo zastavíme. Pouhým jednorázovým pocitem to začalo a pouhým jednorázovým pocitem to taky skončí.

Nesmím za žádnou cenu zapomínat, co je Gill zač a že tohle je další část tý jeho ujetý, bezostyšný hry.