Mé tušení bylo bohužel správné. Žádné boloňské špagety, nýbrž jen masové knedlíčky se sýrovým dresingem a krabice kakaového mléka.

Tohle fakt riskovat nebudu. Vzhledem k tomu, že na sluníčku je nyní něco málo pod třicet stupňů, mi pár desítek minut klidu ve stinné koruně mé jabloně evidentně jen prospěje.

Vyhoupla jsem se do koruny stromu, opřela si hlavu o jednu z mohutných větví a uvolněně zavřela oči. Popravdě mám sto chutí tady rovnou usnout a vykašlat se na odpolední vyučování. Stejně bych jen fungovala na autopilota jako celé dopoledne.

Můj, tolik vytoužený klid se však někdo rozhodl razantně přerušit.

„Hej! Takže tady seš," dostal ze sebe udýchaně Gill, přičemž působil dojmem, jako že se brzy zhroutí důsledkem přílišného pobytu na slunci. Škoda, že se tak nestalo dřív, než stačil vypátrat můj privátní úkryt. „Tos jako byla celou dobu tady? Sakra, já tě hledal po celý škole!"

„A co se děje tak vážnýho, Fialko? Jdou po tobě snad policajti, nebo co?" uchechtla jsem se jízlivě. „V tom případě bulíš na špatným hrobě." Nevím, jestli zrovna tohle bylo adekvátní přirovnání.

„Vážně vtipný, zlato," protočil oči Gill. Já ty své naopak zase zavřela a dál se věnovala relaxování v koruně mé jabloně. A taky dál ignorovala jeho, až politování hodně bláhovou snahu o upoutání mé pozornosti. Po celém tom dnešním zdlouhavém dopoledni jsem si chtěla řádně odpočinout, a ne nedobrovolně hrát další z jeho ujetých her.

„Šípková Růženko, budíček," lusknul prsty. Já jen pootevřela pravé oko a nijak nereagovala na to, že vypadá, že brzo z toho sluníčka dostane úpal. Kéž by se tak stalo. „Notak! Spát můžeš jindy, teď máme práci."

Opět jsem neřekla ani slovo. Jen jsem ho mlčky a s pobavením sledovala. Musím přiznat, že i on dokáže bejt celkem dobrej zdroj zábavy. Teda...zábavy v pravém a normálnějším slova smyslu. Pohled na jeho snahu a zjevné přehřátí organismu byl vážně úsměvný a jakýmsi způsobem i značně uspokojující. Škoda jen, že ho z toho sluníčka vážně nekleplo, to by byl ještě příjemnější pohled.

„Notak, slez už konečně dolů, nebo -"

„Nebo co, Fialko?" skočila jsem mu do řeči a ukázala na něj vztyčený prostředníček. Už mi fakticky začínal lízt na nervy. „Vždyť sem stejně ani nevylezeš." Vím, že bych ho neměla provokovat či do něj jakkoliv rejpat, ale nemohla jsem si prostě pomoct. Stejně tak, jako jsem se v tenhle moment nemohla dokopat ke kompletnímu vcítění se do role osoby, jež jím bytostně nepohrdá a které pohled na jeho - byť jen sebemenší - utrpení do těla nerozlívá roztodivný pocit potěšení.

„Uvidíme, prcku," zasmál se. Následných několik minut se pokoušel vyškrábat do koruny stromu, a s každým dalším pokusem akorát zlomil další větev.

„Nenabrals z těch školních obědů trochu kila?" dobírala jsem si ho. S touhle posměvačnou poznámkou jsem zavřela i druhé oko.

„On tě ten smích přejde, prcku, nemusíš mít strach," ujistil mě - nebo spíš varoval - a pokusil se na daný strom vylézt ještě jednou.

„Na to bych moc nevsázela -" „Říkala jsi něco?"

Rázem jsem otevřela oči a posadila se. Nevím, jakým zázrakem, ale Gillovi se to nakonec přeci jen podařilo.

Z jeho nečekané blízkosti se mi prakticky hned a dosti zřetelně sevřel žaludek. Pohotově jsem se zvedla do sedu a odsunula se na druhou stranu stromové koruny. „To je velmi obdivuhodný, ale já nikam nejdu. A na tu tvoji pitomou hru teď opravdu nemám náladu," oznámila jsem mu o něco rozhodněji, než jsem asi měla. „Takže to rovnou vzdej, jenom mrháš svým i mým časem."

Gilla můj přístup bohužel nijak neodradil, spíš naopak. „Copak, má milá, den blbec?" posmíval se mi a přitom mě propaloval svým jízlivým pohledem. Díky mému hrobovému mlčení a nevrlému pohledu mu zřejmě došlo, že uhodil hřebík na hlavičku. „Jsem jedno ucho."

Chtěla jsem se ho zbavit co nejdřív, takže jsem to výjimečně udělala po jeho. „Kromě toho, že mám čtyřku ze zemáku, nějakej šprt evidentně vyraboval knihovnu, a tím pádem jsou všechny přípravný materiály v háji, oběd je opětovně poživatelnej na vlastní nebezpečí a já sklerotik si jídlo poslední záchrany nechala doma, takže umírám hlady, tak nic moc," vysvětlila jsem stroze. „A k tomu ještě to, žes mi jaksi zapomněl říct, že v prvním kole si budeme muset vylosovat jedno ze tří určených témat. Ty letošní by dle všeho měly bejt gravitace, kyseliny a hydroxidy a elektrodynamika, pokud se tedy moje maličkost opět nemýlí."

Gill na mě jen překvapeně hleděl. „Jak tohle ksakru víš?" vypadlo z něj po chvíli. Teď jsem uhodila hřebík na hlavičku zase já.

„I já mám vlastní zdroje," informovala jsem ho nevrle. „Nebo si taky myslíš, že i já si nedokážu něco zjistit? Že i já jsem neschopná?" ujelo mi. Evidentně jsem zapomněla, že výjimečně nemluvím se svojí sestrou.

„Hele, v klidu, prcku, nic takovýho jsem neřekl a ani jsem to takhle nemyslel," posadil se vedle mě, „nejsi neschopná, právě naopak."

Jeho odpověď mě překvapila a musím přiznat, že i značně rozhodila. „Tak to seš první osoba, která si to myslí," sklopila jsem pohled do klína, „pokud to teda neříkáš jen tak."

„Jasně, že ne. Kdo ti, prosím tě, řekl, že seš neschopná?"

„Krom ségry, která mi to předhazuje už od narození? Skoro každej, koho jsem za život měla zdánlivou čest potkat, i když...nikdy jsem neměla příležitost vycestovat z Bellevillu, takže moc lidí to nebylo," rozmluvila jsem se víc, než bylo adekvátní. „Tedy...pokud se drtivá většina města se skoro milionem obyvatel počítá jako málo lidí," dodala jsem vzápětí prakticky neslyšně, jako bych si to spíš bezděčně říkala sama pro sebe, „přičemž mnozí z nich mi to ani nemuseli říct do očí. Vím, jako co místní společnost - ať už otevřeně, či jen podvědomě - vnímá lidi, kteří byť jen trochu a z jakýhokoliv důvodu nepasujou tvaru šablony rádoby normativní dokonalosti - jako nic víc, než jen zbytečně překážející, neschopný lidský výrobní vady. A moje sestra je bohužel chodícím učebnicovým příkladem týhle zdejší mentality."

„A tvoje sestra je..." Gill kupodivu nedokončil větu.

„Blondýna? Jo, bohužel..." mírně jsem se pousmála a zvedla hlavu z klína, „i když teda jen vyperoxidovaná, aby se co nejvíc přiblížila americký normě ideálu krásy."

„Vidíš, takhle ti to sluší daleko víc," poznamenal zcela nečekaně.

Gillova poznámka mě vyvedla z míry dvakrát tolik, co ta předchozí. „Jak jako?" chtěla jsem vědět, i když mi bylo díky bohu jasné, že je to jen další laciná lež. Stejně jako všechno kladné, co kdy vypustil z pusy. K mému štěstí toho dosud moc nebylo.

„Když se směješ," objasnil prostě.

Teď už jsem sice čekala dost, ale tohle mě vykolejilo úplně. Možná proto, že byl první osoba, co mi tohle řekla. Ale i tak jsem tomu nevěřila, alespoň tedy z té většinové části. I když ta zbytková se mě snažila naivně přesvědčit, že to myslí vážně.

Giles Garston a skutečná upřímnost? Tak to je hodně špatnej vtip.

Není to pravda, stejně jako to, že si není vědom onoho druhého důvodu, proč mi ve skutečnosti pomáhá, pokud vůbec nějakej existuje.

„Dík...i když si ani popravdě nepamatuju, kdy byl tenhle úsměv naposledy upřímnej, ale myslím, že nějakej ten pátek to už bude."

„A...co se během těch let dělo? Pokud se teda můžu ptát." Nad onou jeho předstíranou zdráhavostí jsem se opravdu musela pousmát, ovšem i tak jsem v oné rozmluvenosti k překvapení sebe samotné pokračovala.

„Kromě toho, že od třinácti let, po smrti mýho táty a co mě dostala do péče moje starší sestra, se tohle město pro mě stalo Traceyiným zlato-růžovým vězením, tak nic moc," odpověděla jsem stejně nenuceně, jako on onoho večera své nezvané návštěvy. Gilla můj tón hlasu dosti udivil, nebo se tak aspoň tvářil.

„Hele, sorry, já...nevěděl jsem to, to s tvým tátou. Nemusíme se už o tom bavit, jestli nechceš." Proč tohle říká snad naprosto každej? A hlavně, proč to zatraceně říká on mně?

„Jestli vážně tolik stojíš o to vést se mnou nějakou hodnotnou konverzaci, tak s touhle sentimentální směšností okamžitě přestaň," vyzvala jsem ho rázně. „Respektive se mnou přestaň mluvit, jako bych trpěla posttraumatickou depresí. Uvědom si, že sedíš naproti někomu, kdo ti byl schopnej odkejvat tu tvoji pošahanou nabídku, takže už by ti mohlo bejt jasný, že já přecitlivělostí skutečně neoplývám. Stejně tak, jako nemám ve zvyku žít minulostí, aspoň tedy v tomhle případě.

Navíc nemusíš kecat, žes o tom neměl ani tušení. Mojí studentskou složku jsi už přece četl, ne? A jestli se nepletu, jako zákonnýho zástupce a zároveň jedinýho žijícího příbuznýho tam mám uvedenou Tracey. Takže ti muselo bejt jasný, jak to s rodinou Williamsovejch je."

„Tak bylo mi divný, že žiješ jenom se ségrou, ale radši jsem se tě na nic neptal, vzhledem k tomu -"

„Že bys tak náhodou otevřel starý rány?" dokončila jsem jeho větu a Gill kupodivu jen mlčky přikývl. Tehdy z něj padala jedna cynická perla za druhou, a teď se chová jako sentimentální buchta? „To, jak jsi sám poznal, nehrozí, poněvadž, jak už ti snad došlo, já nejsem žádná přecitlivělá žemle a minimálně v tomhle směru nežiju minulostí."

„Beru na vědomí," poznamenal a nádech sentimentality mu z tváře následně zmizel. Nepopírám, že jsem za to byla na jednu stranu ráda, jelikož cynismus a otrlost k jeho nátuře neodmyslitelně patřily, a já tak věděla, co mám od něj čekat.

„Když ti teda nevadí rozmlouvat o dávný rodinný historii, asi nenapáchám žádnou škodu na tvý psychice, když se zeptám, co se stalo tvojí mámě?"

Při zmínce toho slova jsem se jen nešťastně pousmála. Ale asi bych mu neměla mít úplně za zlý, že on tu městskou legendu o mojí matce evidentně ještě neslyšel.

„S mojí matkou...to je složitej příběh," upozornila jsem ho. Ale jeho mlčení a upřený pohled byly zřejmě náznak toho, že mám pokračovat.

„Moje matka," začala jsem, „umřela - nebo, abych byla úplně přesná, zmizela -, když mi bylo pět. Co vím od táty...jednoho předvánočního večera jí prý zavolali z nemocnice - pracovala tam jako zdravotní sestra -, že má příslužbu, nebo něco takovýho. Jenže o hodinu později u nás zazvonil telefon zase.

Dle její nadřízené do práce za tu dobu ještě nedorazila, ale jelikož v danou chvíli v Bellevillu vládla vánoční horečka, táta i vrchní sestra jejího oddělení tomu dali ještě čas. Ovšem...když do práce nedorazila ani po třech hodinách, nezbylo jim nic jinýho, než zavolat policii.

A jelikož se jednalo o ženu jednoho z nejvyhlášenějších právníků v Bellevillu, nečekané zmizení čtyřiatřicetileté Vivien Williamsové se jako lusknutím prstu stalo mediálním hurikánem, jenž do sebe vtáhl všechny možné teorie o příčině jejího zmizení.

Pátrání po ní se táhlo dlouhejch pět měsíců, než to policie nakonec na základě důkazu v podobě její, kompletně vypleněný peněženky uzavřela s tvrzením, že se podle všeho jednalo o loupežnou vraždu, i když tělo se nikdy nenašlo. Údajně proto, že se ho dotyčnému podařilo schovat líp, než na tom byly pátrací dovednosti vyšetřovací čety.

Táta tomu nikdy neuvěřil, ale za to moje sestra ano. A já výjimečně zastávám názor většiny obyvatel Bellevillu, protože v tomhle městě se z údajného záhrobí ještě nikdo nikdy nevrátil."

„Vím, že je to to poslední, co chceš slyšet...ale omlouvám se, omlouvám se, že jsem tě o tom přiměl mluvit," hlesl a mírně si skousl dolní ret, „a to i vzhledem k tvojí imponující otrlosti."

Vyčerpaně jsem vydechla a opřela se lokty o mírně rozkročená kolena. „Tohle...výjimečně není tvoje vina, ale jen nepříliš neobvyklá strast osudu," pronesla jsem směrem k otevřenému prostranství školní zahrady, „takže se přestaň tvářit, jako bys zpytoval svědomí za všechny úmrtí v Bellevillu a konečně vyklop, co máš tak veledůležitýho na srdci, žes mě kvůli tomu musel vyrušit v mým relaxačním koutku. Pokud si pamatuju dobře, říkals, že máme nějakou práci."

„Chtěl jsem s tebou probrat věci ohledně prvního soutěžního kola, do kterýho budeš vyslána na vlastní pěst, což nám ale při tvejch aktuálních vědomostech zrovna nehraje do karet. A pokud si zase vzpomínám dobře já, slíbil jsem ti menší doučování, takže...tak," objasnil mi.

„Pochybuju ale, že to stihneme. Za necelou minutu začíná odpolko," připomněla jsem mu.

„No, to je sice pravda, ale po vyučování máme přece oba času dost, ne? Takže ve tři v knihovně." S těmito slovy obratně seskočil ze stromu a vydal se zpátky do jídelny.