Další ráno, další den, další probuzení v klidu a bez Traceyina řevu. Hádám, že by to byl další, celkem pohodový začátek dne, jako tomu bylo vždy, když se nacházela mimo domov. Což se však o tom dnešním, vzhledem k tomu, co mě čeká, bohužel říct nedá. Upřímně netuším, zda se víc netěším na další konfrontaci s oním individuem, nebo na kupy všemožnejch fyzikálních a chemickejch materiálů.

    V autobuse tomu dnes bylo jako obvykle. Fotbaloví namakanci, růžový manekýny, do knih zabraní šprti a nakonec já. Prostě stará klasika.

    „Hej a Sue, co je sakra s Meredith? Dneska se ani neuráčila přijít do školy, a to ještě nemluvím o tom, že máme jít odpoledne do obchoďáku," zavřeštěla Mandy a opětovně vytočila Meredithino číslo. Nebrala jí to.

    „Nemám nejmenší tušení. Včera ani nikdy předtím nic neříkala. Už od včerejška má nedostupnej mobil a ani mi neodpovídá na SMSky," pokrčila rameny Susan.

    „Že ona nešla do školy jen proto, aby mohla mít ty platinový lodičky dřív než já! To je nehorázná drzost!"

    Susan jen opět přitakala na souhlas.

    „Až se mně ta zrádkyně dostane do rukou, přísahám, že už si žádný boty od Gucci nikdy nekoupí! Až tu sketu potkám, tak jí pravděpodobně zabiju!" zaklela vztekle Mandy na celý školní dvůr, než se Susan v patách vešla do budovy.

    „K tomu už zjevně nebudeš mít příležitost, Mandy," pomyslela jsem si. Nemusím být génius, aby mi došlo, že to právě jméno Meredith Wayneové bylo s největší pravděpodobností připsáno na již patnáctou příčku v Gillově seznamu. I když, co já vím, klidně se můžu plést. A byla bych velice ráda, kdyby tomu tak skutečně bylo.

    Možná se ze školy opravdu jen ulila kvůli těm zlatým lodičkám. Což by čistě teoreticky byla ta pravděpodobnější možnost vzhledem k tomu, že ani na oficiálních stránkách BelleNews neběží živý přenos z místa činu či kolem školy neprojede minimálně pět policejních aut za minutu.

    Gilla jsem o velké přestávce naštěstí neměla tu smůlu potkat, takže mi nic nebránilo v tom, abych navštívila onen pověstný ráj šprtů už v tuto chvíli. Nebo aspoň takto jsem to měla v plánu.

    Knihovna ale byla kupodivu zamčená. Divný. Jindy tady šprti trávili klidně i celou velkou přestávku. Ale co už, zkusím to při obědové pauze.

    Když zazvonilo na konec páté hodiny, a všichni se tak spěšně rozutekli na oběd, využila jsem volné chvíle a vrátila se zpátky tam, kde jsem při minulém pokusu nepochodila.

    Teď už byla knihovna překvapivě otevřená. Opřela jsem se do masivních, hnědě lakovaných dveří a začala se rozhlížet po místnosti. Tohle není mně moc známá oblast školy. Za celej školní rok jsem tady byla jen jednou, maximálně dvakrát.

    Už jen to gigantické množství knih mi nahánělo oprávněnou hrůzu. Sama pochopitelně preferuju filmy, ovšem dříve se našlo pár knih, u kterých jsem jen neprotáčela otráveně oči, či na příslušný text nehleděla jako sůva z nudlí. Ovšem...co si budeme nalhávat, naivně přeslazené romány to skutečně nebyly, právě naopak.

    Začala jsem procházet mezi několika patrovými policemi, díky kterým daná místnost vypadala jako knižní bludiště.

    „Fyzika...takže to bude pod F," přemýšlela jsem nahlas. Po několika minutách pátrání v onom knižním labyrintu se mi konečně podařilo najít příslušné oddělení.

    Ale...nebyla tam ani jediná kniha, jež by souvisela s fyzikou. Očividně už tady byl někdo z ostatních účastníků, a to dávno přede mnou.

    Přešla jsem k oddělení písmene CH. Ovšem ani tam tomu nebylo o moc jinak. Všechny knihy o chemii byly kompletně pryč.

    Vzdávám to. Najdu si to na internetu. Naučný bichle stejně nikdy nebyly nic pro mě.

    Kapitulačně jsem vykročila pomalým tempem k východu.

    „To tady opravdu nezbyla ani jediná bichle?!" Mé přání bylo jakýmsi zázrakem vyslyšeno, když jsem špičkou boty nečekaně zavadila o malou knížku, jež se válela na podlaze.

    Zvědavě jsem ji vzala do rukou. Zdá se, že ten šprt, jenž to tady vyraboval, evidentně jednu z nich ztratil. „Chemie je zábava," přečetla jsem větu vytištěnou velkými tiskacími písmeny na hřbetě oné knihy.

    „Název je to děsnej, ale furt lepší tohle, než nic," pomyslela jsem si.

    „Jak vidím, tak všechny knihy na olympiádu jsou už vypůjčené," poznamenal znenadání dívčí hlas kousek za mnou.

    Prudce jsem se otočila a spatřila malou zrzku, svírající v rukou třetí díl Harryho Pottera a nějaký malý, bledě modrý sešitek se zlatými samolepkami, nejspíš diář. Už jen při pohledu na ni mi bylo jasné, že podle všeho patří do třetí studentské kategorie téhle školy.

    „J-jo...zrovna jsem si říkala to samý," odpověděla jsem jí pohotově a onu knížku nenápadně odložila na nejbližší polici.

    „To je škoda," vzdychla zklamaně. „Doufala jsem, že knihovna bude moje poslední záchrana." Nejistě jsem přikývla na souhlas. Utěšování lidí nepatří mezi moje dovednosti, mírně řečeno.

    „Ty se taky budeš účastnit chemicko-fyzikální olympiády?" zeptala se. Při zmínce oné soutěže se její drobný obličej značně rozzářil.

    „Jo, i když jsem to teda původně neměla se svými známkami vůbec v plánu, ale jakýmsi zázrakem se tak stalo. Teda...nebo spíš ne zázrakem, ale díky jednomu nejmenovanýmu individuu."

    „Mě vybral Mayer, protože podle něj jsem premiantkou třídy, i když já osobně se za ni nepovažuji," informovala mě.

    Tohle mě viditelně překvapilo, jelikož vypadala jako takovej ten typickej chodící mozek, co bude za pár let promovat na Harvardu, Whitendalu, nebo na Standfordu. Na škole, na kterou se já budu moct podívat leda tak přes virtuální prohlídku.

    „Myslím, že Mayer by tam mile rád poslal i Garryho Valmonta, kdyby to znamenalo, že porazíme tu Carlswellovku," prohodila jsem a pokusila se alespoň o sardonický úsměv.

    „Tak to máš pravdu," zasmála se rusovláska. „Mimochodem, já jsem Lily," představila se. „Tedy Liliana Garnerová, ale každý mi tak říká."

    „A já Violet...Williamsová," představení jsem jí s nejistým úsměvem opětovala.

    Lily se šibalsky zahihňala. „To už já ale dávno vím."

    „Jak to?" divila jsem se.

    „Na škole není téměř nikdo, kdo by tě neznal. Většinou tedy v negativním slova smyslu, což ale rozhodně není i můj případ. Mně se ten tvůj styl vždycky hrozně líbil už od chvíle, co jsem na začátku pololetí. Ty umrlčí lebky jsou v kombinaci s růžemi naprosto úžasný!" vypískla obdivuhodně.

    „D-děkuju..." vypravila jsem ze sebe zaskočeně a rty se mi rozšířily do sardonického úsměvu. Lilyina poklona mě viditelně uvedla do nemalých rozpaků, jelikož tohle byl úplně první hold v životě na adresu mého výstředního stylu oblékaní. Vždycky jsem byla zvyklá na tohle téma poslouchat jen negativní ohlasy, a to prakticky ode všech.

    „Není zač," odvětila Lily, zjevně polichocena mým poděkováním. „A Violet, jaké by sis chtěla vylosovat téma v prvním kole?"

    Překvapeně jsem na Lily zamrkala. „Téma? Jaký téma?"

    Lily se mé odpovědi v podobě otázky značně podivila. „Počkej? Ty ses přihlásila do soutěže a ani nevíš, jak probíhá?"

    „Popravdě, Lily, já se do ní nepřihlásila dobrovolně, ale jak už jsem řekla, to je práce Gi-" na poslední chvíli jsem si rozmyslela odpověď, „totiž, jednoho mýho kamaráda, jenž mi tohle jaksi nejspíš zapomněl říct."

    „Aha, ale každopádně - letošní tři témata pro naši kategorii jsou z chemie kyseliny a hydroxidy, zatímco z fyziky jsou to - tedy pouze tuším - gravitace a elektrodynamika."

    Když mi Lily vyjmenovala všechno, co bude v prvním kole, úzkostí mi naskočila husí kůže.

    Ovšem nehledě na to mi tady značně nehrála jedna věc.

    Proč mi to Lily všechno vůbec říká? Sice reprezentujeme jednu a tu samou školu, ale na druhou stranu jsme přece taky soupeřky.

    Sice mi to nedává žádnou logiku, ale ona podstata jejího sdělení by se dala označit za užitečnou informaci - tedy pokud je to pravda a tohle není jen její taktika, aby porazila zbývající tři skupiny. Každopádně, jestli je to vážně tak, mám oprávněný dojem, že mi Gill bude mít ještě co dovysvětlovat.

    „Dobře, vážně ti moc děkuju, ale pokud mě teď omluvíš, ještě jsem nebyla na obědě." Opravdu už jsem začínala umírat hlady.

    „Samozřejmě," zamávala mi na rozloučenou. „Uvidíme se později."

    Já jenom kývla na souhlas a svižným krokem se vydala směrem ke školní jídelně.

    „Prosím, Bože, ať jsou dneska boloňský špagety," modlila jsem se v duchu, i když jsem podvědomě věděla, že moje modlitby o poživatelném jídle stejně nakonec nebudou vyslyšeny.