Po následném přežití matematiky, občanky, hudební výchovy a přírodopisu jsem se konečně dočkala oběda. Což nevím, jestli je dobře, nebo špatně, vzhledem k tomu, že školní kuchařky mají opravdu originální styl pro slučování jídel a chutí. Pro dnešek se rozhodly zkombinovat luštěninové pyré a kuřecí nugety.

    „Ble..." projevila jsem svůj upřímný názor, když na mě přišla řada u výdejního pultu a já tu věc uviděla na talíři. Ty smažené placičky opravdu jen vzdáleně připomínaly kuřecí nugetky. A o onom údajném luštěninovém pyré raději ani nemluvím, i když bych se klidně vsadila, že ta nepřirozeně nahnědlá kaše má svoje kořeny původu v plechové nádobě od konzervy. Takže už jen pro své zdraví a pro dobro mého žaludku dnešní oběd raději vynechám.

    Naštěstí už začalo jaro, takže můžeme obědvat i mimo areál budovy. Stihla jsem si vyhlédnout jedno takové klidné místečko na jižní straně zahrady. Přesněji jednu starou a všemi již očividně zapomenutou jabloň se starou dřevěnou houpačkou, která už však byla použitelná jen na vlastní nebezpečí. A já nikdy neměla riskování zrovna v lásce. Vyhoupla jsem se na nejnižší větev a vyšplhala až do koruny.

    Je to jedno z mála míst, kde se člověku dostane aspoň ta trocha kýženého klidu. Od začátku školního roku uplynulo opravdu málo dní, kdy jsem trávila obědovou pauzu někde jinde než tady.

    Od začátku druhého pololetí již prakticky každej ve školní jídelně seděl ve skupinkách, jen já stále ne. Do kolektivu týhle školy jsem prostě nezapadala, neboť jsem nikdy nebyla žádnej fanatickej milovník fotbalu, odmítala jsem se stát další růžovou manekýnou, nebo zaměřit celej svůj život na známky. Nepatřila jsem sem a dnes tomu není jinak, naštěstí.

    A když někam nezapadáte, máte dvě možnosti, co dělat. Za 1. Začít se chovat - ne-li až prakticky být - jako ostatní, nebo za 2. Zůstat sám sebou a smířit se s tím, že vás samotného čeká hodně dlouhá cesta. Ovšem já opravdu nejsem Hannah Bakerová, abych se výměnou za školní popularitu podřídila naprosto nesmyslné a hlavně originalitu a lidskost pohlcující, školní hierarchii, a proto jsem si vybrala tu druhou možnost.

    Moje osmnáctiny budou vysvobozením. Vysvobozením z týhle zlatý klece růžový dokonalosti. Naštěstí mi zbývají už jen necelé dva roky a pak sbohem Belleville, sbohem ségra, sbohem zlatá kleci. Už napořád. Někdo by si možná řekl, že to nemůže bejt tak hrozný. Ale ano, může. Sice mám střechu nad hlavou a podobné věci, ale k čemu vám je žít si v růžové bavlnce, když jste černá ovce města?

    Po tátově smrti jsem se tak nějak smířila s tím, že nyní je „svoboda" již u konce a že mě Tracey zavře do klece jako nějakýho kanárka, nicméně jsem nepočítala s tím, co všechno to bude obnášet. Hlavně jsem nečekala, že mě strčí na její bývalou střední školu.

    Přemýšlejíc o svém životě jsem proseděla na jabloni zbytek polední přestávky, po které následoval tělocvik. Skoro všechny holky se znovu rozhodly přemluvit tělocvikářku, aby mohly jít dělat gymnastiku, jelikož míčové sporty jsou podle všeho moc nebezpečné pro jejich gelové nehty. A tak jsem jako jedna z mála osob ženského pohlaví zůstala trčet mezi namakanci, ale raději budu poslouchat řeči o fotbale, než blábolení o růžových bikinách.

    Po tělocviku nás čekala zdravotní výchova, což byla - k mojí značné radosti - poslední dnešní hodina. Kupodivu jsme nepokračovali v rozdělaném tématu z minulé hodiny, nýbrž jsme byli obdařeni pofidérní lekcí kriminologie. Ještě podivnější bylo, že na hodině byla dokonce přítomna sama ředitelka školy. Všichni nehybně seděli v lavicích a zvědavě vyčkávali, co se bude dít, a to i včetně Freda a Garryho.

    Paní ředitelka si odkašlala a spustila: „Někteří z vás, zvláště ti, kteří mají rodinné příslušníky u policie, už jistě slyšeli o případu jménem Fialový vrah. Najdou se mezi námi i tací, již o tomto případu ale nic neví." Z reakce mé i celé mojí třídy bylo evidentní, že nikdo z nás neměl nejmenší tušení, o co tady jde.

    Dlouze se nadechla a nejistě pokračovala: „Jedná se o případ sériového vraha, jenž si vybírá oběti v rozmezí věku 15-20 let. I když jsou jeho obětmi především dívky, najdou se výjimky, kdy mu pod kudlu přišel i chlapec. Tento člověk je extrémně nebezpečný, a proto bych vás ráda obeznámila s novým pravidlem nařízeným městskou policií, jež zakazuje vycházet z domu po setmění bez doprovodu dospělé osoby."

    „Paní ředitelko, proč se mu ale říká...Fialový vrah?" zeptala se ostýchavě rusovlasá dívka v první lavici.   

    „To proto, Liliano, že na místě činu vždy zanechá něco fialového, ať už třeba kus fialové látky nebo pár okvětních lístků z nějaké fialové květiny. Policejní psycholog se domnívá, že purpurová barva je jakýmsi jeho symbolem. Něčím, k čemu má silný vztah."

    „Ale jak je sakra možný, že když je ten týpek tak nebezpečnej, se ho ještě nepodařilo chytit?" vnesl do diskuze další otázku Garry. Paní ředitelka i slečna Marlingová, sedmadvacetiletá učitelka výchovy ke zdraví a přírodopisu a taky jeden z předních zájmů zdejších žáků mužského pohlaví - především těch více pohledných -, a tím pádem i jedna z předních rivalek Primadon, si jenom mírně povzdechly.

    „Víš, Garrette, i když naše policie dělá vše, co je v jejích silách, není to tak jednoduché. Tenhle člověk není žádný vrah zelenáč. Dobře ví, kde ve městě jsou a nejsou kamery, nelze předpokládat jeho další oběť a nenechává po sobě žádné otisky ani žádné pachové stopy," odpověděla mu paní ředitelka a látkovým kapesníkem si z čela otřela několik kapek potu. „Jediné, co po sobě onen muž vždycky zanechá, je, jak jsem řekla, nějaký fialový předmět, které k jeho dopadení bohužel nijak nevedou."

    „Nyní vám pustíme včerejší televizní reportáž o jeho poslední oběti, sedmnáctileté Allison Carrellové. Upozorňuji některé žáky, video není příhodné pro slabší povahy, nicméně, je to pro vaši bezpečnost," dodala slečna Marlingová a dálkovým ovladačem pustila záznam oné reportáže na promítací plátno.

    Ve zkratce pojednávala o tom, že v parku ve vedlejší ulici bylo nalezeno tělo té Allison, již už třinácté vrahovy oběti. Příčina smrti - ubodání nožem. Vrah bodl dívku celkem sedmkrát, ovšem smrtelná byla hned první rána, jež osudně zasáhla břišní tepnu.

     Taky nám ten reportér opakovaně kladl na srdce, abychom byť jen se sebemenším podezřením o identitě vraha spěchali na policejní stanici. I kdyby se pak podezření nepotvrdilo, je prý lepší nic neriskovat.

    Krátce po skončení onoho videa se ozval školní zvonek a všichni se rychlostně rozutekli domů. Nejžhavějším tématem hovoru mezi roztleskávačkami se teď stal ten Fialový vrah. Je opravdu k smíchu, kolik lidí na to divadýlko s vraždícím maniakem tak naivně nalítlo. Je naprosto jasný, že si tímhle falešným poplachem snaží televize jen nahnat sledovanost.    

    Sériovej vrah a tady, v Bellevillu? Promiňte, ale apríl už letos byl.

    Tohle město sice nemá laťku kriminality zrovna nízko, ovšem tohle je přeci jen trochu moc.

    Za pár minut mi jel autobus zpátky do naší čtvrti, ovšem někdo se rozhodl, že mi zablokuje zkratku. V nedalekém parku urputně hlídkovalo rovnou tucet policajtů a celý areál byl izolovaný policejními páskami.   

    „Kampak, slečno?" zastavil mě jeden z nich. Otráveně jsem obrátila oči v sloup.

    „Na autobus, přes park je to nejrychlejší zkratka." Sice jsem se snažila o milý tón i úsměv, ale nejsem moc dobrá herečka, alespoň ne pro tyto ubohé role.

    „Lituju, slečno, ale tudy cesta nevede. Tenhle park je až do odvolání uzavřen!" zabručel nepříjemně policajt.

    Tak teď skončil milý tón i u mě.    

    „Tak heleďte, pane, já rozhodně nemám čas na nějaký vaše směšný televizní pohádky. Poslední autobus mi jede za tři minuty a další pak až po devátý. Takže v zájmu bezpečí mladé slečny byste mě měl pustit, neboť bejt venku sám po soumraku je přeci proti onomu vašemu pravidlu, nebo snad ne?" Nadzvedla jsem vítězoslavně obočí.

    „To máte pravdu, slečno, ale tohle je místo činu! Stala se tady vražda a není to žádná pohádka, jak tady tvrdíte! Takže, milá dámo, pokud je toto váš poslední autobus, budete si holt muset sehnat jiný odvoz! Končím diskuzi, sbohem!"

    „Fajn! Ale až mě ten vrah zabije, bude to vaše vina!" S těmito slovy jsem se otočila na podpatku a odkráčela pryč. Blbej policajt.

    Když jsem došla na zastávku, autobus už byl dávno pryč.

    No, skvělý. Takže mě čeká cesta přes půlku východního okrsku.

    Prostě skvělý.

    „Tak snad mě ten fialovej magor po cestě domů nevoddělá," ušklíbla jsem se. Ovšem jak by přeci mohl, když je to evidentně jen uboze dramatická historka z televize pro navýšení sledovanosti a potřebný nárůst tržeb z prodeje místních tiskovin?

    Navíc, když ten chlap údajně zabil už třináct studentů, proč to teda začali plně medializovat až teď? Vždyť sériovým vrahem by se stal už po totožném zabití třetí, ne-li už druhé oběti, a ne až po více jak dekádě.

    Pro jistotu jsem poslala Tracey SMSku, že dorazím domů později, i když upřímně pochybuju, že si to vůbec přečetla.